Velký polární vír 2/2

[wp_ad_camp_1]

Mercatorovy mapy

Nakolik se dá legendě věřit? Zachovala se nějaká svědectví o velkém díle starověké civilizace i jinde než v lůně ruské severské tradice? Zachovala. Jedním z nich jsou znamenité Mercatorovy mapy. Někteří badatelé posuzující tuto relikvii, vyslovují myšlenku, že mapy znázorňují očividně umělou konstrukci – a to navzdory skutečnosti, že se jedná o měřítko kontinentu. Ale na rozdíl od posledně zmíněné tradice nikdo neměl tušení, co přesně Mercatorovy polární mapy zobrazují.

Někteří se snažili tvrdit, že kresby Mercatora nejsou ničím víc než „geografickou představivostí“ (a zakrývají při tom oči před tím, že právě ony patřily k nejpoužívanějším u celých pokolení námořníků). Ale s těmito pokusy skoncovalo XX. století – čas osvojení vesmíru. Byl hodnocen stupeň přesnosti zobrazení pobřežních linií kontinentů, které Arktidu obklopují, a ta se ukázala tak dokonalou, jakou může zabezpečit snímek z družice, tedy zdaleka ne technologie, kterými disponovalo 16. století! A ještě jeden pozoruhodný detail: na mapě z roku 1595 je jasně vykreslen průliv mezi Eurasií a Amerikou… který ruský kozák Semjon Ivanovič Děžňov objevil až v roce 1648! To znamená, že obrys potopeného kontinentu nepředstavuje výmysl, ale je překreslen z podkladu mnohem staršího než samotná mapa. Není náhoda, že Mercator strávil celé roky v nebezpečných expedicích, jejichž cílem bylo studium posvátných svatyní severu starověkých Rusů – dědiců Hyperborejské civilizace.

To je kontext, ve kterém jsou bez rozporů objasněna všechna fakta popsaná v materiálech expedice „Sever-2“. A konkrétně mohou naznačovat, že polární vír není mrtvý, ale jen spí. A teď se probouzí ze spánku trvajícího tisíce let. Není divu, že se to děje v době, kdy se Země rozloučila se znamením Ryb a vstupuje do Věku Vodnáře. Uplynul další Platónův rok od doby, kdy byl polární vír vytvořen dávnými Hyperborejci. Superpozice kosmických sil jsou nyní přesně stejné, jako byly při spuštění tohoto velkého geofyzikálního mechanismu. Naši předkové vždy věnovali velkou pozornost postavení hvězd a důsledně s ním počítali při tvorbě čehokoliv na planetě. (Ve všech do dnešních dnů zachovaných prastarých stavbách se odráží tohle vnímání jejich stavitelů). To naznačuje, že obnova vesmírné situace z doby spuštění velkého víru ho mohla nyní probudit.

Velký vír začal znovu pracovat

Je možné, že vír zatím pracuje v režimu náhodných záchvěvů. Například se probudí podmořská sopka, litosférou kolem tohoto místa se šíří tlak a zanesené ústí se na nějakou dobu vyčistí. (Podmořský hřbet se táhne 1.500 km z Grónského moře k Moři Laptěvů. Na něm byly objeveny dva aktivní vulkány a oba, západní i východní, jsou ve střední části hřbetu. V roce 1969 byl u západního zaznamenán silný výbuch). Nebo nad pólem dojde k prudkému poklesu atmosférického tlaku. Nebo bude spouštěčem ještě něco dalšího.

