;

,,Změna je konečným výsledkem každého skutečného učení.” ~Leo Buscaglia

Měla jsem problém s odpuštěním. Když jsem byla malá, naučila jsem se omlouvat, když jsem něco pokazila, a odpouštět druhým lidem, když něco zkazili oni. Se třemi sestrami, které od sebe dělí dva roky, jsem si to v dětství dost procvičovala (všechny jsme to dělaly).

Byla to celkem běžná rutina:
1. Někdo něco pokazil – řekl něco hrozného, něco ztratil, rozbil nebo někoho uhodil.
2. Druhý člověk se naštve nebo rozčílí a případně se rozpláče.
3. Obě jsme si vzaly trochu času a pak jsme přiznaly, že jsme udělaly něco špatného, a omluvily bychom se.
4. Vzájemně bychom si odpustily.
5. Pokračovaly bychom v tom.

V téhle rutině jsme byly docela dobré. Naše hádky netrvaly moc dlouho. Možná den, nebo maximálně dva. Nedržely jsme v sobě zášť a netrestaly jsme se.

Rodiče mi umožnili bezpečně říkat pravdu.
,,To ty jsi nacouvala do garážových vrat?”
,,Rozbila jsi ten hrnec?”
,,Shodila jsi sestru do koše na prádlo?”

Někdy to byly děsivé otázky, ale ne až příliš děsivé. Bylo bezpečné být upřímná. Naši rodiče nám vlastně dávali jasně najevo, že lhaní je daleko odpornější varianta, a vždycky nám poděkovali, když jsme řekli pravdu. Existovaly tresty, ale také odpuštění a láska. Když se můžete opřít o odpuštění, je mnohem snazší říkat pravdu.
A tak jsem si to přenesla i do dospívání. Když mi lidé ubližovali, uráželi mě nebo byli bezohlední, nebrala jsem si to příliš osobně a nechovala jsem k nim zášť. Snažila jsem se na to dívat z jejich perspektivy. Prostě jsem předpokládala, že ať už udělali cokoli, nemělo to se mnou nic společného, nebo že mají v životě jiné starosti. Nebo jsem předpokládala, že se v danou chvíli prostě snažili, jak nejlépe uměli.

Pokračování článku: Problém s odpuštěním a co teď dělám místo toho

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.

AdBlock je aktivní

 

 

Používáte nástroj pro blokování reklamy. 

Budeme rádi, když naši práci oceníte a nastavíte pro tento web výjimku v Adblocku.