Uzavřeme tedy nekonečné téma alkoholu, protože to by mohlo ještě vydat na samostatnou knížku. Podívejme se na další téma a to jsou cigarety.
Cigarety jsou pro mne jiná dimenze, než alkohol. Zatímco u alkoholu se dá alespoň připustit, že v malém množství člověka uvolní, že dává občas trošku smysl alespoň na chvilku a v něčem, u cigaret se to říct nedá. Ty nedávají smysl úplně celé, ať si to vezmu z jakéhokoliv úhlu pohledu.
Nikdy jsem nezkusila ani jedinou cigaretu a nikdy jsem nezkoušela žádné drogy, až na jednu výjimku, kdy jsem zkusila trávu, ale protože neumím kouřit, tak se nedostavil žádný účinek a tato jedna zkušenost mi ukázala, že je to vlastně nuda a že nechápu, co na trávě ti lidé vidí… Taky dost smrdí. A je z toho velice odporný pocit v ústech, který nevím, proč bych si vůbec někdy chtěla zopakovat. Člověk si připadá zevnitř odporný, smradlavý, nechutný a to stačí jenom jednou potáhnout…
Jednou jsem se omylem dostala na ,,dýchánek“, kde se hulila tráva. Nevěděla jsem, že se tam hulí. Původně to mělo být jen přátelské setkání. Nikdy jsem to předtím nezkoušela, nekouřila jsem ani teď a říkala jsem dopředu, že prosím, ať tam nikdo nehulí, že bychom se mohli bavit normálně a slušně (Měla jsem z toho i strach)… Odpověď byla ,,Proč, vždyť to je taková zábava.“ Ale ve chvíli, kdy se hostitelka zhulila tak, že začala mít pořádné myšky a začala máchat rukama ve vzduchu a válet se po podlaze, jsem se prostě sebrala a odjela pryč, i když na mě mohli ostatní třeba divně koukat, že jim kazím večer. – To je opravdu zábava?
Mívám občas chvíle, kdy se koukám kolem sebe a je mi stydno, co kolem sebe vidím. A v tu chvíli se zeptám sama sebe, CO TADY JEŠTĚ ZATRACENĚ DĚLÁŠ?!
Když jsem byla mladší, dokázala jsem tu otázku trošku zatlačit do pozadí a prostě jsem pozorovala okolí dál, protože mi bylo trapně se prostě zvednout a jít pryč. Někdy třeba ani nemáte tu možnost, nebo nemáte kam v tu chvíli jít. Ale čím jsem starší, tím míň to umím, takže jdu prostě pryč. A je mi úplně jedno, komu tím pokazím jeho údajnou ,,zábavu“ a jestli to bude trapné. Nemusím vidět všechno.
Jedni z mých prarodičů jsou oba kuřáci. Vídala jsem je kouřit odmalička a odmalička mi to připadá odporné, nechutné, smradlavé a strašně nedůstojné. Když jsem se pak dozvěděla, kolik to stojí peněz, nevěřila jsem vlastním uším a rozhodla jsem se, že nikdy v životě cigaretu nezkusím. Bylo to čistě moje vnitřní rozhodnutí.
Měla jsem samozřejmě i během puberty pár ,,přátel“, co byli kuřáci. Zajímavé je, že jakékoliv mé přátelství s kuřáky se většinou po krátké době rozpadá, prostě si s nimi nerozumím a často mám velký problém respektovat, že někdo vedle mě kouří. Irituje mě to, protože mi vadí ten smrad a navíc mi to připadá podobné, jakoby si ten druhý člověk rovnou přede mnou vytáhl žiletku a začal si pižlat žílu. Vnímám to jako formu sebepoškozování a sebeponižování, nevidím mezi těmito věcmi prakticky žádný rozdíl! … A pak vám řekne, že chápe že je to dementní zlozvyk a klidně si tu žílu před vámi dál pižlá. Nebo si udí plíce… A vy si říkáte, jestli ten člověk má všechna kolečka pohromadě a nemůžete se tohoto pocitu za boha zbavit!
Během mé puberty mě překvapovalo, že všichni moji starší ,,kamarádi“ kuřáci se mě to strašně snažili naučit a byli osobně dotčení, když jsem řekla, že se to učit nebudu, protože je to hnusné. A když nepolevili, tak jsem jim řekla o svém starém rozhodnutí, o tom že mi to smrdí, a že k tomu mám odmala vštípený odpor. Nikdy jsem to nezkoušela a nebudu to zkoušet ani teď… Jednou byli všichni strašně překvapení, že jsem ve svých 14ti pořád ještě nezkusila ani potáhnout… Jakože to je ukázka silné vůle. Tehdy jsem byla ticho a v hlavě ta otázka: ,,CO TADY MEZI NIMI ZATRACENĚ DĚLÁM?!!“
Nebo kecy, že se s nimi napiju a pak si zakouříme, že stejně povolím, že mě ukecají. – To byla prakticky záruka toho, že jsem se ještě víc kousla a už jsem se pak nechtěla dál vídat. Vy tomu člověku řeknete ,,NE, jsem ještě děcko, nebudu se učit tyhle věci“ a on řekne: ,,No počkej, já tě stejně ožeru a pak mi budeš po vůli!“ – Tohle má být můj kamarád? Z něho si mám jako brát příklad?? – Tak to v žádném případě.
