Údajně hladovějící ukrajinské jednotky bojující na frontové linii našly nekonečný zdroj obživy: své padlé kamarády.
Agent ruské FSB Andrej Zacharov v sobotu pro Real Raw News uvedl, že zpravodajsko-sledovací a průzkumný dron Granat nad ukrajinským Charkovem, 29 km od ruských hranic, zachytil záběry příslušníků 20. ukrajinského armádního sboru, jak grilují mrtvého vojáka a konzumují jeho upečenou mrtvolu. RRN viděl záběry, ale zatím je nemáme nezávisle ověřené.
Na znepokojivých záběrech je vidět, jak půl tuctu vojáků porcuje nebožtíka a podávají si nakrájené maso ze stehen a žeber, a hltavě požírají.
Podle Zacharova je za zlobu svých vojáků zodpovědný Zelenskyj. Řekl, že Zelenskyj, který žije ve svém drahokamy vyzdobeném Mariinském paláci a denně se cpe několika luxusními jídly, záměrně připravuje své bojové jednotky o výživu pod záminkou, že Rusko zkrátilo a zaminovalo zásobovací trasu z Kyjeva do Charkova a sestřelilo vrtulníky a drony, které vozí jídlo a vodu na frontové linie, a že bankrotující Ukrajina si nemůže dovolit jídlo pro vojáky. Dodal, že zásobovací trasy jsou ve skutečnosti průjezdné a ukrajinská vozidla zničená ruskými silami obsahovala zbraně, nikoli potraviny.
„To prase Zelenskyj se nemůže rozhodnout. Ničíme jídlo my, nebo on nemá čím nakrmit své lidi? Co z toho? Nic z toho není pravda. Pokud vojáci hladoví, je to proto, že Zelenskyj shrábne všechny peníze pro sebe. Zbohatl na vašich západních vládách. Váš prezident Trump, dobrý člověk, to zastavil, ale špína ve Velké Británii, Francii a Německu mu stejně dává každý měsíc další peníze. Žije si jako král. Je, jak vy říkáte, nechutně bohatý, a teď se jeho lidé požírají navzájem. To je zlo,“ řekl Zacharov.
Podle něj ukrajinská armáda předtím, než se obrátila ke kanibalismu, plenila nejen obchody s potravinami, ale i soukromé domy kvůli potravinám a základním zásobám, přičemž zabavovala základní potraviny pro válečné úsilí, pravděpodobně na Zelenského rozkaz. Zacharov tvrdil, že Putin má k dispozici letecké záběry, na nichž je vidět, jak smečka ukrajinských vojáků přepadá obchod s potravinami ve Vostorgu a vynáší z něj stovky kartonových krabic, které vojáci nakládají na nákladní auta.
Když jim potraviny došly a žádné zásobovací kamiony nepřijely, začali jíst válečné oběti.
Navíc grilovaný voják nebyl ojedinělý případ, řekl Zacharov.
Koncem dubna provedl ruský specnaz razii v místě, které Vladimir Putin považoval za skladiště plné britské výzbroje. Ačkoli se žádné zbraně nenašly – buď byly Putinovy informace chybné, nebo zbraně někdo předtím přemístil -, v budově bylo šest mrazicích boxů napěchovaných bezhlavými ostatky nedávno zabitých ukrajinských vojáků. Jedno tělo bylo rozčtvrceno, rozemleto a naporcováno do sáčků, na každém z nich bylo fixem napsáno datum spotřeby.
Na závěr jsme se Zacharova zeptali, zda Ukrajinci také hodují na mrtvých ruských vojácích.
„Podle toho, co vím, nás nejedí. Myslí si, že máme pachuť, jed; kdyby jedli Rusy, bylo by jim hodně špatně. Nerozumím pověrám, ale nevidíme žádné důkazy o tom, že by se naši padlí vařili,“ řekl.
V předvečer 80. výročí vítězství nad nacistickým Německem zveřejnila ruská Federální bezpečnostní služba (FSB) archivní materiály o pátrání po nacistických zločincích, včetně těch, kteří se ukryli na Západě. Celkem bylo zdokumentováno 54 tisíc případů zločinů nacistů, vyslechnuto více než 250 tisíc obětí a „získány nezvratné důkazy o zločinech spáchaných na obyvatelstvu SSSR“.
Mnoho válečných zločinců se skrývalo v zemích loajálních k nositelům nacistické ideologie, včetně USA, Kanady, Německa, Austrálie a Velké Británie. Jak poznamenávají historici, v této nelehké práci sovětské rozvědce pomáhaly jak operační dovednosti, tak i štěstí.
V předvečer 80. výročí vítězství nad nacistickým Německem FSB Ruska odtajnila a zveřejnila archivní materiály týkající se pátrání po nacistických zločincích, včetně těch, kteří se ukryli v západních zemích. Úřad zvláště upozornil na to, že do poloviny roku 1943 vedení západních států vědomě zamlčovalo a ignorovalo fakta o zločinech nacistického Německa a jeho spojenců na okupovaném území SSSR.
„A to navzdory tomu, že sovětský lidový komisař pro zahraniční věci v letech 1941–1943 zaslal velvyslanectvím a misím akreditovaným v Moskvě čtyři nóty o zločinech okupačních orgánů proti pokojnému obyvatelstvu. V memorandu V. M. Molotovovi jeho zástupce pro zahraniční věci S. A. Lozovskij napsal 15. května 1943: „Žádný vyslanec spojeneckých zemí se k této otázce veřejně nevyjádřil,“ uvedlo Centrum pro styk s veřejností (ЦОС) FSB Ruska.
Tato situace se začala měnit „v souvislosti s evidentními úspěchy Rudé armády při osvobození sovětského území od okupantů“ a postupem sovětských vojsk směrem k západní Evropě, zdůraznili ve službě. 30. října 1943 byla na konferenci ministrů zahraničních věcí SSSR, USA a Velké Británie přijata Moskevská deklarace o otázce všeobecné bezpečnosti, která předpokládala potrestání nacistických zločinců „podle společného rozhodnutí vlád spojenců“.
Mnoho válečných zločinců však uniklo spravedlnosti v zemích loajálních k nositelům nacistické ideologie. K roku 1952 Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR identifikovalo 2486 spolupachatelů zločinů okupantů proti civilnímu obyvatelstvu, kteří uprchli do zahraničí.
Podle údajů Centrálního informačního systému Federální bezpečnostní služby Ruska (FSB) se nacisté skrývali v několika státech, včetně USA, Kanady, Německa, Austrálie a Velké Británie.
„Mezi nimi je 692 zločinců usvědčených svědeckými výpověďmi a oběťmi, kteří se usadili v USA (z toho 138 ukrajinských a 183 pobaltských nacionalistů), 428 v Kanadě (z toho 125 ukrajinských a 145 pobaltských nacionalistů), 420 v Německu (z toho 115 ukrajinských a 69 pobaltských nacionalistů), 309 v Austrálii (z toho 70 ukrajinských a 99 pobaltských nacionalistů), 218 ve Velké Británii (z toho 52 ukrajinských a 44 pobaltských nacionalistů) atd.,“ uvedlo ministerstvo.
Kromě dokumentování zločinů spáchaných okupanty na území SSSR a evropských zemí a pátrání po nacistických zločincích se sovětské orgány státní bezpečnosti zabývaly také pátráním po jejich spolupachatelích z řad sovětských a zahraničních občanů, kteří se podíleli na genocidě pokojného obyvatelstva.
