;
…..je velice zajímavý článek, který byl zveřejněn na blogu aluška.org.  Dnes snad každý ví, že žijeme v duté zemi. Kdo ještě nezavadil o tato data, doporučuji přečíst…..

10:54

Dnes v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Dutá země

 horník
Milí čtenáři, duben mi přinesl na zlatém podnose článek, ze kterého jsem byla paf a ze kterého bude běhat mráz po zádech i vám.
Někteří možná víte, že se po celé planetě Zemi nachází podzemní města. Věřili byste však, že se v roce 1965 do jednoho zapomenutého podzemního komplexu omylem propadli dva čeští horníci?
KGB událost pečlivě zametla pod koberec, pravdu se proto veřejnost dozvídá až dnes.
Velice děkuji čtenáři, který tento materiál velkoryse nabídl na Aluška.org, jsem za něj velice ráda. K článku přikládám i úvodní dopis autora.
Dopis:
,,Dobrý den Alue,
rád bych se s Vámi, a pokud to umožníte, i s ostatními čtenáři podělil o snad zajímavý, ale každopádně dramatický rozhovor s mým dlouholetým kamarádem a přítelem, který jsem převedl do psané podoby, aby zůstal zachován a byl přístupný co nejširší veřejnosti.

Na světě je stále mnoho pochybovačů, ba i lidí, kteří se skutečnosti dutého světa přímo vysmívají, a já doufám, že Jarův příběh by některým z nich mohl otevřít oči. Já sám znám Jaru už mnoho let a za sebe můžu říct, že ačkoliv toho hodně vytrpěl, ani jednou v životě nemusel ohnout hřbet a vždycky byl tím nejrovnějším a nejryzejším charakterem.

Děkuji Vám za Vaši krásnou a milou činnost v tomto chaotickém světě a
přeji Vám mnoho vnitřního štěstí.

