Centrum moci se přesouvá na východ: Čína do čela Světové vlády

Nejednou již byla zmíněna úloha koncepce „udržitelného rozvoje“ jako ideologie globalizace, která obsahuje celý komplex mytologií pečlivě zpracovaných na úrovni oficiálních dokumentů OSN a realizovaných prostřednictvím systému institucí globálního řízení. Přitom se s oblibou zdůrazňuje, že toto globální řízení má čistě ekonomický charakter a údajně nezasahuje do sféry velké politiky.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Ve skutečnosti jsme se opakovaně stali svědky případů, kdy mezinárodní finanční instituce – MMF, Světová banka, Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) – vydávají doporučení a dokonce i předpisy omezující státní suverenitu. Nemluvě o členství prvních dvou z těchto finančních struktur ve skupině G20 a jejich funkci specializovaných orgánů OSN, která z nich dělá nedílnou součást globální politické architektury.

Je tudíž pochopitelné, pokud dogmatika „udržitelného rozvoje“ sleduje ve své struktuře „cíle udržitelného rozvoje a mírotvorbu“, že regulaci vnitřních konfliktů plně a komplexně provádějí západní instituce prosazující globalizaci. Pro ně to představuje nástroj, který zajišťuje světovou neokoloniální nadvládu s perspektivou dosažení „konce historie“, po němž tolik touží západní elity.

Vůdce rozvojového světa

O to těžší je pochopit, k čemu je to dobré pro rozvojové země. Z druhé strany je jasné, že Čínská lidová republika, která se prohlásila za vůdce „třetího“ rozvojového světa ještě v době Mao Ce-Tunga, sledovala a nadále sleduje podporu těchto zemí jako svého druhu velmocenské aktivum alternativní k tehdejšímu vlivu SSSR v rámci světového socialistického systému a rovněž k současné globalizaci USA.

Mimochodem, tento potenciál nelze podceňovat: „Skupina G77“, kterou Čína neformálně vede, je jádrem „asertivně-poslušné“ většiny zformované na Valném shromáždění OSN a zahrnuje tři regionální bloky. Celou Latinskou Ameriku (s výjimkou Mexika, které je součástí zóny NAFTA), celou Afriku, celý Blízký východ (bez Izraele a Turecka), kompletní východní a jihovýchodní Asii a Oceánii.

Vedle toho se během letošního roku začala projevovat koordinace čínské a britské politiky, která se uskutečňuje v rámci představ o „zlaté éře“ v bilaterálních vztazích. To je přesně to, co si vedoucí představitelé obou zemí Si Ťin-pching a Theresa Mayová odsouhlasili v polovině dubna.

Všimněme si, že se to děje na pozadí prudkého zhoršování čínsko-amerických a rusko-britských vztahů. Ukazuje se, že v rámci deklarovaného strategického partnerství mezi Washingtonem a Londýnem a mezi Moskvou a Pekingem probíhá nebývale rozsáhlá „perestrojka“ mezinárodního systému a veřejně se o tom mlčí. A pokud k tomu uvážíme čínsko-evropský projekt „Pás a stezka“, představující euroasijskou kontinentální integraci obcházející Rusko, potom nabírá osa Londýn – Peking mimořádný význam.

Tyto úvahy jsou středobodem izolacionismu USA od zbytku Západu za Donalda Trumpa a právě na tuto návnadu se snaží chytit Moskvu. Ovšem uvěřit v gradující marginalizaci Ameriky lze pouze v jednom jediném případě, totiž pokud je zhoršování vztahů mezi Washingtonem a Pekingem spontánní a nemá nic společného se sbližováním Pekingu a Londýna. Je-li tomu tak, potom tedy ano, pak je tu tendence k úpadku USA. Ale pokud tomu tak není, potom globální elity stojící za konfrontačním procesem mezi Čínou a USA tím jednoduše zakrývají osu Washington – Londýn – Peking, která má nahradit stávající osu Washington – Londýn – Berlín. A je třeba říci, že Berlín a Evropská unie se z této „klece“ nedostanou, o čemž svědčí červencová návštěva čínského premiéra Li Kche-čchianga v neformálním hlavním městě EU.