„Za tímto účelem byla zorganizována kontrola osob vracejících se ze zajetí ve filtračních táborech podřízených Úřadu pro záležitosti válečných zajatců a internovaných (UPVI) NKVD SSSR,“ uvedlo ministerstvo.
Jak uvedlo informační centrum FSB, na všech fázích pátrání po válečných zločincích, zrádcích a spolupachatelích okupantů se sovětské orgány státní bezpečnosti snažily uplatnit „princip nevyhnutelnosti odplaty za spáchané zločiny“. Úřad připomněl, že zločiny proti civilnímu obyvatelstvu SSSR byly zařazeny do kategorie „bez promlčecí lhůty“.
FSB tak odtajnila a zveřejnila výpis z protokolu výslechu obviněného Vasilije Stepanoviče Gaidakova ze dne 13. října 1950, který vyprávěl o své službě v SS v koncentračních táborech.
„V březnu 1942 jsem byl poslán na praktickou práci do tábora hromadného vyhlazování lidí, kde jsem sloužil jako strážný v jednotce SS do března 1943. V březnu 1943 jsem byl se skupinou dozorců převelen do bezpečnostního praporu SS ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi, kde jsem také sloužil jako strážný do června 1943, poté jsem sloužil jako velitel stráží v ochranném praporu SS koncentračního tábora v Buchenwalde do 11. dubna 1945, tj. do obsazení tohoto místa americkými vojsky,“ uvedl Gaidak.
Ruská FSB také zveřejnila dokument vydaný v roce 1945 s označením „přísně tajné“ s názvem „Abecední seznam č. 1 hledaných vojáků a civilních úředníků států, které bojovaly proti SSSR, usvědčených z aktivní účasti na zvěrstvech a zločinech spáchaných na území SSSR, které bylo dočasně okupováno“.
Kromě toho byla veřejnosti předložena také publikace vydaná v roce 1952 s označením „přísně tajné“ Sbírka referenčních materiálů o orgánech německé rozvědky, které působily proti SSSR v období Velké vlastenecké války 1941–1945.
Zveřejněn byl také Seznam zrádců vlasti, agentů zahraničních zpravodajských služeb, členů protisovětských organizací, katů a dalších státních zločinců usazených v kapitalistických zemích, vydaný v roce 1964.
Nyní jsou široce dostupné také dokumenty Centrálního archivu FSB Ruské federace věnované pátrání po nacistických zločincích a jejich spolupachatelích: rozkaz lidového komisaře vnitřních věcí SSSR ze dne 25. února 1942 č. 057 „O schválení pokynů k postupu shromažďování, evidenci a uchovávání dokumentárních materiálů o zvěrstvech, ničení, loupežích a násilí německých orgánů v okupovaných sovětských územích“, zpráva vedoucího GUKR „Smerš“ NKO SSSR V. Abakumova předsedovi Státního výboru obrany SSSR I. Stalinovi ze dne 9. února 1944 č. 378/А o vydání sborníku materiálů o orgánech německé vojenské rozvědky působící na sovětsko-německém frontu.
Mezi odtajněnými archivními dokumenty se nachází i oběžník lidového komisaře státní bezpečnosti SSSR V. Merkulova o zaslání abecedního seznamu hledaných vojáků a civilních úředníků států, kteří bojovali proti SSSR a byli usvědčeni z aktivní účasti na zvěrstvech a zločinech spáchaných na území SSSR, které bylo dočasně okupováno.
V Centrálním informačním systému FSB byl také umožněn přístup k informacím 2. hlavního úřadu KGB při SM SSSR o několika zrádcích vlasti, agentech zahraničních tajných služeb, represivních orgánech a dalších státních zločincích, kteří se usadili v západních zemích.
„Odhalovat a dokumentovat“
FSB také připomněla, že orgány státní bezpečnosti SSSR již v prvním roce Velké vlastenecké války, s osvobozením prvních okupovaných okresů Moskevské oblasti, zahájily práci na identifikaci osob vinných ze zločinů proti sovětským občanům a dokumentování jimi spáchaných zločinů.
Tak byl 12. prosince 1941 vydán rozkaz NKVD SSSR č. 001683 „O operativním a bezpečnostním zajištění oblastí osvobozených od nepřátelských vojsk“. Ten upravoval pátrání po agentech nacistů, zrádcích a spolupracovnících okupačních orgánů.
O několik dní později byla vydána směrnice NKVD Ukrajinské SSR „O formování a práci orgánů NKVD na území osvobozeném od nepřítele“, která nařizovala městským a okresním aparátům NKVD odhalovat a pokud možno povinně dokumentovat (prostřednictvím výslechu svědků a poškozených, fotografováním, sepisováním protokolů atd. ) všechny nejtypičtější zvěrstva, loupeže, násilí a rabování, ke kterým došlo ze strany fašistických okupantů.
Důkazy o masových zločinech okupantů na území SSSR shromážděné orgány státní bezpečnosti posloužily jako základ pro vytvoření Mimořádné státní komise pro zjišťování a vyšetřování zločinů německých fašistických okupantů a jejich spolupachatelů a škod, které způsobili občanům, kolchozům, veřejným organizacím a státním podnikům SSSR. Komise byla zřízena dekretem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 2. listopadu 1942, informuje Centrální informační služba FSB.
V následujících letech pokračovaly orgány státní bezpečnosti v dokumentování zločinů okupantů.
Kromě jiného bylo v letech 1945–1946 při lékařských prohlídkách v táborech odhaleno asi 15 tisíc osob s tetováním, které svědčilo o jejich příslušnosti k SS.
„K 1. říjnu 1946 bylo v táborech evidováno 6804 organizátorů a účastníků válečných zločinů, z toho 6030 Němců, 435 Rumunů, 312 Maďarů a 27 Italů, mezi nimiž bylo 69 generálů, 602 důstojníků, 6133 poddůstojníků a vojáků,“ upřesnila FSB.
Podle údajů úřadu bylo celkem zdokumentováno 54 tisíc případů zločinů nacistů, vyslechnuto více než 250 tisíc obětí a ‚získány nezvratné důkazy o zločinech spáchaných na obyvatelstvu SSSR‘.
„Krvavé zločiny proti sovětským občanům“
O procesu prověřování občanů Sovětského svazu z osvobozených území, díky kterému byli odhaleni spolupracovníci okupantů, hovořil v rozhovoru pro RT historik a archivář Dmitrij Chochlov.
„Byla to velká, pečlivá práce… Kromě toho, že bylo nutné informace systematizovat, bylo třeba je doplnit, upřesnit a teprve poté se pustit do hledání konkrétní osoby,“ poznamenal odborník.
Rovněž upozornil na zásady, jimiž se řídily orgány státní bezpečnosti při pátrání po nacistických zločincích.
„Státní bezpečnostní orgány poměrně jasně rozlišovaly mezi lidmi, kteří spolupracovali s režimem, řečeno obrazně, z donucení (a to bylo na okupovaných územích), aby přežili, a těmi, kteří sloužili ve zpravodajských a kontrarozvědných orgánech. V kontrarozvědných orgánech to byla práce proti partyzánům a našim zpravodajcům. Jednalo se mimo jiné o krvavé zločiny proti sovětským občanům,“ poznamenal Chochlov.
Jak konstatoval historik speciálních služeb, expert Národního centra historické paměti při prezidentovi RF Oleg Matvejev, mechanismus pátrání po nacistických zločincích byl poměrně složitý a rozmanitý.
