Francie a Německo: „Jsme rozhodnuti vytvořit evropskou armádu“

Francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová podepsali novou francouzsko-německou smlouvu o přátelství s cílem oživit Evropskou unii, která se v poslední době potýkala s evropskou dluhovou krizí, masovou migrací a Brexitem – a také s mnoha protichůdnými zájmy a prioritami svých 28 členských států.

Francie a Německo, samozvaní strážci evropské integrace, uvedly, že nová smlouva je reakcí na rostoucí vliv populistů v Rakousku, Velké Británii, Francii, Itálii, Maďarsku, Polsku a dalších evropských zemích, kteří se snaží zpomalit, a dokonce i zvrátit evropskou integraci obnovením národní suverenity a převedením řady pravomocí z rukou EU zpět do hlavních měst evropských zemí.

Tato konfrontace hrozí rozdělením Evropské unie na euroskeptické nacionalisty na straně jedné a eurofilní globalisty na straně druhé. V následujících týdnech se situace vzhledem k volbám do Evropského parlamentu koncem května 2019 dále vyhrotí.

„Cášská smlouva“ [Traité d’Aix-la-Chapelle, Vertrag von Aachen] podepsaná 22. ledna 2019 v německých Cáchách se skládá z 28 článků uspořádaných do sedmi kapitol. Obě země se v ní zavázaly k užší politické spolupráci v řadě otázek. Nejambicióznější a nejdůležitější částí smlouvy je prvních osm článků, které se zabývají bilaterální zahraniční a obrannou politikou a Evropskou unií:

• Článek 1 zavazuje oba státy k prohloubení jejich spolupráce na poli evropské politiky „podporou účinné a silné společné zahraniční a bezpečnostní politiky a posílením a prohlubováním hospodářské a měnové unie.“
• Článek 2 zavazuje oba státy, „k vzájemným pravidelným konzultacím na všech úrovních před závažnými evropskými událostmi a usilovaly o stanovení společných postojů a dohodly se na koordinaci projevů svých vládních ministrů. Oba státy také budou koordinovat transpozici evropského práva do své vnitrostátní legislativy.“
• Článek 3 zavazuje oba státy „k prohloubení jejich spolupráce v oblasti zahraniční politiky, obrany, vnější a vnitřní bezpečnosti a rozvoje a také ke snaze o posílení autonomní akční kapacity Evropy.“ Oba státy se rovněž zavázaly „vzájemně koordinovat společné postoje k jakémukoli důležitému rozhodnutí ovlivňujícímu jejich společné zájmy a postupovat jednotně ve všech případech, kdy je to možné.“
• Článek 4 zavazuje oba státy k tomu, aby „stále více sbližovaly své cíle a politiku v oblasti bezpečnosti a obrany… Do vzájemné pomoci budou zapojeny všechny prostředky, které mají k dispozici, včetně ozbrojených sil v případě ozbrojené agrese vůči jejich územím.“ Zároveň se „zavázaly k posílení evropské kapacity a společným investicím k zaplnění kapacitních mezer a k posílení Evropské unie a Severoatlantické aliance.“ „Oba státy jsou rozhodnuty podporovat konkurenceschopnost a konsolidaci evropské obranné průmyslové a technologické základny… podporují co nejužší spolupráci mezi jejich obrannými průmyslovými základnami v duchu vzájemné důvěry… Oba státy rozvinou společný přístup k vývozu zbraní a budou podporovat společné projekty. Oba státy „zřídí Francouzsko-německou radu pro obranu a bezpečnost jako politický orgán, který bude řídit tyto vzájemné závazky. Tato rada se bude scházet na nejvyšší úrovni v pravidelných intervalech.“
• Článek 5 zavazuje obě země k „rozšiřování spolupráce mezi ministerstvy zahraničních věcí včetně diplomatických a konzulárních misí“ a ke koordinaci činnosti na půdě OSN a NATO.
• Článek 6 zavazuje oba státy k „dalšímu posílení jejich dvoustranné spolupráce v boji proti terorismu a organizovanému zločinu, jakož i ke spolupráci v soudní, zpravodajské a policejní oblasti.“
• Článek 7 zavazuje oba státy k „vytvoření užšího partnerství mezi Evropou a Afrikou… s cílem zlepšit v Africe sociálně-ekonomické vyhlídky obyvatel, udržitelnost rozvoje, řádnou správu věcí veřejných a předcházení konfliktům, řešení krizí, zejména v kontextu udržování míru a řízení post-konfliktních situací.“
• Článek 8 zavazuje oba státy „úzce spolupracovat ve všech orgánech Organizace spojených národů.“ Budou „úzce koordinovat své postoje v rámci širšího úsilí o konzultace mezi členskými státy EU, které se konají v Radě bezpečnosti OSN a v souladu s postoji a zájmy Evropské unie.“ Budou „dělat vše pro dosažení jednotného postoje Evropské unie v příslušných orgánech OSN.“ Oba státy se také „zavazují pokračovat v úsilí o reformu Rady bezpečnosti OSN.“ Přijetí Německa jako stálého člena Rady bezpečnosti OSN „je prioritou francouzsko-německé diplomacie.“

Zbytek smlouvy slibuje užší bilaterální spolupráci v oblasti umělé inteligence (AI), změny klimatu, přeshraničních otázek, kultury, ekonomických záležitostí, vzdělávání, energetiky, životního prostředí, zdraví, udržitelného rozvoje a v mnoha dalších oblastech.

