Migranti jděte domů: Tento muž věří ve svůj plán, jak vyřešit uprchlickou krizi v EU

Remigrace je často spojována s masovou deportací, ale tento koncept je složitější, jak vysvětluje jeho zastánce Martin Sellner.

Remigrace, politika prosazující návrat migrantů do svých domovských zemí, získává v evropské politice na síle. Osobnosti jako Martin Sellner a strany AfD a FPÖ vedou kontroverzní debatu o obrácení migračních toků v zájmu zachování etnokulturní soudržnosti.

V listopadu 2024 přijala bavorská pobočka strany Alternativa pro Německo (AfD) „Rezoluci pro reemigraci“, v níž vyzývá k návratu migrantů, včetně těch, kteří jsou považováni za nedostatečně integrované, do zemí jejich původu. Tento krok vyvolal značnou kontroverzi a kritiku různých politických osobností a stran, které jej považují za diskriminační. Podobný postoj zastává i Herbert Kickl, předseda Svobodné strany Rakouska (FPÖ), který remigraci začlenil do platformy své strany jako prostředek k řešení imigrace a zachování národní identity, což debatu ještě více posílilo.

Martin Sellner je rakouský politický aktivista a ve své knize Remigrace: (2024) Sellner nastiňuje strategie pro remigraci kulturně, ekonomicky, politicky a nábožensky ne-asimilovatelných cizinců. Klade důraz na odlišení remigrace od nehumánních scénářů a navrhuje strukturovaný přístup.

V tomto rozhovoru se Sellnerem diskutujeme o jeho pohledu na remigraci, zkoumáme motivaci jeho návrhů, praktické aspekty realizace takové politiky a její možné společenské dopady.

Jaké konkrétní mechanismy nebo politiky navrhujete k realizaci remigrace tak, aby nedošlo ke společenské nestabilitě nebo mezinárodnímu odsouzení?

Remigrace je založena na dobrovolnosti a usiluje o vytvoření pobídek k emigraci. Aby se předešlo sociální nestabilitě, je tento proces prováděn postupně a ve fázích, přičemž se v závislosti na závažnosti každého případu používají ultimáta a oznámení. Mezinárodní kritika je řešena vytvořením širokých koalic napříč Evropou a sladěním se zeměmi, jako Anglie, Kanada a Spojené státy, které již svou migrační politiku přehodnocují.

Jak by remigrační politika řešila potenciální ekonomické dopady snížení počtu migrantů, zejména ve stárnoucích společnostech, které jsou závislé na pracovní síle migrantů?

Demografická krize se často používá k ospravedlnění nahrazování obyvatelstva a náhradní migrace na základě zavádějícího argumentu, že taková politika pomůže financovat důchody. Ve skutečnosti se ukázalo, že mimoevropská imigrace, zejména ze severní Afriky a arabských zemí, spíše zvyšuje potřebu kvalifikované pracovní síly, než aby ji zmírňovala, a zároveň značně zatěžuje systémy zdravotní péče a vzdělávání. Potvrdily to četné studie, které ukázaly, že tento typ migrace přináší více nákladů než přínosů. V pečovatelství existuje nedostatek pracovních sil a dlouhodobé řešení spočívá v podpoře domácích pracovních sil a rodinné politiky.

Existují historické nebo současné příklady stěhování obyvatelstva, které ovlivnily vaše úvahy? Jaké poučení z nich vyplývá?

Ano, existuje několik historických příkladů remigrace. Jedním z významných případů je výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, která částečně inspirovala tento koncept. Tento proces sice zahrnoval značné obtíže, ale úspěšně zabránil mnoha potenciálním občanským válkám. V rámci této výměny se řecká menšina v Turecku přestěhovala do Řecka a turecká menšina v Řecku do Turecka. Mezi další příklady patří zvrat demografických trendů na Fidži, kde se desítky tisíc Indů vrátily do země svého původu, a nedávná masová repatriace Afghánců z Pákistánu. Ve Spojených státech bylo v rámci operace Wetback během jediného roku vráceno do Mexika více než 1,1 milionu nelegálních přistěhovalců. Z těchto příkladů vyplývá, že migrace není jednosměrná. V minulosti po masových migracích často následovala zpětná migrace. Je nezbytné si tuto skutečnost uvědomit.

Jak hodláte změnit veřejné mínění tak, aby přijalo remigraci jako legitimní a nezbytnou politiku? Jaké kroky považujete za nezbytné, aby se koncepce remigrace stala společensky a politicky přijatelnou pro většinu?

Aby byla remigrace široce přijata, je nezbytné zdůraznit její hmatatelné přínosy, jako jsou bezpečnější ulice, dostupnější bydlení a nižší náklady na péči o děti a vzdělávání. Faktorů, které je třeba zvážit, je mnoho a celkově by odstranění nákladů spojených s neúspěšnou integrací – jako jsou sociální dávky migrantům, vysoké výdaje na věznění, nezletilé bez doprovodu a sledování islámských extremistů – státu výrazně prospělo. Pomohlo by to zejména pracujícímu obyvatelstvu, které by rovněž čelilo menšímu konkurenčnímu tlaku ze strany pracovní síly migrantů.

Nahrazování populace neřeší chudobu v domovských zemích migrantů ani nepomáhá naší klesající porodnosti. Ve skutečnosti se jedná o chybný přístup, který oba problémy zhoršuje. Mnoho Němců se rozhoduje nemít děti, protože příliv migrantů jim stále více ztěžuje dostupnost soukromých škol a školek.

