Hledejte na tadesco.org

Archiv

Nejnovější zprávy

  • Američtí zákonodárci se snaží zabránit přerušení financování federální vlády
    Američtí zákonodárci se snaží zabránit přerušení financování federální vlády

    Američtí zákonodárci se snaží zabránit přerušení financování federální vlády

  • Seznamte se s Heidi Aganovou, profesionální dablérkou princezny Kate Middletonové
    Seznamte se s Heidi Aganovou, profesionální dablérkou princezny Kate Middletonové

    Seznamte se s Heidi Aganovou, profesionální dablérkou princezny Kate Middletonové

  • Paříž je připravena bojovat i v těch nejtvrdších bitvách na ochranu svých zájmů, prohlásil náčelník generálního štábu
    Paříž je připravena bojovat i v těch nejtvrdších bitvách na ochranu svých zájmů, prohlásil náčelník generálního štábu

    Paříž je připravena bojovat i v těch nejtvrdších bitvách na ochranu svých zájmů, prohlásil náčelník generálního štábu

  • JAG zatýká soudkyni, která miluje ilegální cizince a hluboký stát
    JAG zatýká soudkyni, která miluje ilegální cizince a hluboký stát

    JAG zatýká soudkyni, která miluje ilegální cizince a hluboký stát

Související zprávy

  • Vtip, co není vtipem. Prosíme všechny očkované….
    Vtip, co není vtipem. Prosíme všechny očkované….

    Vtip, co není vtipem. Prosíme všechny očkované….

  • Zprávy od meldy 17.Q5.2Q21
    Zprávy od meldy 17.Q5.2Q21

    Zprávy od meldy 17.Q5.2Q21

  • Vtip, co není vtipem
    Vtip, co není vtipem

    Vtip, co není vtipem

  • Čo by ste mali vedieť o politike, alebo raz nám bude dobre…
    Čo by ste mali vedieť o politike, alebo raz nám bude dobre…

    Čo by ste mali vedieť o politike, alebo raz nám bude dobre…

Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem.

…..zajímavý rozbor a analýza toho, co se stalo a jak nás začali ovládat se vším všudy….

