Stisk rukou, na který čekal celý svět. Fundovaná analýza setkání Trump- Putin od znalce velmocenských summitů Milana Syručka

To se stalo i v Hamburku, kde se sice oba státníci také setkali na takzvané neutrální půdě, ale v místnosti americké delegace, tedy na půdě USA. V podobném duchu probíhalo i zákulisí tohoto historického setkání, od prvního stisku rukou. A vzhledem ke kampani, která se v USA vede v souvislosti s údajným ruským vměšováním do amerických prezidentských voleb, bylo jasné, že první vstřícné gesto musí vyjít od Trumpa. Koneckonců to bylo i podle pravidel slušnosti: Trump je starší.

Ještě jeden detail, který nám – pokud vím – unikl: Všichni účastníci měli na klopách odznak s logem konference. Na něm je obrys sovětské ponorky B-515, která se potopila u německých břehů, Němci ji vyzdvihli a udělali z ní muzeum. Na jejím podkladě je nápis: G 20 Germany 2017 Hamburg.

Víte o tomto setkání více než naše veřejnost, například o atmosféře, která ho provázela?

Vladimir Putin přiletěl do Hamburku v noci. Ještě před odletem se setkal s předsedou komise pro mimořádné události Vladimirem Pučkovem. Škoda že ho také nevzal s sebou, mohl pomoci hamburským policistům. Ale asi šlo o to, aby podobná událost nevzplála rovněž v ruské metropoli.

Prezidentův tiskový tajemník Dmitrij Peskov na adresu hamburských demonstrantů uvedl, že „nijak neovlivnili naši práci, vše jde podle plánu“. Nebylo to však tak zcela pravda. Putin se sice podle plánu zúčastnil setkání skupiny BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – a odtud přejel na zasedání G20, které se také shromažďovalo podle plánu, ale přece jen byl poněkud narušen. Putin si na uvítanou stiskl ruku s Angelou Merkelovou a cosi jí pošeptal, že se zasmála, a dokonce rozhodila ruce. Poté se u stolku v předsálí pozdravil s japonským premiérem Šinzo Abém a předsedou Evropské komise Donaldem Truskem, když k němu přistoupil jiný Donald – Trump, který právě vešel. Toto potřesení rukou v plánu nebylo a není divu, že ho většina novinářů nezaznamenala.

Trump a Putin si třesou rukama, Jean- Claude Juncker přihlíží

Avšak to hlavní setkání, dopředu naplánované, se teprve mělo konat. Čekalo se na něj dost dlouho, někteří skeptici tvrdili, že k němu ani nedojde. Nakonec se uskutečnilo v Hamburku, v místnosti vyhrazené americké delegaci. Putin byl tedy u Trumpa na návštěvě a ten se ujal řízení novinářů. Nejdříve oba seděli v křeslech, když novináře vpustili do sálu, a oba mlčeli. Poté Trump novinářům poděkoval, že přišli, což znamenalo, že už mají odejít. Vzbouřili se však a žádali na státnících, aby si stiskli ruku. A tak opět to byl Trump, kdo se naklonil k Putinovi a podal mu ruku. Svým stylem dlaní navrch, ale partnera k sobě nepřitáhl, jak bylo obyčejně jeho zvykem, aby demonstroval svou převahu. Stisk, na který čekal celý svět.

Popisuji to tak podrobně zejména proto, že právě v podrobnostech je možné vyčíst charakter tohoto setkání. To, co si přitom řekli, už bylo citováno i u nás. Před odchodem následoval nový stisk rukou. Nejen pro kamery. Vždyť jsme zaznamenali detail, že si v průběhu několika minut vlastně stiskli ruku třikrát. To nebyla jen náhodná zdvořilost.

Vzpomínám si, jak před prvním setkáním Reagana s Gorbačovem v Ženevě američtí poradci nacvičovali svého prezidenta, v jakém odstupu má stát, jak má přitom naklonit hlavu, jak silný to má být stisk. Jazyk diplomatů nejsou jen slova. Gesta mají vyjádřit, co slovem nelze přesně definovat. Za léta novinářské praxe se naučíte vnímat i takové detaily, zvláště když víte, jak se předem připravují a co mají znamenat.

