Nepokoje ve Francii: Konec v nedohlednu

Policie při potyčce s protestujícím z hnutí Žlutých vest 18. prosince 2018 v Biarritzu ve Francii. (Foto: Gari Garaialde / Getty Images)

Sobota 26. ledna 2019. Protesty „Žlutých vest“ byly organizovány ve velkých městech po celé Francii. Mobilizace neoslabovala. Podpora protestujících od populace mírně poklesla, ale byla stále obrovská (podle průzkumů 60 – 70 %) Hlavní slogan zůstává od 17. listopadu 2018 stále stejný: „Macron musí odstoupit„. V prosinci byl přidán další slogan: „Občanské referendum„.

Vláda i francouzský prezident Emmanuel Macron dělají vše, co mohou, aby hnutí potlačily. Už vyzkoušely urážky i pomluvy, například tvrzení, že demonstranti jsou „rozvratné živly„, které chtějí svrhnout instituce. Že jsou to fašistické „hnědé košile„. 31. prosince je Macron nazval „nenávistným davem„. Účast některých antisemitů na demonstracích vedla vládního mluvčího, k tomu, že celé hnutí (nesprávně) označil za „protižidovské„.

Ministr vnitra Christophe Castaner nařídil policii, aby použila takovou míru násilí, jaká nebyla použita od Alžírské války (1954-62). Během posledních dvou dekád proběhly ve Francii mnohokrát různé stávky. Například když v roce 2005 byla země celé týdny sužována nepokoji a žhářstvím, i tak počet zraněných výtržníků zůstával nízký. Výsledky nového tvrdého přístupu se dostavily. Jen za posledních několik týdnů bylo zraněno 1 700 protestujících, někteří vážně. Devatenáct jich přišlo o oko, čtyři o ruku. Ačkoliv francouzští policisté nepoužívají smrtící zbraně, jsou vyzbrojeni gumovými projektily a často střílí demonstrantům do obličeje, což mají podle aktuálních pravidel policejního zásahu zakázáno. Francouzská policie je také jediná v Evropě, která dosud používá kuličkové granáty (Sting-Ball Grenades). (Poznámka překladatele: granát obsahuje 25 g TNT a gumové kuličky.)

Macron nikdy neuznával požadavky protestujících za legitimní, proto těmto požadavkům také nikdy nevěnoval pozornost. Pouze souhlasil se zrušením dodatečné daně z pohonných hmot, která měla vstoupit v platnost v lednu, a mírně zvýšil hranici minimální mzdy. K obojímu přistoupil až po týdnech protestů.

Novináři tvrdí, že Macron věřil, že hnutí se pozvolna vytratí po prázdninách na konci roku, že policejní násilí a zoufalství přiměje demonstranty k rezignaci nad svým osudem, a že podpora široké veřejnosti zmizí. Nic takového se nestalo.

Je zřejmé, že Macron nechce vyslyšet hlavní požadavky protestujících. Neodstoupí a odmítá akceptovat občanské referendum. Zjevně se rozhodl, že pokud by pro ukončení krize rozpustil Národní shromáždění a vyhlásil zákonodárné volby, jako to podle francouzské ústavy provedl v květnu 1968 k ukončení rozbrojů prezident Charles de Gaulle, čekala by ho drtivá porážka. Zřetelně vidí, že ho naprostá většina Francouzů odmítá a je zjevně odhodlaný nalézt cestu ven:

Macron vyzval k „celonárodní debatě“ při které by se měly řešit problémy, jímž země čelí. Brzy však bylo zřejmé, že tato „velká debata“ bude přinejmenším nekonvenční.

Macron napsal všem francouzským občanům dopis, ve kterém je vyzval k účasti na debatě, zároveň však výslovně uvedl, že tato debata nic nezmění. Vláda bude pokračovat naprosto stejným směrem („Nezapomněl jsem, že jsem byl zvolen s jistým programem, se základním nasměrováním, kterému zůstanu věrný.„) a že vše, co bylo vládou provedeno od června 2017, zůstane beze změny („Nebudeme se vracet k opatřením, která byla již přijata„).

Následně pověřil organizací „debaty“ a zpracováním jejích závěrů dva členy své vlády a zažádal o zřízení „registru stížností“ na každé radnici.

Macron poté „debatu“ zahájil setkáními se starosty mnoha měst, ale bez účasti veřejnosti. Zdálo se, že se bojí zorganizovat setkání s veřejností, protože by ho dav okamžitě vyhnal.

