Způsobem jako dosud už dál žít nemůžeme

Jisté je jedno. Způsobem jako dosud už dál žít nemůžeme, říká host Martiny Kociánové. MUDr. Jan Hnízdil je původem internista, který se v současnosti věnuje psychosomatické medicíně.

Martina: Vy jste nedávno řekl, že nemocemi odrážíme společenskou situaci. Jak tedy zní diagnóza naší společnosti?

Jan Hnízdil: Já bych začal spíš diagnózou zdraví. Neustále se mluví o nemocech, ale současná medicína v podstatě úplně ignoruje definici zdraví. Definice Světové zdravotnické organizace zní, že zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Já si myslím, že to je iluze. Kdo dneska má úplnou tělesnou, duševní a sociální pohodu?

Martina: Nevím.

Jan Hnízdil: Já mám vlastní definici, která se mi potvrzuje, že zdraví je schopnost zvládat problémy každodenního života.
Pokud má člověk vůli je zvládat, je zdravý. Když mu začne vůle docházet, tak je mu z toho nevolno. A když už je zvládat nemůže, tak je ne-mocný. Takže naprostá většina mých pacientů svými nemocemi podvědomě sdělují, že už nemohou.

Že tímto způsobem, v těchto společenských podmínkách, už skutečně zdravý být nelze. A hledají pomoc u lékaře, což je naivní. Skutečně já nemohu nikoho spasit. Já ve svojí ordinaci nedělám nic jiného, než lidem vysvětluji, co jim tělo nemocí sděluje. Kde dělají ve svém životě chybu. A pak už je na nich, aby udělali tu změnu a nastoupili na cestu ke zdraví.

Martina: Já bych se vrátila k té otázce, řekněte mi, jak zní tedy diagnóza této společnosti?

Jan Hnízdil: Dá se to krásně definovat, popsat, demonstrovat na nemocech. Na konkrétních nemocech. Naprostá většina lidí se bojí rakoviny. Obrovská hrozba, bojujeme s rakovinou, organizují se běhy proti rakovině, různé akce.

Martina: Ona taky rakovina rapidně narůstá.

Jan Hnízdil: Investují se miliardy do vědeckého výzkumu. Máme obrovské možnosti operativy, radioterapie, chemoterapie, biologické léčby a navzdory tomu ale rakovina dramatickým způsobem narůstá.

Já jsem se zamýšlel, kde udělali soudruzi chybu, a ta komplexní medicína, které se věnuji, vychází z poznání, že každá nemoc je informace. Že je to informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách rodinných, partnerských, pracovních, ale i společenských, žije.

Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu nebo žije v podmínkách, které jsou jeho zdraví škodlivé.

Konkrétně u té rakoviny je to informace o tom, že jsme znečistili vzduch, vodu, půdu, otrávili jsme mezilidské vztahy. To je skutečně nastavené zrcadlo této společnosti. To je sdělení nám, naší civilizaci, lidé, tímto způsobem už dál žít nemůžete, nebo tady končíte.

Martina: Řekněte mi, čím jsme tu chorobu zapříčinili? Nebo respektive dá se říci, kdy započal ten proces?

Jan Hnízdil: Začátek problémů se datuje od Descarta, kdy došlo k oddělení tělesných, duševních, potažmo sociálních vlivů. Máme specialisty na tělo, specialisty na duši. A to rozdělení se vlastně týká celé společnosti. Úplně unikají souvislosti, schopnost komplexního vidění zdraví a nemoci.

Další podle mě největší problém, který je základem všech současných krizí, zdravotní, ekonomické, ekologické, sociální, všech i teď té uprchlické, je iluze nekonečného ekonomického růstu.

Celá naše společnost stojí na tom, že my musíme neustále růst. My musíme neustále víc vyrábět, prodávat, spotřebovávat, vydělávat. Všichni chtějí vyšší platy, neexistuje snížení platů, že by se snížilo HDP. Když se objeví v rozhlase zpráva, že neroste HDP, tak se ekonomové chytají za hlavu.

Ale ono na omezeném prostoru naší planety není nekonečný růst možný. Stejně jako jsou konečné zdroje člověka, tak jsou konečné zdroje planety. My už dál růst nemůžeme, ale protože chceme a musíme, tak výsledkem jsou ty krize.

[wp_ad_camp_1]

 

Martina: Proč se o ekonomickém růstu teď bavím s lékařem? Co to dělá s naším zdravím, s naší psychikou, co to dělá s naší zemí, civilizací?

Jan Hnízdil: Já to skutečně dnes a denně řeším v ordinaci se svými pacienty. Oni ztělesňují, somatizují. Somatizace je klíčový pojem toho způsobu medicíny, kterému se věnuji. Somatizace znamená ztělesňování složité neřešené životní situace člověka.

