Známe se už dlouho, jsme spolubojovníci od roku 2005 a celou tu dobu jde o to, kam potečou peníze lidí inkasované za vodu, jestli do obnovy trubek nebo do zahraničí. 22. listopadu došlo k jedné důležité události. Co se stalo a jaké to bude mít důsledky?

Po třinácti letech soudních sporů jsme se konečně dostali k pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Jedná se o činnost organizované skupiny fyzických a právnických osob, které vedly k vytunelování okresní vodárny (VaK) ve Zlíně a nastavení principu, kdy lidé sice za vodu platí, ale velká část toho, co platí, neskončí ve vodárnách, ale na soukromých účtech v zahraničí. Ten proces je dle mého názoru tunel za bílého dne, na kterém je nejbrutálnější to, že jeho hlavními pachateli jsou komunální politici v daném regionu, bez kterých by žádný koncern nikdy nemohl ovládnout lokální monopol hospodaření s vodou. Tato myšlenka soudcům strašně dlouho „unikala“. Přitom po dvou letech už v rámci ekonomických ukazatelů, které vycházely z účetních uzávěrek, vývoje cen vodného a stočného i reakce EU, která řekla, že toto nikdy nebude dotovat, protože v tomto případě jdou peníze z dotací ve prospěch zisků soukromých firem, byly jasné údaje o tom, že systém je špatný, ale nikdo kompetentní neměl z nepochopitelných důvodů zájem to řešit.

Naopak lidé, kteří se pokusily celý tento problém v regionech řešit, byli vystaveni neuvěřitelným tlakům, často doslova gangsterským praktikám. Co se týká rozhodování soudů, tak tato kauza je doslova ukázkovým příkladem, v jaké krizi je česká justice a jaká je úroveň práce soudců. Neříkám, že nefunguje vůbec, ale pokud se bavíme o monopolním odvětví, na němž závisí osud stovek tisíců lidí v regionu, a k pravomocnému rozsudku došlo až po patnácti letech, tak nezbývá, než ho označit za vynikající, ale pro reálnou nápravu z pohledu efektivity za impotentní. Z druhé strany – díky bohu za něj. Došel jsem až k Ústavnímu soudu a ten konstatoval, že to, co se stalo, musí soudy posoudit tak, jak říká Novotný, tedy v časové řadě, logických a věcných souvislostech a že soudci nesmí brát jen znění paragrafů, ale musí vše posuzovat ve smyslu práva a ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí soudu je proto průlomové. Poprvé někdo po deseti dnech souhrnného dokazování dal vše do souvislostí a jasně rozhodl.

V podstatě všichni, se kterými komunikuji od roku 2002, na komunální úrovni, krajské úrovni, v poslanecké sněmovně, senátu a vládě mi říkali: „To je nastavený stav, máme uzavřené smlouvy, s tím se nedá nic dělat.“ A teď se tady nějaký Novotný, obyčejný občan, slušně řečeno “nasral” a řekl: „Buďto fungujeme v právním státě, nebo v kolonii!“ A po patnácti letech důsledného trvání na provedení důkazů, sbírání informací a rozkrývání této pokoutné činnosti dokázal, že ČR je právní stat a právní cestou lze tunel nějaké vodárny ukončit. Justice v ČR sice kulhá na obě nohy, někdy možná na všechny tři, ale funguje. V tuto chvíli už žádný politik nemůže říci, že to, co tady máme, je v pořádku.

Máme pravomocný rozsudek, který říká, že zde působí organizovaná skupina, že jsou do ní zapojeni politici, že nepracují pro veřejný, ale pro soukromý sektor a že to je nemravné a protiprávní. Jak dobře to teď popíší a dají do souvislostí, to je další věc, ale už soudce na krajském soudu, který poprvé i podruhé rozhodl, že to co se stalo, je nezákonné a nemravné, byl velmi přesný. Řekl, že je přesvědčen o tom, že o tom, co se v ČR děje, rozhodují koncerny a zbytek je jen hra pro lidi. Je to pokoutné a nemravné. Teď to potvrdili soudci Vrchního soudu, proto je velká naděje, že stejným způsobem dopadnou i žaloby i v dalších regionech.

To by mě právě zajímalo. Kde to ještě probíhá a v jakém to je stadiu?