Přeformátování světové politiky

Takže je zřejmé, že soupeření Číny a USA není spontánní, a to je součást plánu globálních elit na přeformátování světové politiky. Mimo načrtnuté konfigurace očividně zůstává Rusko, jemuž podle všeho zbývá místo na hluboké globální periferii, a peripetie s hluchými emocemi v souvislosti s „neseriózními“ americkými sankcemi nejsou namístě. Trump se nachází v sevření Kongresu představujícím jádro globalistických elit Západu a zhruba řečeno zosobňuje „volavku“, na níž loví Rusko pod dojmem Trumpovy konfrontace se zbytkem světa.

Někteří dostatečně kvalifikovaní analytici předpovídají šéfovi Bílého domu, že až splní svoji misi, bude mít po nadcházejících listopadových volbách do Kongresu, čili v polovině svého volebního období, možnost volit pouze mezi impeachmentem a nezvolením do druhého prezidentského období, pokud vůbec setrvá do konce prvního. A nutno říci, že jejich argumenty jsou zcela oprávněné.

Tudíž lze dalekosáhle spekulovat o dohodách, k nimž dospěli prezidenti Ruska a USA v Helsinkách, a ony s největší pravděpodobností dosaženy byly. Je ale třeba připustit, že tyto dohody by upadly v zapomnění spolu s Trumpem příští den po jeho odchodu z Bílého domu. V každém případě jakkoliv sázet na tyto dohody a „zvláštní“ vztahy znamená neodůvodněné riziko, a mimo jiné to vytváří pouhou iluzi vymanění se z „obklíčení nepřítelem“, což neodpovídá skutečnosti.

[wp_ad_camp_2]

 

Výměna stráží nad globalizací

Tím se dostáváme k hlavnímu závěru, k němuž vedly předchozí argumenty: rozvíjející se „asertivně-poslušná“ většina postupně vychází zpod kontroly Západu, i když nyní je aktivně zneužívána, mimo jiné také proti Rusku, neboť všechna rozhodnutí Valného shromáždění jsou přijímána prostou většinou a neexistuje zde právo veta. A to se děje bez zvláštního odporu ze strany Západu, protože ve stínu falešně pochopené „multipolarity“ vše stále více a více přechází pod kontrolu Pekingu.

Proč je současná multipolarita falešná? Protože pravá multipolarita, v souladu s typologií politických systémů Mortona Kaplana, je systémem „individuálního veta“, v němž každý hráč je schopen postavit se sám jak proti každému druhému hráči, tak proti jejich alianci. Proto každý takový hráč má vedle vojenské síly i vlastní měnu a obchodně finanční systém nezávislý na systémech jiných hráčů. V současných podmínkách máme jeden globální systém, tudíž slogan „multipolarita“ zbavený propagandistického nánosu pouze maskuje pokračující americko-západní dominanci s řízeným předáváním části dominantních funkcí Číně. Při současném rozložení sil jde ale spíše o „výměnu stráží“.

Právě proto se z Podnebesí, odkud aktivně prosazují pokračování globalizace, stále více tlačí do infrastruktury systému globálního řízení. Specialisté na globální ekonomiku to dokládají desítkami příkladů, nehledě na gigantické pozitivní saldo Číny v obchodu s USA, nad nímž zuří Trump.

Finanční mocenský komplot

Uveďme alespoň tři fakta, která jsou pozoruhodná tím, že se v nich ve všech zračí „britská stopa“.

První: začlenění jüanu do „měnového koše“ MMF v roce 2013, tzv. SDR (Special Drawing Rights), neboli elektronická Speciální práva čerpání.

Druhý: reorganizace (z března 2015) systému světového obchodu se zlatem, který se rozšířil z bývalé „zlaté pětky“ na „zlatou třicítku“ zahrnující tři členy bývalé asociace (HSBC, Société Générale, Scotia Mocatta) a celou další skupinu bank. Mezi nimi jsou hned tři banky ČLR: Bank of China, Bank of Communications, China Construction Bank. A ještě v jedné – Standard Chartered – vládne čínská ICBC největším menšinovým podílem, přičemž samotná tato „dvouhlavá“ banka se opírá o dvě centra – Jižní Afriku, kde nedávno skončil summit BRICS, a čínský Hongkong, kde se souhlasem britských koloniálních úřadů svého času tiskli vlastní valuty.

Třetí fakt se objevil právě v tyto dny. Čínský výbor pro kontrolu cenných papírů zahájil politiku uvolnění omezení zahraničních investic do sektoru cenných papírů. Samostatně se zdůrazňuje, že budou urychleny přípravy na zahájení strategického programu pro spojení Londýnské burzy a Šanghajské fondové burzy, přičemž lhůta je stanovena na dobu jednoho roku.

