Milí čtenáři, nedávno jsem vydala článek založený na dopisu čtenářky, která pracuje s automatickou kresbou. V dopisu vysvětluje, že byla požádána o nakreslení současných guru, kteří o sobě dokonce tvrdí, že jsou vtělení bohové. Vycházely šokující destruktivní výjevy, i když původně očekávala něco lepšího. (Článek si můžete přečíst zde, je velice zajímavý: Takto vypadá automatická kresba aury Sri Swamiho Vishwanandy a Sai Baby: Hrůza a děs, píše čtenářka)
Výstižnost jejích kreseb i doprovodných komentářů mě tak zaujala, že mě napadlo sestavit společný rozhovor. Výsledek našeho snažení si můžete přečíst níže. Pro rozsáhlost jsem rozhovor rozdělila na seriál a velmi vám ho doporučuji, je plodný a určitě vás obohatí.

[wp_ad_camp_2]

Na úvod děkuji za tuto možnost společného rozhovoru. Ráda bych se zeptala, jak tě napadlo začít se zabývat automatickou kresbou a jak vlastně vypadaly tvé začátky? Bylo to jako najít něco co už dávno umíš, jenom jsi na to jakoby ,,zapomněla”, nebo byly naopak začátky rozpačité, těžké, zdlouhavé a nejisté? Do jaké míry je to o vrozeném talentu, nebo naopak o cviku?

Já také moc děkuji začala bych takto:
Ta schopnost nepřišla náhle, byla to v mém případě mnohaletá cesta zdokonalování a intenzivní snahy. O možnosti kresby jsem věděla dlouho a přitahovalo mě to. Začínala jsem jako samouk a kreslila pouze tužkou. Zprvu jsem zkoušela základní čakrový systém, intuitivně jsem vyhledávala tužkou poškozená místa na těle nakresleného panáčka. Rok od roku mi to šlo lépe, ale vždy jsem cítila, že mám malou sebejistotu a nemohu se o výsledek “opřít”. Nevěřila jsem si.
Takže jsem kresbu mnohokrát odložila s tím, že na to nemám talent, ale pak jsem se k ní znovu vrátila 🙂 …Teď bych řekla, že jsem k ní spíš ,,byla vrácena” 🙂

[wp_ad_camp_2]

Za nějaký čas jsem byla požádána jednou terapeutkou o zakreslení určitého problému, který se poté částečně vyřešil a tehdy mě napadlo, proč vlastně nekreslím barevně, ale jen černobíle? Zkusila jsem tedy použít pastelky a jako bleskem se náhle kresba ,,spustila” naplno, jakobych ji dělala odjakživa s naprostou samozřejmostí. Doteď se musím pousmát, když si vzpomenu, jak jsem poprvé v auře zakreslila přítomnost astrálního parazita. Pomyslela jsem si tedy: „Co tam sakra dělá ta moucha?“ 🙂

Zpětné vazby mě začaly utvrzovat v tom, že TEĎ už se ve mě ta ,,vlastnost” ukotvila a že nemusím být nejistá. Velmi dlouho jsem totiž bojovala s pocitem veliké odpovědnosti a strachu, abych v této činnosti dokázala být skutečně přesná a kvalitní. Upřímně nemám ráda v čemkoliv suverénní ,,rychlokvašky”, které pak vůbec netrápí, že lidem předhazují bludy a mohou je svou nezodpovědností a hloupostí velmi poškodit… hlavně, že včas vyinkasují hotovost 🙂
Velkým vzorem jsou mi naopak lidé, kteří perfektně a funkčně rozumí svému řemeslu, byť je to řemeslo spirituální.

Takže určité sklony a talenty v člověku jistě musí být, duše ví, kde je její silná stránka a bude na vás stále ,,dotírat”, dokud vás nedokope k určenému:) Někdy je to cesta trnitá a komplikovaná, nic nedostanete zdarma – to je tedy můj případ, ale říkám si, že postupná poctivá práce, která neslibuje žádné zlaté doly, člověka „vychová“ a charakterově zkvalitní lépe, než rychlý vzestup bez zkušeností a uvážlivosti, po něm může přijít tvrdý pád. Tím hůře, když nespadnete sami, ale strhnete s sebou další, kteří vám důvěřovali.

Měla jsi někoho nebo něco, odkud jsi čerpala podporu, rady nebo inspiraci při nácviku automatické kresby? Kdyby tu byl někdo, kdo má seriózní zájem se to naučit dobře, doporučila by jsi mu nějaký konkrétní zdroj ze kterého by měl čerpat, knihu co ti pomohla, vhodný postup, nebo je to celé jenom o individuálním rozvíjení svého vrozeného nadání a univerzální návod neexistuje?

 

Pokračování zde: Rozhovor o automatické kresbě 1.díl: Když jste pro něco povolaní, nebojíte se. Strach je jako radar

[wp_ad_camp_2]

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.