I zde bylo možné uhádnout, že jejich rozhovor nebude trvat jen plánovaných 35 minut, nebude pouze zdvořilostní. Ale přece jen se málokdo domníval, že potrvá 2 hodiny a 15 minut. To dokazuje šíři a hloubku problémů, o nichž se diskutovalo, i když je k tomu třeba připočíst čas na překlad. Oba neměli sluchátka, překladatelé – ruský do angličtiny, americký do ruštiny – jim tlumočili větu po větě. Opět to nebyla jen technická záležitost. O čem hovořili, měli slyšet jen ministři zahraničí o oba překladatelé vázaní absolutní mlčenlivostí. Kabinové tlumočení takovou možnost neposkytovalo. Vidíte, jak záleží na každém detailu?

Po setkání referovali novinářům o jeho průběhu oba ministři. Ale ještě předtím, v době, kdy jednali, před novináře předstoupil ruský ministr ekonomiky Maxim Oreškin a zmínil se o nepřímém sporu mezi oběma státníky na plénu dvacítky – o spravedlnosti v obchodě. Trump ji obhajoval, ale Putin namítl: o jakou spravedlnost se jedná, když existují sankce?

Po skončení tohoto setkání, kdy ostatních 18 účastníků jim prominulo, že je zdrželi, předstoupil před novináře ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který ho označil za „konstruktivní a přínosné“. V čem jsou zájmy Ruska a USA společné, je třeba postupovat efektivněji. Proto například Washington jmenuje zvláštního představitele pro Ukrajinu, obě země vytvoří jakýsi spojovací kanál a budou společně stimulovat Kyjev k plnění minských dohod. V Sýrii bude vytvořena bezletová zóna a v části země se nastolí klid zbraní. A konečně, obě země se zapojí do řešení jaderného problému Korejského poloostrova. Opakuji Lavrovova slova, v našich médiích jsem takto přesné vyjádření neslyšel. Lavrov dodal, že se také hovořilo o kybernetických útocích a vměšování se do voleb v jiné zemi. Podle jeho slov Putin ujistil Trumpa, že toho se Moskva vůči americkým volbám nedopustila. Pokud vnímáte nuance, Lavrov hovořil o Moskvě neboli Kremlu. Ale to nejsou všichni ruští občané…

[wp_ad_camp_1]

Nechci si hrát se slovíčky. Ale co jiného lze citovat než slova? I když ani to není přesné. Vzpomínám si, jak mě Sergo Berija jednou vyprávěl, proč také jeho poslal Stalin do Teheránu na vůbec první konferenci velké trojky v průběhu druhé světové války. V sovětském velvyslanectví, kde byl tehdy ubytován Roosevelt, byly samozřejmě namontovány odposlechy. Když tam amerického prezidenta navštívil Winston Churchill, aby se poradili, odposlech zaznamenal, co si říkali, a to překladatelé přeložili Stalinovi věrně. Ten však na Berijově synovi, jenž rovněž ovládal angličtinu, chtěl, aby mu k tomu dopisoval, jakým tónem byla jednotlivá slova řečena, zda vážně či ironicky, s důrazem nebo bez něj. A faktem je, že to leckdy bývá důležitější než jen doslovný překlad.

Také ještě jedna poznámka na okraj o tom, že Putin i při veškeré své serióznosti neztrácí smysl pro humor. Projevilo se to při dvoustranném setkání s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Oba se již osobně znají od Putinovy návštěvy Versailles. A tak tón jejich besedy byl volnější. Macron se omluvil za své zdržení: „Nijak jsme se nemohli domluvit ohledně klimatu…“ A jak usedl do křesla, snažil se nenápadně povytáhnout si své ponožky. Putin to však zpozoroval a poznamenal: „Teď to snad s klimatem bude lepší…“ Poté už vážně dodal, že Ruská federace podporuje Pařížský protokol, třebaže „čestně se přiznám, příčiny změn klimatu nejsou ještě vědecky objasněny“. To spíš dodávám na odlehčení, takových epizod bývá při podobných událostech mnoho, ale to jsou spíše sousta pro bulvár.

Jaký je podle vás Hamburg v ohlasech světových médií?

