Po internetu se šíří film, ze kterého mají elity vítr. Nemohl do televize ani do kina. Jako za starých časů …..

Po internetu se šíří tichou poštou „undergroundový“ film, ze kterého mají současné probruselské elity osypky. Zamýšlí se totiž nad bilancí našeho členství v Evropské unii a otevírá diskusi, která v Česku nikdy neproběhla, ačkoli měla. I proto snímek s „nebezpečným“ názvem „nezapadá do dramaturgických plánů“…

 

[wp_ad_camp_2]

 

„Tento projekt je kompletně financován mimo zdroje EU. Díky Bohu!“ běží na obrazovce, která graficky připomíná pamětníkům dobře známý monoskop. Do toho hraje závěrečná věta Beethovenovy Deváté symfonie, známá i jako zhudebněná Schillerova báseň Óda na radost. A v posledních letech takéneoficiální hymna Evropské unie. Tóny kontrabasu však naznačují, že spíš než na radost se v následujících třiapadesáti minutách bude brnkat na poněkud temnější struny. Ty, které je dnes moderní a žádoucí umlčovat, ignorovat, blokovat či alespoň hanět. Řeč je o filmu s výbušným názvem Pryč z EU, který jen pár týdnů po zveřejnění získává punc nebezpečného undergroundového dílka, jež budí v ně­kte­rých kruzích doslova paniku.

Dnešní disidenti neboli lidé kritičtí ke stávajícímu společenskému zřízení, kteří nesdílejí budovatelské nadšení z převládajícího liberálně-demokratického fu­riantství, jež není ani demokratické, ani liberální, se dělí na dvě hlavní skupiny. Ti první křičí jako o život, a protože mnohdy nemají žádnou záklopku, připomínají bulimiky, kterým je odpírána jejich pochoutka. A pak, jakmile dostanou příležitost a někdo je pustí na internet, splácají páté přes deváté a vypouštějí do veřejného prostoru kromě rozumných argumentů či zamlčovaných faktů často úplné hovadiny, hoaxy, polopravdy, žlučovité výkřiky či na vodě postavené domněnky a senzace. Ti se pro dominantní názorový proud, který nám z televizních obrazovek, stránek novin a časopisů, ale i od tabule ve školách říká, co si máme myslet a jak je to správně, stali poměrně lehkým terčem.

 

[wp_ad_camp_2]

 

A protože se v očích novodobých inkvizitorů snadno zesměšňují a znevěrohodňují, objevují se neustále na špici seznamů obskurních projektů typu Evropské hodnoty nebo v článcích médií hlavního proudu, která svou energii místo na kvalitní informování soustředí na očerňování a zesměšňování oponentů, kteří slepě nedrží ústa a krok.

Představitelé této části informačního spektra, kam může patřit zuřivý bloger, vydavatel alternativního magazínu plného přejatých článků s tunou hrubek, důchodce přeposílající maily s pochybným obsahem nebo výstřední osoba s pestrou minulostí (co je to tady za hnusnou máničku!), jsou proto ostatním předkládáni jako blázni a podivínové, kteří hlásají bludy a zaslouží si minimálně opovržení, vyobcování ze „slušné“ společnosti či blokaci na sociálních sítích. A to aniž by se vůbec připustila diskuse a řešila podstata toho, co se – často možná neobratně – snaží vyjádřit a jestli náhodou v lecčems nemají pravdu. Vždy se něco vypíchne a to se omílá stále dokola. Jako kdyby se v 70. letech starý komunista posmíval tvůrcům samizdatového věstníku, že nemají ve svém plátku barevné fotky ani křídový papír a Svět socialismu vypadá mnohem, ale mnohem líp…

Cílem této manipulační techniky je jediné – aby lidé, kteří mají potenciál zastávat podobné názory a naslouchat, téma již dále neřešili a spokojili se s odpovědí, že je to tak, jak to je, a jinak to být nemůže, protože s Bruselem (dříve s Moskvou) na věčné časy a nikdy jinak. Kdo by byl snad na pochybách, nechť se „podívá na ty magory, kteří to hlásají; to přece musí být nějaká blbost“.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Pak je tady ještě ale i jiná skupina. Lidé, kteří dokážou dobře argumentovat, jsou sečtělí, mají přehled, zkušenosti a vystupování, znají míru a jsou zkrátka docela „normální“. „Provinili“ se jen tím, že si myslí něco jiného. Nebo prostě jen myslí. Pokud bychom k nim počítali i osoby, které se bojí svůj názor na veřejnosti projevit kvůli obavám ze ztráty zaměstnání, z posměchu či kritiky známých i neznámých, že mají na něco jiný názor, tvoří velmi pestrou a početnou část obyvatelstva. Patří mezi ně třeba doktoři, učitelé nebo podnikatelé, kteří vědí,že císař je nahý,ale navenek velebí jeho krásné nové šaty či mlčí výhradně ze společenských a ekonomických důvodů – aby nebyli poškozeni například profesně a ostatní je nešikanovali. Ostatně taková hypotéka je mocná čarodějka.