05:54

Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl I.)
Rozhodl jsem se, že pro větší srozumitelnost se pokusím ještě jednou uceleně zpracovat výsledky
svých pátrání po skutečných vládcích světa, tedy po rozdílu mezi mocí formální a mocí
skutečnou. Pokusím se vysvětlit na historických událostech a mých reakcích na ně, jak jsem se k
pátrání po skutečných vládcích světa dostal a v něm pokračoval. Nejde o konkrétní popis historie,
ale o popis jen těch událostí , které sehrály rozhodující roli na cestě penězo-měnců ku světovládě.
Konkrétní historické události 20. století popisuji v materiálu, který jsem nazval Historie 20. století.
Tedy jak to bylo.
Dnes si zcela jasně uvědomuji, že po skončení právnických studií jsem sice byl do jisté míry
vzdělanec, ale politicky hlupák. Po svém zatčení a odsouzení pro vlastizradu v roce 1949 jsem
stejně jako několik desítek tisíc stejně postižených ve vězení setrvával na svých naivních
politických názorech.
Ku změně v mém případě došlo v lednu 1953. Bylo to krátce po popravě skupiny sionistů
vedených Slánským a po moskevském zatčení židovských lékařů vedených akademikem
Vinogradovem, kteří byli obviněni ze zavraždění stranických funkcionářů Ščerbakova a
Ždanova vadnou léčbou a z přípravy podobné akce proti samému Stalinovi . Tehdy mne
napadlo, že se dozvíme, kdo v Moskvě stojí v čele sionistů, vyhraje-li Stalin, nebo vyhrají
Sionisté a umře Stalin. Když v březnu 1953 Stalin zemřel, stal jsem se ve svém okolí známý
jako (míněno ironicky) prorok.
To pro mne znamenalo počátek prozření. Pochopil jsem nejprve, že komunistické hnutí v SSSR a
jeho satelitech nebylo jednotné a že sionistické procesy ve všech zemích kontrolovaných SSSR
spolu souvisely. Pochopil jsem, a budoucnost mi to potvrdila, že komunističtí sionisté v lidových
demokraciích se chtěli podobně jako Titova Jugoslávie vymanit ze sovětského vlivu, protože se do
sovětské sféry dostali vlastně omylem, jak později vysvětlím. Do té doby jsem neviděl rozdíl mezi
Gottwaldem a Slánským. Samozřejmě to byl jen můj start bez pochopení dalších souvislostí.
Z toho, že zatčení židovští lékaři byli ihned po Stalinově smrti propuštěni jako nevinní a náměstek
sovětského ministra vnitra Rjumin , který akci židovských lékařů vedl, již v červnu 1953 popraven,
jsem musil dojít k závěru, že nešlo o marginální problém, ale o událost v té době v SSSR
nejvýznamnější s tím, že jejich zatčení bylo jen předehrou Stalinem připravované velké
antisemitské, nebo chcete-li antisionistické akce. O dnes obecně známé skutečnosti, že mělo dojít
k vystěhování milionů sovětských Židů na Sibiř, jsem se dověděl o desítky let později.
Z toho, jak reagovali na smrt Stalina Eisenhower a Churchil, mám na mysli jejich projevy, které se
od válečnických projevů z konce roku 1952 diametrálně rozcházely, mi došlo, že smrt Stalina
neovlivnila jen vnitrostátní záležitostí SSSR, ale že změnila významným způsobem mezinárodní
vztahy, na příklad došlo velmi rychle k obnovení diplomatických styků SSSR s Jugoslávií a
Izraelem, ale tehdy mi chyběly důvody i příčiny. Teprve mnohem později mi došlo to nejdůležitější
a to, že 2. světová válka měla zřejmě skončit bez Stalina a že k tomu došlo s osmiletým
zpožděním.
Prozření pro mne znamenalo hledání příčin a souvislostí. A bylo toho k hledání a i nyní je hodně.
Sledoval jsem boj o moc v SSSR po smrti Stalina, ale už tehdy jsem tušil, že se změní pohled na
Stalina a kritika Stalina na XX. Sjezdu KSSS skutečně přišla. A začal jsem se rozcházet s názory
spoluvězňů. Došlo mi, že maďarské události v roce 1956 mohly mít i jiné pozadí (pokus o sesazení
Chruščova v SSSR, organizovaný ze zahraničí, nebo skupinou stalinskou v SSSR a snad šlo o boj
dvou v té době mnou ještě neidentifikovaných sil v USA a západních státech).
Na odsouzení protistranické skupiny v roce 1957 jsem již měl celkem pevný názor. Pochopil jsem,
že v SSSR zvítězili komunisté – Sionisté a celkem bez problémů jsem předpokládal rehabilitaci
Slánského a spol., k níž ještě v roce 1957 došlo, i když se zjevnou nechutí našeho ještě stalinského
vedení KSČ. A potom už jsem více méně s jistotou tipoval, že z kriminálu nás budou pouštět
bolševici, i když jiní, než ti, kteří nás zavírali.
Myslím, že tehdejší vývoj v SSSR jsem poměrně dobře pochopil. Vývoj v SSSR od smrti Stalina do
odsouzení protistranické skupiny musil ovšem mít svoji historickou předehru a po té jsem začal
pátrat. A postupně jsem byl úspěšný. Znovu opakuji, že nikdo mne nemůže obvinit z toho, že jsem
své závěry převzal z nějaké konspirativní antisemitské teorie, které jsem v té době ani neznal. Ku
všem svým závěrům jsem dospěl bez opisování, vytrvalým pátráním, tak říkaje krok za krokem
s tím, že mnohdy k potvrzení mých závěrů došlo i o desetiletí později.
Začal jsem zmíněnou nejednotou KSSS a rolí Sionistů v ní. Protože jsem byl, jak jsem výše
uvedl, politicky naivní vzdělanec, slyšel jsem před svým prozřením sice jméno Trockij, ale
věděl jsem o něm politicky velmi málo.
Podle výsledků mého pátrání zkráceně platí, že Žid Lev Nikolajevič Bronštejn – Trocký se
politicky angažoval již v carském Rusku a sehrál významnou organizační roli při povstání v roce
1905, po jehož potlačení byl zatčen a vězněn na Sibiři, ze Sibiře uprchl v roce 1908 a pak žil až do
roku 1917 v zahraničí, dlouho ve Vídni a po vypuknutí 1. světové války v New Yorku. Ve Vídni se
stýkal s jedním z baronů Rothschildů, hrávali prý spolu v Café Gartenbau šachy, v New Yorku se
oženil s dcerou Kuehnova bankéře Životskiho Natašou a fakticky se přiženil, i když vzdáleně, do
rodiny židovského bankéře Schiffa, který jako Rothschildův zmocněnec působil v newyorské bance
Kuehn a Loeb, s jehož podporou a s podporou newyorské židovské menšiny vydával socialisticky
laděné noviny a v roce 1917 se s pomocí téhož Schiffa a s americkým pasem dostal na území
Ruska, kde sehrál významnou roli při bolševické revoluci.
Nemohl jsem si nevšimnout, že tento socialistický revolucionář se nechal živit tehdy super
bohatými židovskými finančníky. Ale k vysvětlení této otázky jsem dospěl o dost později.
Mezi Trockého přátele patřil ruský milionář, v Německu žijící žid Izrael Helphand alias Alexander
Parvus, který zase sehrál významnou roli při přepravě Lenina a spol. ze Švýcarska přes Německo
do Ruska. Proč německá vláda na popud Helphanda s přepravou Lenina souhlasila a dokonce
bolševiky finančně podporovala? Podle dnes uznávaného výkladu, německý generální štáb
kalkuloval tak, že Lenin ukončí válku na výhodní frontě s Němci, k čemuž došlo, ale komu to
přineslo více výhod? Lenin se postavil do čela revoluce a s Trockým vybudoval SSSR.
Trocký sehrál jednu z rozhodujících organizačních rolí, stal se ministrem obrany a založil a vedl
Rudou armádu, která porazila bělogvardějské jednotky. To byly první informace, které jsem o nich
vypátral. Vyplynulo z nich zatím, že oba měli osobní a politické kontakty na tehdy v USA
nejbohatšího spoluvlastníka Rothschildovy americké banky Kuehn a Loeb (dnes Barclay) bankéře
Schiffa a na zmíněného Parvuse, žijícího v Německu s dobrými kontakty na frankfurtského bankéře
Warburga, bratra jednoho ze zakladatelů FEDu a jeho prvního šéfa, amerického Warburga a na
německého ministra zahraničí Rathenaua. Všichni jmenovaní byli židé.
To byly první otázky a skutečnosti, jimiž jsem se zabýval. Trockij nebyl členem bolševické strany,
ale byl levicově orientovaný revolucionář, jenž se s tehdejším bolševickým vůdcem a teoretikem
Leninem rozcházel snad jen v otázce, zda lze socialismus vybudovat jen v jedné zemi sám zastával
koncept nutnosti revoluce světové.
Každopádně kapitalismus byl pro něj jako systém nepřijatelný. Ale přesto se stýkal s členem
Rothschildovy rodiny za svého pobytu ve Vídni, jeho přítelem byl dříve zmíněný ruský žid a
milionář Alexander Parvus, oženil se s dcerou společníka bankéře Kuehna Životovského Natašou. V
bance Kuehn a Loeb hrál vedoucí roli bankéř Schiff, který jej při jeho levicové politické činnosti v
USA podporoval. Snad zajímavější je pohled z druhé strany, jak to, že jej Schiff podporoval.
Samozřejmě jsem si na otázku, co jej se jmenovanými spojovalo, dovedl odpovědět alespoň
částečně: oba byli židé židé. Bolševické vedení po revoluci bezpečně ovládali židé. Uvedu jich zde
jen několik: Trocký, Kameněv, Zinověv, Bucharin, Džeržinski, Radek atd, atd. Lenin sám měl
židovské předky z matčiny strany. Nejznámější funkcionář nežidovského původu byl gruzínec
Stalin.
Po těchto zjištěních jsem si již dovedl odpovědět negativně na otázku, zda chtěli zmínění židé
ovládnout Rusko, aby se pomstili carovi za jeho antisemitismus, jak vysvětluje v knize „Moje
probuzení“ bývalý senátor a hlava Kukluxklanu David Duke Schiffovu podporu bolševické
revoluce. Nesmysl, to by byl přece podpořil Kerenského, který byl rovněž žid a ne Trockého proti
němu. Jak bylo řečeno bankéř Schiff podporoval Trockého finančně, ale samozřejmě mi nemohlo
uniknout, že zmíněný bankéř Schiff na své lodi Christiania nechal v září – říjnu 1917 převést do
Petrohradu z New Yorku 250 trockistických vyškolených rusky mluvících revolucionářů, vesměs
Židů, vybavených americkými pasy. Přeprava měla problém, protože loď byla zadržena Brity v
přístavu Halifax, kde bylo zmíněných 250 revolucionářů internováno, neb Britům resp. Kanaďanům
se nezdálo etické, zúčastňovat se na revoluci proti spojenci, kterým carské, ale i Kerenského Rusko
bylo. Ale po údajné intervenci Schiffa u prezidenta Wilsona mohla plavba pokračovat. (o této
intervenci nejsou dostupné důkazy), ale plavba pokračovala.
Důvody, proč se židé, lépe řečeno židovský kapitál, do bolševické revoluce tak masivně zapojil,
musily být jiné.
Dospěl jsem k závěru, že židovský Wallstreetský kapitál podporoval bolševickou revoluci,
protože chtěl posílit svoji světovou pozici vytvořením jím ovládané mocnosti, která by mu
pomohla získat rozhodující převahu nad kapitálem nežidovským a tím získat vládu nad celým
světem.
Je třeba si uvědomit, že tehdy, před téměř sto léty, ještě netiskl FED dolary podle potřeby Wall
Streetu, ale tehdy určovalo, pokud jde o státy, rozhodující mocenskou i světově politickou roli
přírodní bohatství, zásoby a zdroje zlata, počet obyvatelstva a industrializace země. Přírodního
bohatství (nafta, plyn, různé rudy a zlato) bylo a je v Rusku více než kdekoliv jinde. Industrializace,
to byl problém, jehož realizaci Lenin odstartoval vyhlášením „Nové ekonomické politiky“ (NEP).
Když se začnete zabývat NEPem, nemůže Vám uniknout, že byl odstartován v době, kdy žádný
stát světa neuznával nově vzniklý SSSR a přesto se pod vedením jistého Armanda Hammera,
amerického žida, lékaře a přítele Lenina se na něm podílelo 16 amerických velkopodniků
spolu s řadou podniků anglických. NEP byl plán na industrializaci Ruska a jeho přeměnu ve
světovou mocnost.
Jméno Armand Hammer je třeba si pamatovat, protože se objevuje při startu nové čínské politiky o
téměř 60 let později.
Při rozboru tohoto úseku světových dějin to bylo poprvé, kdy jsem se musil zabývat otázkou
ovlivňování mezinárodní politiky někým jiným, než vládami jednotlivých států. Tehdy poprvé
jsem zauvažoval o rozdílu mezi mocí formální a mocí faktickou.
Je mu devadesát a celý život se pídí po pravdě. Teď píše, k čemu došel:
Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl II.)
Při posuzování okolností kolem vzniku bolševického SSSR jsem nemohl přehlédnout postoj
tehdejších západních velmocí, které na jedné straně veřejně bolševismus kritizovali, ale vojenské
akce fakticky nepodpořili. Konečně i náš prezident Masaryk dal legiím pokyn nevměšovat se,
ačkoliv legie tehdy v oblasti magistrály představovaly největší vojenskou sílu.
Sovětský svaz vznikl, ovládali jej komunisté vedení Leninem a Trockým spolu s převážně
židovským vedením, zdálo se, že vše fungovalo tak, jak si to ti, kteří jeho vznik podpořili,
představovali, zdálo se, že plán vyšel. Až sem vše fungovalo zřejmě podle plánu, ale po smrti
Lenina prohrál Trockij svůj zápas o moc se Stalinem. To znamenalo nejen konec NEPu a jeho
nahrazení pětiletkami, ale i politický obrat v komunistickém hnutí, již je nevedl Lenin s Trockým,
ale Stalin. Psala se léta 1927-1929. Rusko se začalo měnit ve velmoc, ale nikoli ve velmoc
kontrolovanou svými zakladateli.
Samozřejmá otázka po přečtení napsaného:
Do jaké míry byli Lenin a Trocký opravdovými socialistickými revolucionáři?
Moje odpověď je zcela nepřijatelná pro přesvědčené komunisty, protože zní ne, šlo o stejné lokaje,
jaké dnes najdeme ve všech vládách světa, i když jejich tehdejší úkol a role byla nesrovnatelně těžší
a riskantnější.
A opět v případě účasti amerických firem na NEPu, jsem nemohl nevidět rozdíl mezi mocí
formální (státní), která SSSR neuznávala a mocí skutečnou ve státech , které se na NEPu
podílely.
Krátce jsem se zmínil o nežidovském kapitálu. V té době Rockfeller byl se svým Standard Oil
králem naftařů, Ford králem automobilovým, v bankovnictví, lépe řečeno co do disponibilních
finančních prostředků snad Vatikán, ale patřil sem i baptista Morgan. Z lehce dosažitelných
historických materiálů lze zjistit, že tato skupina se na bolševické revoluci nepodílela, ale naopak
pokládala nově vzniklý bolševický stát za nepřítele číslo 1. A protože tu bolševický stát byl a navíc
pod vedením, což této skupině nemohlo uniknout, nástrojů židovských bankéřů z Wall Streetu
Lenina a Trockého, nutně musila hledat a podporovat jiné jí více vyhovující řešení a tím tehdy bylo
jedině válečné ovládnutí SSSR.Takže jsem zjistil, že existuje i nežidovský kapitál, i když tehdy
méně v bankovnictví, převážně ve výrobní sféře.
Snad každý mohl zaregistrovat, že porážka Trockého Stalinem v průběhu dvacátých let minulého
století, která skončila v létech 1927 – 1929 Trockého emigrací, měla politické důsledky uvnitř
komunistického hnutí. Celosvětově došlo postupně k přeměně vedení komunistických stran na
vedení stalinská. Nešlo to všude lehce, i u nás řada intelektuálů a literátů z KSČ vystoupila, když
místo Šmerala nastoupil Gottwald, ale posuzováno světově, mnohem významnější důsledek se týkal
Číny. Narazil jsem na to během svých pátrání více méně náhodně. Historici, aspoň ti mně známí, se
nezmiňují o tom, že Sunjatsenovo politické hnutí Kuomingtan, které po svém vzniku úzce
spolupracovalo s KS Číny a chystalo se s ní spojit, se po porážce Trockého, lépe řečeno po vítězství
Stalina v Rusku ze dne na den stalo pro čínské komunisty nepřítelem č. 1 a více méně mimochodem
budoucí šéf Kuomingtanu Čankajšek tehdy opustil Moskvu, kde studoval vojenskou školu.
Pro mne byly tyto události potvrzením názoru, že Leninem vedená KSSS byla něco podstatně
jiného než KSSS vedená Stalinem, měla naprosto jiné cíle, spojence i nepřátele. To vedlo
k mému prozření, že změnu vedení v SSSR v roce 1957 je třeba chápat jako návrat do doby,
kdy SSSR vedli Lenin a zejména Trocký.
Po porážce Trockého v Moskvě se velmi rychle mezi podporovateli Německa a hlavně Hitlerovy
strany NSDAP objevuje i židovský kapitál. Proč? Vysvětlení pro mne již bylo jednoduché, Sionisté
pochopili, že svou vlastní hru v SSSR tj. vnitřní ovládnutí KSSS a tím i vlády v SSSR, porážkou
Trockého prohráli, a nemohli nechat bez své účasti, nežidovským kapitálem připravované válečné
tažení proti Stalinovu SSSR, když navíc v KSSS a ve státním vedení SSSR stále bylo skryto velké
množství stoupenců Trockého, já je pracovně nazývám jeho dědici.
Takže k těm, kteří podporovali Hitlera již v době jeho neúspěšných pokusů v Mnichově, přibyl na
konci dvacátých let i židovský kapitál, jak se lze dočíst v literatuře, která se zabývá otázkou, kdo
podporoval a zejména financoval Hitlera, z amerických autorů na příklad prof. Sutton , ale je jich
celá řada. Hitler v té době měl ve své pracovně jen portrét Fordův, ale tehdy ještě asi ani nebyl
veřejně antisemitou.
Německo bylo po 1. světové válce zničené a proto se mu nejprve musilo ekonomicky pomoci, a pak
podpořit politické hnutí, které by válku proti SSSR jako jeden ze svých cílů přijalo a vytipován byl,
jak jsem uvedl dříve, Hitler s jeho NSDAP. Mimo techniku financování západním kapitálem
doporučuji se zajímat i o pozoruhodné souputníky Hitlera, zejména o pološvéda bankéře Hjalmara
Schachta a poloameričana, spolužáka prezidenta Roosevelta na Harvardu Hafenstaengla, zvaného
Putzi. Tito dva , zejména „Putzi“, pro mne znamenali v mém pátrání nesmírně mnoho. Jistě je
pozoruhodné, že Hitlerův bankéř Schacht byl norimberským tribunálem osvobozen a Hafenstaengel
skončil válku na straně Američanů.
Tato zjištění, mám nyní na mysli přípravu vojenské akce proti SSSR, znamenalo u mne další
prozření. Remilitarizace Porýní a plebiscit v Sársku zřejmě na povzbuzení německého sebevědomí
a popularity Hitlera, a zejména následující Anschluss Rakouska a Mnichovská dohoda se
závěrečným zřízením Protektorátu Čechy a Morava, to vše probíhalo se souhlasem těch, na něž
jsme jako na své spojence spoléhali, nikoli proti jejich vůli. V mém pátrání jsem nemohl pominout,