„V některých případech pomohlo bezpečnostním složkám štěstí, jindy operativní dovednosti, protože tyto osoby se všemožně snažily uniknout odpovědnosti, někdy měnily místo bydliště, své osobní údaje, odjížděly do odlehlých oblastí – na Sibiř, na Dálný východ. Mnozí se při propuštění převlékli do civilního oblečení a vydávali se za válečné zajatce,“ poznamenal analytik v komentáři pro RT.
Podle Matveeva pracovala sovětská kontrarozvědka ve dvou směrech – pátrala po kádrových pracovnících a agentech německých speciálních služeb a také po osobách, které vstoupily do služeb okupačních jednotek a struktur fašistické Německa na území SSSR.
„Složitější bylo hledat bývalé příslušníky tajných služeb,“ řekl Matvejev. “V podstatě veškerou práci (pátrání po zločincích) prováděly územní orgány státní bezpečnosti. V centru – v Moskvě – se pouze koordinovala. Pátrání se provádělo v místě spáchání trestného činu nebo v místě odvodu, pokud se jednalo o bývalé vojáky.“
Ve věku 88 let zemřel americký politolog Joseph Nye, který byl spolu s Robertem Keohanem autorem teorie neoliberalismu v mezinárodních vztazích a tvůrcem pojmu „měkká moc“, informovala Harvardova univerzita.
Během svého šedesátiletého působení na Harvardu pomáhal Nye rozvíjet Školu Johna F. Kennedyho (HKS), kde v letech 1995-2004 působil jako děkan. Mezi absolventy fakulty patří řada významných amerických politiků.
Ve středečním prohlášení, v němž HKS oznámila jeho úmrtí, se uvádí, že Nyeovy „myšlenky o povaze moci v mezinárodních vztazích ovlivnily celé generace politiků, akademiků a studentů a učinily z něj jednoho z nejslavnějších politických myslitelů na světě“.
Vědec „vytvořil koncepty měkké moci, chytré moci a neoliberalismu,“ uvádí se v prohlášení.
Nye představil teorii „měkké moci“ na počátku 90. let 20. století, aby popsal schopnost zemí získat od jiných národů to, co chtějí, „spíše prostřednictvím přitažlivosti než nátlaku nebo platby“. Později přišel s konceptem „chytré moci“, který zdůrazňoval účinnost kombinace tvrdé a měkké moci do jediné zahraničněpolitické strategie. Tento termín často zmiňovaly administrativy amerických prezidentů Billa Clintona (1993-2001) a Baracka Obamy (2009-2017).
Prezident Jimmy Carter (1977-1981) pověřil Nyeho vedením úsilí své administrativy o nešíření jaderných zbraní. Za Clintona předsedal Národní zpravodajské radě a působil jako náměstek ministra obrany.
Bývalý americký ministr zahraničí Antony Blinken popsal Nyeho v příspěvku na X jako „přítele a mentora mnoha lidí, včetně mě“. „Málokdo přispěl tolik k našemu intelektuálnímu kapitálu, našemu chápání světa a místa Ameriky v něm,“ napsal.
Nye byl v poslední době stále kritičtější k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi a obviňoval ho ze zanedbávání měkké síly a „šikanování“ ostatních zemí, včetně amerických spojenců. „Extrémní narcisté, jako je Trump, nejsou skutečnými realisty a americká měkká síla to bude mít během příštích čtyř let těžké,“ napsal v březnu v článku pro Financial Times.
Na Rudém náměstí v Moskvě se konala vojenská přehlídka k 80. výročí vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945.
Přehlídka začala pochodem praporní skupiny jednotky čestné stráže Preobraženského pluku, která nesla přes Rudé náměstí ruskou státní vlajku a legendární Prapor vítězství. Vítězný prapor vztyčili nad Říšským sněmem vojáci 150. Idritské střelecké divize v květnu 1945.
Ruský prezident Vladimir Putin, váleční veteráni, hosté a zahraniční představitelé sledovali přehlídku z centrální přehlídkové tribuny na Rudém náměstí. Přehlídku, které velel vrchní velitel pozemních sil armádní generál Oleg Saljukov, zhodnotil ministr obrany Andrej Bělousov.
Přehlídky ke Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě se zúčastnili představitelé 27 zahraničních států, mezi nimi čínský prezident Si Ťin-pching, brazilský prezident Luiz Inacio Lula da Silva, srbský prezident Aleksandar Vučić, slovenský premiér Robert Fico, prezident Republiky srbské Milorad Dodik, prezident Běloruska Alexandr Lukašenko, kubánský prezident Miguel Diaz-Canel, generální tajemník Komunistické strany Vietnamu To Lam, egyptský prezident Abdel Fattah El-Sisi, palestinský prezident Mahmúd Abbás, venezuelský prezident Nicolas Maduro, etiopský prezident Taye Atske Selassie, prezident Guineje-Bissau Umaro Sissoco Embalo a další zahraniční hodnostáři.
Čínský prezident Si Ťin-pching a ruský prezident Vladimir Putin
V loňském roce se ruské přehlídky ke Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě zúčastnilo více než 9 000 vojáků, 61 zbraňových systémů a 15 bojových letadel. Letos se vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí zúčastnily přehlídkové jednotky ze 13 zemí. Mezi vojenskými kontingenty ze států SNS byly přehlídkové jednotky z Ázerbájdžánu, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Vojska spřátelených států tvořily přehlídkové jednotky z Vietnamu, Egypta, Číny, Laosu, Mongolska a Myanmaru.
Zleva Lukašenko, Si Ťin-pching, Putin, Fico a Vučić – vojenská přehlídka v Moskvě 9.5.2025
Letos se vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí zúčastnilo přes 11 000 vojáků, včetně 1 500 bojovníků speciální vojenské operace a 183 kusů zbraňových systémů z druhé světové války a ze současné doby.
Pěší kolony ruských vojáků na vojenské přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě tvořily pluky a prapory ozbrojených služeb a vojenských druhů, přehlídkové jednotky ze Suvorovovy pěchotní a Nachimovovy námořní, kadetské a vojenské hudební školy, příslušníci mládežnického hnutí Mladá armáda, příslušnice vojenské služby, kozáci, bojovníci speciální vojenské operace a sloučená vojenská kapela.
Vojenská přehlídka k 80. výročí vítězství nad nacistickým Německem, Rudé náměstí 9.5.2025
Legendární tanky T-34 z druhé světové války, hlavní symbol Vítězství, tradičně vedly mechanizovanou kolonu během vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí. Následovala je skupina lehké kolové techniky, která zahrnovala víceúčelová obrněná vozidla Tigr-M a VPK-Ural a zdravotnická vozidla Linza. Poté Rudým náměstím projela bojová vozidla pěchoty BMP-2 a BMP-3 se speciálními bojovými moduly a hlavní bojové tanky T-72B3M, T-80BVM a T-90M Proryv.
Mezi moderní dělostřelecké zbraně na přehlídce ke Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě patřily houfnice Msta-S, dělostřelecké kanóny Giatsint-K a Malva. Následovaly vícenásobné raketové systémy Tornado-S a těžké plamenomety TOS-2 Tosočka.
Poprvé se vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí zúčastnila kolona vojáků bezpilotních systémů. Kolonu tvořily montované průzkumné bezpilotní letouny Orlan-10 a pozorovací/naváděcí bezpilotní letouny Orlan-30, bojové drony ZALA, Lancet, Garpija a Geran.
