Věci, které na lidech nechápu (1. díl) Alkohol

Když jsem byla dítě, nechápala jsem skoro nic. Proč musím chodit do školky. Proč musím chodit do školy, nebo co to je škola a co se tam dělá. Proč se dospělí pomlouvají. Proč nesmím poslouchat, co si dospělí říkají. Proč se nesmím večer dívat na televizi s dospělými. Proč musím jít odpoledne spát, když stejně nikdy nespím. Proč některé děti nesmí ven když nemají uklizený pokoj a u nás je to všem jedno. Proč říká moje kamarádka taťkovi Dane a říká, že je to její strejda. Proč někdo nesnáší mlíko. Proč druhé lidi znervózňuje, když si je se zájmem prohlížím. Proč babička říká, že ve tmě neplavou žádné barevné obrázky. Proč zajímám druhé děti, jenom když kreslím a jinak ne… zkrátka tolik záhad bylo na světě!

A jak člověk postupně roste, tak chápe, rozumí, věci začínají pomaličku dávat smysl… Ale jsou věci, které vám nezačnou dávat smysl nikdy. Věci, které nepochopíte, ani kdyby vám bylo 90. – Máte to podobně?

Zde je pár skutečností, které mi hlava nebere a asi už nikdy nepobere. (Původně to měl být 1 článek, ale během procesu jsem zjistila, že tvořím celou sérii. Upozorňuji, že vás tato série může našvat, pokud si ji vezmete osobně. Čtete na vlastní nebezpečí.)

Můžu to asi hodit do jedné společné kategorie, ale začneme pitím. Neříkám, že když jsem byla mladší, tak mě alkohol vůbec nezajímal. U nás byla dost volná výchova, dospělí se minimálně zajímali o to co dělám ve svém volném čase, skoro nekontrolovali jestli si plním všechny povinnosti a když jsem byla úplně malá, nikdo mi ani nezakazoval ochutnat z hrnku kafe, nebo ze skleničky víno. Zašklebila jsem se, že to chutná hnusně a pak mě to spíš nezajímalo, než zajímalo. Takže příležitosti byly vždycky, ale nikdy jsem jich plně nevyužívala. Alkohol byl pro mě dlouhou dobu určitý předmět výzkumu, byla jsem zvědavá co to dělá a jak to funguje, ale nikdy jsem se nechtěla podobat zarudlým mátohám s nafouklým pupkem, co po cestě z hospody pozvrací půlku chodníku, aby se druhý den navečer dovalili zpět do nalévárny… Vždycky mě zajímalo, co na tom lidé vidí a proč tomu tolik lidí propadne.

V naší rodině byl alkoholismus a bohužel i cigarety. Naštěstí ne ze strany mých vlastním rodičů, to je vlastně jedna z věcí, za které jsem upřímně velice vděčná. Přesto jsem byla odmala konfrontována s tím, jak se chová a jak vypadá člověk, který je naprosto ožralý, nepříčetný a páchne cigaretovým dýmem…. A nikdy jsem nechápala, proč to ten člověk dělá. Proč tyhle věci vůbec někdo dělá, protože se mi to velice hnusilo.

Za celý život jsem byla pořádně opilá jen dvakrát. Oboje byly opravdu blbé, těžké situace a byla jsem ještě telátko. Po těchto dvou špatných zkušenostech jsem ještě víc nechápala, proč to má spousta lidí jako hobby… Prostě udělají párty, akcičku, kde se zchlastají a pak se ráno budí polonazí ve všelijakých pozicích, v botách nablito a říkají tomu zábava… Mně to prostě nikdy zábavné nepřišlo, ani z vyprávění, ani když jsem viděla, jak je opička strašně nepříjemná a ošklivá věc. Jako když zdesetinásobíte chřipku. A už jsem pak nikdy takhle nepila, ani jsem se nenechala nikým nalívat. Radši jsem tedy byla za kaziče dobré zábavy, na kterého ostatní koukají s opovržením, že s nimi nepije. Chovali se, jakobych je s tím urážela… Ale přitom jsem jen nechtěla, aby mi bylo špatně.

Alkohol je takový zvláštní společenský návyk. Někdy byl i příjemný, používala jsem třeba jedno deci vína, nebo jednu malou nožku ořechovky, abych se uvolnila, ale jakékoliv vyšší množství už přestávalo být zábavné.

Já jsem perfekcionistka. Věci musím mít pod kontrolou, stejně tak své chování a svůj život. Jakmile se mi něco vymkne z rukou, vadí mi to a ne zrovna málo… A co se zásadně nesmí stát je, když se vymknu z rukou sama sobě. Takových chvílí nebylo v mém životě sice moc, ale když se to výjimečně stalo, byla jsem ze sebe zklamaná a byla jsem na sebe naštvaná, i když se třeba jednalo o blbé sprosté slovo, nebo hloupý slovní obrat, který mi vylítl ve společnosti, kde se to nehodilo. Bylo to k zlosti, ale naštěstí puberta jednou skončila a byl od toho pokoj. Pak když jste starší, tak si ty chyby můžete někdy dovolit, okolí to víc respektuje.