Jedno z takových krátkých období probuzení mohlo přijít právě v době, kdy probíhala expedice „Sever-2“. Například mohla hrdlem víru vystoupat z hlubiny bublina sopečných rozehřátých plynů. Nepodařilo se jí prorazit tlustým ledovým příkrovem, ale rozlámala jej na četné úlomky jako sklo vitríny, které zasáhl kámen. Vody Severního ledového oceánu, odstrčené výronem plynu se rozběhly radiálně od pólu a to vedlo k počátečnímu směru driftu ledové kry s polárníky – na jih. Ale tato bublina plynu pročistila hrdlo víru, vír začal pracovat a obří trychtýř začal natahovat vodu. Proto kra začala kroužit kolem pólu. Ale potom byl snad do ústí vtažen velký úlomek čedičové skály nebo jako „zátka“ zafungoval jakýkoliv jiný faktor. Rychlost pohybu se zmenšila a jeho směr přestal být spirálovitý. Kra plula v kruhu. Úlomky ledového krunýře se shromáždily na pólu a opět se spojily do celistvé desky. Zhruba takový obraz příčin a následků mohl například být 23. – 26. dubna 1948 na pólu pozorován. Můžete namítnout, že na základě jediného případu, i když působivého, nelze dělat závěry. Ale příznaky probuzení polárního víru lze vidět nejen v tom, co se stalo expedici „Sever-2“.

V roce 1968 předala americká meteorologická družice „Essa-7“ na Zemi podivné snímky severního pólu. Za naprosté nepřítomnosti mraků, což je u těchto snímků velmi vzácné, je v oblasti pólu vidět obrovská díra pravidelně kulatého tvaru. Fotografie je pravá – vyšetření byla prováděna opakovaně. Bez toho, že by její pravost byla popírána, je ale jako protiargument uváděno, že obraz je výsledkem naklonění planety vzhledem ke slunci – údajně to není díra, ale hra světla a stínu.

podivná oblaka

Opakované snímky z družice AIM v oblasti Severního moře prováděné každý den od 20. května do 2. září roku 2007 daly po spojení do animace takovýto obrázek.

Další snímek severního pólu (neznámý zdroj)

Vážnější zájem o toto téma přilákalo oznámení mořského geologa Margo Edwardse, profesora University of Hawaii. Edwardsovi, vedoucímu práce na podrobné mapě arktického mořského dna, se podařilo získat přístup k tajným zprávám z archívu US Navy, kde nalezl zajímavé svědectví. V 70. letech byla posádka americké ponorky pověřena mapováním dna v oblasti, která přímo sousedí s pólem. Ale provést tuto práci se nakonec podařilo jen v omezené míře. Důvodem byla skutečnost, že posádka byla nečekaně obklopena silným a stálým hukotem, který šel z hlubin oceánu. Tento nevysvětlitelný zvuk udržoval americké vědce v neustálém strachu, který se jim nakonec nepodařilo překonat. A byla pozorována ještě jedna věc, mnohem hrozivější a významnější: stálá silná odchylka od kurzu, kterou by mohl způsobit jen obrovský vír. „Předpokládali jsme, že o struktuře naší planety víme téměř všechno, ale ukázalo se, že jsme se mýlili,“ – uzavřel Edwards.

Ke stejnému závěru se blíží i usnesení mezinárodní skupiny vědců, která pracovala na pokyn Arktické rady, i když se raději vyjadřovali opatrněji. Arktická rada byla vytvořena vládami, jejichž území se nachází zcela nebo částečně v Arktidě. Skládá se z Dánska (reprezentujícího Grónsko), Islandu, Kanady, Norska, Ruska, USA, Finska a Švédska. Skupina 300 vědců čtyři roky studovala oblast severního pólu a vyvodila tyto závěry:

Arktida se nyní otepluje dvakrát rychleji než ostatní oblasti naší planety. Za posledních třicet let se tloušťka arktického mořského ledu snížila nejméně dvakrát. „Můžete si být jistí,“ – řekl vedoucí vědecký pracovník Ústavu fyziky atmosféry Ruské akademie věd Pavel Děmčenko – „že cirkulace vody v oceánech se změní. Ale jak, to není známo. Koneckonců o tom, jak přesně nyní proudí voda pod ledem Arktidy, nevíme téměř nic.“