Bavorská AfD oficiálně podpořila remigraci. Myslíte si, že tento příklad budou následovat i další regionální pobočky AfD nebo podobné strany v Německu?

Usnesení o remigraci, které přijala bavorská AfD, je odvážný a chvályhodný krok, zejména vzhledem k tomu, že koncept remigrace v programu spolkové AfD pro volby v roce 2025 chybí. Iniciativa bavorské AfD by měla sloužit jako vzor pro ostatní, neboť pravicové strany musí přijmout autentickou a výraznou remigrační politiku, aby si zachovaly svou jedinečnou identitu.

Usnesení bavorské AfD vyvolalo širokou kritiku a bylo označeno za „extrémně xenofobní.“ Jak na taková obvinění reagujete v kontextu svých vlastních remigračních koncepcí?

Toto usnesení není podle mého názoru v žádném případě xenofobní. Naopak, je diskriminační vůči původnímu obyvatelstvu, když stát odmítá regulovat migraci. Je přece nejpřirozenější věcí na světě, aby stát zastavil nebo zvrátil migraci, která ho poškozuje.

Do jaké míry se myšlenky AfD shodují s vašimi vlastními názory na remigraci? Existují oblasti, v nichž vnímáte nesrovnalosti nebo rozdíly?

Můj přístup k remigraci je širší a podrobnější než současný rámec AfD, neboť zahrnuje migrační systém založený na kvótách inspirovaný americkým imigračním zákonem z roku 1924 a také zřízení modelových měst v severní Africe, která by usnadnila strukturovaný návrat. Můj třífázový model remigrace navíc nabízí komplexnější plán, který strany jako FPÖ a AfD zatím plně nepřijaly. Usnesení bavorské AfD je však silným krokem správným směrem.

To, co lidé skutečně chtějí, je remigrace, protože pouze remigrací lze dosáhnout k těmto cílům: zabránit arabizaci Německa, afrikanizaci Rakouska a islamizaci Evropy.

Jak hodnotíte skutečnost, že Donald Trump do svého politického diskurzu začlenil termín „remigrace“? Považujete to za potvrzení svých myšlenek, nebo se obáváte možného zkreslení tohoto pojmu?

Je přirozené, že různí lidé si remigraci vykládají různě, stejně jako každý jiný významný politický koncept. Základní myšlenka však zůstává stejná: obrácení migračních toků za účelem ochrany národní identity a etnokulturní soudržnosti. Tento základ musí být jádrem veřejných diskusí.

Jak vnímáte, v kontextu remigračních strategií a reorganizace Evropy, roli Ruska?

To je složitá otázka. Migrace se často používá jako zbraň, jak vidno u Erdogana i Putina. Domnívám se však, že skutečnou vinu nesou samotní Evropané za to, že nechávají své hranice otevřené, čímž se takové strategie stávají účinnými. V rámci Ruska existuje vnitřní kritika migrační politiky, zejména pokud jde o demografické změny v jádrových ruských regionech. Vidím silnou souvislost mezi remigrací a posunem k multipolárnímu světu. Pokud Rusko skutečně podporuje tradicionalistický světonázor a zachování národů a kultur, jak často tvrdí, pak se jeho postoj více shoduje s politikou remigrace a obranou kulturních identit spíše než s liberálním přístupem, který upřednostňuje abstraktní humanitu a jednotlivce nade vše ostatní. Remigrace je v podstatě sebeobranným mechanismem na ochranu kulturní identity.

Pokud by byla remigrace plně realizována, jak by vypadal úspěšný výsledek za deset, dvacet nebo padesát let?

Remigrace je postupný proces, kterého nelze dosáhnout ze dne na den. Do deseti let by měla být azylová krize plně vyřešena tím, že se nelegální migranti, stejně jako uprchlíci, jejichž důvody útěku již neplatí nebo jim vypršela víza, vrátí do zemí svého původu. To platí zejména pro ty, kteří pocházejí z mimoevropských zemí. V ideálním případě by tyto návraty byly podpořeny rekonstrukčními projekty a reintegračními programy. V průběhu příštích dvaceti let by se širší problémy, jako je nadměrná imigrace a islamizace, mohly řešit prostřednictvím reforem zákonů o občanství. Víza a občanství by se udělovala pouze plně asimilovaným jedincům nebo v počtu, který společnost dokáže integrovat. Povolení k pobytu pro zločince, dlouhodobě nezaměstnané osoby nebo osoby, které představují ekonomickou, kulturní nebo kriminální zátěž, by nebyla obnovována, ale rušena.

V příštích padesáti letech by se pozornost měla přesunout na neasimilované občany, kteří byli naturalizováni bez integrace, a kteří si vytvořili na novém území paralelní společnosti. Politiky zaměřené na vůdčí kulturu, strukturální reformy a pobídky k dobrovolné reemigraci by mohly mnohé z nich povzbudit k návratu do svých domovských zemí, zatímco ostatní by se mohli asimilovat. Paralelní společnosti by se zmenšily, protože by do nich nemohli vstupovat noví členové, a zvýšila by se míra přirozené emigrace. Časem by se tyto skupiny již nerozšiřovaly a zmenšily by se na velikost, která by nepředstavovala pro společnost významnou hrozbu. Nakonec by se buď integrovaly do širší populace, nebo by zcela zanikly, což by zajistilo zachování naší etnokulturní identity.

Zdroj: rt.com