Itáli se v září znovu otevřela imigrantské vlně, což s sebou přináší dramatický nárůst počtu imigrantů. Video z Neapole je datováno 15. října. Vidíme zoufalé původní obyvatele (Italy), kteří za stavějí barikády přede dveřmi, montují mříže a na okna si věší cedule s nápisy: “Italové, kde jste?”. Vidíme “nové obyvatele” kteří ovládli město.

Reportáž z Neapole 15. října 2019:

 

Demonstrace v Neapoli proti rasismu, srpen 2018:

 

Italská vláda v září zcela zásadně změnila imigratskou politiku. Po “odstřelení” ministra vnitra Matteo Salviniho otevřela své přístavy a v podstatě již spolupracuje s obchodníky, dovážejícími do země lodě plné imigrantů.

Neapol leží na začátku tzv. druhé hlavní imigrantské trasy. První vede z Turecka (Balkánská cesta), třetí přes Španělsko (Západní cesta).

Hlavní imigrantské trasy. Je tu několik dalších. Na mapce vede “Západní balkánská cesta” před Maďarsko. To už neplatí, řeka si našla nové koryto a vede již o něco jižněji po území bývalé Jugoslávie.

Imigrační vlna, podobná starověkému stěhování národů, vznikla po tzv. Arabské jaru v roce 2011, kdy v řadě arabských států vypukly tzv. barevné revoluce (v důsledku zahraniční politiky Demokratické strany USA). Vrcholila v roce 2015 (po pozvání imigrantů německou kancléřskou Merkelovou). Odhaduje se, že do Evropy za pomoci neziskových organizací přišlo cca 5 milionů imigrantů a nejméně ještě jednou tolik ještě přijde.

Itálie sklízí hořké plody “postdemokracie”, což je stav, kdy už je jedno, koho zvolíte, stejně si udělají, co chtějí. “Tato vláda není ani levicová, ani pravicová. Je to vláda, která udělá, co je třeba,” prohlásil v září po vyšachování Salviniho šéf vládní strany Pěti hvězd, ministr zahraničí Luigi Di Maio.

Ano, ani pravicová, ani levicová. Politika v dnešní Itálii se již dělí výhradně na pro-imimigrační, nebo proti-imigrační. Což by se dalo přeložit i jako pro-italská nebo proti-italská. Na příkladu Neapole vidíme, že to nemá to nic společného s rasismem, xenofóbií, nebo naopak humanismem. Tady už jde o holé přežití.

„Nové vládě to italští voliči brzy spočítají,“ napsal šéf se stále větším náskokem nejpopulárnější italské strany Liga Mattea Salvini, který byl “odstřelen” ostatními politickými stranami právě pro svou ochranářskou politiku. „My jsme připraveni. Čas je na naší straně. A nakonec zvítězíme.“

Není to pravda. Čas je na druhé straně barikády. Již dnes je pozdě. Tyto změny jsou nevratné. Je už v podstatě jedno, kdo zvítězí zítra, pozítří, nebo “nakonec.”

Brzy i u nás?

Česká republika přijde první na řadu, až se bude rozhodovat “o nás bez nás”. Maďarsko se uzavřelo (ploty), Polsko se přimklo ke Spojeným státům (základny). Zbývá Česká republika. “Ale vždyť – u nás žádní imigranti nejsou!”

Mezitím z Německa zaznívají stále hlasitější pobouřené hlasy, že jsou Evropské státy (míněno Česká republika) málo ochotné “dobrovolně přerozdělovat” imigranty. A mezi řádky: “Dotace? To se vám líbí, že? Ale pomoci Německu, nejhumánnějšímu státu světa, to ne.”

Tak se našel (před pár dny) bipas v podobě novely zákona “Strpění cizince” (německy Duldung), která by v případě přijetí znamenala, že žádné kvóty, žádná dobrovolnost není potřeba. Stačí, aby jakýkoli imigrant, nebo skupina, uměli psát a vyplnit formulář. Je třeba připomenout, že tato novela je z dílny ČSSD a lze ji chápat i jako vládní.

Co s tím?

Možná nastal čas, že i České republice by se politika už měla přestat dělit na pravicovou a levicovou.

Možná i my již sklízíme plody hořké plody “post-demokracie”.

Třeba už nastal čas nechat promluvit prostý pud sebezáchovy – a konečně začít, pro začátek, pojmenovávat věci pravými jmény.

Zdroj: 1

Loading...
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.