První dvě setkání se uskutečnila v malých městech (s 2000 až 3000 obyvateli) se starosty, kterým organizátoři, vybraní Macronem, dovolili přijet. Pořadatelé zároveň vybrali otázky, které budou položeny, a poté je poslali Macronovi, aby je na setkání zodpověděl.

Den před každým setkáním bylo vybrané město obleženo armádou policistů. Všechny příjezdové cesty byly uzavřeny a každý, kdo měl na sobě žlutou vestu, nebo ji vezl v autě, dostal pokutu. Veškeré protesty ve městě byly zcela zakázány. Policie rovněž zajistila, aby cesta, po níž měl přijet Macronův konvoj, byla naprosto prázdná již několik hodin před očekávaným příjezdem.

Televizní kanály byly požádány, aby vysílaly celá setkání, jež trvala 6-7 hodin. Pouze několik málo novinářů, také vybraných Macronem, dostalo povolení k účasti.

Několik komentátorů zdůraznilo, že celé předstírání „debaty“ je nesmysl, že svěření její organizace a zpracování jejích výsledků členům vlády i způsob organizace jasně ukazují, že se jedná o pouhé divadlo.

Někteří komentátoři poukázali na to, že termín „registr stížností“ nebyl použit od dob absolutistické monarchie, že se starosty se zachází jako s voskovými figurínami a že nechat Macronem navštívená města obklíčit policií není hodné demokracie.

Francouzský ekonom Nicolas Lecaussin, který vyrostl v Rumunsku, napsal, že tato setkání mu připomínají ta, která se konala za komunismu v Rumunsku.

Novinář a spisovatel Éric Zemmour řekl, že se Macron zoufale snaží zachránit svůj prezidentský post, ale že jeho snaha bude marná:

„Macron ztratil veškerou legitimitu. Jako prezident je již mrtev… Po tři měsíce se země ekonomicky zastavila a Emmanuel Macron, ve snaze zachránit svůj prezidentský úřad, vrhá zemi do dalších měsíců hospodářské stagnace a dalších dvou měsíců demonstrací. Až lidé pochopí, že byli oklamáni, může vzrůst hněv… Již nyní je Francie ve velmi špatném stavu. „

Francouzská ekonomika je ve skutečnosti nepružná. Index ekonomické svobody vytvořený nadací Heritage Foundation a deníkem Wall Street Journal ji staví na 71. místo na světě (35. ze 44 zemí Evropy) a konstatuje, že „vládní výdaje představují více než polovinu celkového hrubého domácího produktu„. Index také ukazuje, že „státní rozpočet má chronický deficit„, že „korupce nepřestává být problém“ a že „trh práce je svázán striktními předpisy„, což vede k vysoké míře nezaměstnanosti.

Francie ztratila téměř všechny své továrny (pracovní místa v průmyslu představují pouze 9,6 % celkové zaměstnanosti). Její zemědělství je v troskách, navzdory obrovským evropským dotacím: 30 % francouzských zemědělců vydělává méně než 350 eur (400 dolarů) měsíčně a desítky z nich se každoročně dopouštějí sebevražd. Odvětví vyspělých technologií ve Francii v podstatě neexistuje.

Probíhající odliv mozků nevykazuje žádné známky oslabování.

Současně každý rok přijíždí 200 000 imigrantů z Afriky a arabského světa, často bez jakýchkoliv dovedností. Většina z nich jsou muslimové, což přispívá k islamizaci Francie.

Když se televizní moderátor nedávno Érica Zemmoura zeptal, proč Macron nebere v úvahu realitu v ulicích a nejedná tak více v zájmu země, spisovatel odpověděl:

„Macron je technokrat. Myslí si, že má vždycky pravdu. Byl naprogramován, aby tak jednal. Pro něj Francie a Francouzi nic neznamenají. On slouží technokracii. Dělá přesně to, co chtějí technokraté a vyšší třída. Ti jsou zcela odloučeni od většiny obyvatel země … Kdo to chce pochopit, musí si přečíst Christopha Guilluyho.“

Geograf Christophe Guilluy vydal dvě knihy, v roce 2014 La France périphérique („Periferní Francie„) a jen několik týdnů před vypuknutím protestů vyšla jeho kniha No society. La fin de la classe moyenne occidentale („Žádná společnost. Konec západní střední třídy„). V obou knihách vysvětluje, že současná francouzská populace je rozdělena do tří skupin. První skupina je vládnoucí vyšší třída. Souzní s globalizací a skládá se z technokratů, politiků, vyšších státních úředníků, vedoucích zaměstnanců nadnárodních společností a novinářů pracujících pro mainstreamová média. Členové této třídy žijí v Paříži a ve velkých francouzských městech.