Tak si představte, jak by na sebe musel být takový perfekcionista neskutečně naštvaný, kdyby se sedral a ráno se probral polonahý s flaškou v ruce a nevěděl, co celou noc dělal. To je prostě sci-fi, to takový člověk nikdy neudělá. A pokud ano, tak to není čistokrevný perfekcionista. Já mám perfektní pamět a vím co dělám vždy. Ani v opilosti nedělám věci, které bych střízlivá neudělala. Myslím si, že pokud někdo dělá nepřístojnosti v opilosti, musí to být nějak dáno už v jeho základní povaze, protože mně se to nikdy nestalo. Místo toho jsem byla jenom unavená, bylo mi blbě a chtěla jsem jít spát, než abych tancovala po stole a po někom se plazila, jak to lidé popisují… Prostě sci-fi.

Postupem času mi začalo vadit i jedno až dvě deci vína, v rámci toho typického společenského návyku ,,dáme si po obědě, ráme si v cukrárně skleničku po procházce” atd. Co mi na tom začalo vadit je fakt, že po požití alkoholu jsem na 5 hodin pracovně nepoužitelná. Takže pokud jsem třeba dopoledne uklízela a odpoledne až k večeru měla naplánovanou práci a odpoledne mě někdo nalákal na dvě deci, tak jsem ten den neudělala nic, protože jsem byla například od 13:00-18:00 nepoužitelná a pak už jsem byla unavená a už se mi nechtělo. Když se to tak stalo párkrát do týdne, zjistila jsem, že vůbec nic nestíhám. Jednou za dva týdny je to třeba fajn dát si jedno deci na chuť, ale častěji se to nedá zvládat. Alkohol se stal totálním zdržovačem a kazičem mých plánů. To je další věc, která mě na pití rozčiluje. Když si na daný den stanovím úkoly, které chci dělat a pak je z nějakého důvodu nejsem schopná dělat, nebo je nestihnu, tak mám blbou náladu, protože vím, že to budu muset dohánět.

A čím jsem byla starší, tím víc mi to vadilo, až jsem nakonec přestala pít prakticky úplně. Pamatuji si přesně, kolik jsem toho vypila za celý rok 2016. Měla jsem dvě deci vína v létě na zahrádce a pak jsem měla půl deci vína na Vánoce, ale vůbec mi to nesedlo a byla jsem z toho strašně unavená. Bylo trpké, hořké a vůbec jsem skleničku nemohla dopít, i když jsem schválně odlila jenom symbolicky na dno.

Takže abych nemluvila pořád jenom o sobě, uzavřu to jednoduše: Mně připadá, že alkohol je zajímavý, když ho člověk nezná a chce ho zkusit, protože nerozumí, co na něm pořád všichni tak vidí. Ale pak když přijde to poznání, člověk je totálně zklamaný, protože zjistí, že mu to bere kontrolu nad jeho životem, je mu z toho blbě a ještě ho to zdržuje v práci a v projektech, které má v plánu dělat. Pravidelné chlastání je prakticky záruka totální neproduktivity a růstu viscerálního tuku… Takže co je na tom tak úžasného a zajímavého, pomineme-li pubertální zvědavost?

A vezmeme si nějaký extrémní případ: Kdo je vlastně alkoholik? Domnívám se, že to je ve většině případů člověk, který trpí depresemi. Něco hrozného se mu stalo, nebo je jeho deprese dána nastavením z dětství, či hormonální nerovnováhou. Cítí se mizerně, hrozně, nedokáže si se svými pocity poradit, tak je začne zapíjet, až se ožere tak, se sotva leze… Druhý den ráno zjistí, že jeho deprese neodešla, nepolevila. Naopak pokračuje dál a je ještě horší, protože teď má kromě deprese i kocovinu, cítí se otřesně a nechutně… Neví co si s tím počít, tak to zase zapije… A tak to jde každý den.

Někdy během toho procesu se tak ráno probudí a vidí kolem sebe výsledek. V baráku má špínu, všechno je neuklizené, peněženka vyluxovaná, prach všude, kytky uschlé a na břiše se formuje pořádné sádlo. Cítí se hrozně… A teď přichází to klíčové rozcestí.

Co v tuto chvíli udělá inteligentní a moudrý člověk? – Pochopí, že tohle není cesta, jak se dostat ze své deprese a svých problémů, protože čím víc chlastá, tím hůř mu je a navíc nabaluje další problémy a nevyřešené úkoly. Takže přestane pít, uklidí si doma, vezme rozum do hrsti a popřemýšlí, jak věci napravit, nebo jak se vyrovnat se svou vnitřní bolestí.