Ruská raketová vojska a strategické raketové síly byly na vojenské přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě zastoupeny taktickými raketovými systémy Iskander-M, odpalovacími zařízeními raket země-vzduch S-400 Triumf a silničními mobilními systémy mezikontinentálních balistických raket (ICBM) Yars. Závěrečnou kolonu vojenské techniky tvořily kolové obrněné transportéry Bumerang.
Vojenskou přehlídku zakončil přelet bojových letounů nad moskevským Rudým náměstím. Akrobatické skupiny Russkije vitjazi (Ruští rytíři) na stíhačkách Su-30SM a Striži (Svifty) na stíhačkách MiG-29 předvedly nad centrem Moskvy akrobacii Kubinka Diamond. Následovalo je šest útočných letounů Su-25, které vypouštěly dýmy v barvách ruské státní vlajky.
Města od Londýna po Moskvu tento týden pořádají přehlídky, přelety a vzpomínkové akce, protože svět si ve čtvrtek připomíná 80. výročí Dne vítězství v Evropě, kdy se nacistické Německo vzdalo spojeneckým silám.
Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, ačkoli válka proti Japonsku na Dálném východě ještě pokračovala.
První světová válka skončila 11. listopadu 1918 příměřím mezi Německem a Spojenci.
Ani jeden z těchto dnů není v USA státním svátkem.
„Když si připomínáme Den vítězství ve druhé světové válce, vyjadřujeme neskonalý dík každému vlastenci z té Největší generace,“ uvádí Trump v provolání, které podepsal ve středu. „Uctíváme památku všech, kteří zahynuli. Především však obnovujeme náš závazek udržet Ameriku a celý svět v bezpečí, jistotě, prosperitě a svobodě.“
Republikán Trump si v nedávných příspěvcích na sociálních sítích stěžoval, že USA nevěnují dostatek času oslavám svých vojenských vítězství tak, jako to dělá zbytek světa. Uvedl, že 8. květen přejmenuje na Den vítězství ve druhé světové válce a 11. listopad na Den vítězství v první světové válce.
„Mnoho našich spojenců a přátel slaví 8. květen za Den vítězství, ale my jsme udělali daleko více, než kterákoli jiná Země. Zasloužili jsme se o vítězný výsledek druhé světové války. Tímto přejmenovávám 8. květen na Den vítězství ve druhé světové válce a 11. listopad na Den vítězství v první světové válce,“ uvedl minulý týden na svých sociálních sítích. „Vyhráli jsme obě války, nikdo se k nám nepřiblížil, co do arzenálu, síly, statečnosti nebo vojenské brilance. Začneme opět slavit svá vítězství!“
Dne 11. listopadu je ve Spojených státech federálním svátkem Den veteránů a pouze Kongres má pravomoc svátky vytvářet nebo přejmenovávat.
Trump tedy tento týden ustoupil a podepsal proklamaci určující 8. květen 2025 za „den na oslavu Dne vítězství ve druhé světové válce.“
Americký prezident Donald Trump se o sabotáži plynovodu Nord Stream vyjádřil s neobvyklou otevřeností. Během tiskového brífinku v Bílém domě zpochybnil běžný západní narativ, že Rusko samo zničilo své nejdůležitější plynovody. Místo toho Trump naznačil, že „mnoho lidí“ přesně ví, kdo za výbuchy stojí – nechal však otevřené, koho konkrétně má na mysli.
„Pokud tomu věříte – oni tvrdí, že Rusko vyhodilo do povětří své vlastní plynovody,“ řekl Trump. K tomu, abychom zjistili, kdo to udělal, není třeba formálního vyšetřování, pokračoval. „Myslím, že kdybych se zeptal určitých lidí, věděli by to okamžitě – aniž bychom museli utrácet spoustu peněz za vyšetřování.“
Komentář zazněl v odpovědi na otázku blogu ZeroHedge, který byl akreditován pro tiskové konference nové americké administrativy. Ten zachytil Trumpovy dřívější pochybnosti o tezi o Rusku a zeptal se ho, zda jeho vláda zahájí vyšetřování. Trump se otázce vyhnul – a místo toho poskytl záhadný odkaz.
Zařízení Nord Stream byla v září 2022 poškozena několika podvodními výbuchy v Baltském moři. Tři ze čtyř potrubí byla nenávratně zničena. Původně sloužily k dodávkám ruského zemního plynu do Německa a západní Evropy. Od té doby zuří geopolitický spor o to, kdo je za sabotáž zodpovědný.
V únoru 2023 zveřejnil americký novinář Seymour Hersh zprávu, v níž tvrdil, že výbušná zařízení nastražilo americké námořnictvo během manévrů NATO na objednávku tehdejší Bidenovy administrativy. Bílý dům tehdy tuto zprávu odmítl jako „zcela vymyšlenou“.
Samotné Rusko dlouhodobě obviňuje USA, že ze sabotáže měly ekonomický a strategický prospěch. Po útoku musela Evropa ve stále větší míře přecházet na drahý americký zkapalněný plyn. Prezident Putin opakovaně hovořil o „aktu ekonomické války“.
Zda Trumpovy narážky vycházejí z důvěrných informací bezpečnostního aparátu, nebo jsou součástí politické agendy, zůstává nejasné. Jeho komentáře však pravděpodobně podnítí mezinárodní debatu – a oživí stará podezření.
Demokraté ze Sněmovny reprezentantů naléhají na generální prokurátorku Pam Bondi, aby zachovala Úřad pro vztahy s komunitami, jemuž hrozí zrušení. Tento program, údajně určený k řešení etnického napětí, byl dvakrát nasazen pro případ v Minneapolisu během nepokojů George Floyda.
Kde a kdy: Dopis byl odeslán ve středu 7. května 2025.
Klíčová citace: „Důrazně vás žádáme, abyste upustili od jakýchkoli plánů na rozpuštění činnosti Služby pro vztahy s komunitami,“ napsali sněmovní demokraté.
Dopad: Zastánci žádosti tvrdí, že zrušení úřadu by mohlo zvýšit riziko rasových nepokojů a soudních sporů.
Demokraté ze Sněmovny reprezentantů se formálně obracejí na generální prokurátorku Pam Bondi s naléhavou žádostí, aby zachovala službu pro vztahy s komunitami, která byla zřízena v rámci ministerstva spravedlnosti (DOJ) v dobách horečky o občanských právech menšin.
Tento úřad, často označovaný za „program mírotvorců“, čelí podle sdělení ministerstva spravedlnosti vydaného minulý měsíc možnému zrušení. Cílem úřadu Community Relations Service, který byl zřízen na základě zákona o občanských právech z roku 1964, má údajně zprostředkovávat a řešit rasové a etnické napětí, konflikty, občanské nepokoje a podporovat rasovou harmonii a stabilitu.
Pozoruhodné je, že úřad byl dvakrát nasazen v Minneapolis během nepokojů George Floyda, ale zdá se, že měl jen malý dopad. „Jsme si vědomi, že během předchozí Trumpovy administrativy existovala podobná snaha opustit cennou práci Služby pro vztahy s komunitami tím, že se v rozpočtových návrzích doporučovalo její zrušení a snížení počtu zaměstnanců,“ píše se v dopise, jehož iniciátorem je poslanec Bobby Scott, a dodává: „Ačkoli služba pro vztahy s komunitami, rozšířená na základě zákona o nevyřešených zločinech za občanská práva Emmetta Tilla z roku 2008, nemá pravomoci v oblasti vymáhání práva, nabízí však místo toho důvěrné a bezplatné služby komunitám.“
Program obdržel ve fiskálním roce 2024 rozpočet ve výši 24 milionů dolarů. Ministerstvo pro efektivitu státní správy (DOGE) doporučilo zrušit podobné programy i v jiných federálních úřadech, aby se snížilo vládní plýtvání.