Jak vyplývá z logiky věci, ze všech nejméně je těch, kteří dokážou samostatně myslet, argumentovat, hovořit neagresivní, srozumitelnou formou pro masy, a hlavně – nebojí se jít s kůží na trh a říct svůj názor veřejně. Ti jsou ale zároveň „nejnebezpečnější“.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Otázky a odpovědi

Pozorný divák si všimne hned v úvodní sekvenci filmu, že za projektem stojí Centrum nezávislosti ČR a František Matějka. Právě on mezi takové „rebely“ patří. Mluví spisovně, slušně, klidně, nekřičí, nenechá se vytočit a i poměrně komplikované věci dokáže přednést bez jediného zaškobrtnutí.

Tenhle chlapík se stal čtyřnásobným blogerem roku na serveru iDnes.cz a do širšího povědomí veřejnosti se zapsal také jako místopředseda Strany svobodných občanů a zakladatel hnutí Referendum o Evropské unii, které vzbudilo pozornost jednak tím, že nebylo jasné, kdo za takovou „provokací“ stojí, a posléze i skutečností, že se do sněmovních voleb před dvěma lety pustilo s návrhem ústavního zákona, který si dalo do názvu. Ve volbách sice hnutí získalo pouhých 0,08 % hlasů, ale téma se dostalo díky názvu hnutí do všech médií – právě proto, že zpočátku ostatní politické strany netušily, odkud vítr fouká, byly nuceny zaujmout „preventivně“ nějaké stanovisko.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Za největší úspěch této iniciativy považuje František Matějka skutečnost, že byl referendu o Evropské unii věnován celý díl českotelevizního pořadu Otázky Václava Moravce, čímž byla de facto otevřena řádná debata o tématu, kterému se politické elity v Česku, ale i v celé Evropě vyhýbají jako muslim vepřovému. Své hnutí loni pan Matějka transformoval na Stranu nezávislosti České republiky, ale hlavní téma nezměnil – naopak.

Dokument Pryč z EU natočil bývalý moderátor televize Nova Stanislav Brunclík, kterého si mnoho diváků pamatuje coby sympatického průvodce publicistickým pořadem Střepiny na televizi Nova. Jeho profesionální zkušenost je na filmu dost znát, ze všeho nejzajímavějšíje ale odvaha, že se do toho vzhledem k napjatésituaci ve společnosti vůbec pustil.

Každý, kdo dnes nečurá stejným směrem jako proslulý bruselský chlapeček, to mezi hlavním proudem kolegů nemá vůbec lehké, a to v žádném oboru. Když ale František Matějka Stanislava Brunclíka oslovil, ten po chvíli rozmýšlení řekl: „Já ten film natočím, mně je to jedno.“ Ve skutečnosti to řekl ještě trochu jadrněji…

 

[wp_ad_camp_2]

 

A nemaže se s tím ani ve filmu: kultivovaně, klidně a srozumitelně míří přímo na komoru. „Klademe si otázky. Otázky nás formují. A samozřejmě odpovědi. Zdá se mi, že v dnešní informační době dostáváme spousty odpovědí, ale tak nějak bez otázek. Dostáváme odpovědi ,je to tak a tak‘ a ,tak je to správně‘. A hlavně už se dál neptejte. Lidé, kteří se ptají, jestli to tak opravdu je správně, místo odpovědí dostávají nálepky – extremista, populista nebo i nácek. V řadě případů jde přitom o lidi, kteří mají do extrému opravdu daleko. Pracují, dávají práci, tvoří hodnoty a kladou otázky. A chtějí na ně znát odpovědi. Pár takových lidí bych vám teď rád představil,“ začíná úvodním proslovem někdejší televizní hvězda, čímž zahajuje pořádnou „kacířskou“jízdu.