že na Mnichovské konferenci reprezentoval Francii její tehdejší premier Daladier , který v roce
1929 zajistil Trockému povolení pobytu ve Francii, když jej Turecko přestalo trpět na svém ostrově
Prinkipo a nemohl jsem si nevšimnout, že tentýž Daladier se pohyboval v Moskvě kolem
Chruščova v době jeho boje o moc.
Zničení a obsazení ČSR německou armádou, které jsme pokládali za zradu západních
mocností, způsobenou jejich vojenskou slabostí, bylo jen krokem k přiblížení se Německa
k hranicím SSSR, nešlo o zradu, ale podle mého nově vzniklého pohledu o plán.
Navíc zmíněné akce na podporu Hitlerova Německa, zejména pak Mnichovská dohoda, nám ale i
veřejnosti celého světa byly vylíčeny jako akce tehdejších velmocí na záchranu míru, i když na
jejich počátku byla jednání soukromých institucí a korporací, nikoli států, které Hitlerovi finanční
prostředky poskytovaly. Z tohoto oficiálního vysvětlení pro mne vyplynulo, že státní orgány
jednotlivých států svojí interpretací zejména Mnichovské dohody, plnily přání, nebo pokyny
existujících nevládních korporací.
Pokud jde o mne, sem patří i změna mého hodnocení role prezidenta Beneše v roce 1938. Nově mi
došlo, že se ocitl v rozporuplné situaci, musil přednostně jako člen zednářských loží (o zednářích
bude řeč později), které pomohly v roce 1918 založit ČSR, splnit jejich pokyn a jednat proti svému
vrozenému češství a pomoci k pokud možno bezproblémové likvidaci ČSR. Něco podobného se mu
ostatně stalo znovu v roce 1948.
Na základě již uvedeného a s předpokladem, že Stalin nebyl hlupák, mi došlo, že Stalin musil brzo
pochopit, co se chystá, zejména pak po Hitlerově převzetí moci v Německu. Z již napsaného je
zřejmé, že musil vědět, co se mělo pod vedením Lenina a Trockého stát ze SSSR a kdo to měl
režírovat a on na to reagoval emancipací od židovského kapitálu, ale toho si musili být vědomi i ti,
kteří plánovali válku proti SSSR. Musili mlžit a předstírat snahu o vytvoření protihitlerovské
koalice. Postupně jsem pochopil, že proto probíhala úmyslně protahovaná jednání anglofrancouzské
koalice v Moskvě již od roku 1938, a že jejich smyslem nebylo vytvořit spojenectví se Stalinem
proti Hitlerovi, ale odvracení Stalina od pokusů o jiná řešení a snaha kontrolovat Stalinovy kroky.
Pátrání po skutečných plánech Stalina nepřinášelo zřejmě žádané výsledky, což dedukuji z
Benešových pamětí, v nichž se zmiňuje o svých opakovaných dotazech na tehdejšího
československého vyslance v Moskvě Fierlingera (Sověti jej nechali fungovat v Moskvě i po zřízení
Protektorátu v roce 1939), zda Sověti nevyjednávají s Hitlerem. Fierlinger opakovaně Beneše
ujišťoval, že nikoli, dokonce poslední takové ujištění poslal týden před napadením Polska.
Když si Hitler se Stalinem v září 1939 rozdělili Polsko, pochopili všichni zainteresovaní, že Hitler
udělal v roce 1939 totéž, co udělal Stalin zhruba o 15 let dříve, že se totiž rovněž od západního
kapitálu, teď již spojeného, emancipoval. A začala druhá světová válka.
V této souvislosti, mám na mysli důvody podpory a financování Hitlera, cituji na tehdejší
dobu velmi přesný a věcný slogan německých Trockistů, žijících v emigraci:
„Kdyby nebylo Stalina, nebylo by Hitlera”, který by se mi při starém způsobu myšlení a
hodnocení tehdejší politické situace, musil jevit jako nepochopitelný . Tento slogan jsem
objevil samozřejmě se značným snad dvacetiletým zpožděním.
Bývalý politický vězeň (90) shrnuje své celoživotní poznání:
Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl III.) O divadlu jménem
studená válka
Průběhem druhé světové války, míněno vojensky, se nezabývám. Víme, že Hitler se svými spojenci
během dvou let prakticky ovládl celou Evropu. Zvrat přinesl až útok na SSSR.
Tomuto útoku předcházel seskok Hitlerovy pravé ruky Hesse v Britanii, o jehož smyslu jsme se
dodnes nic oficiálního nedověděli.
Útok na SSSR se zdál mnohým nelogický a podle dostupných informací ani Stalin prvním
informacím o útoku zprvu nevěřil. Nelze se mu divit, Hitler se Stalinem byli přece partneři se
stejnou minulostí, oba se emancipovali ze závislosti na západním kapitálu. Ani já tento Hitlerův
krok, pod mým zorným úhlem pohledu, nedovedu vysvětlit. Myslím, že by se mělo pátrat po tom,
nebo po těch mužích z okolí Hitlera, kteří jej k tomuto kroku přesvědčili. Těžko si dovedu
představit, kdo a jak by dokázal Hitlera ve spojenectví se Stalinem porazit.
Významným důsledkem útoku Hitlera na SSSR byl vznik spojenectví SSSR se západními
velmocemi. Hessův výlet mým dnešním pohledem chápu jako neúspěšný pokus Hitlerova Německa
o dohodu s Britanií na společném útoku proti SSSR, možná že Britanie Hessovi spoluúčast
přislíbila, ale rozhodla se obráceně. Že tehdy západní spojenci váhali ve výběru mezi dvěma,
z jejich hlediska lotry, Hitlerem a Stalinem, naznačuje ve své knize „Strange Allience“, česky
„ Podivné spojenectví“ tehdejší americký velvyslanec v Moskvě Kennan.
Z hlediska mého pátrání má význam, že od roku 1942 již USA podporovaly válečné úsilí SSSR.
Začaly dodávky zbraní, oblečení, potravin a všeho, co Rusové potřebovali. Spolupráce se týkala i
řady oblastí, při nichž přišli do SSSR američtí odborníci, např. meteorologové, technici do podniků
montujících americké dodávky, vojenští odborníci do různých komisí nebo misí, prostě došlo k
proražení blokády SSSR zavedené Stalinem proti infiltraci na podporu dědiců Trockého.
Domnívám se, že došlo k obnovení styků mezi reprezentanty těch sil, které financovaly bolševickou
revoluci s v té době již skrytými Trockisty. Tito nezlikvidovaní, kteří se řídili Trockého radou,
danou po znemožnění otevřeného politického boje se Stalinem: Držte své pozice ve straně i ve
státě, kolaborujte se Stalinem a čekejte na svou chvíli, ta přijde.
Protože musilo, pokud jde o vzájemné styky, dojít k značnému uvolnění, došlo k posílení
diplomatického sboru v Moskvě a k styku s mnoha sovětskými politiky a vojáky. Musilo dojít k
obnovení starých kontaktů a tím k obnovení starých plánů na vnitřní ovládnutí SSSR. Informace,
které byly během této více než tříleté válečné spolupráce získány, musily být velmi optimistické.
Tím míním optimismus ohledně možnosti svržení Stalina a nastolení vlády dědiců Trockého spolu
s koncem války.
Domnívám se, že jedině přesvědčení o konci Stalinovy éry spolu s koncem války, vedlo
Roosevelta s Churchillem k dohodám v Jaltě. Potvrzuji, že tento můj závěr žádné historické
dokumenty zatím nepotvrdily a asi jen tak brzo nepotvrdí.
Všichni víme, že dohoda v Jaltě rozšířila sovětskou sféru až do středu Evropy. Pokud by byl SSSR
veden lidmi patřícím mezi dědice Trockého, pak by nebyly námitky, naopak, sféra vlivu by mohla
být ještě větší. Ostatně víme, jaké podpoře Západu se těšila Titova Jugoslávie po odtržení od SSSR.
Pod tímto zorným úhlem, mám na mysli předpokládaný konec éry Stalina v SSSR, lze pochopit na
př. úvahy novináře Waltera Lipmanna, který se jako Rooseveltův poradce Jalty zúčastnil, v knize
Americká zahraniční politika a válečné cíle USA, když chválí novou sovětskou ústavu a avizuje
demokratizační vývoj v SSSR. Podobně mluvil i Beneš (půjdeme vlastní socialistickou cestou), ale i
další západní politici. Nedůvěru a odpor k Jaltě od samého počátku lze vysledovat jen u Poláků.
Došlo však k tomu, že na konci války stál Stalinův SSSR uprostřed Evropy, ale Stalin nepadl. Proč,
nevím. Nevím ani, zda došlo k nějakým pokusům o jeho odstranění. Mluvilo se o autonehodě, která
postihla jednoho z Koněvových generálů, jehož jméno si nedokážu vybavit, o odvelení vítězných
maršálů Žukova a Koněva do Gubernií mimo Moskvu. Ale historici, alespoň pokud vím, tuto
epochu vývoje SSSR zatím příliš nezkoumali.
Každopádně v březnu 1946 Churchil ve svém známém projevu ve Fultonu odstartoval
studenou válku proti SSSR. To pro mne znamená, že v březnu 1946 definitivně pochopil, že
spekulace na nahrazení Stalina dědici Trockého nevyšla.
Studená válka
Obecně se pojem „Studená válka“ vztahuje k období od projevu W. Churchilla ve Fultonu 5. 3.
1946 do roku 1990, kdy začal faktický rozpad SSSR. Někteří historici stanovují počátek studené
války na březen 1947 , kdy byla vyhlášena „Trumanova doktrina“ .
Každopádně začátek „Studené války“ znamenal rozpad vítězné koalice z 2. světové války. Snad
všichni historici a politologové zdůvodňují konec této koalice snahou Stalinova SSSR ovládnout
více z evropských států, než mu bylo přiznáno na Jaltské konferenci a navíc způsobem, který byl
v rozporu s etikou demokracie.
Churchill ve Fultonu mluvil poprvé o „železné oponě“, která zapadne za Polskem, Maďarskem,
ČSR, Rumunskem, Bulharskem, Jugoslávií a Albánií a o tom, že jediné Řecko se snad podaří
zachránit.
Studená válka měla svá krizová období, v nichž podle oficiálních historiků hrozila válka opravdová
jako např. období války v Koreji (1950 – 1952), Karibská krize, válka ve Vietnamu, Maďarské
události v roce 1956, Pražské jaro 1968 a několik vážných incidentů mezi hlavními účastníky tedy
USA a SSSR. U nás v Česku byla „studená válka“ nejvíce pociťována spolu s terorem v padesátých
létech, když ve vazbě na válku v Koreji hrozila přerůst do války opravdové. Jako příklad tehdejší
válečné hysterie uvedu podstatu projevu osvětového důstojníka k vězňům na jáchymovském táboře
Nikolaj v prosinci 1952. Tento osvěťák byl zarytý a až idiotsky nevzdělaný bolševik, který tehdy
shromážděné vězně nejprve poučil o tom, že „děcko je všecko, žena ta zradí“ a pak je vyzval, aby
psali svým generálům a admirálům, aby s válkou nezačínali, protože, když začnou, tak vás tady
všechny postřílíme. Samozřejmě šlo o idiota, ale on říkal jen to, co mu na předcházejících školeních
někdo informovanější vtloukal do hlavy.
Studená válka byla, znovu opakuji podle oficiálních vykladačů dějin, obdobím střídavě rostoucího
napětí mezi SSSR a USA s hrozbou rizika vypuknutí opravdové války. Oficiální vysvětlení proč
k válce nedošlo bylo, že obě strany si postupně uvědomily, že válka by znamenala vzájemné
zničení, k němuž obě strany měly prostředky. Myslím, že jsem ve zkratce popsal způsob, jak
„studenou válku“ popisují dnešní historici a politologové, samozřejmě mnohem šířeji.
Podle mého názoru po mém prozření to bylo trochu jinak. Z mých stanovisek, popsaných zkráceně
dříve, vyplývá, že nadnárodní kapitál, reprezentovaný v 2. světové válce za USA Rooseveltem a za
Britanii Churchillem, se musil pokusit využít vzniku onoho „podivného válečného spojenectví“
k obnovení styků s dědici Trockého, kteří podle rady samého Trockého kolaborovali se
Stalinem,aby teror třicátých let přežili, a bylo jich i po porážce Trockého ve stranických funkcích
tisíce a po vyhodnocení takto nově získaných informací musili nejen předpokládat, ale asi i mít
informace, že se do konce války podaří odstranit z vedení SSSR Stalina a dosadit svého quasi
„Gorbačova“ , aby SSSR a jeho nově vytvořená satelitní evropská sféra vlivu byla pod
kontrolou nadnárodního kapitálu, reprezentovaného v SSSR „dědici Trockého“.
Samozřejmě tento pohled je mým zatím nedoloženým názorem. Kdo stál v čele oněch skrytých
Stalinových odpůrců lze odhadovat jen podle vývoje po smrti Stalina. Asi mezi ně patřili Berja,
Chruščov, Mikojan, Žukov a asi další činitelé Rudé armády a KGB (Andropov). Informace těchto
dědiců Trockého doplněné o zjištění tajných služeb, potvrzujících reálnost možnosti Stalinova pádu
ihned po válce, byly podle mého názoru důvodem, proč Roosevelt s Churchilem v Jaltě celkem bez
rozpaků dali do sovětské poválečné sféry země označované jako satelity SSSR (Polsko, ČSR,
Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Bulharsko, Albánie a polovina Německa) a aby to bylo pro
obyvatele těchto evropských zemí srozumitelné, musilo dojít k jejich osvobození Rudou armádou.
Proto byla podle mého, jak jsem již dříve uvedl, laického názoru, druhá fronta otevřena až v létě
1944 a to nikoli na Balkáně, jehož jugoslávskou část již od roku 1942 významně ovládal Titův
a Mihajlovičův odboj. Balkánská invaze, která na rozdíl od vylodění v Itálii by před sebou neměla
nepřekročitelné Alpy, by vedla k poměrně rychlému vojenskému obsazení nejen Jugoslávie, ale i
Bulharska, Rumunska a Maďarska a dalších zemí a logika vzniku zmíněné sovětské sféry by vzala
za své. Uznávám, že tento můj názor se neopírá o žádné důkazy a navíc jistě nemohu hodnotit
vojenská rozhodnutí tehdy učiněná. Jde tedy jen o můj nedoložený názor.
Ale stalo se, že Stalin do konce války nepadl, ale naopak posílil.
Takže studená válka podle mého názoru nezačala někdy v roce 1946, nebo dokonce v roce
1947, ale ihned poté, co bylo jasné, že v čele SSSR zůstává nikoli oslabený, ale spíše posílený
Stalin a to bylo ihned po skončení války.
Studená válka za života Stalina byla jistě blízko válce opravdové, v tomto smyslu měl dříve
zmíněný osvětový důstojník na lágru Nikolaj pravdu. Ostatně v té době, v listopadu 1952, byl
v USA zvolen presidentem Eisenhower, který sliboval ve svém volebním programu osvobození
nejen již zmíněných zemí sovětské sféry vlivu, ale i zemí, které jsem vůbec neznal. Eisenhower byl
zvolen na válku se SSSR, ale „měl smůlu!“, umřel mu Stalin. O způsobu a okolnostech smrti
Stalina píši jinde, zde jen o důsledcích. Můj nový pohled mi říkal, že nadnárodní kapitál bude na
smrt Stalina reagovat jako na signál, ohlašující možné dosažení cíle, tj. vnitřní ovládnutí SSSR přes
dědice Trockého, což ovšem znamenalo, že Eisenhower musil na válku zapomenout a to se také
stalo.
Churchill v loži Prvosenka (Primerose lodge) a Eisenhower ve svém projevu k novinářům v roce
1954 řekli prakticky totéž, cituji: v SSSR probíhá velké tříbení sil a my jim musíme dopřáti času,
aby zdravé síly nabyly vrchu.
Pro pochopení vývoje v poststalinském SSSR má podle mého inovovaného názoru velký význam i
skutečnost, že v roce 1954 byla založena holandským princem Filipem skupina Bilderberg Group,
v níž se po roce 1957 znovu aspoň částečně dohodnutý nadnárodní kapitál začal k prosazení svých
cílů setkávat a setkává se dodnes.
„Zdravé síly“ nabyly vrchu po 20. sjezdu KSSS a definitivně pak v roce 1957 po odhalení
protistranické skupiny „Stalinců“ Molotova, Malenkova, Bulganina Kaganoviče a dalších . Tímto
okamžikem skončilo definitivně riziko války. Tímto okamžikem totiž dědicové Trockého,
tehdy v čele s Chruščovem převzali za nadnárodní kapitál kontrolu nad SSSR. Studená válka
s hrozbou války skutečné skončila v polovině roku 1957. Podle tohoto mého názoru lze opět
sledovat rozdíl mezi faktickou a formální mocí.
Nadnárodní kapitál měl za sebou své vnitřní střety, mám na mysli Maďarské události v roce 1956,
které podle mého nového pohledu nelze vyložit jinak, než jako akci organizovanou jeho
nežidovskou částí s cílem podpořit stalinskou část sovětského vedení a tím oslabit a svrhnout
Chruščova, aby bylo znemožněno ovládnutí SSSR dědici Trockého, což osvědčuje i následný pokus
stalinské skupiny o převzetí moci a obráceně pak „Suezský konflikt“ v téže době. Obě jeho
kapitálové skupiny ukázaly svou sílu a možnosti, to vedlo k jejich dočasnému spojení, což
prokazuje, že na zasedáních Bilderberg Group po roce 1957 se objevují zástupci obou kapitálových
skupin, jak jsem uvedl dříve.
Není třeba mnoho politické moudrosti ani vědeckých analýz k pochopení, že tehdy, i když
dědicové Trockého převzali v SSSR moc, nešlo tento stát ze dne na den zrušit a snad to ani
v té době nebyl úmysl vítězů.
Od poloviny roku 1957 byl podle mého názoru SSSR pod kontrolou neotrockistů, ale komunistický
režim byl zachován. V čele všech regionů, měst, obcí, továren, armády, tajné policie, stály dvě
desítky milionů členů KSSS v různých funkcích, kteří by s likvidací nesouhlasili a lehce „dědice
Trockého“ moci zbavili. Bylo třeba postupovat opatrně, pomalu, ale plánovitě. Takto jsem situaci
pochopil již tehdy v roce 1957. Někteří mí spoluvězňové, ale opravdu jen někteří, tehdy
zaregistrovali, že v SSSR byly zrušeny soudy KGB a likvidovány gulagy, což se u nás nedělo
z jednoduchého důvodu, protože vedení KSČ po likvidaci Slánského křídla, bylo stále stalinistické.
Pro posuzování „Studené války“ mým pohledem , je třeba si uvědomit, že jak v SSSR, tak v USA o
vzniklé situaci (o vnitřním ovládnutí SSSR nevládními korporacemi) věděli jen informovaní.
V USA to byla jistě větší část Eisenhowerovy vlády dosazená Společností pro zahraniční styky
(Council on foreign relations, dále jen CFR, o níž bude řeč později) a v SSSR to byli rozhodující,
ale ne všichni členové byra KSSS, někteří maršálové a generálové a někteří vedoucí pracovníci
KGB.
Nebezpeční na obou stranách byli ti neinformovaní, v SSSR vysocí straničtí funkcionáři, na obou
stranách pak „jestřábi“, mám na mysli vojenská velení. Proto bylo třeba obratnou politickou
činností znemožňovat zejména „neinformovaným jestřábům“ na obou stranách jejich riziko
konfliktu přinášející akce, protože vojenský konflikt by vše zmařil. Za nejvýznamnější politickou
akci na straně SSSR v tomto smyslu považuji likvidaci spojenectví SSSR s Čínou, k níž došlo
za Chruščova, relativně brzo po porážce stalinské protistranické skupiny, na počátku