Milcha“

Příběh horníka Jaroslava z Ostravy

,,Byl to takový normální den. Šel jsem do roboty jako jindy, i svačinu jsem měl připravenou. Fárali jsme a netušili, co přinese několik dalších hodin. Naším úkolem bylo obnovit rubání na sloji Hubert a už to samo bylo dost nepříjemné.“
Tak začíná svou vzpomínku na den, který změnil celý jeho život, dnes osmdesátiletý horník Jaroslav Švarc z Ostravy. Nic toho poklidného rána nenasvědčovalo tomu, že se setká nejen možná s pozůstatkem prastaré, technicky vyspělé civilizace, ale nakonec i se zájmem tehdejší KGB.
,,Rubali a odklízeli jsme zhruba v jednom kilometru a bylo pekelné horko. Vzpomínám, že kamarád Jožin byl celý mokrý potem a já si z něho dělal legraci. Ještě dnes je mi při té vzpomínce do pláče…
…asi po dvou hodinách k tomu došlo. Nejdřív jsme pod nástroji uslyšeli dutý zvuk. Tomu jsme nevěnovali pozornost. Ještě několikrát jsme zavrtali do kamene, když v tom se pod námi probořila zem a my se „pod tou zemí propadli pod zem“(to mě v tu chvíli napadlo).
Dopadli jsme docela tvrdě, bál jsem se pohnout a zjišťoval jsem, jestli nemám něco zlomeného“
Pan Jaroslav dál líčí zkušenost vymykající se jakýmkoliv představám a jakékoliv realitě, s níž se dnes a denně setkáváme.
,,Probořili jsme se z výšky asi čtyř metrů, a když se usadil prach a my se jakž takž vzpamatovali, přišel první šok – místo naprosto úplné tmy okolo nás bylo namodralé světlo. To odnikud nevycházelo, prostě tam bylo.
Druhým překvapením byla jakási podivná vůně. Něco jako když jste za deště poblíž elektrických stožárů (asi ionizovavaný vzduch?).
Další, o hodně větší šok nastal, když jsme se rozhlédli kolem sebe. Čekal jsem minimální prostor nějaké dutiny, kde se sotva pohneme, ale rozhodně ne tohle! To nebyla nějaká dvoumetrová sloj – to byla naprosto regulérní krajina – černošedá, zalitá bleděmodrým světlem.
Na zemi ležely zuhelnatělé stromy – všechny byly padlé jedním směrem, všechny vyvrácené obrovskou silou někdy snad před milióny let – ale zachovalé, jakoby mumifikované.“
Tento obyčejný horník nikdy nic neslyšel o teorii duté země, nikdy ani nečetl o tunguzce, jakékoliv paranormální jevy mu byly cizí. Teď však, spolu se svým kamarádem, čelil naprosto nové realitě. Zatím byli oba konsternováni tímto přírodním úkazem, ale opravdu to bylo všechno jen v režii přírodních sil? Jaroslavovy vzpomínky pokračují:
,,Vidět bylo dokonale a v dálce za vyvrácenými stromy se tyčil nějaký sloup. Mysleli jsme, že to bude nějaký komín nebo větrací šachta a rozhodli jsme se k němu dojít. Nějak jsme se domnívali, že to musí souviset se šachtou a že bychom tam zkrátka měli jít a pak uvidíme.
Vydali jsme se kolem padlých, obrovských, snad sto metrů dlouhých kmenů. Neustále jsme klesali a kupodivu se teplota nezvyšovala. I Jožin se už nepotil a v podstatě jsme teplotu ani nevnímali.
Neustále jsme měli pod nohama uhlí a blížili jsme se k tomu sloupu. Jeho pata byla za mírným valem a vršek se ztrácel v tom modrém světle, kde jsme tak nějak automaticky předpokládali strop, který však nebyl nadohled.
Šli jsme necelou hodinu, bylo to daleko. Dnes odhaduji něco ke třem kilometrům. Nikde nebyl vidět žádný konec. Nic co by naznačovalo, že jsme v dutině. Jen za námi se tyčila skála, ze které jsme vypadli. Čím déle jsme šli a o celé té věci rozmlouvali, tím víc nám to připadalo absurdní.
Dokonce nás napadlo, že máme halucinace, protože jsme se nadýchali kysličníku uhelnatého a že za chvíli umřeme. Nic takového nám zřejmě nehrozilo a my jsme ve zmatku šli dál, ke komínu. Musel to být komín, protože byl hranatý, což už jsme začali rozeznávat. Byl i lesklý. A začínal nás tak nějak znepokojovat. Byli jsme prostě nějak z toho celí nervózní.
Už jsme byli natolik blízko, že jsme viděli, jak ke každé hraně komína patřil takový malý, asi jeden a půl metrový komínek – dokonalý osmistěn, o průměru asi 40 až 50cm. Komín byl také osmistěn.
Teď už jsme stáli přímo u něj a vnímali ten znepokojivý pocit, který jeho blízkost vyvolávala. Jako by nás přitahoval – dotýkali jsme se jeho dokonalých stěn a měli pocit, že nemá žádnou teplotu, navzdory tomu, že jsme očekávali chladný kov.
Pak to přišlo! Najednou jsem dostal rozkaz – vnitřní rozkaz. Běž k hornímu sloupku a dotkni se jedné konkrétní stěny. Musel jsem uposlechnout, cítil jsem, že musím uposlechnout. Tak jsem se dotknul jedné stěny prvního sloupku, pak jsem byl vnitřně doslova dotažen ke druhému a dotknul se další konkrétní stěny. Následoval další a zase se dotknout jen jedné konkrétní stěny – jen jednou a pokračovat k následujícímu.
Takhle jsem obešel celý hlavní sloup, dotýkaje se různých stěn sloupků, vytvářel jsem šifru, kterou jsem nechápal, byl jsem puzen silou, která mě daleko převyšovala, cítil jsem se jako Mojžíš, který dostává desatero (to mi blesklo hlavou v jednu chvíli, mezi 6. a 7. sloupkem).
Byl jsem u posledního, ani jsem nepřemýšlel, nepotřeboval jsem přemýšlet, jen jsem byl, jen jsem vnímal, že existuji a že už mě přemýšlení neomezuje, že naprosto jistě vím, že se musím dotknout páté stěny posledního sloupku, že za tím dotykem mě čeká další etapa na cestě lidským bytím.
A pak se to stalo! Už jsem to nebyl já – stal jsem se osmistěnným sloupem, pilířem podpírajícím celý vesmír. Spojnicí světů. Dneska by v televizi řekli, že to bylo něco jako červí díra, nebo tak něco. Byl jsem mimo prostor a čas. Netuším jak dlouho – jeden nádech? Hodinu? Celý život? Nebo 13,8miliardy let?“
Tak to je skoro závěr úžasného vyprávění úžasného pana Švarce. Úplný konec je bohužel daleko prozaičtější. Pan Jaroslav přišel k „normálnímu“ vědomí na nosítkách, když už byl na denním světle tohoto světa.
K jeho překvapení ovšem nemířil do sanitky, ale ke dvěma přistaveným černým čajkám (auta tehdejší KGB), kam ho, za naprostého mlčení, vtáhli a odvezli na „lékařské“ vyšetření a k výslechu.
Dlouhé hodiny dokola odpovídal na stále stejné otázky. Byl však trpělivý, protože věděl, co jsou ti muži zač. Věděl, že ačkoliv si myslí, že pracují pro Moskvu, že ve skutečnosti je řídí někdo jiný. Věděl, že za čtyři roky budou pomáhat s příjezdem tanků, věděl, že za dvacet let budou pomáhat jakémusi sdružení s názvem občanské fórum. Věděl, že tu budou vždy.
Kamaráda Jožina už nikdy neviděl – oficiálně prý zahynul při závalu ve sloji Hubert, neměl ani oficiální pohřeb. Jaroslavovi bylo samozřejmě zakázáno o celé věci mluvit – pod pohrůžkou naprostého vyhlazení celé jeho rodiny.
Dnes, kdy Jaroslav je už prakticky sám a cítí ve vzduchu podobné transformační napětí, jako tehdy u Sloupu světů, se cítí povinen o tom všem informovat co možná nejširší veřejnost.
,,Je čas ke změně. A jak to cítíme my, tak to cítí i oni a proto stupňují tlak. Proto se ve světě dějí hrůzy, ze kterých nás vyvede jen úplná transformace do dalších dimenzí, tak jako pomohla tenkrát mně, abych viděl jasnou a konkrétní budoucnost, a získal i jiné vyšší dary a zasvěcení. Kéž by měl každý člověk svůj Sloup světů,“ uzavírá Jaroslav Švarc.
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.
Loading...

AdBlock je aktivní

 

 

Používáte nástroj pro blokování reklamy. 

Budeme rádi, když naši práci oceníte a nastavíte pro tento web výjimku v Adblocku.