Soudní procesy, pokud vím, probíhají v Kladně, Prostějově, Bruntále a na severní Moravě, hodně se uvažuje o Olomouci. Další otevřená věc je Praha. Město Praha má tři nezávislé právní posudky, které dokazují, že smlouvy s Veolií uzavřené po roce 2006 jsou neplatné, protože byly uzavřeny v rozporu se zákonem o veřejné podpoře. Když to celkově sečteme, tak třetina z „privatizovaných“ vodáren je v nějakých žalobních nebo předžalobních krocích. A samozřejmě, když občané mají za sebou rozsudek, že to, co proběhlo, je tunel, a ono to probíhalo s malými obměnami obdobně ve třiceti společnostech, v nichž např. provedli poptávkové řízení, viz Hradec Králové (dle mého názoru pro předem určeného vítěze), tak napadení smluv u soudů bude vypadat úplně jinak a už nebude trvat 10 nebo 15 let, ale 2 až 3 roky.

Pokud upravíme legislativu tak, aby zisk dostával prioritně ten, kdo financuje infrastrukturu, provozovatel bude provozovat s tří či pětiprocentním ziskem, na což koncerny nejsou zvyklé. Představte si situaci, že by tady například Hyundai postavil fabriku a pak dostával 3-5 % a prodejci jeho aut 95-97 % zisku. To by u nás nic nepostavili. Takto je to teď přitom nastaveno v českém vodárenství.

Pojďme se trochu podívat na ekonomiku, aby si to lidé třeba i zpětně uvědomili. Jakým způsobem se měnily ceny v koncernových vodárnách v porovnání s vodárnami, které zůstaly ve vlastnictví obcí?

Cena vody v sobě obsahuje všechny náklady a zisk. Jde o priority. V okamžiku, kdy je tam municipiální vlastník, tak má jako prioritu co nejnižší cenu, která umožní obnovovat infrastrukturu. Zisk ho nezajímá, to by i politicky likvidovalo lidi, kteří o tom rozhodují. Tím odpadá zásadní vliv na cenu vody – touha inkasovat 15 až 40 procent zisku z toho, co lidí zaplatí, tedy na úkor občanů, oprav a investic.

Koncerny tvrdí, že mají know-how, že jsou schopny ušetřit. Je jasné, že soukromá firma může zracionalizovat provoz, ale pokud výsledky racionalizace skončí v zahraničí, tak to spotřebitelům ani obcím nic nepřináší. Navíc, kdyby ta racionalizace byla tak efektivní, jak tvrdí, tak ceny koncernových vodáren musí být nižší než městských, ale to neplatí. Městské vodárny mají vesměs nižší, nebo maximálně stejnou cenu vody, ale když si vezmete objem investic, tak investují daleko více. Je to taková trojnožka – cena vody, investice a zisk – kterou nelze obejít. Když například srovnáte hlavní města Visegrádské čtyřky, tak Praha má nejvyšší cenu vody, protože jediná má za provozovatele zahraniční subjekt. Když si vezmete srovnání v ČR, tak Praha je nejdražší z velkých měst, přestože je tam největší koncentrace obyvatel, nejkratší vedení na jednoho uživatele. A obrovským problémem je i financování obnovy infrastruktury a nové čistírny odpadních vod.

Jak se koncernům podařilo přesvědčit komunální politiky, aby jim předali vodárny?

Koncerny se dostaly k moci tím, že naháněči koncernů slíbili zastupitelům, že vodné a stočné poroste jen o inflaci. Kdyby toto byla pravda, tak cena musí být o cca 40 % nižší, než je ve skutečnosti. Šlo o rozsáhlý komplot, protože naháněči koncernů postavili zastupitele do situace, kdy neměli informace a někdo z vlastních řad jim říkal, že když předají vodu do rukou zahraniční firmy, tak ta zajistí dotace, města nebudou muset investovat, zahraniční know-how zajistí, že cena vody poroste pouze o inflaci, a současně se budou o tu infrastrukturu lépe starat. A vy, komunální politici, nebudete muset nic dělat, budete jen sedět v těch orgánech a budete na to vše dohlížet. Ukázalo se, že dotace přesně tento model znemožnil, inflační růst ceny vody je lež jako věž a jediné, co platí, jsou u nás trafiky pro ty, kteří toto odsouhlasili.

A neplatí ani ta obnova infrastruktury, protože tu dělají ty okresní a městské vodárny…

Obnova infrastruktury samozřejmě skončila na městech a obcích, protože v tu chvíli, kdy ta vodárna dostane od provozní společnosti nájem ve výši odpisů, tak to nestačí ani na prostou reprodukci. A v tu chvíli se stal přesný opak toho, co říkali, když slibovali, že města nebudou muset investovat, protože investovat bude „strategický investor“, ale naopak to má dopad do veřejných rozpočtů. Městská vodárna na to totiž nemá, takže to musí dotovat městské rozpočty.