šedesátých let. Tuto skutečnost musili moskevští „neinformovaní jestřábi“ nepochybně s nelibostí
vzít na vědomí jako stop jejich možným choutkám po válečném dobrodružství. Bez Číny by to
nešlo. Toto vysvětlení rozkolu s Čínou je samozřejmě opět jen moje, zatím nedoložené vysvětlení
po mém prozření.
Aby se podobně zamezilo avantýrám amerických jestřábů, bylo sehráno divadlo, dnes známé
jako „Karibská krize“, jejíž důsledek byla Chruščovem i Kennedym uznaná nutnost
mírového soužití, protože válka by znamenala vzájemné zničení.
Informovaní na západě ponechali neinformované studenoválečníky vést jejich studenou válku
dál. Jako příklad lze uvést senátora Mc. Carthyho, který právě v době, kdy studená válka se
blížila konci, se proslavil svými akcemi proti nepřátelům USA v umění, jaderné energetice a
politice. Do této doby patří i poprava Rosenbergových, odvolání šéfa jaderného programu
USA Oppenheimera, ale klasický je případ náměstka ministra zahraničí Achesona
v Trumanově vládě Latymoora, který byl obviněn z protiamerické činnosti pro „organizování
komunistického spiknutí v Číně“ a rehabilitován byl až za vlády prezidenta Kennedyho v roce
1960.
Na tomto období lze opět vysledovat rozdíl mezi mocí formální a mocí faktickou.
Následovala v SSSR výměna Chruščova za Brežněva. Tuto výměnu pokládám za výsledek dohody
mezi židovským a nežidovským nadnárodním kapitálem, protože Chruščov musil být dědicem
Trockého, tedy nebyl pod zorným pohledem nežidovského kapitálu důvěryhodný, a mohl hájit
přednostně zájmy židovské části kapitálu. Brežněv podle mého názoru byl v tomto smyslu spíše
neutrálním úředníkem a byl přijatelný pro obě strany. Myslím, že následující období, které někteří
nazývají obdobím normalizace, v němž si obě strany hrály na studenou válku, bylo velmi
povedeným divadlem , jemuž naprostá většina světové populace věřila a excesy jako bylo na
příklad „Pražské jaro“ se vstupem sovětských vojsk do ČSSR, který byl Američany odsouhlasen, a
další, opravdově emotivně prožívala.
Další vývoj jsem již hodnotil výhradně pohledem svých pátrání. Poté, co riziko možného konfliktu
bylo odstraněno, začíná v SSSR období postupného oslabování vlivu KSSS. V USA pak pokračuje
velkým tempem zbrojení, prosazené neinformovanými, protože nepřítel v jejich očích existuje,
nemůžeme mu věřit, musíme mít silnější armádu a tak podobně. Zbrojení nadnárodnímu kapitálu
vyhovuje, je to jakási nahrážka války, jsou k němu třeba peníze a peníze půjčuje nadnárodní kapitál.
V USA jede průmysl na plné obrátky a s tím roste i životní standard a lidé jsou spokojeni.
Nenápadně, jaksi v pozadí, roste zadluženost USA.
Ovládání SSSR a jeho sféry vlivu nadnárodním kapitálem se do roku 1990 projevuje jen
ekonomicky. Západní firmy prodávají do SSSR a sovětské sféry vlivu zboží i překonaný „Know
how“ za nepředstavitelně výhodné ceny. Tyto nejsilnější západní firmy také ihned po pádu SSSR
začínají mít odbytové a finanční problémy, které většina z nich řeší orientací na Čínu, v níž začal od
konce sedmdesátých let probíhat čínský NEP (o něm později).
Z uvedeného je zřejmé, že studená válka od ledna 1957 (po likvidaci protistranické stalinské
skupiny Malenkov, Molotov, Bulganin, Kaganovič a další) byla jen velkým divadlem, v němž
bezzubí jestřábové a neinformovaní na obou stranách prožívali fakticky neexistující, v dnešní
terminologii virtuální traumata, mezi něž nepochybně patřil i mezi USA a SSSR dohodnutý
vstup vojsk do ČSSR v roce 1968, protože vývoj v ČSSR byl historicky předčasný a mohl celý
dříve popsaný plán ohrozit a další události až k éře Gorbačova. V jeho éře, díky již
existujícímu rozložení víry v neomylnost komunistické ideologie pomocí útoků jako byla
„ Glasnost“ nebo „Perestrojka“, což znamenitě popisuje Fergusson ve své „Virtuální
historii“ , bylo možné likvidaci SSSR zrealizovat. Z opatrného a dá se říci nejistého postupu
Gorbačova se dá vyvodit, že z odstartování likvidace měl osobně strach a nebyl si ani v roce
1990 úspěšným zakončením jistý a jak je známo, vlastní likvidaci SSSR musil pomoci zajistit
až Jelcin.
Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl IV.) Byl Stalin
odstraněn, aby nedošlo k likvidaci sionistů v SSSR?
Protože pro tento vývoj, mám na mysli cestu k likvidaci SSSR, byla rozhodující smrt Stalina,
musím jí věnovat patřičnou pozornost.
Předpokládal jsem, že Stalin byl zavražděn a tento předpoklad byl oficiálně potvrzen až mnohem
později.
O tom, že byl Stalin odstraněn, aby nedošlo k likvidaci Sionistů v SSSR, jsem byl přesvědčen
okamžitě. Někteří ruští politici to naznačovali již v padesátých létech, po spisovateli Iljovi
Ehrenburgovi (1956), vyslanec v Holandsku Ponomarenko (1957) a Chruščov (1963), ale historici
až po likvidaci SSSR.
Nejpodrobněji a dostupně popisuje okolnosti Stalinova konce slovinský autor Britovšek v knize
„Stalinův termidor“ a proto z ní cituji:
Zvěsti o Stalinově záhadné smrti se vynořily po XX. sjezdu KSSS. Začátkem roku 1956 začaly o
těchto otázkách psát také noviny. Když byl odhalen Stalinův kult a zneužívání moci, počaly na
adresu ÚV KSSS přicházet dopisy s dotazy, jak je možné, že členové politbyra nepřijali proti
takovým despotickým deformacím moci žádné opatření. Ústřední výbor se usnesl, že 30. června
1956 zveřejní prohlášení nazvané Překonání kultu osobnosti a jeho důsledků. Toto prohlášení vydal
ÚV v návaznosti na tajný Chruščovův referát na XX. sjezdu.
Prohlášení ze dne 30. června 1956, jež bylo spíše politické a teoretické povahy, uvádělo dva druhy
příčin deformací: objektivní konkrétní historické poměry, v nichž probíhala výstavba SSSR, a
subjektivní faktory spjaté se Stalinovými charakterovými vlastnostmi. Usnesení poukázalo na
těžkosti, s nimiž se potýkala socialistická revoluce a budování socialismu v mezinárodním měřítku i
ve vlastní zemi. Vnitřní i vnější poměry ve své komplexnosti vyžadovaly železnou disciplínu, stále
větší bdělost a krajní centralizaci moci. Toto vše negativně ovlivňovalo rozvoj některých forem
demokracie. Omezování demokracie však mělo být jen přechodné.
Ačkoli některých problémů se dotkl důsledně XX. sjezd ani závěry na něm přijaté se do historické
analýzy stalinismu dostatečně nepohroužily. Po výčitkách členům politbyra, jak mohli takovou
deformaci připustit, ÚV nejasně přiznal, že protistalinisticky zaměření vůdcové neseděli se
založenýma rukama. Představovali Stalinovu protiváhu: “XX. sjezd strany i celá politika ÚV jasně
svědčí o tom, že se v ÚV vytvořilo leninské jádro.” Jelikož Stalin do tohoto “leninského jádra”
nepatřil, zformovalo se proti němu. “Leninské jádro” byl pseudonym pro “protistalinistické
spiknutí”. Spiknutí bylo tedy bez okolků přiznáno, o technice, jak je provedli, bylo ovšem
pomlčeno.
Stalin – oběť spiknutí?
Až deset let po Stalinově smrti vyšly najevo některé podrobnosti, umožňující vytvořit si o tom
reálnější obraz. O těchto otázkách bylo hodně napsáno zvláště na Západě. První polooficiální verzi
předložil Ilja Erenburg francouzskému filosofovi a spisovateli Jean-Paul Sartrovi. Po zveřejnění v
tisku oběhla celý svět. Podstatu Erenburgovy verze lze shrnout do následujících skutečností: 1.
března 1953 se uskutečnilo zasedání prezídia ÚV KSSS. Vystoupil na něm Kaganovič a žádal na
Stalinovi: 1. odvolání nařízení o deportaci všech Židů do vzdálených oblastí SSSR; 2. ustavení
zvláštní komise, která prozkoumává “záležitost lékařů”.
Kaganoviče podpořili všichni členové starého politbyra s výjimkou Beriji (což je ovšem málo
pravděpodobné). Tato neobyčejná shoda Stalinovi ukázala, že jde o předem připravené spiknutí.
Stalin se neuměl ovládnout. Nejen, že nevybíravě láteřil, nýbrž začal též vyhrožovat ostrými tresty.
Spiklenci takovou reakci na požadavky, jež jménem politbyra předložil Kaganovič, předpokládali.
Věděli rovněž, že svobodně neopustí Kreml, zůstane-li Stalin u moci. Učinili tedy potřebné kroky.
Mikojan rozdrážděnému Stalinovi pravil: “Neopustíme-li do půl hodiny svobodní tuto budovu,
obsadí armáda Kreml.”
Po tomto prohlášení se ke spiklencům připojil též Berija. Jeho zrada vyvedla Stalina z rovnováhy a
Kaganovič kromě toho před Stalinovýma očima na kousky roztrhal svoji legitimaci člena prezídia
ÚV KSSS a hodil ji Stalinovi do obličeje. Stalin již nestihl povolat ochranu Kremlu, neboť jej ranila
mrtvice. Upadl do bezvědomí. Teprve 2. března v šest ráno byli ke Stalinovi povoláni lékaři.
Erenburgova verze se v některých údajích shoduje s úřední, například že Stalina ranila mrtvice, poté
co členové politbyra vystoupili proti zřízení “židovského ghetta” na Sibiři. Pochybný je však údaj,
že Berija přešel na stranu spiklenců teprve tehdy, když zjistil, že armáda je na jejich straně.
Erenburgova teze o Berijovi vychází z pozdějšího boje mezi Chruščovem a Berijou, který začal již
u lůžka umírajícího Stalina. V bodě, že lékaři byli zavoláni až druhý den Stalinova smrtelného boje,
se Chruščovova a Erenburgova verze shodují.
Rok nato, v roce 1957, podal své prohlášení o Stalinově smrti někdejší člen prezídia ÚV KSSS a
tajemník ÚV KSSS Ponomarenko, který byl později vyslancem Sovětského svazu v Nizozemí. Jeho
verze se v podstatě od Erenburgovy mnoho neliší. Jelikož ji poskytl nositel tak vysokých
stranických funkcí, měla větší váhu; hodnotíme ji jako oficiální prohlášení nejvyšších míst. Podle
Ponomarenkova svědectví svolal Stalin koncem února 1953 zasedání prezídia ÚV a přišel s
výpověďmi lékařů-záškodníků o tom, jak vraždili čelní stranické pracovníky a jaké plány spřádali
do budoucna. Stalin neočekávaně předložil prezídiu ÚV ke schválení návrh usnesení o deportaci
všech sovětských Židů do Střední Asie. Tehdy se mu vzepřeli Molotov a Kaganovič, kteří prohlásili,
že taková deportace bude mít katastrofální ohlas ve světě.
Stalina jejich nesouhlas tak vyvedl z míry, že vyplísnil všechny, kteří se opovážili s jeho návrhem
nesouhlasit. Nato ostře a nesmiřitelně vystoupil Kaganovič a demonstrativně roztrhal stranickou
legitimaci, tedy legitimaci člena prezídia ÚV, a hodil ji na stůl před Stalina. Kaganovič svoji řeč
zakončil slovy: “Stalin zostudí naši zem!” Kaganovič i Molotov se u všech setkali s podporou a
Stalin se náhle v bezvědomí zhroutil. Stihl jej kolaps. Berija začal vítězoslavně křičet: “Tyran je
mrtev. Jsme volní!” Když však Stalin znenadání otevřel oči, Berija prý před ním padl na kolena a
prosil Stalina o odpuštění. Líčení této naivní scény rozhodně již spadá do rámce pozdějších
frakčních bojů mezi skupinami Chruščova a Beriji. Je málo lidí, kteří by takovým “pověstem”
věřili.
Podle Erenburga byl Stalin hluboce přesvědčen, že členové politbyra proti němu zorganizovali
spiknutí s cílem zavraždit jej. Měli tak učinit poté, kdy začalo být jasné, že Stalin ve své
pronásledovatelské mánii připravuje novou, rozsáhlou, krvavou čistku, v níž by se fyzicky zbavil
členů ÚV zvolených na XIX. sjezdu. Vysvětloval, že jej chtěli zabít Vorošilov, Molotov, Kaganovič
i Mikojan, o hlavním iniciátorovi, Berijovi, se však nezmiňoval.
Po XXII. sjezdu KSSS byla otázka Stalinovy smrti znovu otevřena. Zemřel tyran, který způsobil
tolik zla, přirozenou smrtí? Když se jeho zločiny neustále kumulovaly, mnozí se ptali, proč nebyl
takový tyran zabit. Chruščov v roce 1963 otevřeně uvedl, že lidé jsou rozhořčeni, že Stalin nezemřel
o deset let dříve. Soudil, že tito občané mají pravdu.
Deset let po Stalinově smrti a po intenzívní dvouleté protistalinské kampani před XXII. sjezdem se
Chruščov pokoušel osvětlit představitelům polské strany některé podrobnosti Stalinovy smrti.
Obecenstvo bylo dosti široké a Chruščovovo vyprávění se objevilo také na stránkách francouzských
novin Paris Match. Článek byl později přetištěn v německém časopisu Der Spiegel. Spiegel v
úvodních řádcích napsal: “Existuje řada důkazů, že Stalin rozhodně nezemřel přirozenou smrtí, jak
nás o tom chtějí přesvědčit oficiální prohlášení.”
Chruščovova verze z roku 1963 byla: “Stalin v žádném případě nezemřel ve svém kremelském bytě,
nýbrž několik kilometrů od Moskvy na svém sídle poblíž Kunceva. Zde, zcela izolován od vnějšího
světa, byl Stalin “zajatcem vlastního strachu”. V noci 2. března zavolala Stalinova ochrana
Chruščova, Malenkova, Beriju a Molotova, aby se neprodleně dostavili do Kunceva. (Jak víme,
nebyl tam však Molotov, nýbrž Chruščovův kamarád Bulganin.) Ochrana hlásila, že Stalin již delší
dobu nejeví známky života. Nemohli zjistit, o co jde. Systém vnitřního spojení mezi třemi
samostatnými stavbami, z nichž jednu obýval Stalin, byl totiž značně složitý. Dveře bylo možné
otevřít jen pomocí zvláštního elektrického mechanismu.
Jelikož nikdo z členů ochrany přesně nevěděl, ve které místnosti Stalin je, začali pronikat do pokojů
postupně. Otevřeli první, druhý a nakonec našli Stalina. Ležel na zemi bez známky života, oblečen
do uniformy generalissima. První se ozval Berija: “Tyran je mrtev, mrtev, mrtev!” vítězoslavně
křičel. Tehdy však Stalin široce rozevřel oči. Byl stále naživu. Malenkov, Chruščov a Molotov
místnost opustili a Berija, který s sebou vždy nosil ampulku jedu, zůstal se svým pomstychtivým
pánem sám. Lékaři se dostavili díky náledí na silnicích až za pět hodin.” Tuto verzi uvedl Chruščov
Polákům.
8. března 1963 dal Chruščov při setkání s představiteli sovětské inteligence jednoznačně na
srozuměnou, že Berija ani v nejmenším svoji radost ze Stalinovy smrti neskrýval. Toto prohlášení
neuspořádanou mozaiku výpovědí o Stalinově smrti ještě více zapletlo.
Šest různých verzí
Máme k dispozici šest verzí o Stalinově smrti: Erenburgovu z roku 1956, Ponomarenkovu z roku
1957, Harrimanovu z roku 1959, verzi Paris Match z roku 1963 a Chruščovovu z roku 1970. Šestou
verzi rozšiřovali Stalinovi odpůrci z táborů nucených prací; jako iniciátora Stalinova odstranění
uváděli Chruščova, zatímco “špinavou práci” vykonal Berija. Podle jejich svědectví spiklenci
vypracovali minimální a optimální plán jak Stalina odstranit. Podle tohoto plánu bylo Berijovým
úkolem Stalina otrávit. Podle minimálního plánu měli Stalina donutit, aby podal demisi. Spiklenci
by jej postavili před hotovou věc na večeři v Kuncevu. Podle minimálního plánu neměl Stalin
zemřít hned, umíral by pomalu obklopen svými dětmi a lékař. Podle optimální plánu měl Berija
vyhodit Stalina a jeho sídlo do vzduchu. Berija měl odpovídat za operativní část plánu, Malenkov
za mobilizaci stranického a státního aparátu, Chruščov za hlavní město a spojení a Bulganin za
dohled nad armádou.
Po těchto přípravách došlo k setkání spiklenců se Stalinem na jeho sídle v Kuncevu večer 28. února
1953. Diskutovalo se o běžných problémech a dost se pilo. Malenkov, Chruščov a Bulganin odešli
velice brzy, neodebrali se však domů, nýbrž do Kremlu. Berija se ještě zdržel, jako kolikrát před
tím, pod záminkou, že musí se Stalinem dohodnout několik stanovisek. Tehdy vstoupil na scénu
další spiklenec. Podle jedné varianty jím měl být Berijův pomocník, podle druhé jeho
spolupracovnice. Berija před Stalinem prohlásil, že má hrozivé důkazy proti Chruščovovi v
souvislosti se “záležitostí lékařů”. Zavolal svoji spolupracovnici, aby přinesla složky s dokumenty.
Než stačil Berija položit složky na Stalinův stůl, vrhla žena Stalinovi do obličeje skleničku s éterem.
Stalin ihned ztratil vědomí. Berijova spolupracovnice nato dala Stalinovi ještě několik injekcí
pomalu účinkujícího jedu. Při Stalinově “léčení” tato žena coby lékařka Stalinovi ještě několikrát
vstříkla přesně odměřenou dávku, aby nezemřel ihned, nýbrž pomalu, napohled přirozenou smrtí.
Oné “záhadné ženy” u Stalinova lůžka se ve svých vzpomínkách dotkla i Allilujevová, když
napsala: “Mladí lékaři běhali jako pomatenci oko… Ihned jsem si pomyslela, že tu mladou lékařku
odkudsi znám. Kde jsem ji ovšem viděla? Pozdravily jsme se, více jsme si však neřekly.” Tento
údaj Allilujevové je velmi důležitý. Bylo by zajímavé vědět, kde Allilujevová tuto ženu předtím
spatřila. I Solženicyn poukázal na to, že Berijovo postavení před Stalinovou smrtí bylo otřeseno a
zdálo se mu docela možné, že Berija Stalinovi “pomohl”.
Pokusme se z uvedených dohadů učinit několik závěrů:
1. na Stalinovu smrt čekali z politbyra čtyři lidé – Berija, Malenkov, Chruščov a Bulganin;
2. lékaři byli ke Stalinovi zavoláni až po 24 hodinách;
3. na Stalinově smrti měl největší osobní zájem především Berija.
Z toho vyplývá, že lékaři nebyli povoláni dříve úmyslně, dokud se čtveřice nepřesvědčila, že je smrt
nevyhnutelná. Když je poté zavolali, Berija se postaral, aby to byli lidé ochotní pracovat podle
jejich instrukcí a pomáhat Stalinovi na onen svět. Lékaři, kteří by jej skutečně uzdravili, seděli v
žalářích. Ti, kteří pracovali podle Berijových pokynů, neměli se zdravotně sanitární správou Kremlu
nic společného. Allilujevová neznala nikoho. Chruščov uvedl, že znal pouze profesora
Lukomského. Všichni lékaři, kteří se do Kunceva dostavili, však Stalina nevyšetřovali. Posedávali v
sousedních pokojích a podle slov Allilujevové se dohadovali, jak by měli Stalina léčit. Údaje o
průběhu nemoci a jejích symptomech sepsal lékař, jehož znal pouze Berija.
