Konec října není jen o volbách a politice: Užitečný návrat k přírodě. Co je zdravotní archeologie? Naše „kytičky“ zatím dobře neznáme. Co má svatá Hildegarda společného s Čínou? A k čemu je našim plicím květák?

Je úsměvné sledovat, jak se některé věci opakují. Nikoli jen vášně v předvolební době. Média se snaží i v jiných oblastech. Tak si vezměme třeba periodické “zprávy” v tisku, které každý podzim začnou s tímtéž: špatná nálada? Chřipková epidemie? Inu, co naděláme! Je přece chladno a méně světla a stonat na duši i těle je proto docela přirozené.

[wp_ad_camp_1]

Vše se dá léčit…?

Je skoro samozřejmé – a bylo by už asi nesmyslné to znovu opakovat – že podobné mainstreamové (dez)informace jsou stejně nesmyslné, jako nebezpečné: vytvářejí pocit, že nemoc a bezmoc je cosi, s čím musíme žít, právě tak jako s některými „nesmrtelnými politiky.

Na druhou stranu tvrdit, že každá nemoc je za všech okolností léčitelná, jak činí množství různých alternativních směrů a terapeutů, je samozřejmě také víc než jen sporná „propaganda“. Vyžaduje to docela podrobné a poctivé zkoumání – a přinejlepším pro takové tvrzení platí “ano, ale…”

V každém případě bychom však měli nejprve vyzkoušet, co s naším stavem učiní návrat ke skutečně přirozenému životnímu stylu – tomu, který pro nás “odzkoušely” generace našich předků. Pro vyléčení většiny “přirozených” poruch našeho fyzického i duševního zdraví totiž leckdy stačí docela málo: rozhlédnout se kolem.

[wp_ad_camp_1]

Jak slézt z kolotoče

Pokud na chvíli vypadneme z kolotoče stresu, do něhož jsme zapřaženi, začneme vnímat, že svět a příroda jako by po nás “cosi chtěly”: zatímco v létě bylo teplo a dlouhé dny, které přímo vyzývaly k horečné aktivitě, krátící se období světla a zima nás automaticky nutí zpomalit, schoulit se do sebe, víc přemýšlet a méně jednat.

A podíváme-li se třeba do tisíciletých knih tradiční čínské medicíny, zjistíme, že naši předci měli skutečně “vědecky” odzkoušeno, že pokud podobný “biorytmus” poslechnou, odměnou jim bude pevné zdraví – v zimě i na jaře. Když už jsme u těch biorytmů – za “objevy” na tomto poli byla letos udělena Nobelova cena v oboru medicíny. Což je poněkud pozoruhodné, uvážíme-li, že onen “objev” je vlastně možná spíše než objevem znovunalezením čehosi, co jsme kdysi dávno docela přirozeně znali…

Obavy z čínské medicíny

A pokud jsme zmínili obor čínské medicíny – jedna z dalších stálic dnešních dní je obava některých našich čtenářů, vyjadřovaná více či méně vybíravě, že mé psaní o tomto starobylém medicínském systému nějakým způsobem neladí s českým prostředím. Jeden čtenář Protiproudu mi nedávno napsal:

[wp_ad_camp_1]

Vždy jsem rád četl články paní Magdaleny M.P. ke zdravé výživě, ale v poslední době se bohužel to co napíše (o zdravém stravování) už nedá číst a už vůbec ne s tím souhlasit. Je to tendenčně zaměřené jen jedním směrem, a to hlavně příklonem k čínské medicíně. Chybí mi tam ten všeobecný přehled ale hlavně nadhled z článků z předchozích let. 

Zakončím to „opět“ obligátním, že proti té sympatické, mladé a určitě i vzdělané paní nic nemám.

S pozdravem M. 

Milému M – a dalším čtenářům, kteří se mě poměrně často ptají na to, zda nesoudím, že například čínské byliny nejsou našinci méně příznivé, než ty české (u vědomí toho, že například náš výtečný páter Ferda propagoval konzumaci výhradně domácích potravin) dlužím jedno vysvětlení:

Mým záměrem není propagovat jednu tradiční medicínu, jakkoli by byla kvalitní. Ze studia i z praxe jsem přesvědčena, že lidské tělo a duch mají téměř neomezený potenciál k uzdravení, kterému nejlépe pomůžeme, pokud věci ve svém životě zjednodušíme a učiníme je co nejbližší tomu, jak jsou přirozeně “míněny”.

[wp_ad_camp_1]

Zdravotní archeologie

Problém spočívá v tom, že naše současná kultura o přirozenosti už neví téměř nic. Dobrou připomínkou toho jsou právě články o podzimních “splínech”, kde se ovšem nezdůrazňuje fakt, že by psychické a zdravotní problémy způsoboval třeba hektický životní styl a přetopené kanceláře typu open-space, svítící dlouho do noci. Vždyť to je přece nutné – všichni chodíme do práce. Kam bychom to přišli?

Současně ale leckdy dobré a skutečně ozkoušené řešení často neumí nabídnout ani takzvaná “alternativa”: málokdo totiž z “přirozenosti” dnes zná více, než jen střípky, a hledání tradičních (a často zapomenutých) cest zpět k životu v souladu se světem, jaký je, se často podobá spíš archeologii.

Někomu mohou tyto vyhrabané “artefakty” skutečně pomoci. Příliš často je to ale spíše náhoda – v tom, co dotyčné “nálezy” znamenají, totiž většinou naprosto tápeme. Chybí nám systém, který by logicky uměl zasadit podobné “střepy” do kontextu nádoby, která je původně obsahovala. Stejně tak nám chybí nástroj, který by je uměl nejen diagnostikovat problém, ale také bez problémů zjistit, zda funguje navrhované řešení – “léčba” se tomu podle platné legislativy vylobbované všemocným farmaceutických průmyslem, který si hlídá své astronomické zisky, říkat zásadně nesmí.