Podle mého názoru tam je podvod, protože obec ze svých peněz vybuduje nový vodovod, kanalizaci nebo čističku vody a poté ji jako vklad vloží do městské vodárny. Za tuto investici pak dostane bezcenné akcie a na tom majetku potom za směšný nájem vydělává zahraniční provozovatel.

Ano, tahle varianta fungovala asi tři až čtyři roky, pak si ti politici, kteří to zkoušeli, všimli, že si koledují o trestní stíhání, protože za majetek ve stamilionových hodnotách dostávali bezcenné akcie slupky, která nic nevydělávala, protože všechno podstatné kontroloval a zisky inkasoval zahraniční subjekt mimo vodárnu. Takže přišli s novinkou. Už to nevkládají do těch vodáren a rovnou to tomu koncernu pronajmou. Města to zafinancují, postaví vodárenskou infrastrukturu buď z veřejných rozpočtů, nebo na dluh a po dokončení uzavřou smlouvu, kterou dílo za sto milionů pronajmou třeba za pět nebo dvacet tisíc ročně. Z té smlouvy neplynou městu prostředky, které by umožňovaly třeba za dvacet let obnovu toho majetku. A ta vždy zákonitě musí přijít.

To znamená, že se jedná o zadlužování dalších generací nebo vytváření stavu, kdy lidé po určité době budou pít doslova s prominutím “sračky”. Toto je úplně nejbrutálnější, protože zde buď neprobíhá žádné výběrové řízení na provozovatele, nebo sice proběhne, ale v tom regionu není jiný provozovatel, který by byl schopen něco nabídnout, protože se jedná o regionální monopol. Ti zastupitelé jsou přitom navíc opět masírováni ve stylu: “Komu jinému to chcete dát, vždyť oni nám tady dělají ten vedlejší průtok, tak to ani technicky nikomu jinému dát nejde.” Ta obludnost je v tom, že se z okresních vodáren staly subjekty, které jsou absolutně závislé na zahraničních koncernech. Okresní vodárny přitom předtím byly monopolní podniky, které disponovaly infrastrukturou, provozní technikou, kvalifikovaným personálem, managementem i portfoliem smluvních vztahů, tedy absolutně funkční podniky, které spravovaly přirozené monopoly. Nyní jsou téměř bez zaměstnanců, koncern jim většinou vede i účetnictví, nemají kvalifikované odborníky, management, nemají právo inkasovat ziskovou marži. Jediný, kdo má právo inkasovat zisk, je ten, kdo dodává vodu spotřebitelům, a to je koncern.

Většinou tam ale existuje nějaká dohoda o dělení zisku, nebo se pletu?

Ne, smlouvy jsou nastaveny tak, že ziskovou marži inkasuje pouze provozovatel, který platí stanovený nájem za infrastrukturu vodárně. Nájem je výnos, ale ne zisk. Nájem zpravidla nepokrývá ani prostou reprodukci majetku. Takže jsme z našich „fabrik“, které byly naprosto funkční (z hlediska oceňování se tomu říká „going koncern“) udělali trafiky pro politiky v orgánech. Ti lidé se co čtyři roky mění, nejsou schopni věcně, odborně, politicky ani nijak jinak oponovat protistraně. Takže to často funguje tak, že management koncernu přijde a řekne: “Investujte tady a tady, připravili jsme pro vás tyto programy, naše zisková marže je taková, ve smlouvě to máme ošetřeno tak, že do ní nemáte co kecat. Z toho vychází tato cena vody, a pokud chcete vyšší nájem, tak ano, ale musíte povolit vyšší cenu vody lidem.”

Dostali jsme se tak do role psů na obojku. Já si myslím, že to je velmi kvalitně připravená kolonializace České republiky přes české vodárenství. Výhoda je v tom, že se podařilo přibližně půl republiky ubránit a je vidět ten zásadní rozdíl. O třicet kilometrů vedle totiž dostávají dotace, města rozhodují o všem, žádný koncern nepotřebují, všichni to veřejně říkají, a co se týká správy infrastruktury, tak se tam mnohem více investuje a cena vody je nižší než u sousedů se „zahraničním know-how“. Já o tom říkám, že zahraniční know-how je koloniální know-how typu „víme, jak na vás vyděláme“.