Rovněž o příčinách Stalinovy nemoci existuje několik domněnek:
1. Stalina ranila mozková mrtvice, když mu byl předložen požadavek na opětovné přezkoumávání
celé záležitosti lékařů a při pohrůžce, že bude povolána na pomoc armáda;
2. Berija Stalina otrávil pomalu účinkujícím jedem.
Ve verzích Ponomarenka a Erenburga před XXII. sjezdem roku 1961 se hovoří o mozkové mrtvici z
rozrušení, nikoli však o násilné smrti. Po XXII. sjezdu se vyskytly nové verze, podle nichž mělo být
příčinou smrti otrávení. Stalin se obával otravy jídlem. Chruščov vypravoval jako anekdotu, že
Stalin nejprve nabídl jídlo členům politbyra, aby se přesvědčil, že není otrávené, a teprve poté jedl a
pil také sám. Pravda však je, že odborníci Stalinovu stravu – zeleninu, ovoce, maso a pití –
prověřovali. “Otrávené věci u nás nikdy neobjevili”, napsala Allilujevová. “Občas se u nás v
kremelském bytě objevil doktor Ďjakov se svými epruvetami a analyzoval ovzduší v našich
pokojích.”
V době Stalinovy nemoci se taková bezpečnostní opatření neprováděla. Nejvěrnější byli již za
Stalinova kabinetu odstraněni: Poskrjobyšev zmizel, generál Vlasik byl ve vězení a Stalinovi osobní
lékaři zatčeni coby záškodníci. Pro Beriju byl problém vyřešen. Musel již jen zajistit neutralitu
stoupenců Molotova a aktivní podporu “čtveřice”. Chruščov nepopírá, že Berija okolo sebe uměl
dovedně soustředit ty, jimž Stalin ublížil či které ohrožoval, a využít je pro vlastní intriky. Berija
byl nadaný a úspěšný kombinátor. V nejdramatičtějších okamžicích nebyl okolo Stalina z jeho staré
gardy nikdo – ani molotovci, ani Poskrjobyšev, tělesný strážce Vlasik, oddaný syn Vasilij, ani
lékaři.
24. května 1964 i Enver Hodža ve svém projevu uvedl, že Stalin byl obětí spiknutí. Že despota
zemřel násilnou smrtí, řekl otevřeně Chruščov 19. června 1964 v průběhu shromáždění na počest
maďarské vládní a stranické delegace, kterou vedl János Kádár. Stalin jej dal zatknout, nelidsky
mučit a za život mohl poděkovat jen Stalinově nenadálé násilné smrti. Chruščov uvedl toto: “Stalin
nechal střílet do svých lidí – veteránů revoluce. Pro tuto svévolnost jsme jej soudili… Marná je
snaha těch, kdo si přejí změnit vedení v naší zemi a omlouvají zneužívání moci prováděné
Stalinem. Nemůže jej omluvit nic… Černého koně nelze změnit na bílého… V dějinách lidstva
nebylo málo krutých tyranů, se všemi se ovšem masy vypořádaly, neboť vláda tyranů se opírala
právě o ně”.
Tolik Britovšek.
Dospěl jsem tehdy k závěru, že Slánský měl smůlu, v tom, že byl popraven tři měsíce před smrtí
Stalina. Kdyby jej přežil, nebyl by popraven. Důkaz správnosti tohoto závěru přišel v roce 1957,
kdy byl on a jeho spoluodsouzenci zřejmě pod tlakem nového sovětského vedení, se zřejmou
nechutí vedení KSČ posmrtně rehabilitováni.
Dospěl jsem dále k závěru, že Stalin byl v roce 1953 rozhodnut vzít sovětským židům jejich moc a
stal se pro ně nepřítelem č. 1. Správnost tohoto předpokladu potvrdili historici rovněž až v
devadesátých létech, když informovali o záměru Stalina vystěhovat miliony sovětských, zejména
moskevských židů na Sibiř, kde již byly připraveny lágry. Ostatně i v některých popisech Stalinova
konce se hovoří o pokusu na zastavení akce „sionističtí lékaři“, o kterou se prý pokusil Kaganovič
(žid) spolu s Molotovem, jehož žena byla židovka a byla tehdy v souvislosti s židovskými lékaři
rovněž zatčena.
Zajímal mne přirozeně postoj USA a západních států k SSSR po smrti Stalina a jejich další
politický postup. A hle, prudká změna.
Eisenhower i Churchil prohlašují shodně již řečené: v SSSR probíhá velké tříbení sil, musíme jim
dopřát času, aby zdravé síly nabyly vrchu. K tomu je třeba si uvědomit, že Eisenhower byl zvolen,
jak jsem uvedl dříve, prezidentem na válku se SSSR. Ve své předvolební kampani sliboval
osvobození mnoha národů, z nichž jsem některé vůbec neznal.
A také my, tehdejší političtí vězni, jsme s takovým řešením počítali, tehdy na konci roku 1952 bylo
riziko světové války největší a sám jsem o vánocích toho roku slyšel na vlastní uši osvěťáka na
lágru Nikolaj prohlásit: jestli začne válka, všechny vás postřílíme. Ale po smrti Stalina najednou ta
hrozba byla pryč.
Moje do té doby platné naivní politické názory vzaly za své a já jsem se začal zabývat minulostí.
Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl V.) Peníze a moc.
Židovští bankéři se rozhodli zlikvidovat evropské monarchie. Skrze
lóže
Myslím, že nastala chvíle popsat svůj názor na nový prvek v ovládání světa, který se postupně
začal v Evropě objevovat a to moc peněz – a nutně se vrátit o více než sto let zpět.
Na konci feudalismu a zejména s příchodem průmyslové revoluce se objevuje se snahami o získání
podílu na vládě nad tehdejším světem nový prvek a to moc peněz. Kdo měl peníze a mohl je
půjčovat, získával stále více vlivu. V antice neexistovaly banky, jako úschovny peněz a cenin
sloužily chrámy. Ale přesto již v antickém Řecku a Římě začali v tomto oboru pracovat první
„bankéři“ a to převážně úspěšně. Již tehdy šlo o půjčování peněz za úrok, o ukládání peněz a o
kontrolu jejich pravosti Již tehdy bylo obchodování s penězi výnosné.
Ve středověku ovládli v Evropě obchod penězi Židé, protože pro křesťany bylo půjčování
peněz za úrok pokládáno za lichvu a bylo neslučitelné s vírou. Toto omezení zrušil až na konci
20. století papež Jan Pavel II. Tak se stalo, že Židé v tomto oboru díky postoji církve neměli
konkurenci a hráli a dodnes hrají prim, protože jejich výklad starého zákona obchod penězi
nezakazuje ve vztahu k jinověrcům. Rovněž muslimská víra neuznává půjčování peněz za
odměnu, což platí dodnes.
Z mnou získaných informací byl za feudalismu obchod s penězi, spočívající převážně v půjčkách na
úrok, poskytovaný tehdejšími bankéři šlechtě nebo panovníkům, velmi riskantní a vyžadoval dobré
zajištění nejen půjčené částky, ale i života kreditora, když se stal dlužníkem vládce a věřitel chtěl
nejen vrácení půjčeného, ale i dosažení zisku. Způsoby zajištění půjčených peněz, ale i života
kreditora byly tehdy trvale zdokonalovány různými formami záruk. Rozmach soukromého
bankovnictví přinesla sebou průmyslová revoluce.
První mezinárodní bankéř, kterému se podařilo spojit finanční bohatství s politickým vlivem
v jednotlivých evropských státech byl Mayer Amschel Rothschild (1743 – 1812) On to byl, kdo
se prostřednictvím svých synů stal bankéřem mezinárodním, neb kontroloval pět evropských
bank ve Frankfurtu, Vídni, Neapoli, Paříži a Londýně), což znamenalo i účast politickou
prakticky v celé tehdejší Evropě.
Rothschildové se politicky prosazovali, což prokazuje jejich postupné získávání šlechtických titulů
ve všech zemích, kde působili.
Na konci 18. a po celé 19. století s výjimkou Francie v Evropě vládly monarchie s vazbou na
církve, zejména církev katolickou. Monarchové vedli války, udržovali nákladné dvory a trvale
potřebovali peníze a ten, kdo mohl půjčovat, se sice stále více politicky prosazoval, ale v monarchii
vládne král a bankéř se musí snažit s ním vyjít a nesmí riskovat za hranici svých možností.
Monarchie nebyly, s výjimkou Britanie, kde královský rod s Rothschildy a několika dalšími uzavřel
spojenectví, trvající dodnes, vládní formou vhodnou pro bankéře.
Bankéři měli eminentní zájem na změně absolutistických monarchií na liberálnější státní systémy.
Z toho logicky vyplývá, že Rothschild a další židovští bankéři hledali způsoby, jak evropské
monarchie oslabit a posléze zlikvidovat. To nešlo samozřejmě dělat veřejně, protože tehdejší
vládnoucí monarchie nebyly demokratické ani liberální a nepochybně by rychle podobné pokusy
tvrdě zlikvidovaly. Musilo jít o činnost utajenou a židovští bankéři rychle pochopili, jakou roli
mohou k dosažení tohoto cíle sehrát tehdy již existující a vhodným způsobem upravené a zejména
jimi vedené zednářské lože.
Nemohl jsem se při svém pátrání zednářským ložím vyhnout. Tak jsem se jim věnoval.
V literatuře se uvádí, že vznikly při stavbě Šalamounova chrámu jako organizace stavebních
dělníků, ale ty, které mají v mé úvaze význam, pravděpodobně vznikly o tisíciletí později. Mám na
mysli jakési cechovní organizace anglických stavařů ze 17. až 18. století. V těchto anglických
zednářských organizacích (free masons) byli stavaři rozděleni do tří stupňů: učedníci, tovaryši a
mistři a jako symbolů své profese užívali kladivo, dláto, pravítko, kružítko a úhelník. Ku
konci novověku se už katedrály nestavěly, lože však nezanikly, a jejich členy se stávají osoby
vynikající inteligencí, původem, nebo majetkem jako šlechtici, učenci, umělci, nebo politici apod.,
tedy tehdejší elita. Zednářství dříve operativní se změnilo v zednářství spekulativní, ale zachovalo si
to nejdůležitější: výběrovost, utajení a mlčenlivost i původní rituální symboly. Tři základní stupně
(učedník, tovaryš a mistr) byly postupně rozšířeny až k své současné špičce, tak zvanému bílému
zednářstvu, majícímu stupně 31 – 33.
Původní zednářské lože byly organizovány na principu theismu a mnohé takové přežívají dodnes.
Tehdejší židovští bankéři chápali lože právě pro jejich principiální vlastnosti jako možný
utajený nástroj k dosažení vytčeného cíle, tedy k liberalizaci státní moci.
Proto údajně iniciovali vznik odnože zednářských loží založené Adamem Weisshauptem, pod
názvem „Ilumináti“, též „Bavorští Iluminati“, tedy „Osvícenci“, jejichž utajeným cílem prý bylo
nalezení a vytvoření podmínek k realizaci ovládání jednotlivých evropských států právě Ilumináty.
Adam Weishaupt byl židovského původu, konvertoval ku katolické církvi, stal se „Učedníkem
Jezuitů“ a na univerzitě v Ingolstadtu působil jako profesor církevního práva. Na rozdíl od
zednářských loží se u Iluminátů nevyžadovala víra v nejvyšší bytost, kterou nahradili humanismem.
To bylo nepochybně v rozporu se zájmy katolické i luteránské církve a Iluminati byli posléze
(1783) v Bavorsku ale i v ostatních evropských monarchiích právě pro jejich údajné atheistické cíle
zakázáni, ale přesto fungovali tajně dále a soustředili ve svých řadách mnohé tehdy významné
osobnosti (Goethe, Herder a další) a počet jejich členů v Evropě se v 19. století odhadoval na 2000.
Lože Iluminátů se od zednářských loží lišily, jak bylo řečeno, zejména opuštěním víry v nejvyšší
bytost, což přirozeně vedlo k podpoře atheismu – Božskou bytost nahradili humanismem. To ovšem
bylo v příkrém rozporu se zájmy tehdy mocné církve.
Ilumináty, stejně jako jiné lože, charakterizovalo přísné utajení členů, jako příklad se uvádí
Weisshauptem zavedené nahrazení jmen členů jmény symbolizujícími hrdiny svobody. Sám
Weisshaupt přijal jméno Spartakus. Podle R. Ruitera lze spolehlivě prokázat, že se po útěku
z Bavorska Weisshaupt stal jedním z duchovních otců francouzské revoluce. Roku 1797 vydal abbé
Augustin Barruel „Paměti ilustrující dějiny Jakobinismu“ , v nichž uvádí
Ilumináty mezi hlavními konspirátory francouzské revoluce. Rovněž skotský profesor přírodních
věd John Robinson (svobodný zednář) začal v roce 1798 vydávat „Proofs of a Conspiracy against
all the Religions and Goverments of Europe“, v nichž prezentoval důkazy o konspiraci Iluminátů,
kteří usilují o nahrazení všech světových náboženství humanismem a nastolení jediné světovlády.
Snažil jsem se zjistit něco o konkréním programu zednářských loží obecně, leč marně. Nenašel jsem
žádného autora, který by mimo informací o stanovách, popisu rituálů, znaků a dalších mystických
pravidlech, psal o programu loží , mimo fráze o nejčistším humanismu.
Je toho o zednářích napsáno opravdu hodně, ale jen v jednom se všichni autoři shodují a to, že jde o
organizace tajné s utajeným výběrovým členstvím, s povinností poslušnosti a zejména mlčenlivosti
o všem, co se loží týká a povinností plnit příkazy členů nadřazených. Do loží tedy nelze vstoupit,
budoucí člen musí být vybrán. Členi jsou rozděleni do stupňů až do velmistrovského stupně 33.
Výběrovost byla v minulosti jejich důležitým zákonem a je podle mého názoru jedním ze
zákonů nejdůležitějších dodnes, protože jestli v ložích byli soustředěni jen ti vybraní a
nejlepší, tedy tehdejší elita, potom měli šanci dostávat se i do politického vedení toho kterého
státu a tam plnit utajené příkazy velmistrů. Mlčenlivost a poslušnost tvoří základ každé tajné
organizace.
Myslím, jak jsem již dříve uvedl, že tento pohled na zednářské lože je realistický a myslím, že
stejně je pochopili i bankéři 18. století včele s Rothschildem a nepochybně lože do svých úvah o
převedení vlády nad světem pod moc peněz zahrnuli a nepochybně je pro své cíle užívali. O tom, že
měli již tehdy alespoň částečné úspěchy, svědčí známý výrok britského premiéra za královny
Viktorie, Disraeliho, který tento vliv loží charakterizoval větou:
„Svět je řízen zcela jinými lidmi, než si myslí ti, kdož nestojí za kulisami“. A objevují se další
výroky známých osobností jako „ Svět se v zásadě dělí na tři kategorie lidí. Jedny, kteří
pracují na tom, aby se plánované události opravdu staly, další dohlížejí na jejich inscenování
a uskutečňování a konečně je zde obrovská většina, která nikdy nepochopí, oč ve skutečnosti
jde.“
Když už jsem u známých výroků, pak např. Honoré de Balzac: „ Jsou lidé, kteří se pohybují
za kulisami světového dění a proto jsou také dva druhy dějepisu. Předně ten oficiální,
zfalšovaný a dále tajný, v němž jsou skryty skutečné příčiny historických událostí – samé
hanebné a podlé příběhy.“
O skoro padesát let později německý velmi významný státník Walter Rathenau napsal na
sklonku svého života do Neue Wiener Presse z 24.12.1912 : „Tři sta mužů, z nichž každý zná
každého, řídí osudy evropského kontinentu a vybírá si nástupce ze svého okolí . Základ jejich
moci spočívá v absolutním utajení.“
Tolik citáty a je jich mnohem více.
Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl VI.) O co jde v
zednářství? Tajemství rozluštěno
Podle mých zjištění v naprosté většině zednáři byli a jsou humanisté a dělají přesně to, co se o nich
ve veřejných publikacích a mediích píše a říká. Scházejí se, pěstují staré rituály, ale o nějakém
spiknutí nemají ani potuchy. Vyřizují malé, na první pohled nepodstatné úkoly, ale tím na příklad
obstarávají informace. Z těchto obyčejných neškodných zednářů se rekrutují vyšší stupně. Postup
z učně přes tovaryše k mistrovi je v podstatě jednoduchý, ale výběr pokračuje na vyšší stupně.
Výběr a kontrola je trvalá, do opravdových špiček se dostanou jen ti, u kterých byla dokonale
prověřena jejich spolehlivost a mlčenlivost. Zednáři, o jejichž členství v ložích se píše v novinách,
mohou mít vysoké funkce a tituly, ale pokud jde o skutečné cíle, nevědí nic, natož o tom, že by lože
měly sloužit k dosažení světovlády.
Podle německého spisovatele Michaela Winklera, který ve své knize „Politik am Pranger“ sám
předem upozorňuje, že to, co dále budete číst, není doloženo, že je to jeho fikce, říká, že jen málo
vyšších zednářských stupňů pracuje vědomě na dosažení cíle, kterým je světovláda. Přesto dále
Winklera cituji, protože myslím, že je to poučné a v mnohém to koresponduje s tím, k čemu jsem se
propracoval i já:
Standardní zednáři jsou jen řadoví týmoví hráči světového spiknutí. Přinejmenším 95 % zednářů
dělá přesně to, co je možno dohledat na jejich oficiálních stránkách: Jsou to humanitární spolky,
které pěstují pár starých tradic a místo v hospodě se scházejí v domě lóže (který nazývají
“chrámem”). O spiknutí nevědí nic, dokonce většina z nich ve svém životě nikdy nepřispěla k
nějakému místnímu komplotu, natož spiknutí.
Použiji nyní jiný obraz: Velké spiknutí není puzzle, nýbrž mozaika, skládající se z milionů kamínků.
Na rozdíl od puzzle jsou kamínky mozaiky jednobarevné a nic, opravdu vůbec nic nenaznačuje, kam
který kamínek patří a jaký obrázek se z toho vyklube. V tomto obraze jsou zednáři něco jako kyt,
spojovací hmota mezi jednotlivými kamínky, která je drží pohromadě, ale jinak se na mozaice nijak
nepodílí.
Zednáři tvoří rekrutační potenciál pro další stupeň, krom toho sbírají informace. Neustále vyřizují
různé malé nepodstatné úkoly, aniž by věděli proč. Každý zednář je pozorován. Ach ne, ne každý.
Pokud je jen pětina zednářů posuzována, tak i tak je to neuvěřitelně mnoho. Jestli váš soused
pobíhá v černém obleku s takovým tím bílým přehozem a příležitostně vypráví cosi o “všemohoucím
Staviteli všech světů”, tak buďte v klidu – ten je neškodný a to, co říká, myslí skutečně vážně.
Z obyčejných zednářů se rekrutují “vyšší stupně”. Obyčejný zednář je učeň, tovaryš a nakonec
mistr, toť vše. Avšak jeho bratr v lóži, kterého zná již 20 let a kterému důvěřuje, je nejen “mistr”,
nýbrž “rytíř Kadosch”, nebo “Princ z Jeruzaléma”. (Pokud máte zájem, tak si ostatní vyšší
zednářské tituly najděte sami na internetu, jsou opravdu kreativní). Kdo se osvědčil na stupni
pěšáka, stane se poddůstojníkem – a kdo se osvědčil u normálních zednářů (“Janovy lóže”), smí
nakouknout do vyšších stupňů.
Tak a teď… Ne, ještě ne. I u vyšších stupňů jsou lidi, kteří to, co jsme si od nich kdysi slíbili,
