Vzpomínáte si na tu vichřici, co byla nedávno v noci z 23. na 24. října? Byl to pořádný fičák a jak večer sílila, věděla jsem, že se moc nevyspím a dopředu jsem se smířila se svým osudem. Tak jsem šla spát i později, protože jsem si říkala, že je to stejně jedno, protože v tom hluku stejně nebudu moct spát.

Jsou tam střešní okna a u komínu nebo jinde u střechy je nějaký plech, do kterého když se opře vítr, tak se rozvibruje a hlasitě duní. A když fouká celou noc, tak plech vibruje celou noc. A celou noc je hluk, a já se nevyspím. Leda se špunty v uších, ale ani to není tak docela jisté.
Když si je strčím do ucha, musím co nejdřív usnout, kolikrát nemůžu usnout protože mám něco vražené v uchu, cítím tlak, tak různě povytahuju aby to bylo dál od bubínku, jenomže pak to moc netěsní… No když už konečně usnu, tak si je po chvilce během spánku vytahuju z uší. Pak se vzbudím, uvědomím si že je hluk, pak mi dojde že mám mít v uších špunty a kde sakra jsou. Tak je hledám po tmě, protože je potřebuju nacpat zpátky. Nemůžu je najít, tak rožínám a nalézám je všude možně. Po pár hodinách to vzdávám, protože už mě stejně bolí uši jak jsou otlačené od špuntů a stejně se nevyspím.
Někdy se proberu na zádech a v každé dlani mám jeden špunt, jindy na nich ležím, jindy jsou zahozené v rohu pokoje, jindy jsou pod postelí a tuhle noc jsem je našla postavené vedle sebe jako vojáčky v řadě na nočním stolku, naprosto úhledně a po ruce. Jak jsem to dokázala ve spánku, to je celkem záhada. Takže vichřice je opravdu moje kamarádka a byla jsem z ní ,,vážně nadšená“, jestli mi rozumíte.

Tak jsem zhruba od jedenácti ležela na zádech a víceméně koukala do stropu, protože přes hluk větru absolutně nebylo možné normálně usnout. Po více než hodině to vypadalo, že jsem se začala pomalu propadat do mikrospánku. Ještě jsem nespala, ale nebyla jsem ani zcela při vědomí.
Ozvala se rána jako z děla. Se mnou ten zvuk trhnul a prudce jsem otevřela oči.
A jéje, uviděla jsem něco, co jsem ještě nikdy v životě neviděla a blbě se to popisuje. Ale pokusím se o to:
Otevřela jsem oči a viděla jsem svoji ložnici, ale byla úplně zalitá světlem.
Když se podíváte normálně ve dne do dálky, tak vidíte ve vzduchu takové velmi mírné zrnění. Normálně ho nevnímáte, ale když se na něco zaměříte, zjistíte, že vaše oči nevidí svět úplně čistě, ale jakoby se ve vzduchu míhal nějaký sotva postřehnutelný šum, dobře to jde vidět na velkých jednobarevných plochách. Jakoby vzduch byl nějaká šumivá hmota, nebo jakoby naše vizuální tyčinky byly trošku nedokonalé a přenášely spolu s obrazem i trochu nějakého šumu. Tohle vypadalo, jakoby se ten šum zhmotnil a prosvítil.
To co jsem viděla bylo fascinující, protože vzduch okolo mě vypadal, jako by byl hmotný. Vzduch byl plný zlatavých obláčků, ale byly statické.
Zkuste si představit, že našleháte vzduch do nějaké pěny a na různých místech je ta pěna hutnější a na jiných je řidší a tu pěnu prosvítíte silným zlatým světlem a pak zastavíte čas, takže se ta pěna vůbec nehýbe, a výrazně zlatě svítí.

.

CELÝ ČLÁNEK ZDE: ALUŠKA.ORG – Jak mě osvítilo. Doslova.

.

.

Loading...
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.