Ale alkoholik prostě pije dál. Jednou se takhle ráno probudí, vidí okolo sebe ten nehorázný bordel, zhnusí se sám nad sebou a jednoduše to zapije… Až zežloutne a umře na cirhózu jater. Konec smutného příběhu, kterého jsem mimochodem také byla svědkem, tohle jsem si nevymyslela… Takže proč to dělal? Pomohlo mu to utéct před svými problémy, nebo něco vyřešit? – Ne.

A po takové dedukci si pokládám další otázku: Jsou tím pádem všichni alkoholici hloupí lidé, kteří neumí normálně selsky přemýšlet a řešit problémy, nebo nejsou a věci jsou složitější? A v čem jsou tedy složitější? Proč někdo nemůže pobrat dost rozumu na to, aby pochopil, že pití není řešení ničeho a prostě toho nechal? PROČ?

Kdyby vás odmalička společnost neučila, že alkohol je přípustná společenská droga, která je úplně normální, tak byste ho nikdy v životě nepostrádali, nenapadlo by vás ho zkoušet. Kdyby nebyl alkohol, ve společnosti byste se bavili normálně i bez něho. Je to jenom určitý společenský program. Má tedy smysl obhajovat alkohol jako společenský uvolňovač nálady (který není pro zábavu nutný), když vidíme, kolika lidem to naopak úplně ničí život a rodinu? – Podle mě to nemá smysl. Lepší by bylo, žádné notoriky nevytvářet a ti slušní se bez alkoholu v klidu obejdou. Kdo má v rodině nějaké alkoholiky, toto jistě chápe. Cena je až příliš vysoká za trochu toho povyražení.

A proč vlastně lidé pořád dál vyrábějí alkohol, když vědí, že není prospěšný, že poškozuje zdraví i psychiku?Pořád se nadává, jak je alkohol špatný, návykový, ale v každém obchodě s ním mají obrovský regál. U nás na vesnici je v potravinách přímo u vchodu hora bas s pivem a pak hned za kasou další velký regál, kde mají tvrdý alkohol a víno… Ale balsamikový ocet a čerstvou zeleninu tam nekoupíte, většinou jsou staré a scvrklé i blbé papriky a mrkev taky většinou neprodávají.

Až když jsem přestala společensky pít, protože mi alkohol nedělal dobře a vadil mi ten pocit oblblého vědomí, jsem si všimla, jak je vlastně člověk bombardovaný chlastem. Doma se mi začaly hromadit a kupit lahve vína, občas dokonce slivka.

Asi dva roky zpátky jsem vyklidila veškeré zásoby alkoholu, co v domě byl a nestačila jsem zírat, kolik toho bylo. Musím se přiznat, že velká část byla ořechovka, kterou jsem sama dělala a i když jsem ji rozdávala, tak jí bylo doma spousta litrů. Které jsem pochopitelně sama nikdy nemohla vypít. Mně by stačil litr na pár let. 😀 A k tomu nekonečný zástup lahví, co nosí návštěvy.

Mám dojem, že mezi dospělými lidmi už je samozřejmostí, že když vás někdo pozve na návštěvu, tak mu koupíte flašku. A automaticky předpokládáte, že ten člověk pije. Že to je univerzální dárek…. ale není.

Což by v podstatě nebyl problém, ale když to nemáte proč pít, nebo s kým pít, nebo když vám to nechutná a když takhle dostanete každý týden 2-5 flašek, tak se vám to doma začne kupit. Veškerý alkohol jsem tedy s vypětím sil rozdala anějakou dobu jsem se radovala, že mám nealko domácnost! 😀

Jenomže to mi vydrželo tak jeden týden a najednou se zase začaly kupit flašky. V obýváku tím mám zaskládanou spodní část skříně a nevím co s tím, protože lidé, kterým jsem předtím rozdala své zásoby, v mezičase také přestali pít, také jim to přestalo chutnat a ještě mají ty původní zásoby! Takže co s tím mám sakra dělat, naházet do popelnice mi přijde škoda, když to všechno bylo s láskou a úsměvem darované… Ale pořád pomalu vyklízím, snažím se udávat.

Když si dám nějaký alkohol, na pět hodin jsem knock outovaná a nesmím si to dát na večer, protože když mám v sobě kapičku alkoholu, tak nedokážu usnout a pak je mi z toho celou noc a celý další den blbě a zase jsem neproduktivní. Já zkrátka nemám ani čas pít. Nemám kdy pít. Nestíhám pít, ani kdybych stokrát chtěla… Kde na to ti lidi vlastně berou čas?!