Člověk je ve stresu bezradný, zoufalý, neví si rady a to, co on není schopen ve svém životě změnit vědomě, tak postupem času začne tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Ono za něj začne stonat.

Bolesti hlavy – má toho plnou hlavu. Závratě – točí se mu z toho hlava. Pískání v uších – je to hukot, co se děje v té společnosti. Vysoký krevní tlak – jsme pod tlakem.

Teď jsem měl asi čtyřicetiletou pacientku, která si pět let zoufale a marně léčí vysoký krevní tlak. Užívá čtyřkombinaci léků, má nespočet vyšetření, žádné nenašlo příčinu jejích obtíží. Léky jí nepomáhají.

Ona má neustále 180/110. Řídí čtyři firmy, má problémy v osobním životě, dovolenou neměla ani nepamatuje. Žije v obrovském stresu. A neustále musí růst, musí víc vydělávat, musí expandovat. Ale ona už nemůže. A přišla za mnou, že slyšela někde moje vyprávění, a že by chtěla být zdravá a neužívat léky.

Abych jí teda poradil, co má udělat. No, tak jsem ji pověděl, no to je jasný, vy musíte skončit, vy z toho musíte vystoupit. Léky, i kdyby chtěly, tak vám nemohou pomáhat. Vy žijete tak sebezničujícím způsobem života, že bych se divil, kdybyste ten tlak neměla.

Martina: Ale to asi není to, co chceme slyšet. My chceme pokračovat v tom životě. Ji asi baví vést čtyři firmy.

Jan Hnízdil: Ji to pochopitelně baví, ale ona už nemůže a chtěla by jít ještě dál. Léky jsou v podstatě analogie dopingu vrcholových sportovců. Ve většině disciplín vrcholového sportu už taky bylo dosaženo limitu lidských možností. Ale my po těch sportovcích chceme, aby skákali ještě výš a běhali ještě rychleji.

Ale oni už nemohou, a aby uspokojili tu společenskou poptávku, tak dopují. A tatáž společnost, která je v podstatě k tomu dopingu nutí, tak současně investuje a vyvíjí obrovské úsilí, aby jim zabránila dopovat.

A ti manažeři, to jsou vrcholoví sportovci. Měl jsem několik skutečně špičkových manažerů, dosáhli v byznysu absolutního vrcholu a musí jít dál. A už nemohou. Aby mohli tam, kam už nemohou, tak plnými hrstmi polykají léky na deprese, léky na tlak, léky na nervy, léky na žaludek, aby vydrželi žít ještě chvíli tím způsobem, který vede k úplnému sebezničení.

A to je analogie chování naší civilizace.

Myslím, že je skutečně nejvyšší čas reflektovat obrovské ohrožení nás jako jedinců a celé společnosti. Měli bychom letadlo opustit a nechat psychopaty, ať si letí sami.

Martina: Vy se věnujete teorii ekonomického růstu právě proto, že my to chování kopírujeme. Je tomu tak?

Jan Hnízdil: Celý společenský systém je založený na dravosti, bezohlednosti, individualismu a iluzi nekonečného růstu. A tento systém přitahuje psychopaty. Bezohledné, bezcitné, arogantní a ti ten systém rozvíjejí a budují a my se stáváme jeho obětí.

Nasloucháme jim, oni jsou v kabině, drží ten plyn až na podlahu a my se jim odevzdáváme. Obávám se, že to je nesmírně nebezpečné, a že je nejvyšší čas si uvědomit vážnost situace a začít se chovat jinak.

Nemyslete si, že bude nějaký bod zlomu. Společenská změna už běží v plném proudu. To, co se okolo nás děje, je nevyhnutelné, to nezměníme.

Důležité je, jak tu situaci budeme reflektovat, jak ji přijmeme a od toho se bude odvíjet, jestli ta nevyhnutelná změna bude živelná, násilná anebo vědomá a pokojná.

A já se snažím svými knihami, v ordinaci, besedami dát lidem informace, abych je motivoval k té změně v přístupu, abychom se skutečně nedočkali společenské rakoviny.

 

Martina: Společenská rakovina, podle vás, směřuje i k tomu, že většina normálních a citlivých lidí bude brzy na psychiatrii a venku zbydou jen ti psychopati. Taky jste říkal, že společenský systém je natolik těžce nemocný, že ten, kdo se na něj adaptuje, je svým způsobem mentálně postižený. To jsou právě lidé, kteří k vám přicházejí?

Jan Hnízdil: Ke mně psychopati většinou nepřicházejí.

Martina: Protože to neví.

Jan Hnízdil: Protože oni nestůňou. Psychopata od neurotika poznáte velice snadno. Zatímco neurotik trápí sám sebe, tak psychopat ničí vše okolo.

Martina: Četla jsem studii, ze které vyplývalo, že vysocí manažeři mají skoro všichni určité psychopatické sklony.

