Pokud je lidstvo jedním organismem, tvořeným mnoha jednotkami, pak vědomí tohoto organismu musí být náležitě rozděleno mezi všechny jeho částečky. A protože vše, co lze změřit, má své meze, můžeme předpokládat, že existuje jen určité konečné množství myšlenkové energie, lidského vědomí, o které se dělí lidské bytosti. Nyní žijeme ve světě, kdy jsme ztratili spojení mezi sebou i se zemí, ale naše potřeba existovat v rámci širšího prostředí zůstává, protože je klíčová pro naše přežití.

Proto máme Matrix, který je zvrácenou napodobeninou organického prostředí, do kterého přirozeně patříme. Primární vědomí přenášené přes DNA (Sheldrakova teorie morfické rezonance), mohou sdílet všichni členové daného druhu, díky němu si mohou všechny jeho částečky zachovat svou individualitu a přitom stále patřit k většímu celku.

Oproti tomu čistě racionální vědomí, se kterým zacházejí pouze lidé, je něco úplně jiného. Zakládá se na myšlení, nikoli na pocitech a je od přírody škatulkováno. Energii či vědomí vyměřuje jednotlivým jednotkám racionalita. Co se odměřuje, se však zároveň omezuje a ohraničuje. Pocity jsou nekonečné, avšak myšlení založené na syntaxi, souborech informací, je nevyhnutelně limitováno.
Každá lidská bytost v Matrixu je jako vyspělý počítač, jehož program obsahuje omezený počet možností. Pro každou událost pro něj připadá v úvahu několik možností reakce a z těchto možností si vybírá. Mít tzv. svobodnou vůli je proto pro tyto rozumné bytosti nemožné.

To, co se děje, když dochází ke sdílení racionálního vědomí levé hemisféry, je opakem toho, co nastane, dochází-li ke sdílení intuitivního vědomí hemisféry pravé: druh se rozdělí, přeruší kontakt a co je paradoxní, všechny jeho části ztratí veškeré zdání individuality. Vzhledem k tomu, že všichni jedinci tohoto druhu žijí ve stejném prostředí, a přesto jsou v něm izolováni svým vlastním myšlením (racionální myšlení je rozdělující), jsou v určitém smyslu lapeni do pasti svých vlastních myšlenek. Výsledné prostředí je však nemůže vyživovat, protože zde chybí organické propojení a tak se v něm žijící jedinec ze všech sil snaží vytvářet vnější prostředky, které by mu nedostatek kontaktu vynahradily. Ty ho však ještě více izolují.

Jelikož vynálezy pocit odloučení jen posilují, protože umožňují jedincům se vzdalovat stále víc a víc od sebe i od kolektivního a druhového vědomí, technologické, racionální prostředí se stále zmenšuje a také je stále více omezuje a vyčerpává, přestože je stále komplexnější a propracovanější.

Toto prostředí nakonec ovládne jednání, myšlení i pocity všech, kteří v něm žijí. Jakožto imitace prostředí organického, začne do svých obyvatel programovat „instinkty“ a modely chování, kterým po čase nikdo neunikne. „Nahraje“ svou vlastní „realitu“ přímo do druhové DNA, a odtud do našich pocitů a myšlenek.

Kupujeme co nám systém řekne, přecházíme přes cestu kdy se nám řekne, volíme toho koho nám systém určí, myslíme výlučně tak, jak nás společenský systém vychoval.

Od samého okamžiku našeho zrození všichni, se kterými přicházíme do styku, tvarují a upravují naši interpretaci reality, dokud „nezapadáme“. Počínaje rodiči, jsou všichni našimi programátory. Jejich hlavní funkcí je udělat z nás vykonné a homogenní jednotky v tomto dokonalém světě strojů.

V 21. stol. dovedla technologie proces programování k maximální účelnosti a jednoduchosti. Roční děti jsou posazeny před televizi, aby si maminka mohla oddechnout. Šestiletí dostanou mobil, aby mohli po škole zavolat tatínkovi. Desetiletí dostanou vlastní počítač do pokoje, aby mohli dělat domácí úkoly a pařit hry. Některé děti si rodiče označí lokalizačním čipem pro případ, že by se děti náhodou ztratily… Vskutku dokonalý svět. Ještě nejsme ani v pubertě a už jsme plně připojeni.

pokračování článku: Matrix 4: Co je to matrix

 

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.