Odmalička jsem měla problém, kdy mi celá rodina říkala, že nemám kamarády proto, že jsem povýšená, že jim jednoduše dávám najevo, že jsem lepší než oni. (A divíte se mi snad, když mě nerespektují a ještě mě učí kouřit?)
Nikdy jsem nechápala, co tím myslí. Byla jsem chudá, cokoliv jsem kdy dostala, jsem opečovávala a hlídala jako oko v hlavě, musela jsem se naučit být skromná a všeho si vážit, i toho, že máme ráno chleba a že na něho mám co namazat… Jak může být takové dítě povýšené a namyšlené, když všichni jeho vrstevníci co potká, se mají líp než on a můžou si dovolit mnohem víc než on? To bych čekala od rozmazleného jedináčka s barevným telefonem a nejnovějšími značkovými hadrami, kterému rodiče dají vše, na co si ukáže. Ale ne od sebe…. Ale když tak zalovím v paměti, v něčem mi to smysl dává.
Když odmítnete v pofidérní skupině alkohol, cigarety i drogy, které jsou v dané skupině normální společenská záležitost a tak trochu zasvěcovací rituál, tak vy, místo abyste byli vděční, že se s vámi tato pochybná skupina zadarmo dělí o svůj matroš, ho nechcete. A ve chvíli, kdy řeknete, že se chcete bavit slušně a že vám tyhle věci připadají odporné, tím dáváte najevo, že jste lepší, než oni. Tím je urážíte. Sice oprávněně, ale urážíte.
A teď ta zásadní otázka: Jste povýšení a namyšlení, když znáte svou cenu a chápete nebezpečnost špatného návyku už jako malé dítě? Je to snad špatně, že nechcete mít zoufale kamarády za tuhle cenu, kdy byste se museli ponížit na tuhle úroveň? A proč byste to proboha vůbec dělali, když víte už teď, že to je chyba?
Já jsem v tom měla jasno vždycky. Radši jsem sama, než mít divné kamarády, co mě učí špatným věcem. Na to nepotřebuju být Einstein, abych chápala, co je dobré a co je špatné se učit. Prostě mi nebylo jedno, s kým trávím čas a jak trávím čas.
Pak tu byl ještě druhý rozdíl, který mě vyčleňoval z kolektivu. Pokud mi ti lidé nenabízeli drogy a zapředla jsem s nimi normální rozhovor, zjistila jsem, že si nerozumíme ani na nejzákladnější rovině. Zatímco ostatní děti mého věku mluvily hlavně o věcech co jich koupili rodiče, chlubily se s telefony a dovolenými kam všude jely, já mluvila hlavně o abstraktních věcech, protože jsem nic nevlastnila, a na dovolené jsme moc nejezdili. Takže jsem trávila volný čas kresbou, čtením a procházkami, kde bylo hodně času na přemýšlení.
Maximálně jsme jeli párkrát do kempu v Chorvatsku a to jsem si připadala, že je něco strašně výjimečného, zatímco moji spolužáci tam jezdili běžně každý rok a měli apartmán (Já jsem ani nevěděla, co to apartmán je!). Takže co si s nimi chcete povídat? Řeknete myšlenku a oni vás nepochopí. Řeknou, že používáte moc cizích slov, nebo se prostě zatváří divně a jdou pryč… A nic s tím neuděláte. Neuměla jsem mluvit a chovat se jako oni. Tak jako dneska s vámi nemůžu diskutovat o smartphonech, appkách, nebo politice, protože jim vůbec nerozumím, stejně to bylo i tehdy. Jak chcete mít společná témata, když žijete úplně jiné životy?
Vypadá to možná jako odbočka od tématu, ale ve skutečnosti to všechno souvisí. Materialismus je totiž další věc, kterou na lidech nechápu. Samozřejmě rozumím, že všichni musíme jíst, mít nějaké oblečení a věci denní potřeby, ale nechápu, jak tím někdo může žít a jak to může být jeho jediný, nebo hlavní zájem. Mě vždycky zajímalo, abych měla dost toho, co potřebuju. Když mám dost, tak nic dál už neřeším…
Když jsme byli na základce, tak jsme v osmičce nebo devítce dělali jednoduchý pokus. Byla to asi rodinná výchova, seděli jsme na židličkách v kruhu a učitelka nám dala za úkol, abychom napsali na jeden papírek jednu věc, která je pro nás v životě úplně nejdůležitější. Pak jsme si papírky ukázali a já jsem byla šokovaná, kolik dětí napsalo na papírek ,,VĚCI“.