neudrží. Těm je poklepáno na rameno, pilně se zaučí do tajemství vyšších stupňů a odsunou se na
vedlejší kolej, kde se můžou hemžit jako “nositelé tajemství”.
Sice jen málo vyšších stupňů pracuje na světovém spiknutí, ale tato organizace přímo láká k tomu,
aby byla zneužita. Obyčejný zednář je spolehlivý a mlčenlivý, ten “správný” zednář na vyšším
stupni je ještě daleko spolehlivější a mlčenlivější. Tak vezmeme ředitele pobočky Deutsche Bank,
vedoucího oddělení v Mercedesu a redaktora Frankfurter Allgemeine Zeitung. (Ty podniky jsou
jakkoli zaměnitelné, kdo chce, ať si dosadí, co mu víc pasuje.)
Berou se mladí lidé, kteří mají potenciál k růstu. Přirozeně jsou v této tajné lóži i starší, kteří sedí
na dobrých pozicích a mohou mladé podporovat. Když chce lóže vyššího stupně zrealizovat nějaký
menší projekt, začne za něj bratr v lóži bubnovat u Frankfurter Allgemeine. Bratr v lóži z
Mercedesu zařídí velkolepý sponzorský dar pro vhodné politiky a bratr v lóži z Deutsche Bank se
postará, aby tekly půjčky. To jen jako příklad.
Tyto milé tajné lóže patří však stále ještě k řadové mase světového spiknutí. Znají nanejvýš jeden
jediný kamínek v mozaice a ví, že tento je černý, zelený, nebo žlutý. To je celé. Přesto se již na této
úrovni dělají výnosné obchody. A samozřejmě se udělují i ceny. Když někdo neznámý obdrží
renomovanou cenu, která je dotovaná pár tisíci Euro, pak se jedná o malou pozornost mezi bratry v
lóži. Lidi se znají, pomáhají si a jsou si navzájem povinováni. Funguje to celé naprosto skvěle.
(Říká vám něco tajná lóže “P2”? Ano, tehdy v Itálii…)
Pokud se chcete stát spolkovým prezidentem, nebo předsedou představenstva, tak neuškodí být v
nějaké tajné lóži. Myslete však na to, že tato pomoc se zakládá na vzájemnosti, jinak by totiž mohlo
klidně dojít i k nějaké malé nehodě, například padák, který se vám neotevře…
K “vyšším stupňům” patří různé zajímavé spolky, tedy všechno, co má na spiklenecké scéně nějaký
zvuk. Za všechny jmenujme třeba Bilderberg, Council on Foreign Relations, Trilaterální komisi a
samozřejmě židovskou superlóži B`nai B`rith. Ano, na této úrovni, ne výše. Neboť všechny takové
spolky, které “jsou slyšet” nepatří do vedení světového spiknutí. Konec konců bych byl špatný
spisovatel, kdyby si každý kolemjdoucí na ulici mohl na všechny moje přísně tajně operující
zloduchy ukázat prstem.
Ano, jakožto “vyšší stupeň” jste neuvěřitelně důležití… myslíte si to alespoň. A můžete se i
zlomyslně těšit z toho, že řadoví bratři v lóži věří tomu, že jim můžete dopomoci akorát tak ke
členství v golfovém klubu, zatímco vám podléhá příkladně, když to pořádně přeženu, celý Mossad
nebo CIA… Jenže bohužel autor není na Vaší straně a vy jste ve skutečnosti jen malé světýlko v
opravdu velké hře.
Protože i vyšší stupně jsou jen rekrutační potenciál pro další vyšší kruh. Já je nazvu třeba
“ilumináty”, tento pojem je ostatně také zavedený. Zapomeňte však raději na “bavorské
ilumináty”, ti mají sice pěkné jméno, ale se skutečnou mocí nemají nic společného. A ne, Adam
Weishaupt také nikdy nevystřídal George Washingtona, jak si to někteří namlouvají. Na americkou
půdu nikdy nevkročil. I když George Washington k iluminátům patřil, ale k tomu se dostanu později.
Ilumináti jsou důstojníci světového spiknutí a patří k němu VŠICHNI. Proto se také nazývají
“osvícení”, neboť věří, že stojí ve světle pravdy. Ilumináty najdete v každém vedoucím grémiu, i
když ne vždy na vedoucí špičce. Zaprvé to není potřeba, neboť na špici postačí podřízený vyšší
stupeň, který je zvyklý poslouchat. Krom toho, pokud by se mělo někdy střílet, pak po lidech na
špici. To se pak hodí, jsou-li tito vyměnitelní a skuteční páni v pozadí přesto nadále drží otěže v
ruce.
Jeden iluminát má přehled nad 10, 15 nebo 20 kamínky v mozaice a bylo mu řečeno, k čemu to celé
je. No dobře… ne “to celé”, ale obdrží v každém případě cílové zadání, ze kterého se dá leccos
odvodit. Ale i ilumináty držím zkrátka, protože mozaika má milion dílků – vzpomínáte? Moji
ilumináti jsou několikrát sítem prošlí chlapíci, kteří jsou věrně oddaní spiknutí a ví, že za přečiny se
platí smrtí.
Ilumináti jsou “osvícenci”, ale nejsou těmi, kteří svítí. Jsou to důstojníci, ale ne generálové. Tito se
nacházejí v samotném jádru, jsou to nositelé světla, čemuž se říká v latině “Luciferentes”. Sem by
zapadli Rothschild a Rockefeller, i o “černé šlechtě” jsem cosi četl. Ale proč bych se měl držet
jedné, dvou, nebo dvaceti rodin? Označím vůdce světového spiknutí prostě, jednoduše a doufám, že
i výstižně jako “skupinu Lucifer”.
Příslušníci skupiny Lucifer dávají rozkazy, ti jediní znají celou obrovskou mozaiku. A zde se
najednou mění rekrutační schéma. Zednářský učeň v Janově lóži může vystoupat až na ilumináta,
nikdy však nebude přijat do skupiny Lucifer. Členové této skupiny pocházejí z vybraných rodin,
přičemž ani rodinný Enfant terrible není do této skupiny přijímán. Ona skupina Lucifer je ve
spikleneckých textech často označována za “finanční elitu”.
Nezaměňujte prosím tuto finanční elitu s Billem Gatesem, nebo Warrenem Buffetem. Ti získali své
jmění sami a patří tak nanejvýš k iluminátům. Já teď hovořím o jmění, které je staré stovky let, jako
třeba to Rothschildovo. Abyste mohli vystoupat do skupiny Lucifer, musí být vaši předkové
minimálně tři generace spolehlivými ilumináty a vy bohatými dědici. Pak se můžete přiženit a
zhruba po dvaceti letech začínáte být zasvěcováni do toho, oč tu vlastně jde. Teprve váš syn sem
bude skutečně patřit.
Jestli se divíte, proč pořád mluvím jen o mužích, tak v těchto kruzích jsme velmi konzervativní.
Rovnoprávnost a emancipace je něco pro nevědoucí, kteří stojí mimo. Láteřící, tvrdohlavé nebo
dokonce pomstychtivé ženy nejsou při takových operacích potřeba. Ženy jsou okrasný přívěšek,
smějí při dostizích v Ascotu nosit bláznivé klobouky, jinak ale nemají co mluvit. A vědět už vůbec
ne.“
Po tomto Winklerově exkurzu zpět k realitě 18. a 19. století.
Jak odejmout moc monarchii vládnoucí se souhlasem církve? Dobrovolně se monarchové ani církev
nevzdávali. Pouhé domlouvání filosofů, nabádajících monarchy k humanismu, mohlo vést
k některým změnám jako na příklad k zrušení roboty, nebo k dalším uvolněním, ale nevedlo
k vzdání se moci. A navíc zde stále byla mocná katolická církev.
K oslabení monarchií a katolické církve bylo třeba organizované akce a protože monarchové měli
svou policii, musily takové akce zůstat utajeny. Utajované akce mohly být připravovány jen
v tajných organizacích. A jsme znova u zednářských lóží.
Těm jsem věnoval mimořádnou pozornost, přečetl jsem nejen názory Winklera, ale i řadu u nás
vydaných publikací jako Srbův dvoudílný „Řád svobodných zednářů“, Michala Borovičky „Tajné
dějiny zednářských organizací“ nebo „Svobodní zednáři“ Tima Depopulose, Karla Sýse „Prahu
zednářskou“ a mnoho dalších informací jsem čerpal z internetu. Myslím, že můj závěr je objektivní.
Po skončení stavebního boomu v Anglii lóže nezanikly, ale členská základna se změnila.
Zednářství po opuštění svého stavbařského charakteru na konci 18. a na počátku 19. století mělo
být universálním hnutím, založeným na duchovní, etické a charakterové cestě člověka za Světlem
Velkého architekta Vesmíru. Mělo přinést vědění, moudrost a poznání, a tak pozvednout humanitu a
morálku. Tak alespoň je zednářství popisováno v mnoha literálních pracech, které jsem přečetl.
V těchto pozitivních dílech je zednářství líčeno kladně jako více méně neškodná organizace
spojující eticky silné a významné jedince, ale nikde jsem, jak jsem už dříve uvedl, nenašel něco o
jejich konkrétním programu, vždy šlo jen o nic neříkající deklarace.
To, že se zednářství stalo výsadou pravděpodobně těch tehdy nejlepších, vedlo k tomu, že během
18. a 19. století došlo k jeho velkému rozmachu v Evropě, ale i v Americe, a americká revoluce
1776 probíhala ze značné části pod vedením svobodných zednářů. Je obecně známo, že významná
postavení v ložích měli Washington, Franklin a další vůdcové americké revoluce. Podobně se to
tvrdí i o revoluci francouzské, ale zde mi chybí důkazy.
I rakouský korunní princ Rudolf byl údajně členem lóže. Tolik zatím k lóžím. Ještě se k nim vrátím,
ale bez penězoměnců nemohu pokračovat.
Nikdy před 20. stoletím se tvář světa nezměnila tak rychle jako právě v tomto století.
Penězoměnci se začali prosazovat. A tu je třeba vzít na vědomí, že penězoměnci oné doby byli
převážně, snad výhradně, Židé, protože, jak jsem již dříve uvedl, půjčování peněz na úrok bylo pro
křesťany neslučitelné s vírou, protože bylo považováno za lichvu. Tento několik století trvající
monopol zavinil, že Židé v tomto oboru hráli a dodnes hrají prim, protože jejich výklad starého
zákona půjčování peněz na úrok nezakazuje ve vztahu k jinověrcům. Rovněž muslimská víra je
neslučitelná s půjčováním peněz za odměnu, což platí dodnes.
V 19. století byla v Evropě nejmocnějším státem Británie. Proto myslím má význam popsat, jak se
právě v Británii prosadil tehdejší nejvýznamnější penězoměnec Rothschild. Kolonie přinášely
Británii a jejímu královskému rodu nesmírné bohatství, což umožnilo královně Viktorii zaplatit
všechny královské dluhy a na svou dobu nepředstavitelně zbohatnout a právě tento nárůst bohatství
nutně lákal tehdejší bankéře, v Anglii, v prvé řadě rodinu Rothschildů. Viktoriin syn princ Viliam
z Walesu spolu s premierem Disraelim, oba členové lóží, tlačili na královnu, aby se sblížila
s bankéřskou rodinou Rothschildů. A tak se stalo to, čemu se královna dlouho bránila. Viktorie
povýšila prvního Žida do šlechtického stavu mezi lordy, v roce 1885 a jmenovala Nathaniela
Rothschilda peerem. Tím došlo k prolomení dosavadních barier a nejbohatší královský rod světa
se, pokud jde o správu svého nesmírného majetku a organizaci vhodných investic, spojil za vlády
syna Viktorie krále Eduarda VII., jak jsem již dříve uvedl, s Rothschildy. Ostatně je prokázáno, že
Eduard VII. byl prvním britským králem, který byl členem lóže. Rothschildové se zařadili mezi
tehdejší britskou elitu a zůstali v ní dodnes. Spolu s králem se tehdy stali rozhodujícími akcionáři
největší naftové společnosti Royal Dutch Oil, spolu ovládli Bank of England, spolu investovali
v Suezu a Rothschildové jsou finančními spojenci Windsdorů dodnes. Toto spojenectví britských
králů a královen s Rothschildy způsobilo, že zatím nedošlo k ohrožení britské koruny, ale protože
tehdejší Britanie byla nejbohatším státem světa, stala se rodina Rothschildů rozhodující silou ve
světovém finančnictví a jako taková získala i světový politický vliv.
Podle mého názoru byla nejdůležitější historickou událostí 20. století bolševická revoluce spolu
s důsledky, které přinesla, o nichž jsem psal dříve.
Pro penězoměnce bylo těch událostí několik. Největší význam mělo založení Federálního
reservního systému (FED) v roce 1913 a Council on foreign relations (CFR) v roce 1921 spojené
s postupným ovládnutím politické moci nad USA a po 2. světové válce nad světem.
Okolnosti vzniku centrální banky v USA znamenitě popisuje ve své bakalářské práci z roku 2011
Filip Hendrych (vedoucí práce PhDr Ing. Ladislav Tasovský PhD.) Cituji z jeho práce jen závěr, ale
celá práce je k přečtení na internetu.
„Tento zákon ustanovuje nejgigantičtější trust na zemi. Když prezident Wilson podepíše tento zákon,
neviditelná vláda peněz bude legalizována… …(Je to ten) nejhorší legislativní zločin spáchaný
tímto bankovním a měnovým návrhem. Od teď už budou deprese vědecky vytvářeny.“
Tyto prorocké věty prohlásil roku 1913 kongresman Charles A. Lindbergh, jeden z největších kritiků
Federal Reserve Act, kterého Hendrych cituje. FEDu pak stačilo jen pár let, aby se osvědčil ve
svém prvním úkolu, financování vládního dluhu. S první světovou válkou poprvé výrazně spustil
tiskařské stroje, aby o necelé desetiletí později politikou „levných peněz. založil na největší
hospodářské potíže v dosavadních lidských dějinách. A svou roli FED sehrál i v příčinách Velké
recese let 2008/09. Jak ostatně napsal ve své knize burzovní makléř, ekonom a komentátor Peter
Schiff.
„Původní důvody, proč byl FED roku 1913 založen, jmenovitě poskytnutí nadřazené měny a
elastická peněžní zásoba, nakonec vydláždily cestu do finančního pekla, na jehož prahu stojíme.“
Založení Federálního rezervního systému z tohoto pohledu tedy rozhodně nelze považovat za
nějakou hospodářskou nutnost. Lze ho považovat spíše jako nezbytnou nutnost pro mocné lidi,
speciálně bankéře, kteří se po několik desetiletí snažili ovládnout bankovní a finanční systém v
USA. Na volném trhu se to ale nemůže podařit a nikdy by se to nepodařilo. Až teprve po zásahu
vlády je něco takového možné. Proto bankéři pro kartelizaci svého systému nutně potřebovali
vládní podporu a pomoc. Částečně slavili úspěch už v NBA a ještě předtím ve třech předchozích
pokusech o centrální banku. Přesto pro ně rok 1913 znamenal obrovský úspěch. Byla pro ně zřízena
instituce, jež se měla stát a také samozřejmě stala jejich ochráncem a věřitelem poslední instance.
Murry N. Rothbard ve své knize The Case Against Fed tuto hlavní funkci centrální banky shrnul
slovy:
„Centrální banka je jejich podporovatel, jejich personál a štít proti větrům konkurence.“
Na veřejnosti však museli bankéři tyto své záměry skrývat, protože kdyby vyšlo najevo, že je zřízení
centrální banky v jejich zájmu, nikdy by zřejmě nevznikla. Speciálně bankéři z Wall Street se museli
držet v reformním snažení v pozadí. To jim ovšem vůbec nebránilo v tom, aby hnutí za centrální
banku organizovali alespoň prostřednictvím svých zástupců, ať už na veřejnosti, v obchodní sféře,
či přímo v Kongresu. Byla samozřejmě také řada těch, kteří skutečně věřili z ideologických a
ekonomických důvodů v nezbytnost Federálního rezervního systému. Těmi, kteří ale skutečně tahali
za nitky, byli bezesporu bankéři. Zvláště pak jména jako J. P. Morgan, Paul Warburg, Jacob Schiff,
elity tehdejší Wall Street, lze považovat za naprosto klíčové osoby stojící v zákulisí kampaně za její
zřízení. Důkazem bankovního zájmu na dané instituci byl i samotný fakt, že bankovní sféra se
založením centrální banky v roce 1913, ostatně jako již dlouho předtím, veřejně souhlasila a tuto
myšlenku podporovala. Není žádný důvod domnívat se, že zrovna tato skupina lidí, by neměla
jednat ve svém vlastním zájmu. Konečně není také v žádném případě pravda, že se bankéři o
ustanovení centrální banky začali snažit až od roku 1907. Již více než desetiletí předtím totiž
zahájili kampaň za její založení. Vždy ale jednali pragmaticky a snažili se o to, aby aspoň na
začátku nebyli spojováni s žádným novým návrhem vedoucím k větší centralizaci systému. Nakonec
se veřejnosti mohlo skutečně zdát, že bankéři se pouze přidávají na stranu jednotlivých návrhů,
nikoli že je sami vytvářejí. Informace o tajné konferenci na Jekyll Island, kde se vytvořil v hrubých
rysech zákon o centrálním bankovnictví, vyšly najevo až v roce 1930 a ani dnes, kdy se chystá FED
brzy oslavit své sté narozeniny, toho o tomto setkání mocných mnoho není známo.
Na druhou stranu je nutné říci, že založení Federálního rezervního systému nebylo ničím, co
bychom mohli označit za blesk z čistého nebe. Bankovní systém v USA byl totiž již centralizován
pomocí již mnohokráte zmíněného NBA (zákon National Banking Act) z roku 1863, který
odstartoval éru volného bankovnictví. Vznik FEDu je tedy z tohoto důvodu nutné chápat spíše jako
volání, zejména bankéřů, po ještě větší centralizaci a hlavně po snadnější, lepší a větší kontrole.
Mnozí z těch lidí, kteří mohli založení banky všech bank zabránit, to neudělali a později toho
hluboce litovali. To už ale bylo pro jakékoliv kroky proti ní příliš pozdě. Jak známo, když už se
nějaká instituce jednou založí, je pak velmi obtížné ji zrušit. Takových příkladů je spousta všude
kolem. A nezáleží vůbec na tom, jak vlivná a důležitá je osoba, která o takovou věc usiluje.
Příkladem toho budiž i americká centrální banka a prezident Woodrow Wilson, který na její adresu
a svou roli sehranou při jejím založení roku 1919 prohlásil.
„Jsem ten nejnešťastnější člověk. Nevědomě jsem zničil svou zemi. Velký průmyslový národ je nyní
ovládán svým úvěrovým systémem. Už nevládne svobodný názor, už nejsme vláda z přesvědčení a
hlasu většiny, ale vláda názoru a nátlaku malé skupiny dominantních lidí.“
Tolik Filip Hendrych.
Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl VII.) CFR.
Rockefellerovo ministerstvo zahraničí
Pokud jde o CFR = Council on foreign relations (Rada pro zahraniční styky), ta vznikla
v letech 1921-1922 na mírových jednáních v Paříži. Při jejím vzniku fungovala velmi pozoruhodná
osoba a to plukovník House, poradce presidenta Wilsona, který sehrál roli i při prosazení FEDu.
Jako vzor sloužila již existující společnost britská s názvem Royal Institute of foreign Affairs. Obě
tyto společnosti byly založeny, podle mého názoru, jako nástroje k prosazení vlády penězoměnců
nad světem. Po první světové válce přestaly existovat tři největší evropské monarchie a Evropa se
