Kdo nic nespáchal, nemusí se odposlechu bát. Příběh policisty, který tuto mylnou domněnku vyvrací

Přijít ke „špinavým uším“, jak se v policejní hantýrce říká nasazení odposlechu, je snadnější, než by člověk čekal. A neplatí v této souvislosti ani mylné přesvědčení, že kdo nic nespáchal, nemá se čeho bát. Ukazuje to i jeden ze tří případů, v nichž Nejvyšší soud v loňském roce konstatoval, že policie nasadila odposlechy nezákonně.

[wp_ad_camp_2]

„Mě ta myšlenka vůbec netrápí. Já vedu rozhovory a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“
Citát tehdejšího policejního prezidenta Jiřího Koláře z roku 2004 je od té doby uváděn jako odstrašující příklad nepochopení, co si stát smí vůči svým občanům dovolit. Je to již trochu historie, a tak stojí za to si připomenout, že tehdejší prezident Václav Klaus dokonce požadoval Kolářovu rezignaci, ministr vnitra František Bublan se ale za policejního prezidenta postavil. Ten odstoupil až o rok později poté, co policistům při domovní prohlídce utekl z černošické vily Radovan Krejčíř a zmizel v zahraničí.

Utajený svědek

Zpátky do současnosti. V databázi Nejvyššího soudu se v průběhu loňského roku objevilo deset nových rozhodnutí o přezkumech nařízených odposlechů. Tři z nich soud uznal jako oprávněné – tedy konstatoval, že odposlechy byly nařízeny nezákonně.

[wp_ad_camp_2]

Byl mezi nimi i případ policisty R. C. Tomu v září roku 2016 přistál v poště přípis, že byl o dva roky dříve jeho telefon odposloucháván. Taková je praxe – pokud policejní šetření spojené s odposloucháváním nevedlo k soudnímu řízení, mají úřady povinnost o tom oběť odposlouchávání informovat.

Generální inspekce bezpečnostních sborů v roce 2014 vyšetřovala podezření, že jakýsi M. G. krátí spotřební daň u tabáku a lihu a využívá k tomu za úplatu služeb dvou policistů, mezi nimi i stěžovatele R. C. Policisté měli – aspoň podle tehdejšího podezření inspekce – doporovázet vozidla, která nekolkovaný tabák a líh převážela.

Do balíku odposlouchávaných čísel se R. C. dostal na základě výpovědi svědka J. N. Ten 10. ledna 2014 inspekci celý údajný mechanismus doprovázení vozidel popsal. V sepsané výpovědi je uvedena celá řada podrobností, ty se ale týkají hlavně druhého z údajně zkorumpovaných policistů.
Pokud jde o R. C., jeho jméno se objevuje až na poslední straně úředního záznamu, kde J. N. prohlašuje: „S M. se na této shora popsané činnosti podílí nejméně jeden další policista, který se jmenuje R. C. Jeho podíl na popsané činnosti je totožný, tedy, že se aktivně na tomto podílí stejnou měrou jako M.“

Nejvyšší soud ve svém usnesení, v němž loni v dubnu uznal nezákonnost nařízeného odposlechu, píše: „Nejsou zde ale vůči jeho osobě, resp. k jednání, jehož se měl rovněž dopouštět, uvedeny žádná konkréta. Vyslýchající příslušník GIBS žádná taková konkréta po vyslýchané osobě nepožadoval a spokojil se s jejím takto stručným a obecným konstatováním a poukázáním na činnost policisty M.“

[wp_ad_camp_2]

Nejdřív důkaz, pak odposlech. Ne naopak

Jinými slovy stačí, aby někdo – v tomto případě svědek J. N. – inspekci řekl, že se domnívá, že se na údajné trestné činnosti podílíte. Soudu to jako podklad pro povolení odposlechu stačí. Žádná osoba jménem J. N. přitom navíc neexistovala – jde o smyšlené jméno, kterým inspekce chránila utajeného svědka.

Shrnuto – utajený anonymní svědek, vágní podezření sdělené jednou větou ve výpovědi týkající se někoho jiného. Soud i na základě tak mizerných „důkazů“ odposlech povolil.

To také Nejvyšší soud ve svém loňském nálezu kritizuje: „To jinými slovy znamená, že vyslýchaná osoba pod utajením (J. N.), v rámci podání vysvětlení nejenže vůči R. C. neuvedla žádné podrobnosti, na základě nichž by bylo možno reálně dovodit důvodné podezření, že se stejně jako R. M. dopouští společně s M. G. popsané trestné činnosti, ale ani nebylo možné vyhodnotit, kdo tato vyslýchaná osoba je, z jakých zdrojů svoje informace čerpá, jaká je její motivace k tomu, aby je před policejním orgánem GIBS uváděla, tedy ve svém výsledku zda jsou tyto informace dostatečně spolehlivé a věrohodné.“

Závěr Nejvyššího soudu zní, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vůči osobě R. C. byl soudcem Okresního soudu v Ostravě vydán předčasně a tudíž nezákonně. „Stalo se tak totiž na základě neprůkazných podkladů, které nedostatečně spolehlivě svědčily o podezření, že se jmenovaný podílel na páchání trestných činů, pro něž byly zahájeny úkony trestního řízení.“

Inspekci Nejvyšší soud vytýká, že se nezaměřila na jiné důkazy, které měly dopředu podezření, že se R. C. vůbec na trestné činnosti podílí, potvrdit či vyvrátit.

[wp_ad_camp_2]

„Jelikož k vydání předmětného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyla splněna tato základní podmínka obsažená v uvedeném ustanovení trestního řádu, nelze než konstatovat, že vydáním tohoto opatření vůči jmenované osobě došlo k závažnému průlomu práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucího z Čl. 13 Listiny základních práv a svobod, spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotvářejícími osobnostní sféru jedince,“ konstatoval soudce Nejvyššího soudu František Hrabec.

Odkázal přitom na starší zásadu Nejvyššího soudu, která jasně říká, že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet.

Článek je součástí projektu Mapa justice, který HlídacíPes.org připravuje za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Cílem projektu je zmapovat skutečné vlivy v české justici, popsat osoby a skupiny, které mají na její chod rozhodující vliv.

[wp_ad_camp_2]