Taktika tvůrců je jasná. Žádné silné, emotivní a agresivní národovecko-konspirační řeči, které odradí každého umírněného skeptika, ale názory „obyčejných“ lidí. Kromě Františka Matějky ve filmu vystupuje Otto Černý, emigrant, signatář Charty 77, bývalý postkomunistický odbojář a vězeň, který seděl za zapálení sovětského tanku; Jakub Janda, spolumajitel výrobního podniku (nemá nic společného ani s šéfem politické neziskovky Evropské hodnoty, ani s bývalým skokanem na lyžích a poslancem za ODS); Vendula Dosedlová, maminka na mateřské dovolené; Benjamin Kuras, spisovatel, který žil dlouho ve Velké Británii a pracoval jako redaktor BBC; a herec a hudebník Martin Simandl, příznivec svobody. No řekněte, kdo by proti takovémuto vzorku společnosti mohl chtít protestovat? Úplně normální lidé. Jen nemají rádi EU. Ovšem právě to je dnes zdá se největší hřích.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Výbornou strategii ale zvolila i druhá strana. Pokud by byl film špatný, ukřičený a v kvalitě odpovídající produkci některých alternativních médií, která jsou často stejně agresivní a demagogická jako mainstream, jejž kritizují, už by ho asi cupovali v Newsroomu na ČT a propírali ze všech stran ve snaze o znemožnění. Jelikož je ale umírněný, média raději mlčí a předstírají, že neexistuje. A tak se – kromě třeba zmínky na hojně navštěvovaných Parlamentních listech – zatím šíří mezi lidmi spontánně, na doporučení a v undergroundu. I tak už jej prozatím na internetu vidělo zhruba 300 000 lidí. Na druhou stranu, i přívlastek undergroundového či „zakázaného“ díla filmu může rovněždost prospět.

Malý a velký národ

„Národ, ať je malý nebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost, jinak by přestal být národem,“ pronesl Jan Werich v roce 1968, pouhé tři týdny před vpádem sovětských vojsk do Československa. Jako kdyby něco tušil. Právě tímto výrokem, který vyslovil původně Jan Masaryk, začíná i film Pryč z EU. Bez ohledu na to, že nic takového jako před 50 lety s největšípravděpodobností nehrozí. Dnes se státy zabírají mnohem jemnější formou.

Celé Masarykovo vyjádření bylo ještě mnohem zajímavější a nadčasovější: „S tátou (Tomáš Garrigue Masaryk) jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo zahodil flintu do žita jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, táta se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul. On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější. Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washingtonu.

 

[wp_ad_camp_2]

 

A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.

Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem. S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých velikých básních a veliký zahradník před Hospodinem. Karel Čapek. Jednou, když jsme zase takhle mluvili, von povídá: ,Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým větvím mízu. Takhle by se měly chovat velmoci k malým národům,‘ povídal ještě Čapek.“

Hezká představa, ale zpět do reality. Evropská unie vznikla jako reakce na hrůzy druhé světové války; užší spolupráce mezi národy se jevila jako nanejvýš logická. Spíš než na ideách vzniklo původně Evropské hospodářské společenství jako obchodní projekt, což se ale nijak nevylučuje. Naopak. Jednotný evropský trh, ke kterému se zpočátku připojily Německo, Francie, Belgie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko, byl založen na čtyřech svobodách– volném pohybu zboží, služeb, osob a peněz. Postupně přistoupily další státy a od roku 1979 se volí v jednotlivých členských státech zástupci do společného evropského parlamentu.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Od těch dob ale společenství, jež se během poválečných desetiletí postupně transformovalo v Evropskou unii, doznalo výrazných změn. K referendu o vstupu České republiky došlo v roce 2003. Po kampani za veřejné peníze, která nerozpoutala diskusi o výhodách a nevýhodách tohoto kroku, ale reklamně vyzdvihovala jen klady a světlé zítřky, se 77 % občanů vyslovilo pro vstup.

Poznámka terezy: Všimněte si, jak se sestry, Theresa May a Angela Hitler-Merkel oblékly do stejné barvy…

Je to ale legrace v té Evropské unii, že? Foto ProfimediaV zákulisí se ale děly jiné, důležitější věci, o kterých občané neměli ani tušení. V rozhovoru pro Lidové noviny to v roce 2016 přiznal i profesor Arsene Verny, který řídil tým byrokratů z Evropské komise při jednáních o přistoupení Česka a dalších „východních“ států. „Šlo o to, jakým tempem měla být ta která část evropského práva včleněna do národních právních systémů přistupujících států. Velmi jasně jsme lobbistické tlaky cítili v oblasti farmaceutického, potravinářského, těžkého průmyslu či petrochemie. Německo a Francie tlačily na to, aby byly některé normy včleněny do českého práva co nejdříve, aby z toho jejich firmy mohly profitovat.“ A to se „povedlo“ především z německého pohledu na výbornou.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Důkazem budiž třeba dubnové rozhodnutí EU, že se smí i nadále Čechům, Slovákům, Polákům, Maďarům či Bulharům a Rumunům ve stejných obalech za stejné nebo větší peníze prodávat šizené a mnohem méně kvalitní zboží. Nebo fakt, že zhruba 60 % zákonů a norem schvalovaných v českém parlamentu je jen povinná implementace evropských nařízení z dílny nikým nevolené Evropskékomise, která má téměř absolutní moc. Jak říká František Matějka: „Ve skutečnosti to rozšíření bylo primárně přínosem pro ty velké státy, které potřebovaly najít nový odbyt svých služeb a výrobků. To nemá nic společného s nějakým přátelstvím a nadšením.“ Zvláště po schválení kontroverzní Lisabonské smlouvy, po jejímž podpisu přechází stále více pravomocí z jednotlivých států do rukou, které nikdo nevolil a nezná a které hlasují za „nadnárodní“ zájmy.