[wp_ad_camp_1]

Naše „kytičky“ neznáme tak dobře jako čínské…

Všechny tyto nástroje ovšem zachovaly různé tradiční systémy – ústní tradice lidových medicín indiánských, afrických, či tradicemi a uchováváním téměř posedlá čínská civilizace. Ta má navíc tu výhodu, že může čerpat z pěti tisíc let nepřetržité kulturní historie a že její vládci zakládali státem organizované lékařství v době, kdy u nás vládla první česká knížata a králové. Svým záběrem i šíří je ze známých tradičních systémů prostě bezkonkurenčně nejlepší.

Mimo jiné se taková historie projevuje tím, že například bylinářství je v Číně na úrovni, o níž se bohužel ani jinak skvělému Mattioliho herbáři nesní: pečlivé roztřídění bylin podle mnoha kategorií umožňuje vybrat a přesně zacílit léčbu. Propracované diagnostické metody současně umožňují přesně zjistit, zda léčba funguje, nebo jak ji individuálně upravit. Všechno ovšem logicky koření v jediném základním, jednoduchém filosoficko-vědeckém systému – založeném docela prostě na pozorování světa kolem a jeho “biorytmů”.

Pokud by někdo stejně systematickým způsobem klasifikoval české a evropské byliny, pak by bylo bezpochyby příjemnější a lepší užívání našich “kytiček” – ačkoli pro byliny patrně neplatí totéž, co pro potraviny, totiž že by na ně tělo (a jeho mikrobiom, tedy “zvířátka uvnitř”, měly být zvyklé)… V současnosti existují takové snahy – doufám, že se to podaří dříve, než tak za sto, dvě stě let, zatím bych na to ovšem nesázela.

Hildegarda v Číně?

Kromě toho nám může čínský “nákres nádoby” zvané přirozený svět pomoci docela dobře zasadit do kontextu další lidová a tradiční moudra, která jsme přece jen ze své vlastní historie ještě nepoztráceli.

Takže – abychom se vrátili k podzimu – pokud sv. Hildegarda z Bingenu říká, že říjen je podoben staršímu, unavenému muži, který si rád odpočine, zastaví se, zamyslí, vynechá to nepodstatné, přestane se honit za touhami mládí, obrátí se do nitra a pustí se hlavně do toho, co těší jeho duši… pak má nepochybně pravdu.

Čínská medicína říká přesně totéž – je to příjemné potvrzení naší evropské tradice. Současně ovšem umí o podzimu říci ještě více: přiřadit jej “hybateli” či “elementu” – jedné z pěti základních sil, odpovídajících pěti ročním dobám. V tomto případě nazvané kov.

[wp_ad_camp_1]

Co dělat na podzim

Tím nejen elegantně vysvětlí jak podzimní nachlazení a splíny (kovu “přináležejí” v lidském těle plíce a tlusté střevo, z emocí jeho podstatě pak nejlépe odpovídají smutek a žal). Současně se stejně elegantně zjistí, čeho je tělu a duši třeba co do výživy (a pokud je hůře, bylinné a další – „harmonizace“, abychom se vyhnuli onomu zakázané slovo na L), pokud má na podzim fungovat správně.

Tak můžeme říci, že se potřebujeme především vyvarovat studených potravin – a v případě osob velmi oslabených také potravin naopak přehnaně “zahřívajících” – jako jsou velmi pálivá jídla a alkohol. Potřebujeme konzumovat dostatek výživných látek a (nejlépe) i více živočišných produktů, než v létě – to platí zvláště pro oslabené osoby. A pokud možno, omezit potraviny, které vysušují: kávu, černý čaj a (pro mnohé základní „potravinu“) cigarety.

Plicím totiž nejvíce ubližuje suchost (v moderní době bohužel přítomná v suchých, přetopených či klimatizovaných prostorách). Posílíme je tedy také nejlépe svěžími a jemně pálivými potravinami, jako jsou bílá ředkev, květák, černý kořen či pórek, mírného zahřátí organismu pak docílíme kořením, jako je třeba zázvor, kurkuma, pepř, bazalka nebo koriandr.

[wp_ad_camp_1]

Tradice s vnitřní logikou

Na toto téma ovšem existuje množství výborných článků – a také učebnic. Mnohé také obsahují potraviny přesně rozdělené nejen podle elementu, ale také podle povahy, která nám je umožňuje zařadit jako více či méně zahřívající – a lépe je tak přizpůsobit vlastnímu tělu.

To vše samozřejmě nemá znamenat vzdání se našeho, evropského způsobu života a stravování. Právě naopak. Umožňuje nám to některé moudré zvyky našich předků postavit na základ jiné tradice, který nám umožní se jich držet lépe – protože nikoli pouze mechanicky.

Teprve tento teoretický základ nám pak může dát sílu odolat všem těm neustále se měnícím “vědeckým zjištěním” o výživě, která se na nás neustále ze všech mediálních “otvorů” valí – aby byla vzápětí vyvrácena a bylo nám řečeno, že je vše vlastně naopak.

Také nám ale může pomoci nemávnout rukou a neříci si: ale vždyť je to vlastně jedno. A namísto přirozeného koloběhu života, pozorovaného a uznávaného lidstvem po tisíciletí, se vrátit k “plynutí v proudu” toxického fungování moderního světa.

Strom, který nemá kořeny, ovšem usychá.

A to věděli jistě nejen staří Číňané.

[wp_ad_camp_1]

Zdroj: 1