Je tu ještě jeden důkaz, že polární vír nyní začíná postupně oživovat svou bývalou moc. Naneštěstí je tahle událost tragická. Zmizení Andreje Rožkova (zkušeného potápěče a světově známého záchranáře) v „bodu nula“. Andrejovi se s pýchou říkalo MČS Ruska (Ministerstvo Ruské federace pro civilní obranu, mimořádné situace a likvidaci následků živelných katastrof). Rožkov organizoval v roce 1998 vlastní expedici na severní pól. Připravoval se na ni velmi pečlivě. Posloupnost všech činností byla vypracována do nejmenších detailů při četných tréninkových ponorech pod ledem. Přístrojové vybavení, které bylo vybráno pro polární podmínky, bylo zkontrolováno stejně pečlivě. Profesionální potápěč nepovažoval za nijak složité najít pro ponory přesně stejné podmínky jako na pólu. O úspěchu expedice neměl žádné pochybnosti a s dalšími šesti muži odjel na sever.

22. dubna 1998 (znovu duben a znovu třetí dekáda – přesně půl století po expedici Kuzněcova) bylo ponoření uskutečněno. Zpočátku šlo všechno podle plánu. Geografický bod pólu byl stanoven s maximální přesností. Členové expedice vyřízli otvor pro potápěče a zpevnili jeho stěny pro případ rozlomení nebo pohybu ledu. Rožkov s parťákem byli spuštěni do ledové studny a zmizeli pod vodou. Partner se zanedlouho vynořil, jak bylo plánováno.

Andrej pokračoval v ponoru, protože si přál být nejen prvním potápěčem na pólu, ale také dobýt hloubky 50 metrů. I to byl předpokládaný plán. Podvodní zařízení disponovalo potřebnou mírou bezpečnosti. A pak počítač zaznamenal hloubku 50,3 metru, ale… byl to poslední přijatý signál! Co přesně se dělo dál, nikdo neví. Rožkov se na povrchu vody v ledové studni už neobjevil a jeho další osud není znám.Skokově se zvyšující rychlost pohybu vody pod ledem vyloučila možnost dalších ponorů. Andreji Rožkovi byl posmrtně udělen titul Hrdina Ruska.

Ke změně klimatu v Arktidě, byl v sovětském období navržen projekt inženýra Petra Borisova, ve kterém se měla Beringova úžina v nejužším místě, kde má šířku 74 km a maximální hloubku 59 metrů, přehradit hrází s velkým počtem čerpadel a přečerpávat vodu ze Severního ledového oceánu do Tichého v objemu 140 tis. kub. km/rok.

Pokud by se tak stalo, předpokládalo se, že doba přesunu vod Atlantiku od Špicberk do Beringovy úžiny bude snížena o polovinu ve srovnání se stávající situací, to znamená zkrátí se na 2,5 roku. Přímým důsledkem toho by bylo zvýšení přísunu tepla do Arktidy. Postupně by se Severní ledový oceán osvobodil od ledu, vzrostla by teplota v severní části Eurasie, snížilo se sucho a zvýšil by se průtok sibiřských řek. Ochlazení Tichého oceánu by bylo jen dočasné a nepřesáhlo by dva roky.

Vody Golfského proudu by se pohybovaly dále na východ a zahřívaly by arktické pobřeží SSSR. Klima by se změnilo, věčně zmrzlá půda by roztála. Předpokládalo se, že projekt bude mezinárodní, protože změna podnebí by se dotkla i Kanady, USA a dalších zemí. Výstavba měla trvat 8 – 10 let. Celý grandiózní plán však nakonec zůstal jen na papíře.

Co je pro mě na této informaci nejzajímavější, je možnost vysvětlení příčin povodní, a možná dokonce i posunu pólů tomu předcházejících. Plně logicky vypadá i model, kdy v důsledku asymetrické akumulace ledu v polárních čepičkách planety nastane nutace, krátkodobý posun osy otáčení Země. Samozřejmě, že to má za následek setrvačné pohyby hmoty vody a ledu na povrchu.

Možná, že vědci v Sovětském svazu pracující na utajených projektech o tomto katastrofálním mechanizmu věděli a právě z toho důvodu pracovali na projektech rozpuštění ledu v Arktidě. Pokud ano, pak je čas na sjednocení Země a realizaci tohoto projektu.

[wp_ad_camp_1]

– konec –

zdroj: 1