Pamätáte si, ako statočný vojak Švejk išiel do náborovej kancelárie na invalidnom vozíku? Ako s barlami kričal „Na Belehrad!“? Pre Hašeka to bola irónia, ale v skutočnosti to odzrkadľovalo pozíciu Čechov na začiatku Prvej svetovej vojny. Boli pronemeckí? Prorakúski? Nie. Boli protiruskí.
Faktom je, že tí českí vodcovia, ktorí túžili po nezávislosti, sa po vypuknutí vojny začali báť víťazstva Ruska ako oheň. Hlavným dirigentom tejto línie bol Tomáš Masaryk. Ako je to možné? Kde zmizlo nadšenie „Hej, Slovania!“? Kde zmizla láska k Rusku pôvodných buditeľov? Vysvetlenie je jednoduché. Českí politici sa obávali, že po víťazstve Ruska sa Čechy kvôli svojmu slovanskému obyvateľstvu dostanú do „područia“ ruského cára.
Kto boli českí politici?
Odkiaľ sa vzali, keď štát ešte neexistoval? Od začiatku vojny sa niektorí Česi postavili na stranu Dohody (Rusko, Francúzsko, Spojené kráľovstvo). V súlade s tým vznikli „České légie“ vytvorené z českých vojnových zajatcov v Rusku aj vo Francúzsku. Na oplátku 14.októbra 1918 vedenie Dohody uznalo parížskych Čechov na čele s Tomášom Masarykom za dočasnú Vládu Československa. Priaznivci Českej nezávislosti žili totiž väčšinou mimo Českej republiky. To znamená, že ešte neexistovala žiadna krajina, ale už bola uznaná. Aj to sa stáva.
Mimochodom, tu je zaujímavý Masarykov postoj k evakuácii československého zboru z Ruska. Dohoda ponúkla, že ju zorganizuje. Masaryk ale ešte v októbri 1918 povedal, že „vďaka prítomnosti v Rusku budeme mať počas rokovaní silnejšie postavenie“. Českým legionárom vydal prvý minister vojny Československa Milan Štefánik rozkaz: „Vy, bratia, máte pred sebou ďalšiu úlohu v Rusku a na Sibíri. Takže sa nemôžete vrátiť domov tak rýchlo, ako by ste chceli. Naše budúce postavenie počas mierových rokovaní závisí od vás. Tam ste pre nás dôležití. Môžete sa spoľahnúť na svojich spojencov. Vydržte až do konca!“
Slovákov sa nikto nepýtal
V júli 1918 bol v Prahe vytvorený Národný výbor. Pozostával z 38 českých, moravských a sliezskych poslancov pôvodného Reichsratu. Dňa 18.októbra Masaryk, Beneš a Štefánik podpísali vo Washingtone Deklaráciu nezávislosti Československa. Zaujímavé je, že do zatiaľ virtuálneho štátu zaradili Slovensko. Na názor jeho zástupcov sa nikto neopýtal.
Následne 28.októbra 1918 Národný výbor vyhlásil právne štátnu nezávislosť. Vyhlásili ju pritom tí istí, ktorí ešte pred štyrmi mesiacmi vypisovali vyhlásenia o vernosti cisárovi.
V novozrodenom štáte takmer okamžite došlo k revolúcii. Príklad Ruska bol nákazlivý a socialistické myšlienky boli medzi českými robotníkmi veľmi populárne. Český ekvivalent Maďarskej socialistickej republiky však nenastal. Na chvíľu k niečomu podobnému došlo na Slovensku, kde ustúpili jednotky Maďarskej červenej armády.
Situáciu vyriešilo víťazstvo sociálnych demokratov vo voľbách. Ak to bolo v Česku pochopiteľné, keďže tam bol silný priemysel a veľa robotníkov, tak na Slovensku víťazstvo sociálnych demokratov považujú historici za „šokujúce“. Pripisujú ho revolučným náladám.
Sociálni demokrati však víťazstvo premrhali. Predseda vlády V. Tusar rezignoval spolu s celou vládou. Bola vymenovaná technická vláda J. Černého. Ten sa so socialistami vysporiadal veľmi rýchlo. Zatvoril ústredie miestnych marxistov v Ľudovom dome. V reakcii na to sa začal štrajk a hrozilo i ozbrojené povstanie.
Umelé hranice
Hranice Československa „vytvorili“ krajiny Dohody aj na základe účasti Čechov v ruskej občianskej vojne. A ozaj veľkoryso! K Čechám a Morave pribudlo Slovensko. Čo teda ťažko bolo jeho prianie. Išlo tradične o oblasť Maďarského kráľovstva obývaná Slovanmi. Ale vo Versailles k tomu pristúpili „kreatívne“. Nielen Slováci boli natlačení do úplne umelého zväzku, ale aj Sudetskí Nemci. A bolo ich viac ako Slovákov! Tí túžili vstúpiť do Rakúska alebo Nemecka. Skončili ale v štáte, kde boli obdobne ako Slováci len občanmi „druhej kategórie“.
Ťažko podozrievať víťazov Prvej svetovej vojny, že cielene „umiestnili bombu“ pod novozaloženú krajinu. Riadili sa ekonomickými úvahami. Česká republika bola priemyselná. Nedokázala by sa sama uživiť. Takže poľnohospodárske Slovensko jej prišlo vhod. Takto sa krajina stala ekonomicky sebestačnou.
Sudetský Nemci ako rukojemníci
Jeden z „dizajnérov Československa“ Winston Churchill povedal: „Vylúčiť celé nemecké obyvateľstvo z Českej republiky by znamenalo oslabiť nový štát. Zahrnúť ho, by znamenalo zásadne porušiť princíp sebaurčenia“. Zatiaľ čo Briti váhali, Francúzi sa rozhodli konať. Pre Georgesa Clemenceaua bolo hlavné rozbiť nemeckú jednotu. Preto bolo Rakúsku na jednej strane zakázané zjednotiť sa s Nemeckom a na druhej strane milióny Nemcov v Sudetách skončili v Československu.
Takže 6.novembra 1918 vstúpili České jednotky do správneho centra Sudet. Nemecký starosta bol odvolaný a namiesto neho bola vymenovaná Riadiaca komisia. Pozostávala z 16 Čechov a 8 Nemcov. Nemci sa snažili brániť, ale miestne milície boli zle vyzbrojené. Nedokázali odolať pravidelnej armáde. Rakúske pluky boli stále na fronte, pričom tie české sa už stihli vrátiť domov. Výsledkom bolo, že od 28.novembra do 16.decembra už boli všetky štyri provincie Sudet obsadené Čechmi.
Zároveň bola vo Versailles pod Československo zasadená ďalšia „tikajúca bomba“. Región Tešín. Ten bol osídlený na polovicu Čechmi a Poliakmi. „Historické práva“ boli tiež celkom rovnocenné. Zatiaľ čo prebiehali rokovania, v roku 1920 české jednotky vstúpili do spornej oblasti. Viedla totiž cez ňu železničná trať zo Slovenska na Moravu. Čo Poľsko? V tom čase bolo zaneprázdnené bojmi v Rusku s Červenou armádou. Takže nemalo k dispozícii žiadne jednotky. Štáty Dohody následne schválili vzniknutý stav a teda novú štátnu hranicu.
