Putin: Masky jsou strženy

„Už jsem měl možnost hovořit s jedním, druhým, třetím prezidentem USA – ti přicházejí a odcházejí – a politika USA se nemění. Víte proč? Protože síla ‚byrokratů‘ je příliš veliká. Vyberou si člověka, ten přichází do úřadu s nějakými ideály a názory. Pak k němu přijdou lidé s kufříky, oblečeni – tak jako já – v tmavých oblecích. Liší se jen tím, že nemají červenou, ale černou nebo tmavě modrou kravatu, a začínají mu vysvětlovat, co je nutné dělat. A všechno se rázem změní. A takhle to chodí od jedné prezidentské administrativy k druhé.

Cokoli změnit je značně složitá záležitost – a říkám to bez jakékoli ironie. Není to proto, že by se někomu nechtělo, ale proto, že je to složité. Tak například Obama – vzdělaný člověk s liberálními názory, demokrat, sliboval před svým zvolením americkým prezidentem, že uzavře Guantánamo. Udělal to nakonec? Ne. A proč? Protože snad nechtěl? Ale ano, chtěl, jsem přesvědčen, že chtěl, ale nepodařilo se mu to. Snažil se o to zcela upřímně. Nešlo to, protože to nebylo jednoduché. Ale to není ten hlavní problém, i když je těžké si představit, že jsou tam lidé bez příčiny a bez soudu celá desetiletí drženi v řetězech. Představte si, že by totéž udělala Francie nebo Rusko – dávno by si to vypily až do dna. V USA to však možné je a pokračuje to až do dnešních dnů. To jen tak mimochodem, k otázce demokracie.

Ale já ten příklad neuvedl kvůli demokracii, uvedl jsem ho proto, že měnit věci není vůbec jednoduché. Přesto však sdílím určitou míru opatrného optimismu, zdá se mi, že v nejdůležitějších otázkách se můžeme a musíme dohodnout.“

Tím Vladimír Putin v podstatě zveřejnil na mezinárodní úrovni něco málo z politického zákulisí, něco, co už dávno tvrdí lidé označovaní jako konspirátoři, přestože nadnárodní moc velkého soukromého kapitálu s emisním finančním centrem ve FEDu je již řadu let zřejmá a snadno prokazatelná.

Putin tak poodkryl skutečnou tvář světové politiky, ve které nejsou řízenými loutkami pouze představitelé takových zemí jako Gruzie nebo Ukrajina, ale i představitelé Brazílie, Německa a jak se ukazuje, i nejsilnější velmoci – USA.

Ve světle těchto skutečností pak proudy nenávisti směřující k Obamovi nebo „horké“ diskuse o Trumpovi ztrácejí význam, nemluvě již o Macronovi nebo Le Penové.

Ano, Putin si stále zachovává „určitou míru opatrného optimismu“ s tím, že z taktického hlediska je možné se „s nimi“ na některých věcech dohodnout a situaci pozměnit (ujednání s tím samým Obamou, který nebyl schopen zrušit Guantánamo, o chemických zbraních v Sýrii umožnilo zabránit přímé americké intervenci, což bylo mimochodem i obsahem předchozích jednání s Kissingerem), ale významněji ovlivnit tyto „národem zvolené“ představitele „demokratických“ zemí nelze.

A v tom je hlavní lež západního světa, která je pečlivě skrývána před veřejností: že takzvaná demokracie je vlastně svobodou vlády velkého kapitálu, který prostřednictvím najatých „manažerů“, představovaných prezidenty a ministry, vládne nad celými státy i jejich obyvateli.

Na rozdíl od nich je ruský prezident v rozhodujících nejdůležitějších okamžicích naprosto nezávislý a přes ekonomickou závislost Ruska na dolarovém sytému a pokusy o sabotáže ze strany místních ruských prozápadních kapitalistů je jako téměř jediný na světě schopen provádět suverénní politiku – za což ho „svobodný svět“ prohlásil za hlavního „tyrana“ a „despotu“.

Putin je nucen jednat a pokoušet se řešit problémy s prezidenty západních zemí vycházeje přitom z přijatých principů současné politiky. Nikdy však přitom nezapomíná na realitu „Velké hry“ a na to, že ve skutečnosti nebojuje s Obamou, Trumpem nebo trojicí Sarkozy-Hollande-Macron, ale s těmi „chlápky v tmavých oblecích a s kufříky“. Nejde o žádnou konspirologii, ale o realitu.

[wp_ad_camp_1]