rozdělila na řadu států fungujících na principu zastupitelské demokracie a kontrolu vlády v
zastupitelské demokracii je nutné provádět jinak než vládu v absolutistické monarchii. Je to méně
riskantní, ale systém je nutno vybudovat. O tom, jak fungoval CFR a jak funguje dodnes a jaké další
instituty k prosazování svých cílů postupně zřídil k nahrazení již více méně nepotřebných
zednářských lóží, popisuje podle mého názoru velmi přesně argentinský novinář Adrian Salbuchi
v článku o potřebě rozlišovat moc formální od moci faktické. Proto zařazuji do této úvahy i jeho
zmíněný článek, v němž velmi srozumitelně faktickou a formální moc popsal:
Skutečná a formální moc
Abychom pochopili skutečný příběh tohoto světa, nejdříve musíme pochopit rozdíl mezi formální a
skutečnou mocí. To, co každý den s vysokým nasazením prezentují veřejnosti média formou
televizních a rozhlasových vysílání a v tisku, jsou v podstatě konkrétní viditelné výsledky akcí
formálních mocenských struktur, zejména národních vlád a technologických, finančních a
korporátních infrastruktur. Nicméně páky skutečné moci, která “nechává aby se věci děly”, jsou
takřka neviditelné. Mají je v rukou ti, kteří plánují, co se ve světě stane, kdy se to stane, kde se to
stane a kdo to provede. Formální moc operuje krátkodobě s velkou publicitou. Skutečná moc
operuje v dlouhodobém rámci, z pozadí a téměř nulovou publicitou. V současnosti je formální moc
většinou “veřejná”, zatímco skutečná je od základů “privátní”. To odráží fakt, že se instituce
národních států (primární veřejná entita formální moci) staly podřízeny soukromým zájmům (t.j.
skutečné moci vedené finančními zájmy).
Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou dnes jedinou suprevelmocí, je rozumné odvodit, že skrytá
mocenská struktura tohoto světa – a ta tu skutečně je – prozatím vykonává skutečnou světovládu z
teritoria a politických a ekonomických struktur Spojených států. Z toho však v žádném případě
nelze odvodit, že součástí tohoto schématu je většina populace Spojených států, a že obyvatelé USA
jsou “nepřáteli” jiných lidí (zřídkakdy jsou “nepřítelem” lidé jakékoliv země; je jím spíše její elita,
která se stává nepřátelskou kvůli nadměrné koncentraci moci).
Hovoříme tedy o mocenských skupinách, operujících z území Spojených států (a stejně tak z území
Velké Británie, Německa, Japonska, Izraele a prostřednictvím lokálních agentů i ze zemí jako
Španělsko, Argentina, Brazílie a Korea), které ale nelze ztotožňovat s lidem Spojených států.
Abychom lépe pochopili skutečnou povahu Spojených států – zejména co se týče jejich zahraniční
politiky – musíme mít na paměti, že “americká” administrativa, jak Američané příhodně říkají své
vládě – t.j. formální moc – , sídlí ve Washingtonu DC. Nicméně struktury skutečné moci ve
Spojených státech sídlí především v New York City a některých státech Nové Anglie. Jinými slovy,
administrativa Spojených států působí z Washingtonu DC, ale země je ve skutečnosti řízena z New
York City.
Jakmile pochopíme tento koncept, začne se automaticky vynořovat spousta dalších věcí. Skutečné
světové mocenské centrum navíc nesídlí v New York City, ale nejspíš v Londýně. Neprůhlednost
tohoto komplexního a promyšleného systému automaticky brání jednoduché identifikaci a označení
konkrétního “nepřítele”, třeba Spojených států, Anglie či libovolných jiných národů. V čase
nepokojů nezřídka přinášejí oběti občané Spojených států – a to mnohdy krvavou, jako ti, kteří padli
ve Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či oběti ve World Trade Center. Nicméně – fakt, že většina US
Američanů tuto skutečnost ignoruje, je nezbavuje odpovědnosti či viny za genocidní strategie
mocenských struktur Nového světového řádu operujícího z území USA, prováděné k dosažení
jejich cílů a využitím a zneužíváním americké vojenské a ekonomické moci zbytku světa.
Že tomu tak je, je zřejmé od okamžiku, kdy si uvědomíme, že k dosažení natolik dalekosáhlých cílů
vyžaduje výkon skutečné moci operační kontinuitu po mnohá desetiletí a uskutečňování
komplexních strategií, rozprostřených nad národy a zdroji po celé planetě, není možné bez
dodržování řady pravidel a podmínek. To vše vyžaduje dlouhodobé plánování, předsunuté o dvacet,
třicet či padesát let dopředu.
Je ironií, že mocenská elita Nového světového řádu velmi dobře ví, že politické kontinuitě,
konsistenci jejich plánů a provádění dlouhodobých globálních strategií nehrozí žádné větší
nebezpečí, než kdyby byly podřízeny demokratickému procesu, který by kladl nemístné požadavky
na profil vůdčích osobností, které při každém kroku, který podnikají, musí (nebo by měly!) dbát
“hlasu lidu”, a navíc pravidelnému přerušování moci v každém demokratickém volebnímu
mechanizmu. Oč lepší je diskrétně operovat z diskrétní platformy, kterou snad lze popsat jen jako
“klub gentlemanů”, jako je Council on fForeign Relations – CFR, kde mohou být mocní a vlivní
úředníky, řediteli a předsedy po celá desetiletí, aniž by kdy měli jakoukoli odpovědnost vůči
komukoli jinému, než vůči vlastním pánům. Tímto způsobem může 4 500 individuí disponujících
patřičnou mocí rozprostřít obrovský politický, ekonomický, finanční a mediální vliv nad bezpočtem
stovek milionů lidí po celé planetě.
Netřeba zmiňovat, že jedním z hlavních úkolů globálních mediálních monopolů je vštěpovat lidem
“politickou korektnost”, obvykle vyjádřenou “systémem dvou stran”. Demokraté a Republikáni v
USA, labouristi a konzervativci v UK, CDU a SPD v Německu, radikálové a justicialisté v
Argentině – ti všichni jsou jen variacemi jedné a téže politické politicky korektní doktríny a sebe
sama.
Prakticky všechny stabilní západní demokracie jsou konfrontovány se systémem jedné strany, s
mírně odlišnými vnitřními frakcemi. Lidé si myslí, že mají “volbu”, ale předpokládané “možnosti”
jednoduše neexistují: je to něco na způsob “volby” mezi Coca Colou a Pepsi Colou – bez ohledu na
to co chtějí, abyste věřili, pravdou je, že obě tyto strany jsou v podstatě jen rub a líc jedné mince.
To, co zde popisujeme, je ve skutečnosti hlavní pákou sítě vytvořené skutečně mocnými lidmi,
protože CFR je aktivní prostřednictvím nepřeberného množství institucí, jak uvnitř tak i vně
Spojených států. Všechny tyto mozkové trusty svádějí dohromady ty nejinteligentnější,
nejvzdělanější, kreativní a ambiciózní muže a ženy v široké škále působností a disciplín. Pokud se
jasně nekompromisně ztotožňují se základními politickými cíli CFR, jsou velmi královsky placeni a
odměňováni – ekonomicky i sociálním postavením. Konečným cílem není nic menšího než
vytvoření Soukromé světové vlády systematickou erozí struktur suverénních národních států
podkopáním jejich kulturních hodnot a sociálních norem (i když přirozeně ne všude stejným
způsobem, rychlostí nebo ve stejné době), a rozšíření globalizovaného finančního systému
založeného na hrubé spekulaci a lichvě a řízením globálního válečného systému tak, aby bylo
dosaženo udržení nutné sociální soudružnosti mas vynuceným sjednocením proti skutečnému nebo
imaginárnímu nepříteli “demokracie”, “lidských práv”, “svobody” a “míru” , kterým dnes je
“terorismus”.
Od roku 2003 jsme mohli z první řady přihlížet tomu jak se neexistující irácké “Zbraně hromadného
ničení” za enormních útrap, bolesti a svízelí miliónů lidí přeměnily na Zbraně „Hromadného
Odvedení Pozornosti“. Invaze do Iráku a Afghánistánu jsou pouze dva příklady dvojího metru a
dvojsmyslnosti “newspeaku”, na němž bují celý tento systém.
Aby tedy člověk lépe pochopil dnešní svět, musí číst a vyhodnocovat, co říká a propaguje CFR – či
spíše její individuální členové -, protože mnohé jejich aktivity, i když diskrétní, ve skutečnosti
nejsou žádným tajemstvím. Kdokoliv kdo navštíví sídlo CFR v honosné Park Avenue na 68 ulici v
New York City, což jsem v posledních letech mnohokrát učinil, může snadno získat řadu informací,
včetně kopie poslední výroční zprávy popisující hlavní aktivity této instituce a úplný abecední
seznam jejich 4 500 členů. Všechny informace o zapojených organizacích jsou plně transparentní
každému, kdo je chce vidět. Je však na každém, aby si porovnal všechna data o členech CFR s tím,
čím se ve skutečnosti zabývají ve svých profesích a korporátních, akademických a vládních
aktivitách.
Abychom mohli posoudit mimořádný vliv CFR ve 20. století, musíme se poohlédnout v moderní
historii. Tento koncil sám o sobě a ve spojení se sesterskými organizacemi vymyslel či ovlivnil
ideologie, ovlivnil veřejné události, vojenská uskupení, prováděl politické zločiny, tajné akce, vedl
masovou psychologickou válku, vyvolal ekonomické a finanční krize, prosazoval či likvidoval
osobnosti politického a obchodního světa a ovlivnil další události dalekosáhlého dopadu. U
mnohých z nich je evidentně obtížné si je vůbec připustit, neřku-li dosvědčit. Ale všechny tyto
zásahy určovaly směr vývoje lidstva v bouřlivé moderní době.
Užívaná technika je prostá. Spočívá v tom držet nás všechny ve stavu příliš zaměstnaných pasivních
diváků, fascinovaných vírem každodenních světových událostí. To zaručuje, že téměř nikdo
nepomýšlí na to, aby se poohlédl po vhodném vysvětlení současné závažné krize, protože jen to by
umožnilo identifikovat ne tak efekty a šokující důsledky mnoha politických rozhodnutí a skrytých
akcí, ale skutečné a konkrétní původce, organizátory a jejich cíle.
Pro úspěch této gigantické masové psychologické války – protože o nic jiného se ve skutečnosti
nejedná – jsou životně důležitá nepodceňovatelná masmédia. Jsou nástrojem jehož úlohou je
podkopat neutralizovat schopnost samostatného myšlení světové populace. To je klíčovou rolí
globálních masmédií jako CNN, CBS, NBC, The New York Times, The Daily Telegraph, Le Figaro,
Fox News, The Economist, The Wall Street Journal, Cirrieri della Sera, Le Monde, Washington
Post, Time, Newsweek, US News and World Report, Business Week, Reuters a jejich příslušných
odnoží ve všech zemích. Všechna jsou řízena klíčovými příslušníky CFR nebo jeho sesterských
organizací, jak ve Spojených státech tak kdekoli jinde.
A nejhorší na tom všem je, že i přes všechno to obrovské tření, války, násilí a destrukci, které
generuje, je Nový světový řád prostě nefunkční. Nemůžete postavit světové impérium na miliardách
nekrytých dolarů, bombardérech B1, letounech F16, střelách Tomahawk, CNN a velké lži a
pokrytectví shora až dolů. Řím, Francie, Španělsko a nakonec i Británie z historie věděly, že
skutečné impérium, přetrvávající i poté, když už je koloniální mocnost dávno historií, mohou
konsolidovat pouze hlubší kulturní hodnoty. To je ostatně dodnes patrné v celé Jižní Americe, kde je
dones všude hmatatelný španělský, portugalský (a britský) vliv. Zdá se, že Spojeným státům chybí
klíčové kulturní faktory v tom smyslu, jak to vyjádřil bývalý francouzský premiér George
Clemensceau: “že komplexní politický a sociální přechod od barbarismu k civilizaci, není možný
bez projití nezbytnou kulturní fází…”
Pokládám za vhodné nyní popsat podrobněji vícekrát citovaný Council on Foreign Relations, dále
jen CFR. Ačkoli je veřejnosti málo známý, CFR je velmi mocnou organizací s rostoucím vlivem,
prestiží i škálou aktivit. Dnes můžeme dokonce říci, že nepochybně působí jako “šedá eminence
světa”, v tichosti řídící mnoho komplexních a vysoce volatilních sociálních, politických, finančních,
vojenských a ekonomických procesů po celém světě. Ať už si to připouštíme nebo ne, neexistují
národy, regiony nebo aspekty lidského života nedotčené jeho vlivem a už samotný fakt, že dokázal
zůstat “za oponou” z něj dělá mimořádně mocnou a nepostižitelnou organizaci, skrytou i před
americkou veřejností.
Dnes je CFR diskrétní organizací čítající více než 4 500 členů, nejlepších, nejschopnějších a
nejbystřejších mozků kooperujících s velmi mocnými a vlivnými jedinci, tešícími se velkému vlivu
ve svých profesích, korporacích, institucích, na vládních postech a v sociální struktuře. Takto CFR
svádí dohromady vrcholové korporátní představitele z řad finančních institucí, průmyslových
gigantů, médií, výzkumných organizací, akademiky a vedoucí vojenské představitele, vládní
činitele, univerzitní děkany, šéfy odborů a studijních center.
Jejich hlavním cílem je nalézání a využívání široké škály politických, ekonomických, finančních,
sociálních, kulturních a vojenských faktorů, zahrnující libovolný myslitelný aspekt veřejného a
soukromého života ve Spojených státech, jejich klíčových spojenců a zbytku světa. Díky
mimořádné moci dosažené Spojenými státy se dnes škála aktivit CFR rozprostírá doslova po celé
planetě. Jeho výzkumy a šetření provádějí rozličné účelové složky a studijní skupiny, které
identifikují příležitosti a hrozby, hodnotí silné a slabé stránky a navrhují dalekosáhlé strategie k
prosazování jejich zájmů po celém světě, přičemž každá z nich má své vlastní příslušné taktické a
operační plány.
Ačkoliv tyto intenzivní a dalekosáhlé záležitosti probíhají uvnitř CFR, klíčový bod k pochopení
jeho mimořádné úspěšnosti spočívá v tom, že Koncil sám o sobě nikdy nekoná nic pod vlastním
jménem. Spíše tak činí jeho individuální členové ze svých formálních postů předsedů, generálních
ředitelů a prezidentů hlavních korporací, finančních institucí, mezinárodních multilaterálních
institucí, médií, klíčových vládních postů, postavení na univerzitách, v ozbrojených složkách a
odborových organizacích – nikdy ani sebemenším náznakem nedávaných do spojitosti s CFR jako
centrálou pro plánování a koordinaci.(4)
Členy CFR můžeme najít na mnoha mocenských a rozhodujích postech. Abychom jmenovali aspoň
hrstku z více než 4 500 členů, můžeme uvést nejznámější jména jako David Rockefeller, Henry
Kissinger, Bill Clinton, Zbigniev Brzezinski, Samuel Huntington, Francis Fukuyama, Paul
Wolfowitz, Collin Powell, Condoleeza Rice, Richard Perle, Robert Gates, James Baker III., Stephen
Hadley, Douglas Feith, L. Paul Bremer III., John Bolton, John Negroponte, bývalá ministryně
zahraničí Madelaine Albright, podloudný mezinárodní finančník George Soros, soudce vrchního
soudu Stephen Breyer, generální ředitel Lowes/CBS Laurence A. Tisch, bývalý šéf General Electric
Co. Jack Welsh, generální ředitel CNN W. Thomas Johnson, bývalý předseda a generální ředitel
The Washington Post / Newsweek / International Herald Tribune Katerine Graham (dnes ji
zastoupil její syn), americký viceprezident, bývalý ministr obrany a bývalý generální ředitel
Halliburton Richard Cheney, bývalý prezident George H. W. Bush, bývalý poradce pro národní
bezpečnost prezidenta Clintona Samuel “Sandy” Berger, bývalí ředitelé CIA John M. Deutsch a
George Tenet, bývalý guvernér Federal Reserve Bank Alan Greenspan a její současný guvernér
Benjamin Shalom Bernanke, bývalý prezident Světové banky James D. Wolfensohn, generální
ředitel CS First Boston Bank a bývalý guvernér Federal Reserve Bank Paul Volcker, reportéři Mike
Wallace, Barbara Walters, Wolf Blitzer, top- ředitelé CitiGroup John Reed, William Rhodes,
Stanford Weill a Stanley Fisher (dříve také č. 2 v IMF), ekonom Robert E. Rubin, bývalý ministr
zahraničí a “zprostředkovatel” během války o Falklandské/Malvinské ostrovy mezi Argentinou a
Británií generál Alexander Haig, “zpostředkovatel” za balkánského konfliktu Richard Holbrooke,
gen. ředitel IBM Louis Gerstner, demokratický senátor George J. Mitchell, bývalý republikánský šéf
Newt Gingrich, bývalý poradce pro národní bezpečnost staršího Bushe gen. letectva Brent
Scowcroft, Kenneth Lay (v současnosti suspendovaný člen Trilateral Commission a gen. ředitel
Enron) a mnoho, mnoho dalších (5)
Ve světě obchodu mají všechny korporace na špici Fortune 500 (Fortune 500 je organizace
zveřejňující každoročně 500 nejúspěšnějších světových korporací) ředitele, kteří jsou členy CFR.
Jejich společná tržní hodnota se rovná téměř dvojnásobku hrubého národního produktu Spojených
států, koncentrují tak větší díl bohatství a moci této země a kontrolují klíčové zdroje a technologie
po celém světě. Jen ve Spojených státech zaměstnávají přes 25 miliónů lidí a odpovídají za 80
procent jejich HDP. Stručně řečeno, mají v rukou obrovskou moc, patřičné páky a odpovídající vliv,
jak ve Spojených státech, tak i v zahraničí.
Zde tedy máme klíč k enormní efektivitě a moci CFR: jeho rozhodnutí a plány jsou vytvářeny a
odsouhlaseny na uzavřených schůzkách, ve studijních skupinách, na konferencích a při účelových
akcích. Ale když nastane čas, jsou tyto plány realizovány jeho různými členy; každým z jeho
formální pozice v mocných veřejných a soukromých organizacích. A jsou to mocné posty a
organizace!
Když byl například navržen a odsouhlasen plán rozvoje globalizace ekonomiky a finančního
systému, čili které země se budou těšit míru a prosperitě, a které postihne válka, invaze a hladomor,
byly následně koordinovány akce osobností, jako prezidenta Spojených států, jeho ministrů
zahraničí, obrany, obchodu a financí, ředitelů CIA, NSA a FBI, klíčových mezinárodních bankéřů a
finančníků, generálních ředitelů společností Fortune 500, magnátů vlastnících média, reportérů a