Druhá skupina žije na předměstích velkých měst a v no-go zónách („Zones Urbaines Sensibles„, „citlivé městské oblasti“). Skládá se převážně z přistěhovalců. Tito lidé přímo či nepřímo slouží francouzské vládnoucí vyšší třídě. Jsou špatně placeni, ale dostávají vysokou vládní podporu a stále více žijí ve své vlastní kultuře a podle vlastních zvyků.

Třetí skupina je obrovská, jedná se o zbytek populace. Právě tato skupina se nazývá „periferní Francie„. Skládá se z nižších státních úředníků, současných i bývalých zaměstnanců dělnických profesí, řadových zaměstnanců, řemeslníků, drobných podnikatelů, obchodníků, zemědělců a nezaměstnaných.

Pro vládnoucí třídu nemá tato skupina žádný význam. Vnímá ji jako politováníhodné závaží a od jejích členů očekává jen to, že budou držet pusu a krok.

Členové „periferní Francie“ byli z předměstí vytlačeni přílivem přistěhovalců a vznikem no-go zón. Z větší části žijí 30 a více kilometrů od velkých měst. Vědí, že s nimi vyšší třída nepočítá. Často mají problém vyjít s penězi do konce měsíce. Platí daně, ale musí sledovat, jak se stále víc prostředků využívá na podporu těch samých lidí, kteří je vyštvali z jejich domovů na předměstích. Když Macron snížil daně nejbohatším a naopak zdanění těchto „lidí na okraji“ zvýšil prostřednictvím daně z pohonných hmot, bylo to společně s jeho přezíravým přístupem vnímáno jako poslední kapka.

V nedávném rozhovoru pro britský webový magazín Spiked Guilluy uvedl, že „hnutí Žlutých vest“ je zoufalým probouzením „periferní Francie„. Předpověděl, že navzdory Macronovým snahám problém odsunout, bude probouzení trvat a že buď Macron „přijme existenci těchto lidí, nebo bude muset zvolit cestu pozvolné totality„.

V tuto chvíli se zdá, že Macron nechce uznat ani samotnou existenci těchto lidí.

Podle Françoise Martina, novináře magazínu Causeur, se Macron dostal do patové situace:

„Musí se rozhodovat a už nemá na výběr žádnou možnost, která by věci ještě nezhoršila… Macron by měl rezignovat, ale neudělá to. Půjde až do konce, až dokud nenarazí do zdi… Následující tři roky budou pro Žluté vesty a pro Francouze peklem.“

Na závěr protestů v Paříži, které se uskutečnily 26. ledna, se tisíce „Žlutých vest“ chystaly poklidně sejít na jednom z hlavních náměstí města Place de la République. Chtěli vést „dialog“ a vyjádřit se k „debatě“ organizované Macronem. Policie dostala nařízeno, aby je brutálně rozehnala. K tomuto účelu byly znovu použity gumové projektily a kuličkové granáty.

Jeden z vůdců „Žlutých vest„, Jerome Rodrigues, byl střelen do obličeje při natáčení policistů na nedalekém náměstí Place de la Bastille. Přišel o oko a několik dní byl hospitalizován. Další protestující byli zraněni.

Na jaře roku 2016 organizovala na stejném místě debaty levice a bez zásahů policie zde mohla zůstat tři měsíce.

V článku popisujícím události z 26. ledna napsal v deníku Le Figaro novinář Ivan Rioufol: „Zdá se, že represe je jediným argumentem vládnoucí kasty, která čelí rozsáhlým a neochabujícím protestům.“

Podle Xaviera Lemoina, starosty města Montfermeil, města ve východní části metropolitní oblasti Paříže, kde v roce 2005 proběhly obzvlášť násilné nepokoje, jsou současné události opravdu nechutné z následujících důvodů:

„V roce 2005 byli policisté zcela zjevně cílem útoků výtržníků a snažili se zdržet použití násilí, aby situace neeskalovala. Dnes většina protestujících na policii neútočí. Naopak policisté místo aby se snažili násilí omezovat, dostávají rozkazy, aby ho mezi protestujícími vyvolávali. Já z toho neviním policisty. Obviňuji ty, kteří tyto rozkazy vydávají.“

Následující den, v neděli 27. ledna, uspořádali demonstraci Macronovi příznivci, kteří si říkají „Červené šály„. Demonstrace měla ukázat, že na Macronově straně je stále ještě působivý počet lidí. Organizátoři uvedli, že přišlo deset tisíc lidí. Videa však ukazují, že jejich počet byl pravděpodobně mnohem nižší.

Dr. Guy Millière je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.