Upřímně řečeno, na takový obzor hodnocení je ještě příliš brzy, v dané chvíli převažuje zpravodajství. Ale už z prvních ohlasů a titulků je zřejmé, že celá konference, ale zvláště první setkání hlav obou velmocí, je přijímáno pozitivně a hlavně s ulehčením. Jak poznamenal Putin při tom druhém stisku rukou – prvním oficiálním – čím se objevují ostřejší problémy, tím spíše je třeba o nich hovořit osobně. To se stalo a prakticky ve všech hlavních – Ukrajině, Sýrii, teroristech, jaderných zbraní v KLDR – jsou alespoň naznačeny cesty k jejich společnému řešení. Co víc bylo možné očekávat?

Z hanzovního města Hamburk se stalo uzavřené město, uvnitř tisíce a tisíce demonstrantů. Proč se raději pro takové setkání nezvolí nějaký ostrov nebo poloostrov?

Zaprvé proto, že se jednalo o příležitost. Takovou umožnila hamburská konference G20, nebyla svolána jinam. Ale ještě k vašemu návrhu jednat na ostrově. Pravda, mám doma v knihovně Atlas odlehlých ostrovů a Ostrovy, na kterých ztroskotávám. Sáhl jsem po nich, abych odpověděl na tuto otázku. Ale ten druhý atlas jsem hned odložil, když jsem se u sedmého dočetl, že tam vlála německá vlajka. Ztroskotanec z posledních sil doplaval k jeho břehu, když na něj zavolal nějaký muž: „Člověče, neumíte číst? Tady je plavání přísně zakázáno!“

V tom prvním mě zaujaly dva ostrovy. První se nachází v Karském moři Severního ledového oceánu a jmenuje se Samota. Byla na něm vybudována výzkumná stanice, ale během druhé světové války ji zničila i s posádkou několika granáty německá ponorka. Za studené války zde SSSR postavil největší polární stanici, ale teď tu již nikdo nežije, jen zde zůstaly stěny, tapetované palmami a uprostřed nich obraz Lenina s bradkou. A na stole deník, v němž poslední zápis praví, že „voda je vypuštěna, dieselový generátor odstaven a stanice je…“, poslední slovo zůstalo nečitelné. Podíval jsem se na jiný ostrov, Ascension neboli Nanebevstoupení, kde zůstaly antény a talíře radarů, s nimiž se odposlouchávaly kontinenty, dokonce vesmír. NASA zde vybudovala pozorovací stanici mezikontinentálních raket. Když z Floridy vyletěla v roce 1960 raketa Atlas, právě zde ukončila svou pouť v moři ohlušujícím výbuchem. Poté nastalo ticho, až se ve vysílačce ozval hlas jednoho Američana: „My vám ukážeme, Rusáci.“ Tak se na tomto ostrově začal závod o vesmír…

Zajímavé, ale jistě uznáte, málo vhodné pro jakákoliv jednání. Ledaže by se svět domluvil a na jednom z pustých ostrovů vysadil Trumpa a Putina s tím, že až se dohodnou, oznámí to světu bílým kouřem – tak jako to dělají kardinálové, když v Sixtinské kapli zvolí nového papeže. Jen si nejsem jistý, zda by oba na to přistoupili.

Ale teď vážně k těm hamburským demonstracím: nepochopil jsem, proč je nutné při odporu ke globalizaci zapalovat auta a vybíjet výlohy obchodů, které vlastní lidé, jež s konferencí, ba ani s jejím tématem nemají nic společného. Zažil jsem řadu demonstrací, v nichž zejména mladým lidem šlo opravdu o něco vážného: studentské bouře v Paříži v osmašedesátém roce proti režimu osobní moci, americké demonstrace proti válce ve Vietnamu. Při prvním studenti vytrhávali dlažební kostky, aby stavěli barikády proti policii, která na ně útočila vodními děly a bila pendreky, ale nepálili auta ani nevytloukali výlohy. V Americe mladí pálili nanejvýš povolávací lístky do armády. Na Václaváku byla při demonstracích rozbita jediná výkladní skříň – kanceláře Aeroflotu, což se později ukázalo jako záměrná provokace. Ale proč musí být devastován Hamburk na protest proti tomu, že existuje globalizace – i bez přičinění těch, kteří se tu sešli na summitu, ale spíš ji chtějí usměrnit?

Proč se prezident Trump rozhodl vykonat druhou zahraniční cestu na varšavské setkání státníků ze střední a východní Evropy?