Chtěl bych se ještě zastavit u role státu a státních úřadů. Co já vím, tak stát měl ve vodárnách tzv. „zlatou akcii“. Jak mohlo dojít k tomu, že stát z toho úplně vypadl? Má vůbec ještě možnost regulace toho odvětví? A jak těch možností využívá?

První věc je role státu a jeho schopnost ovlivnit dění kolem strategické suroviny. Druhá věc je nastavení systému hospodaření s vodou a penězi, které se za ni vyberou a regulace subjektů, které se pohybují na trhu. Ukazuje se, že stát totálně zkolaboval nebo někdy i kolaboroval. V roce 1993 bylo v České republice přibližně 12 až 13 státních vodárenských podniků, ze kterých se vláda rozhodla udělat řádově 50 okresních vodáren v podobě akciových společností, které měly být v rukou měst a obcí a lépe fungovat. Stát vytvořil i institut, který měl chránit tuto „veřejnou službu“, tzv. zlatou akcii, a byly změněny i stanovy těchto nově vzniklých akciových společností tak, že se řeklo, že pokud se bude něco měnit, musí souhlasit vlastník zlaté akcie, tedy stát. Pokud by se tedy domluvilo čtyři až pět jakkoliv namotivovaných starostů na vytunelování okresní vodárny, tak pokud by pro to stát nezvedl ruku, tak by stejně neměli šanci.

Od roku 1996 se postupně začaly objevovat nabídky cizinců na nákup vodáren. Takhle dopadly např. Severomoravské vodovody. Starostové prodávali za 200 až 800 korun akcie vodárny s hodnotou 3 500 až 4 000 Kč. Výsledkem bylo, že celý podnik prodali za desetinu tržní ceny. Stát viděl, že je zle, upravil stanovy a v zásadních věcech měl právo veta. MZe vědělo, co se děje, proto vytvořilo tuto záklopku, ale pak se najednou začal lámat chleba. V roce 2000 se Vodovody a kanalizace Olomouc dostaly do rukou koncernu Veolia bez toho, aniž by akcionáři něco věděli, vedení uzavřelo s Veolií smlouvu a pronajalo jí provozování podniku. Akcionáři se to dozvěděli až za rok, když jim na valné hromadě představenstvo předložilo výroční zprávu, kde jim bylo oznámeno, že VaK už nejsou provozovatelé, provozuje to francouzský koncern Veolia.

Akcionáři se proti tomu vzbouřili, obrátili se na soud a tento v první instanci vyhráli. Na to zareagovalo město Olomouc. Namotivovalo ty, kteří to zažalovali a odkoupilo od nich akcie. Poté následovala nová valná hromada, kde bylo zásadní rozhodování Fondu národního majetku (MZe). Zástupce státu přišel na valnou hromadu a řekl, že pro to hlasovat nebude. Valná hromada se přerušila, pana Skácela, který tam byl za FNM, tři lidé málem chytli pod krk a řekli, že to mají na ministerstvu zemědělství domluvené. Začali na něj řvát, vytáhli telefon a z telefonu mu někdo řekl, ať hlasuje pro. Hlasovalo se znovu a zástupce MZe otočil. Ověřil jsem si, že byl pověřen se zdržet a nehlasovat pro. Od té doby vím, že MZe nepracuje tak, jak má pracovat. Zásadní bylo to, že i když jsem po tomto incidentu písemně informoval MZe o tom, co se děje, stát zastoupený úředníky MZe na to reagoval tak, že na těch následných valných hromadách jeho zástupci hlasovali pro provozní modely.

Kdo byl v té době ministrem zemědělství?

Jaroslav Palas (ČSSD). A co je nejzásadnější, v okamžiku, kdy se toto dělo, tak jsem požádal MZe, ať mi sdělí, na základě čeho hlasují pro provozní modely, když na těch valných hromadách není nikdy doloženo, jak je to pro stát, obce a vodárny výhodné. Přitom je jasné, že peníze a ziskové marže v odvětví, kde chybí peníze, přecházejí do soukromých rukou za podmínek, kdy ty soukromé firmy nejsou povinny refinancovat obnovu infrastruktury.