Jan Hnízdil: Existují velice přesvědčivé studie, publikace amerického psychiatra Roberta D. Harea a psychologa Paula Babiaka. Loni u nás vyšla jejich kniha Hadi v oblecích, aneb psychopat jde do práce.

Dokazují, že mezi vysokými politiky a manažery je mnohem vyšší procento nebezpečných psychopatů než mezi vězni ve federálních věznicích Spojených států. Jenomže je nepoznáte.

Jsou dokonale oblečení, vzdělaní, jazykově vybavení, ale současně draví, bezcitní a bezohlední. Oni nejsou nemocní, oni jsou postižení. Psychopatie není nemoc. To je vada, oni nemají fungující mozková centra, která jsou zodpovědná za stud, soucit, zodpovědnost, spolupráci.

A podle toho se chovají. A my se divíme, jak se mohou takhle chovat. A oni se diví, čemu se divíme. Ale oni za to nemohou. V podstatě jde o zmrzačený charakter.

Martina: A tito lidé jsou produktem dnešní nemocné doby?

Jan Hnízdil: Oni tu dobu vytvářejí. A my z nich stůněme a ti lidé, kteří vytváří tento patologický systém, tak nám organizují zdravotní systém.

Oni nám řeknou, podívejte se, vy máte deprese, vy máte úzkosti, vy běžte k doktorovi, vy byste se měl léčit.

V současné době se u nás soustavně léčí na úzkosti a deprese 650 tisíc lidí. A obrovská spousta užívá psychofarmaka nahodile.

Jak je to možné, když ten farmaceutický trh nabízí psychofarmaka 1., 2., 3. generace, že je tady čím dál víc úzkostí a depresí?

Martina: Čím to je, že když máme fungující zdravotní péči, máme skvělé diagnostické možnosti, máme nové a nové generace léků, jsme stále nemocnější?

Jan Hnízdil: My umíme hodně léčit, já vědecký výzkum nijak nezpochybňuji. Máme úžasné možnosti moderní medicíny, množství léků, ale důležitá je ta otázka, proč jsme nemocní.

A u těch duševních chorob je to somatizace. Je to určitý způsob, jakým tělo dává najevo, že v těchto podmínkách už nemůže fungovat a chce změnu.

A mně je velice blízká filozofie antipsychiatrů, kteří vůbec neuznávají ani ty nejtěžší duševní choroby za medicínské biologické jednotky. A podle nich i ty nejvážnější duševní obtíže jsou, cituji: „Životní strategií člověka na podmínky, které nejsou k životu.“ Deprese – no jsme pod tlakem. Drtí nás to. Úzkost – jsme v úzkých.

 

Martina: Není to příliš velké zjednodušování?

Jan Hnízdil: Mně to kolegové vyčítají, oficiálně se ode mě distancovali. Dokonce psychosomatická společnost vydala tiskovou zprávu, že to celé moc zjednodušuji.

Zakládám si na tom, že se skutečně snažím pacientům nesmírně jednoduchým, lidovým způsobem vysvětlit jejich nemoc. Co jim tělo nemocí sděluje. A je úplně jedno, jestli jde o poruchu duševní, vysoký tlak, žaludeční vředy, rakovinu. Vždycky je to informace.

A vždycky je to informace, kterou je nutné vnímat v tom celospolečenském kontextu, protože je iluze si myslet, že může být člověk jako jedinec zdravý v nemocné společnosti. To nejde. Jestliže si otrávíme životní prostředí, mezilidské vztahy, tak z toho všichni onemocníme.

Martina: Máte na mysli tu naší, tedy západní civilizaci?

Jan Hnízdil: Je to hlavně problém západní civilizace. V současné době je v medicíně veliký zájem o alternativní medicínu, o čínskou, vietnamskou. A já si myslím, že i lidé intuitivně cítí, že západní medicína jim úplně nestačí.

V Číně, Vietnamu, v Japonsku nikdy nedošlo k tak dokonalému oddělení tělesných a duševních vlivů, které rozhodují o zdraví.

Tam skutečně zůstal zachován celostní nebo holistický pohled a proto si myslím, že lidé intuitivně vyhledávají východní léčitele.

Ale já si myslím, že nás Čína nespasí – ani ekonomiku ani zdraví. Že zdraví musíme hledat u nás v našich kořenech, v naší zemi a v našem způsobu, v našich tradicích. Je dobré znát čínskou medicínu, akupunkturu, homeopatii, ale já si myslím, že zdraví je skutečně otázka chování člověka, jeho vztahu k sobě, k bližním, k životnímu prostředí.

Martina: Kde je řešení?

Jan Hnízdil: Řešení musíme hledat v sobě. Žádný spasitel nebude. My neustále vzhlížíme, očekáváme. Měl to být Havel. To jsme mu naložili. Ten naše očekávání nemohl unést. My jsme si mysleli, že on to za nás udělá.

