V životě potkáváme spoustu různých, vzájemně si naprosto nepodobných lidí. Někdo nás zanechá lhostejnými, do jiného se bláznivě zamilujeme. Ve svém článku se nad tím zamýšlí autorka, která je psycholožkou s orientací na rodinu a její problémy.

Stejný obraz

Někdy je opravdu těžké říci, proč je pro nás zajímavý právě tenhle člověk, proč nás to k němu vůbec přitahuje. V našem výběru je velmi mnoho podvědomého, neuvědomělého. Každý z nás uchovává kdesi hluboko uvnitř obrazy lidí, kteří se podíleli na našem dospívání. Jsou to obrazy rodičů a jiných blízkých, kteří zanechali stopu v našem osudu.

Často se v těchto obrazech mísí realita s dětskou fantazií, avšak právě tyto obrazy jsou pro nás asociací lásky, takové, jak jsme ji chápali a jaké se nám dostávalo (nebo nedostávalo) v dětství. Pokud člověk, kterého jsme potkali, nějakým nepostižitelným způsobem do tohoto obrazu „zapadá“, jestliže v nás probouzí dřímající vzpomínku na první významné citové vztahy, nedokážeme ho lhostejně minout. Jsme očarováni, vzrušeni a velmi brzy zamilováni.

Rány z dětství

V psychologii panuje názor, že zvolený partner je vlastně „zdokonalený rodič“. To znamená, že v něčem se silně podobá našim rodičům (proto víme, jak s ním vzájemně působit) a v něčem se jim nepodobá vůbec, je zcela jiný a snad i lepší než oni.

Jestliže se nám v dětství ve vztazích s matkou a otcem něčeho silně nedostávalo, budeme se snažit tento výpadek (opět zcela podvědomě) nahradit ve svazku s milovanou osobou. Proto si jako životního druha nejčastěji vybíráme někoho, kdo nám podle našeho zdání pomůže vyléčit si rány z dětství, naplnit své psychologické potřeby, očekávání, naděje a sny a získat to všechno, o co jsme byli kdysi ošizeni: lásku, ochranu, uznání, obdiv a možná dokonce i nezávislost, pocit vlastní významnosti a bezchybnosti.

Pokračování článku: Koho si v lásce vybíráme a proč

 

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.