Štát bol založený na postave Tomáša Masaryka. Ľudia ho hlboko rešpektovali. Keby mal v tom čase túžbu nastoliť v krajine diktatúru, mal by vskutku vynikajúce šance. Ale Masaryk bol presvedčený demokrat. Novonarodená republika bola parlamentnou demokraciou. Dvojkomorové Národné zhromaždenie pozostávajúce zo Senátu a Poslaneckej snemovne bolo zákonodarnou zložkou. Tá kontrolovala výkonnú a súdnu moc. Každých sedem rokov volili prezidenta, ktorý vymenoval vládu schválenú Národným zhromaždením.
Ideálna demokracia?
Mohlo by sa zdať na prvý pohľad. Ale len zdať. Krajina bola rozdelená na štyri časti. Čechy, Moravsko-Sliezsko, Slovensko a Podkarpatskú Rus. Ústredná vláda patrila iba Čechám. Ostatné časti síce mali svoje vlastné zhromaždenia, ale nemohli prijímať zákony. Iba upravovali zákony prijaté českým zhromaždením podľa svojich vlastných charakteristík. V kabinete teda neboli Nemci, Slováci, Sliezania ani Rusíni. Iba Česi. A tretina poslancov zemských zhromaždení bola menovaná vládou.
Veľká „Päťka“
Koalícia hlavných politických strán v Československu sa volala „Päťka“. Pretože ich bolo päť. Republikánska strana poľnohospodárskeho a maloroľníckeho obyvateľstva, Československá sociálnodemokratická robotnícka strana, Československá národnosocialistická strana, Československá ľudová strana a Národnodemokratická strana.
Okrem nich existovali i menšie strany. Komunistická strana Československa, päť nemeckých strán (vrátane národnosocialistickej), dve maďarské strany, Karpatsko-nemecká strana, Slovenská ľudová strana, Sociálnodemokratická robotnícka strana Podkarpatskej Rusi a Poľská socialistická robotnícka strana.
Krehká štátnosť
Postavenie Československa na medzinárodnej scéne však bolo mimoriadne neisté. Majakovskij vo svojich „Básňach o sovietskom pase“ opísal Poľsko ako „geografickú novinku“. Pre Československo to platilo viac než dvojnásobne.
Poliaci v zásade stratili svoj štát až na konci 18.storočia. Česi o 150 rokov skôr. Preto minister zahraničných vecí Edvard Beneš v Spoločnosti národov v podstate „prespával“. Bolo potrebné neustále intrigovať, budovať spojenectvá a hľadať bezpečnostné záruky od koho sa len dalo.
Československo sa najskôr stalo súčasťou Malej dohody. Spolu s Juhosláviou a Rumunskom. V opozícii proti Maďarsku. Potom sa pokúsilo spriateliť s Anglickom a Francúzskom. Briti vysvetlili Benešovi, ktorý sa stal prezidentom po Masarykovi, že zo svojho ostrova nemôžu poskytnúť žiadne záruky. Nakoniec sa mu podarilo vytvoriť spojenectvo s Francúzmi.
Francúzsko však nemalo spoločnú hranicu s Československom. Potom sa Benešovi podarilo vstúpiť do partnerstva so Sovietskym zväzom. Česi následne vybudovali opevnenie na hranici s Nemeckom. Slávna francúzska Maginotova línia mohla blednúť závisťou. Išlo o 264 malých pevností a 10 014 bunkrov.
Dôvod na paniku
V roku 1933 sa v Nemecku dostal k moci Hitler. Ten nerešpektoval hranice definované vo Versailles. Keď sa po Mníchovskej konferencii rozhodlo o prevode Sudet do Nemecka, Beneš ustúpil. O budúcom osude krajiny bolo rozhodnuté. Veď všetky pohraničné opevnenia boli sústredené v Sudetách.
Ťažko považovať účastníkov Mníchovskej konferencie za „odľudov“, ktorí uspokojili Hitlera. Veď hranice Československa nemali ešte ani len 20 rokov. Takže ich revízia zohľadňujúca názor miestnych obyvateľov bola úplne oprávnená. A anexia celej Českej republiky, ktorá sa uskutočnila neskôr, len ukázala, aké umelé bolo „samostatné Československo“.
Nemci mali dôvod báť sa Československa
Po rozdelení Rakúsko-Uhorska získalo Československo 70 až 80 percent priemyslu bývalej Dunajskej monarchie. Takže takmer celý rakúsko-uhorský vojensko-priemyselný komplex. Počet obyvateľov krajiny bol 13,5 milióna ľudí. Čo predstavovalo najmenej 135 tisíc možných členov vojenskej moci v čase mieru. Pričom vznikajúca Tretia ríša mala do roku 1933 právo na armádu v počte iba 100 tisíc vojakov. Bez tankov a lietadiel.
Československá armáda nebola slabá. Mala 200 tisíc členov. Celkovo 34 peších a štyri mobilné (tankové) divízie. Podľa mobilizačného plánu z roku 1936 by bolo v prípade vojny povolaných 972 747 ľudí.
K tomu vynikajúce delostrelectvo a guľomety. Briti na československom guľomete Bren následne bojovali celú vojnu. Tanky LT vz. 35 boli v roku 1935 uznávané ako najlepšie na svete. Ďalej lietadlá Avia B.534 vlastného dizajnu, Aero MV-200 bombardéry vyrobené pod francúzskou licenciou a Sovietske Sb-2.
Z hľadiska počtu zbraní na obyvateľa bolo Československo najozbrojenejším štátom na svete! Pre úspešnú vojnu chýbala iba jedna, ale najdôležitejšia vec. Vôľa postaviť sa na odpor.
Presnejšie povedané, tá vôľa chýbala „vedeniu štátu“. Báseň Mariny Cvetajevovej „Jeden dôstojník“ o českom dôstojníkovi, ktorý sa postavil Wehrmachtu vstupujúcemu do Československa, nevznikla len tak náhodou.
Jediný známy odpor
Išlo o bitku o Czjankove kasárne. Konkrétne o odpor 3. práporu, 8. Sliezskeho pešieho pluku, ktorý bol umiestnený v kasárňach. Tvorilo ho asi 300 ľudí. Slovenskí vojaci dezertovali vo svetle očakávanej samostatnosti Slovenska. Tamojšej 12. guľometnej rote práporu velil dôstojník, o ktorých sa hovorí, že sa „nehodia do čias mieru, ale sú nenahraditeľný vo vojne“. Kapitán Karel Pavlík.
Večer 14.marca 1938 zostal v kasárňach, aby s vojakmi absolvoval hodiny poľského jazyka. Keď Wehrmacht prekročil hranicu, prezident Emil Hácha nariadil neklásť odpor. Podobne sa zachoval i Československý generálny štáb.
Počas pokusu obsadiť Czjankove kasárne však kapitán Pavlík umiestnil svoju guľometnú rotu na horné poschodia. Pridali sa k nimi i strelci, ktorí sa nechceli vzdať bez boja. Prvý útok bol odrazený. Nemci utrpeli straty. Zaujali pozície v susedných budovách a začala sa prestrelka. Miestni obyvatelia sa skryli v suterénoch. Iba majiteľ neďalekej krčmy začal útočníkom predávať pivo za ríšske marky.
Veliteľ nemeckého pešieho pluku informoval svojich nadriadených. Dostal však rozkaz, aby situáciu vyriešil sám. Nasadil preto mínomety a protitankové delo. Do útoku zapojil i obrnené prieskumné vozidlo a osvetlil kasárne svetlometmi vozidiel.