spisovatelů, důstojníků, akademiků, šéfů IMF, Světové banky a WTO, a všichni začali ve správnou
dobu a správném pořadí společně pracovat na nepřeberném množství podrobností. Tímto způsobem
mohou kdykoli a kdekoliv koordinovat konkrétní akci, proti níž téměř není efektivní obrany. Takto
to funguje už více než 80 let.
Tolik Salbuchi. Vše, co o faktické a formální moci napsal, přesvědčeně podepisuji, protože ke
stejným závěrům jsem dospěl i já, aniž bych od něho opisoval, což platí i obráceně.
Přirozenou otázkou je, jak tento nadnárodní kapitál vykonává rozhodující politický vliv v tom
kterém dnešním státě? Samozřejmě anonymně. O to je hledání obtížnější. Žádná politická strana na
celém světě nemá název čímkoli kapitál připomínající, ale všechny rozhodující na celém světě jsou
pod kontrolou nadnárodního kapitálu. Kontrolu vykonává pomocí „lokajů“, čímž rozumím
perfektně připravené politiky ve všech politických stranách, kteří prosazují realizaci nepochybně
vědecky připravených cílů globalizačního kapitálu. Jak najít tyto lokaje? Doporučuji vzorově začít
pátrání po lokajích v USA a to hledáním vazeb politiků na již popsanou organizaci jménem Council
on foreign relations.
Tato v roce 1921 založená a zřejmě špičkovými bankéři v čele s Rockfellerem řízená (říká se jí
Rockfellerovo ministerstvo zahraničí) zřejmě kontroluje obě tamní politické strany, nebo v Británii
na o něco starší organizaci Royal Institute for foreign affairs, která byla pro tu americkou vzorem.
Nemusí jít o vazby na CFR, ale i o vazby na organizace , které má CFR k dispozici, jež velmi široce
popisuje Salbuchi (viz výše).
Technika ovládání politických stran je dokonale propracována. V USA někteří historičtí pátrači
detailně popisují, jak se nalézají a získávají budoucí lokajové, vhodní reprezentanti obou
politických stran pro funkce senátorů, guvernerů a prezidentů, tzv. establishment. Celá akce začíná
na vybraných univerzitách jako je Yale nebo Harvard podporou vybraných nadaných studentů
stipendii, zajímavým zaměstnáváním při studiu, zapojováním do speciálních univerzitních klubů.
Po skončení studií pak dobře placeným zaměstnáváním spolu se zapojením na zmíněný Council on
foreign relations. Samozřejmě jen minimum vybraných studentů se dostane v CFR do jeho vedení,
ale např. president Bush st. byl svého času předsedou CFR. Není pochyb o tom, že od roku 1921
nebyl zvolen americkým presidentem nikdo bez členství v CFR, nebo bez těsné vazby na tuto
organizaci. Za situace, kdy obě politické strany jsou pod kontrolou CFR, probíhají v USA
prezidentské volby tak, jak probíhají. V tak zvaných primárkách doprovázených hudbou kapel,
rodeem a jinými atrakcemi nepatrná část amerického obyvatelstva vybírá stranické kandidáty,
z nichž všichni jsou pod kontrolou CFR. V této frašce program politických stran žádnou roli nehraje
a o programových rozdílech se nehovoří. Rozdíl je podobný rozdílu mezi coca a pepsi cocou, jak to
vtipně popsal Salbuchi.
To je dnešní americká demokracie, náš vzor. Zavedení zastupitelské liberální demokracie, v níž
ovládám všechny rozhodující politické strany, pokládám za nejgeniálnější politický tah
nadnárodního kapitálu v novověku. Jak je ovládnu? Různě, podle situace v té které zemi, ale vždy
pomocí již zmíněných lokajů a hlavně za peníze, kterých mohu natisknout jakékoliv množství.
Ideální země je samozřejmě taková, kde rozhodující roli hrají jen dvě politické strany, tak to bylo
podle mého názoru původně naplánováno a platí to ještě dnes v USA, nebo Britanii, ale ani v
zemích s větším počtem politických stran nevzniknou významnější problémy, vzhledem
k neomezeným finančním možnostem globalizačního kapitálu.
Samozřejmě před tím, než k vládě kapitálu pomocí ovládání politických stran dojde, musí být
vytvořeny podmínky pro tento způsob vládnutí. Proto prvním krokem mezinárodního kapitálu bylo
po skončení období monarchií a dalších různých diktatur různě po světě, prosazení „svobody“.
Politická svoboda v našem současném pojetí je zaručována zákonnou formou demokratické vlády.
Lid si v demokratickém systému vládne sám. Ideální demokracie pro nadnárodní kapitál je
demokracie zastupitelská, lid si v ní vládne prostřednictvím zástupců organizovaných v politických
stranách a ani jej nenapadne, že někdo ty zástupce a tím strany ovládá a vodí lid jejich
prostřednictvím za nos.
Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl VIII.) Závěr. Jak
se bránit?
Dokonalou „svobodu“ pro nadnárodní kapitál zajišťuje zastupitelská demokracie s pokud
možno úplnou liberalizací ekonomickou, tj. zcela volným trhem, v němž nikdo nemůže
kapitálově nadnárodnímu kapitálu konkurovat. Jako příklad lze uvést výkupy přírodního
bohatství Ruska v postkomunistické éře Jelcinově, který takovou ekonomickou liberalizaci
připustil. V osobě Jelcina jsme velmi pravděpodobně odhalili jednoho velmi významného
lokaje. Obdobně to platí i pro privatizace v ostatních postkomunistických zemích. Napadne
dnes někoho, komu patří přírodní či průmyslové bohatství ČR?
Když si globalizační kapitál zajistí vládu nejprve v rozhodujících státech světa ale i v těch méně
důležitých, může začít řídit svět podle svých potřeb. Prvním krokem bude celosvětová kontrola
peněz. V USA provádí globalizační kapitál kontrolu a řízení amerických financí prostřednictvím
Federálního rezervního systému (FED), což je největší soukromá státní banka na světě a na FED je
napojeno 12 regionálních Federál Reserve Banks, z nichž nejvýznamnější je v New Yorku.
Akcionáři těchto federálních bank dnes již na internetu zjistitelní nejsou, ale před několika léty ještě
byli a tehdy to byli a určitě i dnes jsou jen ti nejbohatší: Rockfeller, Rothschild, Morgan, Schroeder,
Warburg, Kuehn a Loeb a několik menších.
V Anglii funkci FEDu vykonává Rothschildovou a královskou rodinou ovládaná polosoukromá
Bank of England. V dalších státech světa prosadí globalizační kapitál zákonně nezávislost
centrálních bank na státní správě a jmenování jejich šéfů – guvernerů bude svěřeno jen oddaným a
spolehlivým osobám. Kdo nebude tuto zásadu ctít, jako dnes Maďarsko, ten nebude dost
demokratický a budeme jej k pravé svobodě a demokracii musit dotlačit.
Další zákonné úpravy budou směřovat k liberalizaci ekonomické svobody, aby díky své finanční
nepřekonatelnosti mohl globalizační kapitál (také nazývaný finanční elity) za jím tištěné papírové
peníze bezkonkurenčně koupit cokoliv a kdekoli jej napadne. Stát, který takovou liberalizaci
nepřipustí, nebude rovněž pokládán za stát demokratický.
Zákonné úpravy se budou týkat daní , obchodování na burzách, práva vedení válek proti možným
konkurentům, samozřejmě oficiálním důvodem nebude ekonomická konkurence, ale důvody jiné,
pro veřejnost přijatelné, dnes je to terorismus nebo hrozba vlastnictví zbraní hromadného ničení,
nebo dokonce zbraní nukleárních, v budoucnosti jiné ušlechtilé důvody Zákonné úpravy budou
oklešťovat občanské svobody a taková omezení budou zdůvodňována pro obyvatelstvo
srozumitelně, např. nebezpečím terorismu, rizikem rasismu atd. Ochrana před rasovými útoky
povede k omezení základních lidských práv a protože globalizační kapitál je z velké části ovládán
Židy, bude zákonnou cestou prosazována jejich výsostná ochrana, což se děje již nyní i u nás, aniž
si toho většina vůbec povšimla.
„Svoboda”, jakou potřebuje globalizační kapitál, je v rozporu se svobodou, jak si ji představují
občané , ale i političtí teoretici. Proto je velmi pravděpodobné, že globalizační kapitál se bude snažit
vytvořit jinou formu „svobodných“ států svou formou a plánovanou ekonomikou blízkých
socialistickým, v nichž však plánování nebude řídit komunistická, nebo socialistická vláda, ale elita
globalizačního kapitálu.
Ostatně stojí v této souvislosti za zmínku, že současný vývoj v Číně odstartovaný Xiao Pengem
kopíruje první podobný pokus známý pod názvem NEP (Nová ekonomická politika), na němž se
pod vedením Leninova „přítele“ a naftařského podnikatele Armanda Hammera zúčastnilo 26
největších amerických korporací v době, kdy nikdo SSSR ještě neuznával.
K tomu je dále třeba dodat, že to bylo v době, kdy za pomoci politické a finanční podpory části
tehdejšího světového kapitálu uspěla bolševická revoluce a SSSR vedli Lenin a Trocký . Že to po
porážce Trockého Stalin zastavil je záležitost jiná. Již jsem se zmínil o tom, že zmíněný Armand
Hammer se jako devadesátiletý sešel s Xiao Pengem v roce 1978 a NEP v Číně byl odstartován.
Tím nechci říci, že by stařec Hammer hrál při startu nové čínské ekonomické politiky významnou
roli, ale jeho účast jistě není náhodná. Doporučuji velkou opatrnost při hodnocení současného
čínského komunistického režimu. Vše je ovšem skryto a teprve budoucnost ukáže, do jaké míry
bude v Číně globalizační kapitál úspěšný, nebo zda se mezi čínskými komunisty neobjeví jejich
Stalin. Spíše tipují, že globalizační kapitál po stalinském poučení v SSSR Čínu zvládne.
Kapitál obecně není vlastenecký, globalizační ještě méně . Jeho vedení za poslední dvě století
změnilo sídlo z Paříže přes Londýn do New Yorku. Vůbec nepokládám za vyloučené, že jeho
dalším sídlem bude Peking.
Nejdůležitějším budoucím cílem globalizačního kapitálu bude ochrana jeho nedotknutelnosti. Jeho
lokajové po celém světě budou bojovat s každým pokusem o jiný způsob vládnutí, než je
kapitalistický, ekonomicky je přijatelné jen zákony chráněné soukromé vlastnictví, každá i jen
teoretická zmínka o vlastnictví společenském bude potírána s odkazem, že to už tady bylo a stálo to
miliony lidských životů a ekonomické krachy.
Sociálně demokratický socialismus někdy ano, ale jen pod kontrolou, která už v Evropě řadu let
funguje. Vždyť už i Zeman mluvil a dával za vzor Blairův socialismu pro ostatní , ačkoliv musil
vědět, že Blairova Labor party už ztratila sociálně demokratický charakter i program. A protože
Zemanova vláda schválila bombardování Jugoslávie, mám pocit, že i Zeman možná byl také
lokajem.
Z uvedeného je zřejmé, že žádný historik ani politolog ani dnešní novinář nemůže dospět k věcně
správnému závěru své práce, týkající se historického vývoje v druhé polovině 19., celého 20. století
a samozřejmě i vývoje současného, pokud nebude vycházet z existence a rozhodující a faktické
politické moci světového nadnárodního (globalizačního) kapitálu
Může mít pouze štěstí, že problematika, kterou se právě zabývá, není předmětem zájmu tohoto
kapitálu.
Otázky na něž je třeba hledat odpovědi:
1. Co nebo kdo je nadnárodní globalizační kapitál?
2. Cíle a metody nadnárodního kapitálu
3. Jak se bránit?
Ad 1) Obecně známé přesvědčení lidu říká, že peníze světem vládnou. To je jistě stará pravda, ale je
na místě otázka, jaké peníze světu vládnou dnes. Ekonomická věda rozeznává různé druhy rent a
z toho i různé boháče. Renty podle výnosu jsou děleny na zemědělskou, domovní, výrobní
(průmyslovou), obchodní a finanční. Něco postavit přinese rentu vyšší, než činnost zemědělská,
výrobní podnikání více, obchodní činnost ještě více, ale nejvíce vynáší obchod penězi a jejich
využívání. Kapitalismus ve své více než stoleté historii vytvořil téměř dokonalá pravidla
obchodního podnikání. Dnes převažuje podnikání formou obchodními zákony upravených
společností, individuální podnikání je na ústupu Velké podniky po celém světě jsou vesměs
organizovány jako akciové společnosti Rozhoduje anonymní akcionář, vlastnící největší balík
akcií. Největší balíky akcií výrobních a obchodních podniků po celém světě drží banky ve svých
portfoliích.
Banky jsou ovšem také organizovány jako akciové společnosti a balíky akcií menších bank drží
banky větší a ty největší kontrolují rozhodující banky na celém světě. Z toho lze dedukovat, že
balíky akcií rozhodujících průmyslových podniků nepatří již dávno selfmademanům, ale jsou pod
kontrolou bank. Světovou ekonomiku ovládá podle této úvahy několik největších bank, jejichž
největšími akcionáři je jen několik bankéřských rodin a skupin, o nichž byla dříve řeč, tedy
finančnická elita.
Banky vydělávají nejen na průmyslovém podnikání jimi ovládaných podniků, ale i na vhodném
investování a na půjčování peněz. Rothschild první pochopil, že nejlepší obchod je půjčování peněz
vládcům a zřejmě našel metodu, jak o takové peníze nepřijít. A stát se v 19. století spoluvládcem
svých královských dlužníků, když se z něj stal první mezinárodní bankéř.
V 19. a 20. století přibyli další, ale na úrovni rodiny Rothschildů jich je jen několik, Rockfeller,
Morgan, Goldmann, Schroeder, Warburg, Kuehn a snad ještě několik málo. Nejbohatšími lidmi na
světě ve smyslu této úvahy nejsou lidé typu selfmademana Gatese, ani šikovného spekulanta
Sorose, kteří disponují miliardami dolarů, ale sjednocený nadnárodní kapitál spojených skupin
rodiny Rothschildů, klanu Rockfellerů, Morganů a některých výše zmíněných, kteří již po několik
generací disponují ne miliardami, ale biliony dolarů a ne v papírcích, ale ve zlatě a diamantech. To
jsou skuteční vládci světa, to je onen globalizační kapitál . Jaká to náhoda, že jsem se svou úvahou
dostal k stejné úzké skupině těch nejbohatších, které Winkler pojmenovává Luciferentes
v souvislosti se zednářskými ložemi a dnešními tajnými a polotajnými organizacemi.
Ad 2) Základním cílem finančních elit nepochybně je udržení a upevnění jejich světovlády
K dosažení tohoto cíle mají všechny předpoklady. Plně ovládají a kontrolují obě dnešní světové
měny Dolar i Euro a díky tomu úspěšně dokázaly zadlužit prakticky celý svět a stát se plánovaně
jediným rozhodujícím světovým věřitelem. Kontrolují přes své lokaje naprostou většinu vlád světa,
v případě potřeby prosazují své zájmy silou s pomocí svého četníka, mám na mysli současné
Spojené státy a jejich někdy potřebného spojence NATO Ovládají téměř všechna informační
světová media a tím zpracovávají a vytvářejí veřejné mínění tak, jak to potřebují . Přitom
se kalkuluje s lidskou zapomnětlivostí a řekl bych nepoučitelností. Jako příklad uvedu informování
o likvidaci Jugoslávie v devadesátých létech minulého století, včetně bombardování na počátku
století dvacátého. Tehdy se jim podařilo přesvědčit celou světovou veřejnost o zločinnosti Srbů,
kterou bylo správné potrestat . A sotva lidé pochopili, že všechno bylo jinak, o tři roky později jsme
věřili ve zbraně hromadného ničení v Iráku, o pár let pozdějí na Al Kaidu v Afghanistánu , a zase za
pár let na jiné neexistující teroristické hrozby.
Bohužel se asi nemýlím, když řeknu, že tato kontrolovaná světová media dnes si už ani příliš hlavu
nelámou s tím, jestli lidé jejich informacím o světovém dění věří, nebo ne . Jak jinak chápat
mediální kampaně o Kadafim masakrované opozici v Libvi s následným zřízením bezletové zony a
zásahem NATA, nebo dnes o opozici a dezertérech v Syrii, když snad opravdu každý ví, že v obou
těchto případech šlo a jde o promyšlené akce na změnu tamních režimů a to nikoli na změny k
demokratizaci, ale na změny požadované. Což mohou země jako Katar, Saudská Arabie, nebo
Kuvajt, kde jsou demonstrace zakony zakázány, kde justice neskrytě slouží monarchům, být
nositelem demokracie? Nebo opakované kampaně proti nepříteli Putinovi v Rusku, nebo vládě na
Ukrajině, nebo Bělorusku. Nebo snad ještě dnes platí Goebelsovo rčení, že tisíckrát opakovaná lež
se stane pravdou?
Ad 3) Odpověď na otázku jak se bránit je velmi obtížná, protože prvním předpokladem je, aby
občané všech ovládaných zemí pochopili právě ten rozdíl, o němž je a byla řeč, tedy rozdíl mezi
mocí formální a faktickou . Když by to občané většinově pochopili , pak by to bylo lehké. Postačilo
by změnit ústavy demokratických zemí světa tak, aby finanční politiku jednotlivých států
nekontroloval nadnárodní kapitál, ale banky ve vlastnictví států. K tomu by samozřejmě patřila
proklamace podobná té islandské, mám na mysli tu o níž naše ani jiná světová media jaksi nevědí,
tedy: žádné dluhy nebudeme platit a žádné jiné, než státem kontrolované banky v naších
zemích nepovolíme
Rozhodující tedy pro budoucnost lidstva je zabránit všemi dostupnými prostředky finančním elitám,
aby znovu a tedy opakovaně ovládly myšlení obyvatel země a dále pokojně vládly pomocí lokajů a
hlupáků. Na první pohled jednoduché, ale ve skutečnosti nepředstavitelně těžké, protože většina
obyvatelstva nebude ochotna věci pochopit, bude svázána svoji výchovou, svým finančními elitami
upraveným vzděláním a vlastní tupostí.
Bojím se nejvíc té lidské tuposti a neochoty pochopit.
Hlásné trouby „demokracie“ budou přes elitami ovládaná media přesvědčovat nevědomé o
nesmyslnosti tvrzení svých odpůrců, o nesmyslnosti jejich teorií, o katastrofálních důsledcích, o
zadlužení dětí, vnoučat a pravnoučat a bůh ví, co ještě. Nebude to snadný boj a k výhře snad
pomůže, pokud ji elity včas nezničí nějakým světovým zákonem ala ACTA, současná svoboda
Internetu.
To je vše, co jsem chtěl na závěr říci.
V Praze, 16. dubna 2012
JUDR Václav Komrska
Líbil se vám článek? Pošlete ho dál
1 Komentář
Řadit dle: nejnovější
Řadit dle: nejstarší Řadit dle: počtu reakci
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře