Ačkoliv jsou si bioroboti navzájem podobní, nejsou všichni stejní. Spíše by se dali dělit do skupin, kdy u každé skupiny převažuje některá neřest více, než u jiných. Nebo převažuje slabost. Ačkoli vědomý člověk humatona dráždí, nebo někdy až doslova se*e, vyrovnává se s tím každý trochu jinak. Mohou vás ignorovat, pomlouvat, nenávidět, být vámi zcela fascinováni, ale také se vás mohou bát, nebo k vám chovat posvátnou bázeň.
Poprvé jsem potkala humatonku, která ze mě měla hrozný strach, ale já jsem jí nic neudělala, na základce. I tento zážitek mi hodně let vrtal hlavou a nerozuměla jsem, co s tou holkou bylo špatně. Semlelo se to tak, že jednou o přestávce přišla holka (bylo nám asi 11) z cizí školy za někým od nás a měla v ruce malinké morčátko.
Kdo by nevěděl, já jsem s morčátky vyrostla a moc jsem je zbožňovala. Zažila jsem s nimi spoustu krásných (ale i smutných) zážitků a hodně jsme si jako děti s morčíky vyhráli. Pro mě byl vždycky morčík super malý kamarád a nenapadlo by mě, že by se s ním mohlo zacházet i nějak jinak.
Tak jsem k ní hned zašla a začala jsem se rozplývat, jaké to má krásné tříbarevné morčátko, jak se jmenuje, jestli je to sameček nebo samička.
Její odpověď mě úplně zničila: „Mně je to jedno, já to mám pro hada.“
Její věta mě tak vyděsila, že jsem ztuhla, vyvalila jsem na ni oči a vyšla ze mě nějaká zoufalá věta. Něco ve stylu takové krásné morčátko chceš dát HADOVI?! To nemyslíš vážně, nebo něco podobného.
A ona se najednou taky vyděsila. Odstoupila, řekla mi, že jsem v tu chvíli vypadala jako smrt a rychle odešla ze třídy.
Byla jsem úplně v šoku, říkala jsem si jak může někdo být taková hrozná bestie a krmit hady krásnýma milýma morčátkama. Navíc tohle byla holka v mém věku. To prostě není normální, aby děcko – holka – krmilo hady živými morčaty.
O dva měsíce později přišla do naší třídy znova, něco jsem jí chtěla říct, ale ona mě zarazila, dala před sebe ruku a řekla, že se mě bojí, ať na ni vůbec nemluvím a ať k ní nechodím. Pak se hned rozloučila a odešla z naší třídy…
Naprosto nepochopitelný, ujetý zážitek… Přitom podle mě děsivá a nenormální byla ta holka.
Mám na to odpověď. Humatoni při setkání se „skutečným hráčem“ někdy úplně zblbnou. Dostávají se mimo psaný program, nemají skripta a neví, jak se mají chovat. Vytáhnutí mimo kolej v nich vyvolá agresivitu, nebo strach. Záleží na povaze humatona. Jedním typem tohoto vytáhnutí mimo kolej je i situace, kdy mají čelit skutečně silným emocím – v tomto případě to bylo moje zděšení.
Tupý humaton, zvyklý na svou monotonnost, zvyklý dělat věci rutinně a nepřemýšlet nad nimi, je najednou otřesen tím, že někdo nastaví zrcadlo jeho surovému počínání a zděsí se. Její program to neustál a proto zblbnul.
Pokračování článku: Jak v Matrixu poznat bioroboty a agenty 3: Objekt touhy i nenávisti
.