Zlato nahradí dolarový systém

Spojení Londýna a Šanghaje s ohledem na to, že v obou centrech funguje zlatá burza, nás přímo odkazuje na trh se zlatem, který podle všech odborníků coby „pilíř“ světového finančního systému nahradí dolar, pokud dojde k jeho zhroucení. Čína se tudíž již nachází v jádru celého systému. Navíc, opakuji, na pozadí zjevného oslabení USA.

Můžeme dlouho spekulovat o údajném „vystoupení“ Rothschildů z obchodu se zlatem v roce 2004; skutečnost je však jiná – pouze jeho řízení je v rukách jiných lidí. Jak se obrazně vyjádřili v GATA (Gold Anti-Trust Action Commettee) – v mezinárodní organizaci zabývající se odhalováním machinací na trhu s drahými kovy – Rothschildové si jednoduše pospíšili zamést stopy od bláta, „dřív, než se to svinstvo dostane do ventilátoru“.

Ve světle těchto faktů přestává být konspirační teorií hypotéza o čínské „rošádě“, která by měla vést k likvidaci mnohabilionového dluhového převisu, protože nabírá zcela viditelné obrysy.

Například takovéto: Ministři zahraničí Číny a Velké Británie – Wang I a Jeremy Hunt – jednali v Pekingu o formátu „devátého kola čínsko-britského strategického dialogu“. Peking vidí hlavní oblasti spolupráce s Londýnem v jaderné a „zelené“ energii, v digitální ekonomice a umělé inteligenci a rovněž, což je důležité, ve finančnictví. Složité regionální a globální problémy by z čínského hlediska měly být řešeny v rámci mezinárodního systému globálního řízení a společných představ o společenství jediného osudu lidstva.

Čínská zelená karta

A nyní se dotkneme tématu „udržitelného rozvoje”, přesněji záměru, jaký s ním mají v Pekingu, když s Brity posuzují „zelenou“ energii společně s finančnictvím. Motiv pro tento záměr je dvojaký: je to touha po vůdcovství v naději, že předeženou západní partnery „v ostrých zatáčkách“, zdědí přitom jimi vytvořené globální instituce a Čína převezme dominantní roli v nezměněném systému globálního řízení.

O co jde? Na jedné straně je na tom Čína s životním prostředím opravdu špatně. Stručný seznam pouze některých událostí za posledních pár měsíců, které to potvrzují:

„Čína bude vést rozhodný boj proti znečištění a pozvedne ekocivilizační výstavbu na novou úroveň. Je nezbytné cílevědomě koordinovat sociální a ekonomický rozvoj při budováním ekologické civilizace“, řekl 18. května 2018 Si Ťin-pching na všečínské konferenci o otázkách ochrany životního prostředí;

„Státní rada Číny pod předsednictvím premiéra Li Kche-čchianga rozpracovala nový tříletý program s názvem Bitva za modrou oblohu, jehož realizace má za úkol radikálně zlepšit kvalitu ovzduší. Program pokrývá hlavní regiony s nejvíce znečištěným ovzduším – Peking s přilehlou provincií Che-pej, sousední městoTchien-ťin, deltu řeky Jang-c’-ťiang a řadu dalších megapolí a teritorií,“ uvedla vládní zpravodajská agentura Sin-chua 13. června;

„Zařízení na skladování energie pro průmyslové projekty dobíjené z obnovitelných zdrojů energie – solárních a větrných elektráren – budou postaveny ve čtvrti Tianzhou v Pekingu,“ píše tatáž Sin-chua 24. června.

„Vědci ze Sin-ťiangského institutu pro ekologii a geografii Čínské akademie věd se bojí rozšíření pouštní suchozemě v severní části státu vlivem globálnímu oteplování“, praví zcela nová informace z 10. srpna.

To je jen krátký výčet témat a otázek „udržitelného rozvoje“ ve vnitřním diskursu Číny. Ale už to dokazuje, že Peking striktně spojuje otázky racionální ekologie s „širokým“ chápáním politického environmentalismu, který je jedním z motivů zdůvodnění globalizace.