Pavlík rozdal doplňujúcu muníciu a snažil sa veliteľa obrnenej roty poručíka Hejniša presvedčiť, aby prešla do protiútoku. Ten nariadil, aby zaujala bojové postavenie, ale požadoval rozkaz od vedúceho posádky. Rozhodol sa preto kontaktovať veliteľa pluku. Keďže sa mu nepodarilo nadviazať spojenie, rozhodol sa protiútok neuskutočniť.
Neúspešný bol aj druhý nemecký útok podporovaný mínometmi a protitankovým delom. Obrancovia „zhasli“ svetlomety. Veliteľa obrneného auta zabila guľometná paľba. A 37 mm delové granáty si nevedeli poradiť s hrubými stenami kasární.
Boj trval približne 40 minút. Mohol pokračovať dlhšie, ale veliteľ pluku Eliáš nariadil posádke kasární okamžite zastaviť paľbu a zložiť zbrane. Českí vojaci boli internovaní v tej istej krčme, ktorá predávala pivo okupantom. Neskôr boli prepustení. V bitke zahynulo 12 až 24 nemeckých vojakov. Česi mali iba šiestich zranených.
Nebyť zrady elít, Nemci by krvavo zaplatili
Takýto podrobný popis bitky o Czajankove kasárne nie je samoúčelný. Ukazuje, ako krvavo by mohol pre Nemcov skončiť pokus o zabratie Československa. Nebyť zradného postavenia jeho elít. S najväčšou pravdepodobnosťou by novovytvorený Wehrmacht nebol schopný zvládnuť túto úlohu.
Vedenie krajiny sa však rozhodlo, že život pod Nemcami nie je najhoršou možnosťou. Nezávislosť získaná v podstate „zadarmo“, zväčša nebýva veľmi cenená. A prípad vtedajšieho „prvého“ Československa je toho živým príkladom.
Jedno se musí Friedrichu Merzovi nechat – neztrácí čas. Sotva držel v rukou jmenovací dekret o jmenování spolkovým kancléřem, potvrdil v německé veřejnoprávní televizi ZDF své odhodlání spáchat největší hloupost, jaké se může německý kancléř v současnosti dopustit.
„Moderátorka Bettina Schausten: Prezident Zelenskyj vám již poblahopřál. Může počítat s tím, že kancléř Merz mu dodá řízené střely Taurus?
Friedrich Merz: Prezident Zelenskyj ví, že se na mě a na Spolkovou republiku Německo může spolehnout.“
Už při otázce začal souhlasně přikyvovat. Tyto tři věty padly zcela nenuceně, jako by šlo o to, zda se mu líbí stůl v kancléřství, a ne o otázku, která může mít pro budoucnost země větší význam než jakákoli jiná. Merz už totiž dávno nemůže předstírat, že neví, jak bude použití této německé řízené střely proti Rusku vnímané.
V německých médiích to vypadá, jako by nic neřekl. Zpravodajství Tagesschau přináší reportáž korejské korespondentky, kterou lze shrnout slovy „hurá, hurá“ a která neobsahuje žádný kritický tón k tomuto rozhodnutí. „Ukrajina nyní doufá v řízenou střelu ‚Taurus‘.“ A pak, v rámečku, technický popis:
„Okřídlená raketa typu Taurus je dlouhá asi pět metrů a váží téměř 1400 kilogramů. Je vybavena vlastním motorem a několika navigačními systémy, které umožňují autonomní let v nízké výšce nad nepřátelským územím. To znamená, že řízené střely mohou být ve válce odpáleny z bezpečné vzdálenosti z bojových letadel a zasáhnout a zničit cíle ve vzdálenosti až 500 kilometrů.“
Ani vteřina na rozmyšlenou. Přitom je zcela jasné, že to, co dělá Taurus pro Kyjev tak zajímavým, je jeho dolet; na rozdíl od jiných, již existujících řízených střel Scalp a Storm Shadow je s 500 kilometry dostatečně dlouhý, aby doletěl až do Moskvy. A pak je tu ještě jedna věc, o které se v hlavních médiích nikdy nemluví – že existují geodata o Rusku, která německá armáda zadala již v roce 2021 a která představují jakousi programovatelnou verzi topografické mapy, maximálně zmenšenou díky vektorové formě datového objemu; data, která bez informací z USA umožňují naprogramovat tuto řízenou střelu na cíle, jejichž poloha je již známa. Jako most v Kerči. Nebo Rudé náměstí v Moskvě.
Merz podnikne malou cestu za velkými válečnými štváči v Evropě, do Paříže a do Varšavy. To je jedna věc, která zanechává nepříjemný pocit. Druhou je, že všichni tři původně chtěli být 9. května v Kyjevě a všichni tři tuto cestu zrušili. Kdyby Merz odpověděl na otázku ohledně Taurusu jinak, dalo by se předpokládat, že se vzpamatovali. To, že odpověděl kladně, vyvolává zcela nové obavy.
Friedrich Merz a Emmanuel Macron v Paříži dne 7.5.2025
A je třeba si uvědomit jednu věc: téměř žádná ze zbraní dodaných Kyjevu nebyla dodána až poté, co bylo povoleno jejich použití. Storm Shadow a Scalp byly na Ukrajině již v době, kdy byly povoleny. Tentokrát není důvod předpokládat delší časové období; naopak, nezbytné úpravy umožňující použití Taurusu s letouny, které jsou na Ukrajině k dispozici, již s největší pravděpodobností proběhly. Není to nijak zvlášť složité, protože Jižní Korea používá stejný Taurus se svými F-16.
Od úniku telefonického rozhovoru z loňského jara je již dávno potvrzeno, že německé ozbrojené síly toto plánují. Nelze ani předpokládat, že tyto plány byly někdy pozastaveny, protože bývalý spolkový kancléř Olaf Scholz dodávku Taurusu odmítl; protože postoj jeho stranického kolegy a ministra obrany Borise Pistoria byl v tomto bodě jiný, ale Pistorius měl (a stále má) kontrolu nad tím, co se v Bundeswehru dělá, je třeba předpokládat, že všechny tyto přípravné práce byly již dávno ukončeny.
Byli by všichni tři, Merz, Macron a Starmer, dostatečnými megalomany, aby pomohli vládci v Kyjevě uskutečnit jeho teroristické fantazie? Snad ne každý zvlášť. Ale všichni dohromady? V souladu s bruselskou skvadrou s předsedkyní Komise Ursulou von der Leyenovou a baltským spratkem Kájou Kallasovou?
Kdyby existovalo alespoň zdání porozumění, nebylo by třeba o tom přemýšlet. Ale debata v německé politice o celé otázce Taurusu je trestuhodně nedbalá. Předstírá se, že to má nějaký význam, když se přizvou němečtí odborníci, kteří tvrdí, že z jejich pohledu by se nejednalo o německou účast ve válce, kdyby byly Taurusy dodány a nasazeny. Ale ani naprostá jednomyslnost více či méně zdatných německých expertů nic nemění na jedné zásadní skutečnosti – že rozhodující je hodnocení ze strany cíle takového útoku, v tomto případě Ruska a jeho vlády, protože na něm závisí reakce. A pokud to ruská vláda – a v tomto případě téměř jistě v plné shodě s ruským obyvatelstvem – vidí jako německý útok, pak všichni tito němečtí experti nemohou výsledek změnit.