Pak přišel Klaus, Zeman. No, ani náhodou. My neustále čekáme na nějakého mesiáše, kdo za nás vyřeší všechny problémy, korupcí počínaje, uprchlíky, ekologickou, ekonomickou krizí.

Žádný spasitel nebude. Jediný, kdo nás může spasit, jsme my sami. A jediná šance, jak uzdravit společnost je, že se každý jako jedinec začneme chovat zdravě.

Já dnes a denně opakuji pacientům, podívejte se, vy můžete být zdraví, vy nemusíte brát léky, ale vy se musíte začít chovat jinak a žít zdravě. Pokud se budete chovat způsobem, jakým se chováte doposud, tak nemáte šanci se uzdravit.

Martina: Ale teď nám určitě kdejaký posluchač namítne, já bych chtěl, ale jak je to zdravě. Jeden říká běhej, druhý říká neběhej, jeden říká jez tuky, další říká, nejez tuky. Jeden říká, mysli pozitivně. Mám pocit, že myslím pozitivně, ale jenom se usmívám a vlastně mi dobře není. Co to je žít zdravě?

Jan Hnízdil: Já tyhle návody vůbec nevnímám, nekomentuji, nepoužívám. Já si myslím, že recept je v podstatě jednoduchý. Chovejme se slušně. Chovejme se slušně k sobě, k okolí, k bližním. To stačí.

A šiřme tu pozitivní změnu na svoje nejbližší okolí. To je jediná šance. A já se o to snažím. Vystoupil jsem z toho medicínsko-farmaceutického letadla. Navštěvovali mě zástupci farmaceutických firem a zvali na obědy, učili psát prášky a já jsem pak zjistil, jak je to nebezpečné, že to je vlastně bumerang, že se mi to vrátí.

Zatímco před lety ke mně chodili zástupci farmaceutických firem, aby mě motivovali předepisovat léky, tak teď se ke mně chodí manažeři farmaceutických firem léčit. Protože oni teď vidí, co to vlastně způsobili. A když je jim zle, tak jdou k doktorovi, kterého naučili psát ty léky. On jim dá ty léky, jenže jim je stále zle.

Martina: Teď je určitě někdo z posluchačů říká, tak to teď máme jít všichni a shodit léky z mostu nebo naházet je někam do odpadkových košů? Jak ten přerod musí vypadat a co ho musí provázet?

Jan Hnízdil: To není tak jednoduché vyházet léky. To je naprosto naivní, zkreslená představa. Bohužel někteří lidé ke mně přicházejí, pane doktore, vy umíte uzdravovat bez léků, tak se ukažte. Já je brát nechci, beru antidepresiva, beru na spaní, beru na tlak, beru na žaludek.

Já jim pak povím, dobře, nechcete brát léky, tak si teď budeme povídat o tom, jak vy žijete a co všechno budete muset udělat pro to, abyste ty léky brát nemusel. Stres v práci, rozvod s manželkou, hypotéka.

A když jim to pak povím, tak někdy mi ten pacient poví, pane doktore, máte naprostou pravdu. Skutečně ten můj život s těmi nemocemi souvisí, ale já jinak žít nemohu. Nemohu, nechci, nejde to. Já jsem v takové pasti, napište mi ty léky. Ale to je volba každého.

V mojí ordinaci každý dostane veškeré informace, já nikým nemanipuluji, nikoho do ničeho nenutím a je na každém pacientovi, aby si vybral, jestli chce dál užívat léky a léčit se až do úplného uléčení nebo jestli chce tedy aktivně pracovat na změně sebe samého, svého chování, vztahů, vztahů k životnímu prostředí.

Já jsem měl dlouho problém s tím, že nemám smlouvu s pojišťovnou a tudíž vlastně nemohu psát léky. Nakonec jsem do toho šel a teď jsem velmi rád, protože si myslím, že není umění napsat pacientovi lék, ale umění je ve spolupráci s ním navrhnout léčebný postup, který na těch lécích nestojí.

Na druhou stranu se vyskytnou situace, kdy je pacient skutečně v tak těžkém stavu, je tak vyčerpaný, je úplně na dně, že díky bohu, že máme ty léky k dispozici, že já mu skutečně naordinuji antidepresiva, antibiotika, kortikoidy. Ale vždycky se snažím jenom krátkodobě, aby mu pomohly odrazit se ode dna, aby mu vlastně daly šanci udělat životní změnu.

Ale pak už je tedy na každém pacientovi, zda té šance využije a zase to je analogie společenské situace. Stejně jako nemoc není voláním po používání léků, ale po změně chování, no tak ta společenská krize není voláním po dalších penězích, ale stejně jako u toho jednotlivce, pokynem: Lidé, zastavte se. Takto už dál žít nemůžete.

Martina: Minule jste vzpomenul bod zlomu s tím, že je úplně jedno, jestli si ho připustíme nebo ne, protože naše rozhodnutí nic nezmění na tom, že ten bod zlomu už započal a proces probíhá. Jak ten bod zlomu vnímáte vy? Co se děje z vašeho pohledu? Co se děje kolem nás, co se děje v nás?

Jan Hnízdil: Já to vidím na pacientech. Před 15, 20 lety, když jsem pracoval na klinice, tak ke mně přicházeli pacienti a říkali: Pane doktore, bolí mě záda, žaludek, hlava, závratě, dělejte se mnou něco, tady mě máte. A divili se, když jsem jim hned nenapsal léky anebo je neposlal na CT-čko. Divili se, že jim ani nepředepíšu prášky.

V posledních letech nastal obrovský obrat. Přicházejí ke mně skutečně davy pacientů s úplně opačnou otázkou: Pane doktore, beru spoustu prášků, je mi stále zle, poraďte mi, co mám udělat pro to, abych se uzdravil.

Já to vidím jako velikou naději i v kontextu společenské situace, že si to už lidé začínají uvědomovat. Tuší, že to tak dál nejde a že je to na nich. Oni musí na sebe vzít zodpovědnost za svoje zdraví, za svůj život, ale i za zdraví společnosti.

Martina: Žádný zlom ale nebývá úplně snadný. Řekněte, co si myslíte, že tento zlom bude provázet nebo provází. Jak se bude dál vyvíjet, máte představu?

Jan Hnízdil: Já mám několik pacientů s rakovinou a už jsem od nich opakovaně slyšel slova: Pane doktore, já jsem žil tak zničujícím způsobem života, cítil jsem, že něco musí přijít. Že se něco stane.

A stalo se. Byla to rakovina. Ale oni to pochopili a v další větě mi povědí: Pane doktore, já jsem pochopil, kde jsem dělal chybu. Využil jsem možnosti moderní medicíny, ale já jsem se začal chovat úplně jinak. Já jsem se uzdravil a jsem úplně jiný člověk. Šťastný, spokojený, já děkuji rakovině.

Snažím se, abychom nemuseli jako společnost dojít až do stádia rakoviny, protože to pak už nemusí mnoho lidí zvládnout. Udělat zásadní životní změnu a ustát rakovinu vyžaduje obrovskou sebekázeň a obrovské úsilí, takže si myslím, že by bylo lepší, abychom tu změnu chování udělali dřív, než budeme muset čelit nějaké katastrofě.

Martina: Vy říkáte, že se musíme připravovat i na situace, o nichž si myslíme, že nemohou nastat. Co máte na mysli?

Jan Hnízdil: Současná uprchlická krize je situace, se kterou nikdo nikdy nepočítal. Je to skutečně novodobé stěhování národů a čelíme něčemu, co si neumíme představit. A to jsme teprve na začátku. A teď vidíte, jak jsou politici naprosto bezradní, dohadují se a snaží se, zejména tedy někteří, odvést pozornost od těch obrovských společenských problémů a to je typické pro psychopaty. Potřebují ukázat na vnějšího viníka.

Martina: Ale to dává smysl, protože k politické korektnosti asi neoddělitelně patří takovéto hlazení po srsti.

Jan Hnízdil: Politik je politikem, protože chlácholí. Přece lidé nebudou volit někoho, kdo jim do očí poví: „Podívejte se, je tady obrovský problém. Problém nás všech. Způsobu našeho života. Ten růst už není možný. My to musíme řešit a bude to strašně bolet. Nachystejte se na to.“

Ve chvíli, kdy by politik tohle voličům sdělil, tak ho nikdo nevolí. Tak pochopitelně, že vynášíme na nejvyšší pozice lidi, kteří nám sdělují: „Nebojte se, my to zmákneme. My makáme, my to umíme. Vy nic nemusíte. Od vás očekáváme jenom, odevzdejte nám vaši vůli, moc, svobodu, důvěru. My už si s tím poradíme.“

Martina: Co s tím dělat? Vy říkáte, že doba zlomu je tady, je potřeba si to uvědomit a zařídit se. Trvalý ekonomický růst není možný, ale my stále právě volíme politiky, kteří nám ho slibují.

Jan Hnízdil: Nemám žádný zázračný recept, ani ho nedávám svým pacientům. Já se snažím v mezích svých možností, ve svém oboru. Neudělal jsem nic jiného, než jsem se začal chovat jinak.

Vystoupil jsem z toho proudu, protože jsem usoudil, že ta masa jde špatným směrem. Nejdu proti ní, protože by mě smetla, ale jdu si svojí cestou, která není úplně jednoduchá, není vyšlapaná, ale snažím se tuto změnu v mezích svých možností přenášet i na svoje pacienty a ono to funguje.

Obrovsky se to šíří, na besedy chodí stovky lidí. Mám v ordinaci nával pacientů. Lidé skutečně mají obrovskou touhu pochopit to, proč stůněme.

Lidi intuitivně cítí, že se něco musí stát, že něco přijde. A já se snažím jim vysvětlit společenské souvislosti jejich stonání, aby byli na tu změnu nachystaní. Abychom nevědomě a nešťastně nedošli do fáze těžké a nevyléčitelné rakoviny.

Komplexní medicína, kterou já dělám a nabízím, je určena pro velmi omezený počet pacientů. Tedy pro ty, kteří pochopili, že oni jsou zodpovědní za svoje zdraví, za svůj život, za tuto společnost a jsou ochotni a schopni tu zodpovědnost vzít na sebe. A odmítají se nechat manipulovat ať už politiky nebo farmaceutickým byznysem.

Nemoc je realizace způsobu našeho myšlení v praktickém životě

Martina: Je těch lidí stále více?

Jan Hnízdil: Já zase mohu hodnotit jenom z ordinace, z mého zorného úhlu pohledu, tedy z pohledu lékaře. Za mě je ta změna obrovská.

Martina: Stále více lidí říká o svých nemocech „Já vím, že to mám přes hlavu“. A já si někdy říkám, jestli opravdu všechny ty naše nemoci pocházejí především z naší mysli, z naší psychiky. Nebo jestli opravdu neexistuje nemoc, která je prostě nemocí sama o sobě.

Jan Hnízdil: Mě žádná taková nenapadá. Já si nemyslím, že by to bylo jenom z naší mysli, ale že je to způsob našeho života. Že je to vlastně realizace způsobu našeho myšlení v praktickém životě. To je klíč k pochopení všech našich nemocí.

Civilizační nemoc znamená, že je to nemoc, která pramení z nemocné civilizace

Martina: Stále jsme si zvykli říkat „Jasně, to je civilizační choroba“, jako kdyby to byla omluvenka. Co přesně civilizační choroba je? Co všechno se za ní skrývá?

Jan Hnízdil: Ano, je to omluvenka. U naprosté většiny nemocí jako je vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, cukrovka se dozvíte: „Podívejte se, to je civilizační nemoc, na to musíte brát prášky“.

My konstatujeme, že je to civilizační nemoc, ale my s tím nic neděláme, protože s tím nejde jaksi nic dělat. Ale civilizační nemoc znamená, že je to nemoc, která pramení z nemocné civilizace.

Nechtěl jsem pokračovat tímto způsobem a říkat pacientům: Podívejte se, vy máte civilizační nemoc, já vám budu psát prášky. Já se snažím lidi naopak inspirovat a motivovat k tomu, aby pracovali každý v mezích svých možností na změně způsobu existence naší civilizace. A pokud těch lidí bude dostatek, tak civilizační nemoci nebudou.

Martina: Jednou z věcí, se kterou se tak „po modernu“ vypořádáváme, je bolest. Kdykoliv nás něco bolí, tak se v prvé řadě chceme té bolesti zbavit. A většinou se tedy zbavíme bolesti a tím pro nás věc končí. Ona se pak většinou vynoří v mnohem větší síle. Jak se chovat k bolesti?

Jan Hnízdil: To je analogie strachu. Bolest a strach jsou obranné mechanismy našeho těla. A současná medicína považuje bolest, ale i ten strach, za nemoc. A jestliže něco označíte za nemoc, tak se to musí léčit. Jak jinak než léky samozřejmě.

Jestliže je to bolest, tak užíváme analgetika. Pokud je to infekce, tak antibiotika. Když je to strach, tak antidepresiva. My to potlačíme, ale ta bolest ani ten strach nejsou nemoci. To jsou skutečně obranné mechanismy našeho těla.

Tělo nemá jinou možnost, jak s námi komunikovat, než tělesnou bolestí anebo strachem, což je vlastně bolest duše. Když vám začne svítit kontrolka v autě, tak taky zastavíte a podíváte se, co se děje.

Martina: Vy jste ji jednou přelepil žvýkačkou.

Jan Hnízdil: Podle toho jsme skončili. Ujeli jsme asi 10 kilometrů a skončili jsme se zadřeným motorem, protože to udělá jenom úplný idiot. Každý zkušený řidič nebo každý soudný řidič, když se mu rozsvítí kontrolka, tak ví, že má zastavit, zvednout kapotu a zjistit, kde je problém, problém odstranit a pak teprve pokračovat v jízdě.

A s tou bolestí nebo s tím strachem je to totéž. To není pokyn k tomu začít lepit bolest analgetikem nebo strach antidepresivem. To je pokyn k tomu zastavit se a zvednout kapotu, tedy mozkovou kapotu a zjistit, co nám to tělo tou bolestí, ať už tělesnou nebo duševní, co nám chce povědět. Kde děláme chybu, analyzovat ji, odstranit a pak teprve pokračovat v naší životní jízdě.

