„Švédsko má,“ podle prohlášení své vlády z listopadu roku 2015, „feministickou vládu. Genderová rovnost je pro nás základním pilířem našeho snažení na národní i mezinárodní úrovni… V oblasti genderové politiky je hlavním cílem vlády nastolení mocenské rovnováhy mezi ženami a muži, aby mohli formovat společnost a svoje vlastní životy. To je nakonec otázka demokracie a sociální spravedlnosti.“

Ale počkejte. Neměly by ženy žijící pod „feministickou vládou“ – mít přinejmenším možnost – opustit své domovy bez strachu, že se stanou oběťmi sexuálního násilí?

Podle Švédské národní rady pro prevenci kriminality (Brottsförebyggande rådet nebo zkráceně Brå) bylo švédské policii v roce 2017 ohlášeno 22 000 sexuálních trestných činů, z toho bylo 7 370 znásilnění. To odpovídá v průměru 20 ohlášeným případům znásilnění denně – dvakrát více než v roce 2005. To jsou však jen nahlášená znásilnění. Například v roce 2012 bylo podle Brå ohlášeno policii pouze 20 % všech znásilnění.

V rozporu s tím, co švédské sdělovací prostředky již léta kážou – že většina znásilnění proběhne v soukromí a je spáchána na obětech, které už před tím své útočníky znali – je velká většina znásilnění ve skutečnosti spáchána na veřejnosti muži, kteří nikdy předtím svou oběť neviděli, uvádí Brå. Z 843 mužů odsouzených za znásilnění nebo za pokus o znásilnění za posledních pět let podle zprávy Svt Nyheter (Švédská televize) pocházelo 58 % pachatelů ze zahraničí – ze Středního východu, severní Afriky, jižní Afriky a dalších míst mimo Evropu. Pokud jde o muže odsouzené za pokus o znásilnění, stejně jako o znásilnění, kde se oběť a pachatel předem neznali, bylo 80 % mužů cizího původu a 40 % mužů bylo ve Švédsku nejdéle rok.

Donutit švédskou policii aby třeba jen sepsala zprávu o pokusu o znásilnění ženy, je mírně řečeno obtížné – toto je samo o sobě znamením, že je něco shnilého ve „feministickém“ království švédském.

Například v malém městečku Deje ležícím v centrálním Švédsku nedávno afghánský migrant žijící v místním migračním centru napadl, pořezal a pokusil se znásilnit ženu, Mikaelu Blixt, když byla za bílého dne na procházce se psem.

Útočník nejprve nakopl jejího malého psa, pak srazil Mikaelu Blixt k zemi a pořezal ji nožem na boku. Podařilo se jí útočníkovi uniknout a dostat se domů i se svým psem. Šokovaná a krvácející se pokusila ohlásit útok policii.

To se jí však málem nepodařilo. Když paní Blixt zavolala na tísňovou linku záchranných složek, tak s ní policie dokonce odmítla mluvit. Řekli jí, že když už je po útoku, tak musí zavolat na jinou než na tísňovou linku. Podle Mikaely Blixt jí policistka řekla: „Pokud chcete ohlásit útok, tak si budete muset počkat ve frontě na telefonu.“ Poté, co strávila téměř celý den marnými pokusy dovolat se policii, vydala se další den do sousedního města na nejbližší policejní stanici, kde policie 24 hodin po útoku její oznámení konečně přijala.

Poté co opustila policejní stanici, uviděla Mikaela Blixt u migračního centra důkaz o sexuálním útoku na ni: vyprané kalhoty útočníka sušící se venku na šňůře se stopami krve. Oznámila to policii, ale ta neměla ten den čas tento důkaz zajistit. Ve skutečnosti, podle Mikaely Blixt, policie neudělala nic, přestože věděla, kde násilník, který ji napadl, žije a mohla ho snadno identifikovat.