Kancléřka Angela Merkelová ve svém projevu v Cáchách poznamenala, že město bylo domovem Karla Velikého (742-814), kterého označila za „otce Evropy“. Řekla, že cílem nového paktu je vybudovat „společnou francouzsko-německou vojenskou kulturu“ a „přispět k vytvoření evropské armády“. A dodala:

„Ve všech našich zemích se vzmáhá populismus a nacionalismus. Poprvé v jejích dějinách opouští Evropskou unii jedna země – Velká Británie. Multilateralismus je všude na světě pod tlakem, ať už jde o spolupráci na ochraně klimatu, světovém obchodu, nebo kooperaci s mezinárodními institucemi a projevuje se to dokonce i v Organizaci spojených národů. To, co se nám zdálo samozřejmé, je opět zpochybňováno a to během jednoho lidského života, jen sedmdesát čtyři let po skončení druhé světové války.“

„Tato situace proto, za prvé, vyžaduje novou definici zodpovědnosti Německa a Francie vůči Evropské unii. Za druhé, vyžaduje nové vymezení směru naší spolupráce. Za třetí, vyžaduje společné chápání naší mezinárodní role, chápání, které povede ke společné politické akci. Z tohoto důvodu potřebujeme, a to za čtvrté, rovnocenně sdílet společné charakteristiky obou našich národů – v institucích, ale také, a to především, v každodenním životě našich obyvatel a to zejména v našich pohraničních oblastech….“

„Jsme rozhodnuti rozvíjet společnou vojenskou kulturu, společný obranný průmysl a společnou politiku vývozu zbraní. Chceme také přispět k vytvoření evropské armády.“

Emmanuel Macron ve svém projevu v Cáchách řekl: „V době, kdy je Evropa ohrožována rostoucím nacionalismem, musí Německo a Francie převzít odpovědnost a ukázat cestu vpřed.“ A dodal, že dohoda je „důležitou příležitostí“ ukázat ostatním zemím, že tento bilaterální vztah je „základem, který může vše znovu oživit… v zájmu posílení evropského projektu“. Macron bránil Evropskou unii jako „štít proti světovým bouřím“.

Smlouva je však skoupá na podrobnosti a mohla by se stát spíše symbolickou než věcnou. Merkelová a Macron čelí obrovské opozici, jejich politická moc slábne, a zůstává nejasné, zda budou mít potřebný politický kapitál k tomu, aby znovu nastartovali evropskou integraci. Německo nyní hledí vstříc éře po Merkelové poté, co Angela Merkelová oznámila, že v roce 2021 skončí na postu kancléřky. Macron se potýká s celostátní vlnou protivládních protestů, které by mohly jeho vládu ještě smést.

Smlouva se setkává se směsí hněvu a lhostejnosti.

Ve Francii Marine Le Pen, lídryně populistické strany Národní sdružení (dříve Národní fronta), uvedla, že tato smlouva podkopává národní svrchovanost Francie a obvinila Macrona z toho, že „prodává“ Francii Němcům. V rozhovoru pro ženevský deník Le Temps Marine Le Pen řekla:

„Tak silné sbližování se s Německem je opuštěním suverenity – zrada. Pokud bychom neupozornili veřejnost, tak by tento text byl podepsán víceméně tajně za zavřenými dveřmi. Text smlouvy zejména stanovuje potřebu legislativy řešící překážky bránící Francii ve spolupráci s Německem. Francouzský národ je jen jeden a je nedělitelný. Zákony nelze pro pohraniční regiony s Německem aplikovat odlišně. Jde nejen o literu této smlouvy, ale i o jejího ducha. Nechci větší konvergenci s Berlínem, ať už se jedná o sociální a bezpečnostní otázky nebo užší konzultace v Radě bezpečnosti OSN. Stálé místo Francie v Radě bezpečnosti OSN bylo těžce vybojováno v průběhu druhé světové války a Francie se stala důležitou mocností. Zpochybnit to, znamená zničit dílo generála de Gaulla.“

Nicolas Dupont-Aignan, lídr strany hájící národní suverenitu Debout La France! (Vzhůru Francie!) řekl:

„V žádném případě by tato francouzsko-německá smlouva o přátelství neměla být záminkou pro naše podvolení se. Přesto se zdá, že tomu tak je.“