Martina: Ráda bych ještě přeci jen probrala deprese z úhlu pohledu, že jsme společnost, která se opravdu má dobře. Máme prakticky všichni co jíst, většina z nás má i práci, máme přece jenom určité sociální jistoty, ale čím dál tím víc lidí pociťuje jakýsi hluboký smutek. Co si s ním počít?

Jan Hnízdil: Naprostá většina pacientů mi v ordinaci svými nemocemi, a je úplně jedno jakými, podvědomě sděluje: Pane doktore, já jsem v životě nešťastnej, udělejte něco, abych byl zase šťastnej.

Ale od toho tady není medicína. Medicína není určená k tomu, aby činila lidi šťastnými. O štěstí se musí každý zasloužit a postarat se o něj sám. Já jim mohu taky napsat antidepresiva, ale chemické štěstí jim opravdovou úlevu nepřinese. Je to skutečně jenom odložení řešení jejich nešťastné životní situace.

V tomto je naivní spoléhat na medicínu. Lidé nechápou, co se to s nimi děje a necítí se, jsou smutní, protože nevidí naději. Nevidí, co se děje ve společnosti, rezignují a přicházejí hledat řešení do ordinace.

Já jsem se o tom bavil s kolegyní na psychiatrii. Říkala, že antidepresiva by se už mohla vydávat někde v samoobsluze, že na to nemusela studovat medicínu.

Lidé, kteří trpí v současné době úzkostmi, depresemi a strachem, tedy těmi obrannými reakcemi, tak jejich organismus ještě vzdoruje. Je to zpráva o tom, že ještě něco cítí, nejsou úplně zlomení a tím společenským systémem zdevastovaní.

Zatímco ten, kdo je na tento společenský systém adaptován, tak je v podstatě postižený. On je nemocný, protože když se adaptujete na něco patologického, tak se stáváte součástí té patologie. Úzkostní a depresivní lidé jsou v podstatě ještě vzdorující, bojující a hledající, ale zatím moc nenacházející. Je to ale určitá naděje.

Martina: Vy jste kdysi uvedl příklad jedné manažerky farmaceutické firmy, která nakonec úplně změnila svůj život. Teď pomáhá v nějaké sociální skupině, začala chodit na kurzy dřevořezby a lekce harfy. A když to někdo poslouchá, tak si v tu chvíli řekne: „Dobře, ale já vlastně ten život, který vedu, mám rád. Není mi dobře, necítím se dobře fyzicky nebo psychicky, ale mám ho rád. Navíc mám dvě děti na vysoké škole. My se teď nemůžeme chytnout za ručičky a říci si, že budeme chudí, ale šťastní, a budeme se všichni mít rádi.“ Možná právě věc, kterou teď nabízíme, je vystoupení z matrixu, které se každému nelíbí.

Jan Hnízdil: Já si nemyslím, že by to bylo nutné a žádoucí. Já se taky nevzdávám vymožeností špičkové medicíny. To, co já dělám, není nic revolučního, vědeckého, objevného. Je to návrat ke zkušenosti, tradici a moudrosti starých rodinných praktických doktorů.

Takový doktor znal rodinu, dědečka, babičku, děti, věděl, jak se v té rodině žije, a když k němu někdo přišel, tak dokázal jeho zdravotní problém velice rychle zasadit do souvislostí života té rodiny a v těch souvislostech také léčit.

Komplexní medicína je návratem k tradici, zkušenosti a moudrosti, ale v současné době i s využitím všech vymožeností špičkové medicíny.

Ve společenském kontextu to neznamená, že bychom měli okamžitě rezignovat. To ani nejde. Letadlo letí tak rychle, že vyskočit z něj, je velmi obtížné. Ale bohužel si myslím, že to bude nutné.

Ale není nutné současně se vzdát úplně všeho a vrátit se do lesů. Ale měli bychom se snažit vrátit se k tradicím, zkušenostem a moudrostem.

Já si myslím, že bychom si měli všichni neustále opakovat nádhernou větu, varování indiánského kmene Cree, které zní: „Až porazíte poslední strom, až otrávíte poslední potok, až vylovíte poslední rybu, tak zjistíte, že peněz se nenajíte.“

Martina: Říkáte, že se zjistilo, že závažnost objektivního nálezu při prvním vyšetření není tak důležitá, ale důležité je sdělení lékaře, jak dlouho bude pacient stonat. Podle vás to funguje i tehdy, když lékař pacientovi řekne, že má typ rakoviny, na kterou se umírá do dvou let, tak pacient srazí paty a poslušně se zařadí do statistiky. Opravdu může s naší myslí, s naší psychikou a potažmo s naším tělem tak cvičit pouhá informace?

Jan Hnízdil: Pouhá informace ne, ale autorita, která nám tuto informaci sděluje. My vzhlížíme k lékařům s obrovskou úctou a respektem.