Myslím, že k tomu měl několik důvodů: zaprvé to bylo gesto vůči Polsku, které snad jediné plní svou finanční povinnost vůči NATO, a to nejen v porovnání s novými členy ze střední Evropy, ale také s řadou mnohaletých členů. Za druhé Polsko přijalo na svém území americké vojáky. Začtvrté Polsko uzavřelo velké objednávky na vojenské dodávky z USA a chce další americké investice. Zapáté si byl jist, že ho Poláci uvítají s otevřenou náručí, bez demonstrací proti němu, což se také stalo. Zašesté sympatizuje s polským pojetím vlády. A zasedmé bylo pro něj zajímavé pohovořit s nejvyššími představiteli 12 států zapojených do takzvané Iniciativy Trojmoří, zahrnující země mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, což představuje čtvrtinu rozlohy EU a pětinu jejích obyvatel. Kromě Rakouska jsou to noví členové EU a hlavně tvoří pomyslnou hráz od Baltu po Jadran proti údajné „východní hrozbě“. Však také větší část svého projevu zasvětil této hrozbě.

Projev Donalda Trumpa ve Varšavě

Tato iniciativa vznikla z polsko-chorvatského podnětu, ale iniciátory jsou především Poláci, kteří v tomto seskupení vidí určitou protiváhu proti Německu a Rusku, ale v jistém smyslu i proti Bruselu. Seskupení se zatím spíše dotýká ekonomických a logistických otázek, ale má velmi blízko i k politickému chápání, které by nadále spíše dělilo, než sjednocovalo Evropu. Zvláště když už léta funguje Visegrádská čtyřka, kdy iniciativa je vlastně její rozšířenou paralelou. Účastí Trumpa na varšavském zasedání před hamburským se Polákům podařilo zajistit si vůči Trumpovi jisté výsadní postavení, zvláště když souhlasil se samostatným setkáním s polským prezidentem. Během něj šlo o osudu tisíců Poláků, kteří žijí a pracují v Polsku a v souvislosti s tím, aby USA zrušily pro Poláky vízovou povinnost.

Proč se varšavského setkání nezúčastnil prezident Zeman?

Je známo, že naši republiku zastupoval předseda Poslanecké sněmovny Hamáček. Tedy ani prezident, ani předseda vlády. Jedním z důvodů bylo zřejmě to, že Česká republika s tímto seskupením příliš nekoketuje, sice tam nemůžeme nebýt, absence by nám neumožnila znát, co se uvnitř děje a případně rozhodnutí ovlivňovat, ale podobné seskupení uvnitř Evropy nám příliš nevoní. Jednak se sdružily příliš nesourodé státy, mezi nimiž je příliš málo pojítek, a zadruhé to ohrožuje evropskou celistvost, a tím jednotnou politiku EU. Polská námitka, že i tak se Evropa stává vícerychlostní, není příliš přesvědčivá, protože rozdílné rychlosti se odlišují stupněm integrace a nikoliv geograficky, třebaže částečně také, alespoň v tom smyslu, že vpřed chtějí „staří“ členové. Takže bychom spíše měli hovořit o době členství.

Samozřejmě neobstojí argument o dlouho dopředu naplánované dovolené. Pro politiky neexistuje nic dlouhodobě plánovaného, natož dovolená. Kromě toho důvodu, který jsem uvedl na počátku, je v tom jisté Zemanovo zklamání, že přes všechny předem dané sliby o pozvání Miloše Zemana do Bílého domu do konce dubna za to, že jako jediný z evropských státníků jednoznačně podporoval Donalda Trumpa ještě během jeho volební kampaně, se takové pozvání nedostavilo. A to i přes všechno úsilí, které pro to vyvinul náš nový washingtonský velvyslanec Hynek Kmoníček.

[wp_ad_camp_1]

Asi v tom svou roli sehrálo to, že jsme se zavázali zvýšit náš příspěvek do NATO do roku 2020 na pouhých 1,4 procenta, ačkoliv už dávno jsme měli platit dvě procenta z hrubého domácího produktu. Na dvě procenta to chtějí do roku 2020 dotáhnout ostatní hříšníci, my tuto povinnost odkládáme nejméně o dalších pět let. V podstatě tento závazek překračuje jen Řecko, Británie a Estonsko, na dvou procentech se drží Polsko. Trump je na tuto záležitost obzvláště citlivý, protože v podstatě za nás musejí tu částku doplácet USA – přispívají 3,5 procenta. A to je proti jeho nejzásadnějšímu principu. Za vstup do Bílého domu je třeba zaplatit a na to nemáme.