Naše DNA má schopnost komunikovat s DNA druhých lidí a dalších živých bytostí. Tato komunikace probíhá mimo prostor a čas prostřednictvím hyperprostoru. DNA nekomunikuje běžným způsobem v rámci našeho časoprostorového systému, ale za pomoci červích děr (mezidimenzionálně), které se na ni napojují. Informační vzorce, které DNA přijímá, jsou uloženy ve speciální světelné vlně zvané soliton. Hyperkomunikace je pozoruhodná v tom, že nepodléhá žádným omezením. Působí jako rozhraní k otevřené informační síti.

Podobně jako internet, umožňuje také DNA zadávání vlastních údajů do této sítě, čerpání dat ze sítě a navazování kontaktů s ostatními uživateli sítě.

Hyperkomunikace sehrává klíčovou roli také při stavech změněného vědomí, jako hypnóza, nebo vidění na dálku. Protože používá pro přenos informací hyperprostor, má přímý přístup k matrixu. Člověk není pouhou loutkou v rukách matrixu, ale může ho sám ovlivňovat. Což také dělá, ale většinou podvědomě.

Dnešní běžný člověk nemůže ani doufat, že by se mu podařilo manipulovat s matrixem pouze silou vůle. Souvisí to se zjištěním vědců, že naše DNA je z více než 90% „němá“. To znamená, že bylo zjištěno, že pouze necelých 10% DNA představují aktivní geny, zapojené do stavby našeho těla. Těch 90% vůbec není němých, právě naopak! Jsou to rezonátory pro hyperkomunikaci. Biologové také předpokládají, že němá část DNA představuje budoucí potenciál vývoje lidské rasy. Nelze vyloučit, že jednoho dne se lidé naučí vědomě manipulovat s matrixem.

Už dnes existují někteří výjimečně nadaní jedinci, u nichž je zřejmě aktivní „němá“ část DNA, nebo silněji reagují na soliton. Tito lidé narážejí v průběhu svého života na chyby v matrixu častěji a jsou také v tomto ohledu vnímavější, takže si tyto chyby snadněji uvědomují.

Molekulu DNA tvoří dva provazce sestávající z molekul kyseliny fosforečné a cukru, které jsou v pravidelných odstupech (30 stotisícin milimetru) spojeny příčkami nazývanými bázové páry. V podstatě je to nesmírně dlouhý zip. Rozhodující faktor dědičné informace představují právě zmíněné „příčky žebříku“, které jsou tvořeny pouze čtyřmi chemickými látkami, tzv. bázemi nukleových kyselin.

Jsou to: adenin (A), thymin (T), cytosin (C) a guanin (G). Do bázového páru se přitom spojuje výhradně adenin s thyninem a cytosin s guaninem. Existují tedy přesně 4 varianty těchto spojení: A-T, T-A, C-G, G-C. Uspořádání a posloupnost těchto bázových dvojic podél dvojité šroubovice DNA představuje specifický kód, jež definuje veškeré dědičné informace daného živočicha.

pokračování článku: Úloha DNA v matrixu a pátá jemnohmotná báze φ

 

.

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.