Velká média nikdy nelžou aneb Cokoliv se nehodí, je dezinformace, konspirace nebo ruská propaganda?

Vzhledem k napjaté a emocemi naplněné atmosféře světa dnešních médií si dovolíme hned na začátku podotknout, že cílem článku není předstírat, že ruská propaganda neexistuje, případně odvrátit veškerá pochybení směrem na Západ. Cílem textu, který není určen pro fanatiky na obou stranách informační války, je upozornit na zdravou sebereflexi jak v mezinárodním měřítku, tak osobním – a totiž že svět není černobílý, obzvláště ve světě mediálního hašteření.

O tomto tématu se hovořilo již mnohokrát, nicméně další a další nedávné události tento trend jen prohlubují a utvrzují a následkem svého neúnavného snažení tak nejmenované vlivy jen ukazují, jak moc zoufale se snaží odvrátit pozornost na víceméně fiktivní nepřátele.

Největším nešvarem je ukazování prstem na člověka, který zpochybňuje „oficiální“ verzi, jako na fanatika či blázna. Oficiální verzí myslíme příběh, který se opakuje nejčastěji v kruzích korporátních médií, jež se stala víceméně hlásnou troubou establishmentu a spíš než novináře připomínají tiskové mluvčí. Pokud je něco fanatické, pak je to naopak nekritická konzumace takovýchto informací jako zaručené pravdy. Čerstvě vzpomeňme třeba absurdní kauzu otráveného neotráveného agenta Skripala a jeho dcery, z doby dřívější lze uvést nekritickou podporu americké a britské invaze do Iráku, která začala v roce 2003 pod rouškou zničení zbraní hromadného ničení, načež se po letech a zničeném Iráku ukázalo, že si vše američtí a britští politici ve spolupráci s tajnými službami vymysleli.

Minimálně po tomto „incidentu“ rozumný člověk musel zpozornět. Podobné „incidenty“ se po následujících 15 let objevují s železnou pravidelností – někoho z něčeho obviníme, důkazy nemáme, ale stejně ho vybombardujeme nebo svrhneme, a média ještě přilévají olej do ohně a „incident“ přikryjí.

V tomto prostředí se k mediálnímu manipulování a narcistickému pózování jakožto hlasu pravdy v černém světě ruských trollů vytváří atmosféra, kdy se takřka okamžitě po jakékoliv události hledá, jak by se z toho dal obvinit Putin, nebo alespoň nějaký jeho politický spojenec. Až takový problém, přestože se jedná o věc morálně diskutabilní a nepříznivou pro mírumilovnější světonázor čtenáře, nepředstavuje samotná orientace pozornosti na Východ – každý odhalený troll nebo oligarcha je fajn. Problém nastává ve chvíli, kdy si velká média dovolí mírně řečeno informovat v příkrém rozporu s realitou, zatímco ukazují prsty na všechny okolo.

Zajímavým a diskutabilně jedním z nejsmutnějších případů je umlčování protiválečných hlasů jakožto proruských. Neděje se tak samozřejmě jen v Česku, ale zejména ve Spojených státech a v Británii; přičemž politika tohoto impéria se stále z velké části zakládá na škodění všude možně po světě za účelem udržet společnou hegemonii.

Británie se zařadila, o čemž psal také etablovaný deník The Guardian, mezi nejhorší země pro novináře v Evropě. Pařížská organizace Reportéři bez hranic, která bezpečnost a svobodu novinařiny po světě monitoruje, umístila Velkou Británii z celého světa na 40. místo, čímž pokulhává za většinou zemí Evropy. Jako důvody, píše Guardian, se především uvádějí britské snahy o zpřísnění cenzury a další regulace tisku, snaha vlády limitovat aplikace, jež z důvodu ochrany osobních údajů kódují své informace (např. WhatsApp), a v neposlední řadě také omezování přístupu tamních novinářů k politikům na základě ideologických názorů.