Mikaela Blixt o své zkušenosti napsala na facebookovou stránku lokální komunity ve zjevné snaze spojit se s druhou ženou, která byla v této oblasti znásilněna o dva týdny dříve. Její příspěvek na Facebooku sdílelo tisíc lidí – což policii přimělo k tomu, že Mikaelu Blixt kontaktovala a napomenula ji, že narušuje jejich probíhající vyšetřování, které ale ve skutečnosti v té době ještě neprobíhalo. Policie také odmítla zveřejnit popis pachatele, tvrdíce nepochopitelně, že pachatel by mohl vyšetřování „ztížit“.

Přestože policie údajně nemá ani čas, ani prostředky, aby tento pokus o znásilnění vyšetřila, tak se strážci zákona objevili v plné síle na demonstraci solidarity s Mikaelou Blixt a „proti násilí“, které se zúčastnilo 80 občanů Deje. Dvě policejní hlídky a policista v civilu přišli, aby sledovali tuto mírumilovnou událost a jakmile akce skončila, obvinili jejího organizátora z narušení veřejného pořádku. Zjevně nepožádal o povolení k demonstraci. Švédská policie nemá problém s násilníky z řad migrantů, ale nestrpí neohlášené pokojné demonstrace.

Švédský mainstreamový deník Expressen chtěl s Mikaelou Blixt udělat rozhovor, ale pouze za podmínky, že neuvede, že útočníkem byl afghánský migrant.

To, že policii vůbec nezajímalo hledání a zatčení násilníka – přinejmenším do doby, než její případ na Facebooku vzbudil zájem velkého množství lidí – je znepokojivé. Jen týden poté, co byla Mikaela Blixt napadena, byly v blízkém Karlstadu během jedné noci znásilněny tři ženy. Druhý den se tam stala čtvrtá žena obětí pokusu o znásilnění.

To, že policie těmto případům znásilnění nedává prioritu, zjevně není nic nového. V září 2017 švédská policie přiznala, že nemají dostatečný počet lidí k vyřešení případů znásilnění, dokonce i v těch případech, kdy vědí, kdo je viníkem.

Je proto zvláštní, že má švédská policie dostatečné zdroje na to, aby obviňovala jak lidi, kteří se účastní pokojných demonstrací, tak i lidi, kteří se údajně dopustili ideozločinu (nedovolených myšlenek). Christopher Larsson, politik ze strany Švédských demokratů (SD) z Karlskrony, byl v říjnu 2018 obviněn z „podněcování k nenávisti“ („hets mot folkgrupp“) poté, co na facebookovou stránku SD napsal:

„Bude to den smutku, až se v pátek nad Karlskronou poprvé rozezní volání ‚Alláhu Akbar‘ (‚Alláh je veliký‘) což je zvolání islamistů, když se vyhazují do vzduchu.“

Poslanec Parlamentu za Sociální demokraty Magnus Manhammar nahlásil Larssona policii. Sociální demokraté – strana, která ve skutečnosti nadále vládne, protože Švédsko nedokázalo od zářijových voleb vytvořit novou vládu – dokonce zveřejnila tiskovou zprávu, ve které uvedla, že Larssonův příspěvek na Facebooku „spojuje nový minaret s terorismem“. Podle prokurátora Larssonův příspěvek „označuje muslimy za viníky tím, že je popisuje jako teroristy a utlačovatele žen a tvrdí, že jejich názory jsou středověké“.

Podle nového průzkumu, jehož se zúčastnilo 6 300 Švédů, se ve Švédsku necítí bezpečně nejen ženy, ale také téměř každý třetí Švéd. Když noviny, které provedení tohoto průzkumu zadaly, požádaly psycholožku Siri Helle o komentář k výsledkům průzkumu, tak řekla, že lidé „mají strach z temnoty„: „Žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa a nikdy jsme nebyli ve větším bezpečí než nyní.“

Měli bychom se ptát: Co se to proboha děje se Švédskem?

Judith Bergman je komentátorka, právnička, politická analytička a vedoucí spolupracovnice Gatestone Institute.

 

[wp_ad_camp_2]