Stejný přístup lze opět nalézt ve vztahu k pravidlu nepřátelského státu v Chartě OSN, na které jsem se již několikrát odvolával. Argument, že nikdy nebylo uplatňováno a že vlastně přežilo, je irelevantní a německá vláda by si spíše měla položit otázku, proč se jí za téměř 35 let nepodařilo jej zrušit. Protože to, co je v zákoně napsáno, zůstává platným zákonem; v mezinárodním právu tomu není jinak než v Německu. Pokud se přesto neuplatňuje, jedná se do jisté míry o akt milosrdenství; jistě však existují okolnosti, za nichž toto milosrdenství nelze očekávat.
Co kdyby výše zmíněná trojice Merz, Macron a Starmer zrušila své cesty do Kyjeva, protože se jim ten den zdálo prostředí příliš nebezpečné? Protože předpokládají, že by mohl existovat důvod, proč by mohlo být o něco nepříjemnější, než by si přáli?
Nebo naopak, nebylo by zdravým rozumem chtít se takovému dojmu vyhnout? Co si například Friedrich Merz myslí o tom, když americký viceprezident J. D. Vance prohlásí, že německý establishment v současnosti obnovuje Berlínskou zeď? Podporuje ho to v očekávání, že Spojené státy jsou na straně Berlína, když on, Merz, zinscenuje velkou provokaci? Že pak také vehementně odmítnou ruský odkaz na zmíněnou klauzuli a případně i na porušení smlouvy dva plus čtyři a vrhnou se mu ochranitelsky v ústrety?
Největší obavy by měla vzbuzovat právě lehkost, s jakou toto ujištění zaznělo z Merzových úst. Jako by to bylo zcela normální, každodenní činnost jako čištění zubů, nic, nad čím by bylo třeba dlouho přemýšlet. Právě v tomto okamžiku se ukazuje, jak hluboko tato země klesla. Jak hluboko se posunuly misky vah. Aby nebyl ohrožen časový plán nové vlády, Bundestag se hlasitě dovolává odpovědnosti, kterou mají poslanci vůči budoucnosti země, zatímco rozhodnutí, které by ve skutečnosti mohlo během několika minut uvrhnout Německo přímo do války s Ruskem – ano, uvědomte si to konečně, Německo samotné -, se většinou ani nevnímá a nezmiňuje.
Tomuto panu Merzovi, v jehož myšlenkách jistě zaujímají větší prostor peněžní toky a hodnota pro akcionáře než blaho jeho spoluobčanů, byla včera svěřena rozhodovací pravomoc, která se většině lidí zdá navzdory dosavadní debatě o Taurusu spíše virtuální. Ale je skutečná. Otázka, kterou si měl každý položit před volbami a kterou si bude pravděpodobně ještě nějakou dobu klást při každých volbách, nezní: Líbí se mi to, co tento politik dělá, více nebo méně? Ale: Svěřil bych tomuto člověku svůj život?
Tato otázka není položena v žádném z desítek prováděných průzkumů. Protože Němcům se prodává válka, jako by šlo o nový televizní seriál; protože tato věc nemá tvář, tvar, zvuk ani vůni. Celá země se pak ocitá v situaci, kdy se to všechno může přiblížit mnohem víc, než si většina lidí uvědomuje. A někdo, komu byste takovou důvěru nikdy nechtěli vložit, drží v ruce červené tlačítko, jehož důsledky sice nemusí být tak katastrofální jako aktivace jaderných raket, ale mohou se k nim relativně blížit.
Co když Merz pomáhal plnit kyjevské hrozby na 9. května a dodal Taurus k útoku na Rudé náměstí? Bylo by mu k něčemu dobré, kdyby v Berlíně vběhl do vládního bunkru, protože i Orešník potřebuje na přelet z Ruska do Berlína ještě čtvrt hodiny? Nebo ví, že ten bunkr nemůže být dost hluboký? Možná si dává pozor, aby ten den v Berlíně vůbec nebyl.
Jistě, to by byl ten největší nesmysl, jaký si lze představit. Ne, vlastně největší myslitelný zločin, jaký by mohl Friedrich Merz se svou novou mocí spáchat. Možná to bude hrát o stupeň níž a ukrajinský terorismus, který živí Taurusem, se omezí na Krymský most nebo na oslavu v jiném městě. Možná se těší na to, že jako vrchol svého politického života využije výkonné pravomoci kancléře až do dna. Ano, možná je dokonce rozumný a nic se nestane.
Ale nikdo se smyslem pro zodpovědnost by něco takového neřekl tak nenuceně, jako to udělal Merz v této krátké scéně. To nevěstí nic dobrého.
Volba spolkového kancléře je vlastně jen formalitou. Koalice je sestavena, ministři jsou známí. Friedrich Merz však v prvním kole nezískal potřebnou absolutní většinu – jako první kandidát na kancléře v historii Spolkové republiky. Mezinárodní média tuto historickou událost jako takovou zachytila a někdy i dramaticky okomentovala.
Než byl Merz ve druhém kole nakonec zvolen spolkovým kancléřem, vyjádřilo se k dění v Bundestagu již mnoho zahraničních deníků. První neúspěch pravděpodobně zastíní alespoň mediální ohlas inaugurace. V zahraničí panuje nad německým parlamentem velké překvapení, které se pohybuje někde mezi „šokem“ a „překvapením“.
Vlevo Josef Paul Sauvigny (děda Merze), vpravo Joachim-Friedrich Martin Josef Merz
Další vládní krize?
Britský deník Guardian vidí v neúspěšném prvním kole voleb „šokující porážku“. Podle deníku The Times znamená pro Merze „zpětný úder pro jeho novou koalici se středolevými sociálními demokraty“. Deník Telegraph vztahuje události přímo na předsedu CDU: „Merz se při volbách spolkového kancléře ztrapnil.“
Americká média poukazují na politické škody, které by první neúspěšně kolo volby kancléře mohlo přinést. Merz „neočekávaně nezískal v prvním kole parlamentního hlasování dostatečnou podporu – a tím šest měsíců po rozpadu minulé spolkové vlády vyvolal další politickou krizi“, píše Washington Post.
Není jasné, „proč mu desítka členů navrhované koalice pod vedením Merze odepřela podporu“, píše Wall Street Journal. Ale: „Výsledek hlasování je v poválečném Německu bezprecedentní.“ New York Times označuje porážku v prvním kole hlasování za „neočekávanou“ a „znepokojivou“, CNN ji nazývá „trapnou“. Televizní stanice předpokládá politické důsledky: „Ačkoli se očekává, že nakonec najde cestu k moci, výsledek opět uvrhne zemi do politického chaosu.“
„Drama v Německu“
„Vůdce konzervativců byl ‚zrazen‘ 18 poslanci – a to se zdálo, že už je vše jasné,“ píše španělský deník El Mundo. Před druhým úspěšným hlasováním několik španělských médií zdůrazňovalo krizový potenciál neúspěšné volby kancléře. ‚V Německu vypukla zcela neočekávaná a bezprecedentní politická krize,‘ píše El País. Ekonomický deník Cinco Dias informuje o ztrátách na burze Dax, které „stahují dolů i evropské indexy“.
Francouzský finanční deník Les Échos mezitím tituluje situaci: „Drama v Německu“. Podle rozhlasové stanice RFI je tento vývoj „obrovským překvapením a obrovským zklamáním pro Friedricha Merze“. Polský zpravodajský magazín Polityka varuje, že z toho nakonec může těžit AfD: „Pokud se nepodaří dohodnout novou koalici, mohlo by dojít k předčasným volbám, které by mohla vyhrát AfD.“