V druhé zemi, která se pyšní nekonečnou svobodou a láskou k demokracii, to sice není tak hrozné se svobodu tisku, ale lhaní velkých médií se zde zcela utrhlo z pomyslných řetězů.

Nikomu se sice nesekají ruce jako v Saúdské Arábii (do oblasti, kdy se tam zmizí nebo dvěma výstřely do hlavy zasebevraždí novinář, se raději nepouštějme), nicméně do obrovské míry se projevuje loajalita hlavního proudu médií vůči svým vlastníkům a jejich zájmům. Téměř svorně totiž napadají oponenty oficiálních verzí, což lze dobře pozorovat už minimálně od hromadného obtěžování nezávislých novinářů po 11. září 2001.

V současné době bylo pro mnohé tamní autory až šokující, jak se čilé mediální mašinky jako Huffington Post a jejich editoři fanaticky vrhají po každém, kdo zpochybňuje válčení v Sýrii a výpady na tamějšího prezidenta Asada. Hlasy, které volají po míru a neválčení i jinde na Blízkém východě, ale zejména v Sýrii, nálepkují jako ruské agenty, případně šílence. Vznikla řada článků, jako například Válka v Sýrii: aktivisti na internetu šíří konspirační teorie z dílny BBC, tedy společnosti, která učí děti, jak vzdorovat fake news, zatímco sama potírala vlastní reportérku z vyšetřování pedofilního kruhu ve vlastních řadách.

Ten se neštítila začít arogantním perexem: „Zatímco pokračuje vyšetřování dalšího údajného chemického útoku v Sýrii, skupina vlivných on-line aktivistů je mezitím zaměstnaná rozšiřováním vlastní verze události…“ Přičemž jediným „důkazem“ pro chemický útok bylo pochybné video, kde příslušníci organizace Bílé přilby, kterou mimochodem financují Američané a Britové, polévali děti studenou vodou.

Jiní autoři zase obviňují alternativní a extrémní pravici. Konspirační teorie o syrských plynových útocích nabírají na síle díky Tuckerovi Carlsonovi a extrémní pravici zní pro změnu nadpis článku z Newsweeku a podobně vyznívá i server Snopes s článkem Dezinformace a konspirační trollení ohledně syrských chemických útoků. Slovo konspirace a Sýrie se tak ruku v ruce stalo nástrojem tohoto mlžení a napadání jiných verzí, než si usmyslí mainstream.

Jedná se o vzorec omílaný stále dokola, nálepkování názorové opozice jakožto bláznů, konspirátorů a všelijakých dalších individuí. Nikterak tomu nepřidává fakt, že řada oponentů jsou skutečně placení trollové nebo dezinformátoři, ovšem to nikomu nedává monopol na pravdu a morální právo vést nenávistné kampaně. Zejména, pokud jde o válku.

V tomto případě je takováto kolektivní stádovost doslova nebezpečná. Je tak šílené se dožadovat podrobnějšího vyšetřování, než se rozhodneme někoho bombardovat? Zatímco ostatní obviňujeme z porušování lidských práv a agresivity, není dokonce absurdní nálepkovat pacifistické hlasy jako proruské?

Stále dokola se ukazuje, že většina takovýchto „humanitárních“ a opodstatněných invazí ve skutečnosti měla vedlejší zájmy a o žádné lidské životy tam nešlo, ať už se jedná o Irák, který byl cílem invaze na základě falešných zpráv (a záhadně to útočníkům všichni odpustili), nebo Libyi, kterou jsme humanitárně proměnili z fungujícího státu na otrokářské peklo, kde se rozmáhá obchod s lidmi a lokální milice.

Ve světle současných napjatých vztahů jak mezi médii a čtenáři/posluchači/diváky, tak i mezi jednotlivými názorovými proudy, je proto dobré si připomenout, jak důležité je přistupovat kriticky k sebeetablovanějším mediálním zdrojům a nehnat se nikam s puškou nebo transparenty ve chvíli, kdy celebrity nebo politici něco prohlásí. Zejména tam, kde se jedná o vražedné duo – peníze a moc.

Zdroj: 1