„Zaprvé, metoda smlouvy. Tváří v tvář demokratické krizi, kterou naše země prochází, Emmanuel Macron vyzývá k rozsáhlé debatě o zapojení občanů do veřejného života naší země. Ve stejnou dobu prezident Republiky vyjednal tajně za zavřenými dveřmi smlouvu, která se týká podmínek nezbytných pro naší národní suverenitu. Smlouvu nekonzultoval ani s francouzským lidem, ani s parlamentem ani s Ústavní radou.“

„Zadruhé, obsah smlouvy. Konkrétně, mnoho ustanovení smlouvy má za cíl sdílet s Německem suverénní pravomoci a výsady Francie. Vskutku, pokud je do smlouvy začleněna vzájemná obrana, Francie nabízí Německu výhody své armády (pátá největší vojenská síla světa, jaderné odstrašování atd.) (článek 4). Francie nabízí Německu přístup ke své diplomatické síti, třetí největší na světě po Spojených státech a Číně (článek 5). Francie nabízí Německu nepřímý přístup ke svému stálému místu v Radě bezpečnosti OSN koordinací svých postojů a koordinací svých rozhodnutí (článek 8). Francie chce zajistit Německu stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a tomuto cíli dává diplomatickou „prioritu“ (článek 8). Tato smlouva podkopává z mnoha důvodů naši národní svrchovanost.“

„A konečně zatřetí, nedostatek reciprocity. Ačkoliv by Německo díky smlouvě využilo silné stránky Francie jako světové velmoci v diplomacii a v obraně, Německo nenabízí žádnou skutečnou protihodnotu, a proto smlouva z Cách není aktem francouzsko-německé spolupráce, ale podvolením se Francie Německu.“

„Tato jednostranná smlouva je ve skutečnosti urážkou přátelského vztahu, který má Francie udržovat s Německem. Vzhledem k ústupkům Francie vůči Německu bez kompenzace je text, který byl dnes podepsán v Cáchách, aktem skutečné zrady.“

V Německu Alexander Gauland a Alice Weidel, lídři populistické strany Alternativa pro Německo (AfD), vydali prohlášení:

„Smlouva z Cách je krokem špatným směrem. Pod pláštíkem evropské spolupráce je smlouva výsledkem francouzského zájmu o přenesení a přerozdělení německé moci na úkor německých daňových poplatníků. Smlouva by měla také vytvořit výjimečný francouzsko-německý vztah, který by odcizil Německo od ostatních evropských národů.“

„Spolupředseda poslaneckého klubu AfD ve Spolkovém sněmu Alexander Gauland vysvětluje: ‚Francouzský prezident Macron není schopen udržet pořádek ve své vlastní zemi. Celonárodní protesty ve Francii stále nekončí. Tento neúspěšný prezident nám vnucuje vize pro budoucnost Německa. EU je nyní hluboce rozdělena. Výjimečný německo-francouzský vztah nás od ostatních Evropanů odcizí ještě víc. Toto torpéduje přesně ty evropské myšlenky, kterými se paní Merkelová a pan Macron tak rádi zaklínají. Zdá se, že tuší, že se EU v současné podobě rozpadne.“

„Spolupředsedkyně poslaneckého klubu AfD ve Spolkovém sněmu Dr. Alice Weidel dodává: ‚Tato smlouva je nepřijatelným podvolením se zvolené kancléřky prezidentovi v potížích. Macron dostane to, co chce: Německo se v prvním článku zavazuje posílit a prohloubit hospodářskou a měnovou unii, jinými slovy dokončit převod a přerozdělování bohatství.“

„Macron slibuje lepší a rychlejší přístup k penězům německých daňových poplatníků, aby byl schopen pokračovat ve francouzské inflační politice a financovat své volební sliby. Macron již své konkrétní plány rozvedl a od hlavních německých politických stran sklidil velký potlesk.“

„Francie by měla být také hlavním příjemcem v plánované zintenzívněné spolupráci ozbrojených sil za účelem společných operací a při konsolidaci evropského obranného průmyslu, což smlouva rovněž předpokládá. Článek 4 smlouvy otevírá dveře novému pochybnému nasazení vojenských sil v Africe a dalšímu prodeji německých technologií prostřednictvím společných podniků ovládaných Francouzi.“

„Tyto zájmové body francouzské politiky jsou zakomponovány do tohoto patetického prohlášení a do množství symbolických opatření a dobrých úmyslů. Jak by tato smlouva kromě všeobecného evropanství, měla sloužit německým zájmům, zůstává záhadou. Tato smlouva prosazuje roztržku s těmi členskými státy EU, které nechtějí francouzsko-německý ‚evropský superstát‘. ‚Smlouva z Cách je tedy nejen nadbytečná, ale i kontraproduktivní.'“

Soeren Kern je vedoucí spolupracovník Gatestone Institute se sídlem v New Yorku.