Obdržel jsem písemnou odpověď, která je pro nás, co se tím dlouhodobě zabýváme, nepřekvapivá, v tomto smyslu: MZe nikdy nedělalo rozbor provozního modelu. Ani vlastní, ani externí. Žádný nemáme, žádný vám nedáme. A na dotaz „Proč jste pro to hlasovali?“, mi odpověděli: „Protože pro to hlasovali všichni“. Když tedy úředníkům ministerstva zemědělství pět zkorumpovaných starostů řekne: „Skočte tady do té pece!“, tak ministerští úředníci do ní bez mrknutí oka a bez zaváhání skočí? MZe nefunguje. Tečka. Jako záklopka, jako odborný orgán berou peníze za něco, co nekontrolují. Já jsem dokonce v rámci kauzy VaK Hradec Králové zaregistroval výpověď úředníka MZe Chaloupky pro policii, která se tou kauzou zabývala. Vypovídal asi v tomto smyslu: „My na to nemáme kapacity a to vůbec není v kompetenci MZe posuzovat nějaký model.“ Vlastník zlaté akcie, zástupce státu, který toto odvětví má v rámci státu na starosti, řekne, že nemá právo a důvod kontrolovat, že se zavádějí nějaké kontrakty s vodárnami na 30 let? V tom případě Mze nefunguje.

Podívejme se ještě na současný stav. Vodárny jsou lokální monopol. Dalo by se tedy předpokládat, že monopoly se zabývá také Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Mě by tedy zajímalo, jestli v tom hraje nějakou roli a jestli existuje nějaká možnost, aby toto odvětví mohl regulovat.

Tam jsou dva pohledy. Jedna věc je hospodářská soutěž. Když se podíváte na rozsudek, který byl vydán, tak z něj v podstatě plyne, že přímý konkurent okresní vodárny tu vodárnu ovládl, nasadil si tam své lidi, vyhodil ty lidi, kteří tu vodárnu bránili, připravil proces vykuchání té vodárny, zkorumpoval nebo namotivoval lidi, které potřeboval. To, co vydělává, skončilo u něj, a zbytek nechal městům a obcím. Toto nemá s hospodářskou soutěží vůbec nic společného, toto je dle mne absolutně protiprávní a nemravné…

Tedy hospodářská kriminalita…

Podlé mého názoru nejhrubšího zrna. Proces, který proběhl ve Zlíně, je podle mne tunel za bílého dne organizovaný lidmi, kteří tu vodárnu měli bránit, což je na tom to nejbrutálnější. Když se podíváte na důkazy, které byly předložené, tak je jasně vidět, že se v těch vodárnách prodávaly akcie přes Českou spořitelnu, přes systém, který měli připravený tak, aby ty vodárny ovládl soukromý subjekt. Šlo o ovládnutí vodárny a nikdo neřešil, že je to v rozporu se zákonem i logikou. Logické je, že ten, kdo investuje, má prioritně právo inkasovat zisky. Ve vodárenství je to postaveno tak, že ten, kdo vodu prodává, má právo inkasovat zisk, má zajištěno právo dostat všechno, co investoval předtím a ještě k tomu nějaký zisk, ale na subjekty, které musí tu infrastrukturu financovat, tedy na okresní vodárny, města a obce, česká legislativa vůbec nemyslí. Proto koncerny zavedly provozní modely, tím se z vodáren vytáhla pouze aktiva, která jsou nezbytná pro jejich zisky, a portfolio smluvních vztahů pro provozování.

Regulace je nastavena tak, že se kontroluje, jestli je ve faktuře správné číslo součtu. Pokud by to bylo správně, tak by muselo hned na začátku nastaveno, že zisky bude prioritně inkasovat ten, kdo financuje největší objem investic, to znamená podniky vlastníci infrastrukturu. My máme regulaci postavenou na hlavu, kontrolujeme přesný součet vystavených faktur, což samozřejmě, protože koncerny nejsou hloupé, udělají věcně správně. My jsme nastavili model, kdy vydělává především ten, kdo nefinancuje investice. A pak kontrolujeme, jestli nám náhodou nepředhazuje špatná čísla. Není se tedy co divit, že okresní vodárny nemají peníze, města nemají peníze.