Zrozeno z podvrhu

Tento trend se vyvinul a zformoval koncem prvního desetiletí 21. století a našel vyústění na průlomové 15. konferenci signatářů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu v Kodani (konec roku 2009). Tehdy ve prospěch přijetí nové smlouvy, která by nahradila Kjótský protokol, se pořadatelé konference dopustili podvrhu, když rozšířili mezi „separátně pozvanými“ delegacemi takzvaný „Dánský text“ – návrh závěrečného komuniké, jímž se předává kontrola nad prostředky pomoci chudým zemím nikoliv OSN, ale mezinárodním finančním institucím. Přičemž peníze pro tyto země měly být uvolněny pouze za podmínky, že sníží emise skleníkových plynů.

Strhl se kolem toho skandál: více než 130 rozvojových zemí, včetně skupiny 77, podalo protest. Peking v náhradním „čínském textu“ požadoval naopak od zemí G7 (bez Ruska) preventivní snížení emisí o 40%. A zdůvodnil to historickou odpovědností Západu za průmyslové znečištění v době, kdy rozvojové země neměly žádný průmysl. Stojí za povšimnutí, že na jaře téhož roku 2009, v předvečer summitu G20 v Londýně, Čína spolu s Ruskem v podstatě znemožnily realizaci plánu globálního bankrotu, k němuž měly vést události světové finanční krize (spuštěné v roce 2008).

Západ pochopil, že s Čínou bude nutné vyjednávat a přiznat jí podíl na globálním řízení. Následovalo začlenění jüanu do měnového koše SDR MMF a spolu s tím i kampaň zahájená Pekingem na podporu boje proti mytickému „globálnímu oteplování“.

[wp_ad_camp_2]

 

Ve stopách západní globalizace

Pokud vezmeme v úvahu výsledky 19. sjezdu Komunistické strany Číny, který se konal v říjnu roku 2017, tak právě tam vznikl čtyřčlenný idiom: socialismus s čínskými charakteristikami nové éry – společenství jediného osudu lidstva – udržitelný „zelený“ rozvoj – globální řízení.

Si Ťin-pching ve své politické zprávě uvedl:

„Strana musí důkladně pochopit duchovní podstatu a bohatý obsah myšlenek o socialismu s čínskými charakteristikami nové éry, plně a jasně je uplatňovat ve všech aspektech své práce:

… 13. Pokračovat ve stimulaci vytváření společenství jediného osudu lidstva. Sen čínského lidu je neoddělitelně spjat se snem národů celého světa, uskutečnění čínského snu je nemožné bez světového míru a stabilního mezinárodního řádu. 

Pevně se držet správného chápání spravedlnosti a výhodnosti znamená přijmout novou koncepci všeobecné, komplexní a udržitelné bezpečnosti založené na spolupráci. Je nutné usilovat o otevřený, inovativní, inkluzivní a vzájemně prospěšný rozvoj, podpořit civilizační výměny, které předpokládají harmonické soužití se zachováním identity, vzájemnosti a komplementarity, vytvořit ekologický systém, který respektuje přírodu a zelený rozvoj.“

Takovým způsobem Čína vypracovala a realizuje po vzoru západních zemí jednotnou strategii, která spočívá v tom, že s odvoláním na „historickou odpovědnost“ Západu a s podporou rozvojových zemí se postupně hodlá chopit „vrchního velení“ v globálním „klimatickém procesu“, přičemž přesouvá na své partnery politické výdaje. Ještě před 19. sjezdem KSČ v listopadu 2014 dosáhla Čína dohody s USA, která ve skutečnosti dostala tyto největší producenty emisí skleníkových plynů mimo břímě mezinárodních závazků. Washington souhlasil se snížením emisí o 27% do roku 2025 oproti úrovni roku 2005 a Čína se zavázala zastavit jejich růst do roku 2030.

Jakmile Trump oznámil stažení USA z Pařížské dohody, Peking reagoval položením důrazu na spolupráci v této záležitosti s EU. A zdá se, že na nadcházejícím summitu G20 v Buenos Aires v souvislosti se zhoršováním vztahů USA s Čínou a Evropou budou tyto dvě strany hlavními apologety dalšího prosazování proslulého „klimatického procesu“.

Vyplývá to z programu summitu, který byl představen na konci května během setkání ministrů zahraničí skupiny dvaceti. Jak zdůraznily čínské sdělovací prostředky, hlavními tématy budou multilateralismus (tj. falešný multipolární svět), globální řízení, nové výzvy informačních technologií a opatření pro dosažení spravedlivého a udržitelného rozvoje.

Systém Nového světového řádu má zůstat  nezměněn – jen se jeho organizační centrum má přesunout na východ.

 

[wp_ad_camp_2]

Zdroj: 1