Některé děti, které jsem považovala za inteligentnější a rozumnější než zbytek, napsalo ,,KAMARÁDI, RODIČE, nebo VZDĚLÁNÍ“. To se mi líbilo a rozuměla jsem tomu. Ale bohaté, nebo hloupé děti psaly ,,VĚCI“. A odůvodnily to tak, že pro ně jsou opravdu nejdůležitější věci, které mají doma, že jim to poskytuje v životě největší radost a uspokojení… Chápete to? – Nebyli to třeba jejich rodiče, co na ty věci museli vydělat peníze, kteří to dítě porodili, vychovali a všechny ty krámy mu nakoupili. Ti nebyli nejdůležitější! Ti byli až na spodnějších místech. Nejdůležitejší byly ty VĚCI!
Políval mě pot, když jsem to tehdy viděla černé na bílém a věci začaly dávat ještě víc smysl, než předtím. V duchu jsem se ptala sama sebe, CO SAKRA DĚLÁM V TOMHLE KOLEKTIVU!
A jestli vás zajímá můj papírek, já jsem měla celkem rychle jasno. Napsala jsem tam ,,Harmonie“ oranžovou fixkou. Když jsem to otočila, polovina dětí nechápala co to slovo znamená a učitelka se mě zeptala, jak to myslím.
A já jsem to vysvětlila tak, že pro mě je v životě nejdůležitěší, aby všechny aspekty v mém životě byly v souladu a komunikovaly mezi sebou. Že harmonie v sobě skrývá klid a dostatek všeho. Jak emoční, tak materiální, že v sobě zahrnuje i rodinu, i přátele, i zdraví, i peníze, i radost ze života, zkrátka všechno. Mít harmonický a vyrovnaný život, to je to nejdůležitější na světě…. Také si dobře pamatuji, že jsem řekla, že pro mě je hlavní vnitřní duševní rovnováha a že si v budoucnosti přeju žít život, kdy tu vnitřní rovnováhu budu mít. Že budu žít v klidu, dostatku a nebudu trpět žádným nedostatkem, ať už materiálním, nebo vnitřním.
Koukali na mě dost divně. – Najděte si pak v takovém kolektivu kamarády. Je to blbost. A jsem si jistá, že se tady najde hromada lidí, kteří to měli, nebo pořád mají, úplně stejně jako já.
Nebudu zapírat. Cítila jsem se v tu chvíli hrdě. Můj vnitřní kritik byl spokojený. Vždycky jsem na to byla hrdá, že mám svoje zásady dobře srovnané a že si uvědomuji, co je v životě doopravdy důležité. A hlavně nevím, proč bych neměla být hrdá na to, že ctím, nebo dělám správnou věc. Zato za spolužáky, co napsali ,,VĚCI, MOBIL“, jsem se styděla. Připadalo mi přízemní a ponižující přiznat, že mě nejvíc zajímají blbosti, co mi koupili moji rodiče. Připadalo mi to strašně omezené… A cítím to stejně i teď. Akorát že dneska už se k tomu nebojím přiznat a nevím, proč bych se za to měla stydět, nebo se snažit být jiná. Prostě to je špatně.
Blbé na tom je, že mě nikdo nepochválil za moji individualitu, ani za to že jsem měla dobře srovnané hodnoty. Zatímco já jsem žila v chudobě, doma mi umírala máma a já řešila otázky smyslu života a smrti, moji spolužáci si hráli s drahými telefony, jezdili na drahé dovolené a bydleli v apartmánech. Takže mě to zákonitě muselo změnit… Nikdo mě nepochválil, že jsem raději místo chlastání a kouření trávy se svými spolužáky byla doma a četla si Doreen Virtue. Místo toho jsem byla pro zbytek světa ta, co je lepší než ostatní a dává jim to najevo… Nebyla jsem pro nikoho inspirace, byla jsem prostě freak, co neměl kamarády a divně mluvil.
Není těžké chápat, že takových povah jako já je hromada, že nejsem výjimka, akorát jsem byla bohužel jediná ve své třídě. To se prostě stává… Kdybych já měla takové dítě, tak ho prostě nechám napokoji, řeknu mu jsi jiný, neboj se toho, dělej jak myslíš, žij jak cítíš a cti své kvalitní hodnoty, nenech se od nikoho kazit.
Opakuju to dětem, co mi plačou v poradně, že mají přesně tyhle ,,problémy“, co jsem měla já. Protože doma jim to, stejně jako mně, nikdo neřekne. Žádná opora. Nic. Jsi jiný = jsi špatný.

Celý článek najdete na: Aluška.org – Věci, které na lidech nechápu (2.díl) Kouření

Loading...
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.