V ČR žije asi 10 milionů obyvatel, kteří spotřebují nějaký objem vody a za to zaplatí nějaký balík peněz. A zahraniční koncern tento zisk vezme a pošle ho do zahraničí, tím sníží objem peněz, který míří zpět do odvětví. Kdyby to zůstalo přímo v rukou městských vodáren, které možná neumějí tak efektivně hospodařit (mají třeba více zaměstnanců) a nevytvoří tak velký zisk, zůstaly by veškeré prostředky zůstaly v republice, buď ve formě dividend, které by skončily u měst, nebo přímo v investicích ve vodárnách. Proběhl pokus ustavit nový regulační úřad, o němž si myslím, že ho měli v rukou lobbisté koncernů, protože po dvou letech se vytvořil paskvil, který „kontrolu přesných součtů“ rozdělil do tří kategorií – malých, středních a velkých. Pořád však kontroluje nesmysl. Mezitím jsme vytvořili další místa pro lidi na nějakém úřadu. Byl zde návrh, že by toto přešlo pod Energetický úřad, kde by to bylo zcela mimo vliv politiků. To samozřejmě neprošlo, protože tam by si všimli, že kontrolují blbost.

Další otázka mě napadla, když jsme se bavili o té infrastruktuře a provozu. Jak jsou vlastně nastaveny ty smlouvy, co se týče oprav? Pokud dojde k havárii, což je v poslední době čím dál častější záležitost, kdo ji v tom případě provádí a kdo ji platí? Majitel infrastruktury, nebo provozovatel – zahraniční koncern?

Vložím do toho tři pojmy: Oprava, velká oprava, investice. Malé opravy typu výměny žárovky nebo prasklého potrubí od nějakého objemu financí platí provozovatel. Pokud je to větší věc, tak ji hradí vlastník. A investice, které jsou potřebné, když něco doslouží? Ty taky hradí vlastník. Koncerny mají ve smlouvách nastaveno přímo toto rozdělení a jasně říkají, že hradí pouze opravy do předem stanovené výše. A přes to vlak nejede.

Tady vzniká obrovský problém s tím, že roste počet havárií, jak jste naznačil v otázce. Není problém ty trubky držet v nějakém stavu tím, že do vody přidám více chloru, který pak vyprchá. Ty trubky jsou však v havarijním stavu a potřebovaly by opravit. Provozovatel ale nemá prioritu opravovat, protože jeho manažeři mají za úkol odvést 20 až 30 % zisku do zahraničí. Snížili počty zaměstnanců, minimalizovali peníze, které platí obcím, provozní náklady na chemii a vodu jsou v podstatě stejné nebo rostou, takže jediný prostor, kde mohou zásadně ušetřit, jsou opravy. V okamžiku, kdy opravují jenom to nejnutnější, tak eliminují náklady, které s tím souvisí. Raději dají do vody více chemie, protože ty mikroorganismy tam nebudou žít, i když jsou trubky popraskané a do vody se dostává minerální a mikrobiální znečištění. Po čase jsou však trubky tak zkorodované, že to celé spadne do kategorie velkých oprav nebo dokonce investic. V tu chvíli se hypotetické náklady, které by provozovatelé správně měli vydávat na běžné opravy, přesunou na bedra vodáren či obcí. Manžeři a vlastníci koncernu jsou spokojeni se zisky, za které si kupují nové jachty. A my pijeme závadnější vodu, vodovodní a kanalizační potrubí, čerpadla a čističky vody dosluhují. Města žádající o evropské dotace se dostávají do situace, kdy jim EU řekne, že jim na investice nedá peníze, protože to tam provozuje soukromník, který generuje vysoké zisky. Takže se musí sáhnout hlouběji do rozpočtů měst a obcí.

Já tomu říkám dobře vymyšlená koloniální past. Z pohledu koncernů je to geniální, ale z pohledu důsledků – degenerace vodárenské soustavy, narůstání požadavků na města a obce a současného odlivu jediného zdroje financování, tedy peněz zaplacených za vodné a stočné, je to katastrofa. Máme před sebou dosluhující infrastrukturu postavenou kdysi za komunistů v 50. až 70. letech, která by i mohla dále fungovat, ale musela by se řádně udržovat, ale ona se neudržuje, tedy alespoň ne v té míře, ve které by měla, tedy narůstá počet havárií (Dejvice, Brno, Ostrava), které se budou řešit jedině tehdy, až začnou umírat lidi. Je to stejné jako s lihovou mafií. Všichni věděli, že se tady pančuje a nedělali nic. Teprve až se objevil ohromný problém, kdy po celé republice začali umírat lidi, tak to bylo za rok vyřešené, jak legislativně, tak soudně. Víte, kolik palíren skončilo? Víte, kolik provozovatelů vodárenské infrastruktury by muselo skončit, kdyby se správným způsobem upravila legislativa?

Zdroj (1)