O tom, co vstup České republiky a ostatních postsovětských zemí do EU přinesl Západu, se téměř nemluví. O to víc se skloňuje, jak bychom měli být vděční za dotace, které směrem k nám z Bruselu putují. „Je to téměř v každém prdu, který se objeví v médiích,“ zmiňuje Stanislav Brunclík a otevírá toto velké téma. „Jeden člověk, patřičně pyšný na své vzdělání, mi v nedávné diskusi řekl, že bez Evropské unie a jejích dotací bychom byli už úplně v p*deli. Na otázku proč mi bylo odpovězeno, že už by se tady nepostavilo vůbec nic.“

 

[wp_ad_camp_2]

 

Propaganda dotací je velmi propracovaná. Prakticky každý dotovaný projekt má totiž v rozpočtu vyhrazenou poměrně štědrou kapitolu na propagaci dotace samotné. Což je geniální… Daňoví poplatníci v Evropě si zkrátka platí reklamu toho, jak skvěle se jim díky EU žije. Jenže je to stejné, jako kdyby vám někdo sebral z peněženky dvoutisícovku, a pak vám obřadně půjčil dvě stovky; a za dalších pár (vašich) stovek se za to pochválil.

Celý rozpočet EU v roce 2019 činí v přepočtu 4,3 bilionu korun. „Domnívám se, že tak, jak je EU dlouhodobě vedena, podporuje velké koncerny, které od ní dostávají nahrávky. Já už jsem se ve škole učil, že ekonomiku každého státu tvoří drobní a střední podnikatelé, ale zase pro ty velké hráče ti drobní a střední, z nichž může velký vyrůst, jsou absolutně nevhodní. Z mého pohledu je to tak, že ten malý je tomu velkému schopen tak uškodit, že je toho malého lepší nemít. To je současný koncept řízení Evropské unie. Pro ty malé a střední se nevytváří žádný prostor,“ je přesvědčen majitel strojírenské firmy Jakub Janda.

A takhle obyčejně neobyčejně ve filmu jeho protagonisté promlouvají a mluví o tématech, o kterých se dnes ve veřejném prostoru nediskutuje. Chodíme kolem současných problémů po špičkách, protože je vytvářena společenská atmosféra, v níž je povoleno jen chválit nebo mlčet. Jako kdyby se jen vyměnila modrá barva za rudou…

 

[wp_ad_camp_2]

 

Malý a velký národ

V tomto dílku primárně vůbec nejde o to, co si jeho tvůrci myslí a jestli s nimi ve většině věcí souhlasíte, nebo nesouhlasíte. Ani nejde o to, jestli má, nebo nemá Česko odněkud vystupovat. Na to by si měl každý udělat názor sám. Otázka je ale jak, když se o tom ani nesmí mluvit. Nejenže film Pryč z EU odmítly vysílat všechny televize, jeho březnovou premiéru ze strachu odřekla i oslovená kina či divadla – podle stejného scénáře. Jakmile se dozvěděli název filmu, pokládali vyděšeně telefon. Případně neoficiálně přiznali, že film je v pořádku (některým se i líbil), ale vysílat ho nemohou, protože by měli problémy. Oficiálně „nezapadá do dramaturgického plánu“.

Nejdále pokročilo vyjednávání s pražským kinem Ponrepo, kde došlo dokonce i na jakousi „generální“ zkoušku. Jenže nějaký uvědomělý technik, když slyšel, o čem se ve filmu mluví, ustaraně zvedl telefon, načež bylo vysílání pár dní před premiérou zastaveno, protože se „nehodí do dramaturgického plánu“. Narychlo muselo být promítání přesunuto, ale kvůli zmatkům a změně místa na poslední chvíli skoro nikdo nedorazil. „Smutné na tom je, že je to kino provozované příspěvkovou organizací státu, že si ho platíme ze svých daní, že v něm vysílají z veřejných peněz dotovaná díla. Ovšem když ho chceme využít ve volném čase my a zaplatit za to, nevejdeme se do záměrů kina. Má to pro nás jistou vypovídající hodnotu o tom, co a proč se za veřejné peníze vysílat může a co ne,“ konstatuje František Matějka. Jako za starých časů?

 

Milan Vidlák | Časopis Šifra

Je možné, že film za nedlouho YouTube smaže. Proto si ho můžete stáhnout zde: PryczEU-film.cz