Byla to skutečně velmi kvalitní studie, kterou udělali ve Švédsku, kde zjišťovali, co tedy rozhoduje o tom, jak dlouho stůně pacient s bolestí zad. Potvrdilo se, že to nebyla závažnost objektivního nálezu během toho prvního vyšetření, ale instrukce pana doktora, jak dlouho ten člověk bude stonat.

Když lékař řekl, že to bude bolet 14 dní, pacient stonal 14 dní. Když měsíc, byl nemocný měsíc.

Nádherný případ je: Přijde pacient s bolestí kyčle. Automaticky je odeslán na rentgen a pak mu pan doktor sdělí „Podívejte se, vy tam máte artrózu druhého nebo třetího stupně, s tím už toho moc nenaděláme. Já vám tam píchnu injekci, tady máte brufen, počítejte s tím, že do dvou let to bude na endoprotézu, to vám garantuju.“

A tímto způsobem spustíte vědomé i nevědomé způsoby chování toho pacienta, že on skutečně rezignuje na péči a do dvou let ho tam máte. A přijde „Pane doktore, vy jste to věděl. Skutečně dva roky a jsem tady.“

Ale tentýž nález, pokud skutečně ten kyčelní kloub není úplně rozpadlý, můžete tomu pacientovi interpretovat úplně jiným způsobem. A já se o to snažím. Sdělím mu „Podívejte se, nález tam máte, artrózu tam máte, ale není to úplná katastrofa. Jestliže začnete cvičit, pojedete do lázní, shodíte pár kilo, odpočinete si, tak vám ten kyčel může fungovat ještě spoustu let a klidně se můžete té endoprotéze vyhnout.“

Tímto způsobem naopak motivujete, pacienta uklidníte, vysvětlíte mu situaci a poradíte, co může udělat pro to, aby si ten kyčel zachránil. A to je zase analogie i s tou naší společností.

Můžeme těm lidem říct „Podívejte se, s tím se nedá nic dělat, to bude operace, pošleme tam těžkooděnce“, anebo jim to můžete vysvětlit v klidu, aby to pochopili a byli nakloněni a motivováni k té změně, na které se ale budou muset, pokud si budou chtít zachránit, ať už ten kyčel nebo cokoliv jiného, podílet.

Martina: Vývoj samozřejmě nelze vrátit jednoduše do minulosti a my už jsme jako společnost i jednotlivci na té své cestě poměrně hodně dlouho. Tento pořad se jmenuje Kupředu do minulosti, řekněte mi, co si přesto ale můžeme třeba z minulosti odnést jako základní ponaučení? O jaké dávné a stále platné hodnoty si myslíte, že se můžeme stále opírat a měli bychom se na ně rozpomínat?

Jan Hnízdil: Mně se v medicíně nesmírně osvědčila stará lidová přísloví. Máme obrovské tradice, lidovou moudrost, a můj velký vzor a učitel pan doktor Šavlík mi vždycky kladl na srdce, že veškerá vědecká medicína není nic jiného než složité, klopotné a nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví.

Obrovská studie ve Spojených státech za několik milionů dolarů zjistila, že z nešťastné lásky může puknout srdce. No to se mohli zeptat mojí babičky, ta to věděla dávno.

My bychom se měli vrátit k těmto tradicím, moudrostem našich předků, ale aniž bychom při tom rezignovali na ty současné možnosti špičkové vědy a techniky. Ale pokud budeme spoléhat jenom na vědu a techniku, tak si myslím, že za nás tu současnou, nesmírně složitou společenskou situaci nevyřeší.

My nemůžeme spoléhat na nějaké expertní vědce. Oni už si taky nevědí rady. Já už mám i klientelu špičkových ekonomů z Evropské unie, kteří stejně jako jiní manažeři užívají antidepresiva plnými hrstmi. Oni sedí v tom letadle s námi a už nevědí, co dál.

Stejně jako rakovina nemá jenom medicínské řešení, tak ani ekonomická krize nemá jenom ekonomické řešení, ale současně i ekologické a mravní. Tedy ve změně způsobu našeho chování.

Martina: Vy jste teď řekl, že oni letí v tom letadle s námi. Prosím vám, kdo teda to letadlo řídí? Jestli i oni se vezou…

Jan Hnízdil: Já nechci jmenovat, já mluvím vždycky o psychopatech opilých mocí a alkoholem, kteří už nekontrolují ani sami sebe natož letadlo plné lidí. Koho tím myslím, ať si každý tam dosadí libovolné jméno.

A my se jim skutečně odevzdáváme a spoléháme, že oni to mají pod kontrolou. Nemají a je úplně jedno, jak se jmenují. Je nejvyšší čas tedy letadlo opustit, vrátit se na zem a té zemi se omluvit za to, jak jsme se k ní dodnes chovali.

Zdroj: 1

 

[wp_ad_camp_1]