Miriam (33) a její muž Peter (63) žijí již 7 let v divočině na Novém Zélandu. Jak se dnes žije mimo civilizaci?

Pro mnoho lidí je vyhlídka na život bez auta, smartphonu, počítače a hodinek nemyslitelná.

Nicméně, pro Miriam Lancewoodovou je život bez všech těchto věcí zcela perfektní.

Tato podivuhodná žena pochází z Wehlu v Holandsku, posledních 7 let strávila životem v novozélandské divočině se svým manželem Peterem, který se na Novém Zélandě narodil. Peter je o 30 let starší a Miriam poprvé potkal v Indii.

Přestože pár původně plánoval, že tento experiment bude trvat pouze jeden rok, návrat do civilizace neplánuje. Ze začátku to pro ně byla pouhá výzva, aby zjistili, zda jsou schopni přežít bez vymožeností dnešní doby, technologií,  společnosti či elektřiny, postupem času se však do tohoto způsobu života zamilovali a v divočině již žijí 7 let.

Miriam Lancewoodová (na obrázku) žije se svým partnerem Peterem v divoké krajině Nového Zélandu.

Miriam a Peter Lancewoodovi dostali nápad žít v divočině Jižního Marlborough den poté, co dokončili několikatýdenní tůru v Holandsku.

„Spíše než pozorovat přírodu, jsme se chtěli stát její součástí.“ sdělila Miriam Daily Mail Australia.

Zajímalo nás, zda by jsme byli schopni přežít rok v divočině.“

A tak, s myšlenkou na zcela odlišný životní styl, se pár začal připravovat na život v divokém Novém Zélandu.

„Sbalili jsme si dva 85 kilové batohy se vším, co jsme potřebovali. Od ovesných vloček, po sušené mléko, mouku, med, rýži a zeleninu.“

„Všechno jsme si předem dokonale propočítali, včetně čajových sáčků.“ uvedla Lancewoodová.

Ačkoli se ambiciózní pár na náročný experiment trochu připravoval, což zahrnovalo 10 denní túry buší a učení se, jak rozdělat oheň v dešti, Miriam přiznala, že díky tomu, že je povoláním učitelka tělocviku, doufala, že následující rok v klidu zvládne:

„Věděla jsem, jak střílet s lukem a šípy na cíl, což jsem rozhodně považovala za užitečné.“

„Co jsem však nevěděla je to, o kolik je těžší střílet na něco, co se hýbe.“ zasmála se Miriam.

Pár se v roce 2010 vydal do Jižního Marlborough, kde manželé přečkali zimu předtím, než se přesunuli do oblasti jezer Nelson a poté na Západní pobřeží, kde strávili léto a podzim.

„Vstávali jsme, když vyšlo slunce a chodili spát, když zase zašlo.“ V zimě jsme museli spát okolo 13 až 14 hodin denně, ale nebyl to ze začátku kvalitní spánek.“

„Budili jsme se s bolestí břicha, jak se naše těla snažila zahřát. Věděli jsme, že jestli si chceme udržet v tělech teplo, musíme lovit.“

Ten rok Miriam chytila své první zvíře – vačici. Předtím byla většinu svého života vegetariánka, ale uvědomila si, že v nových životních podmínkách bude muset lovit, aby jejich těla dokázala v noci udržet dostatek tepla.

O něco později 33 letá žena svým lukem a šípy střelila kozu.

„Pamatuji si to moc dobře, brečela jsem a pomyslela jsem si ‚to je hrozné‘, ale později jsem na sebe byla opravdu pyšná,“ řekla Miriam.

Pro pár s nomádským životním stylem se život v divočině zanedlouho stal každodenní rutinou.

Mezi lovením, vařením, průzkumem a spaním si dny vyplňovali činnostmi i bez potřeby moderních vymožeností, do vesnic či měst se vydávají jen zřídka, když potřebují doplnit zásoby potravin:

„V divočině peníze nepotřebujeme. Když se vydáme do měst, tak si obvykle nakoupíme zásobu ovesných vloček, medu, rýže, atd. Takže čas od času z bankomatu peníze vyberu.“

„Když jsme ve městě, tak často vytáhnu svoji kytaru a hraji v obchodních centrech, abych si nějaké peníze vydělala.“

„Je neuvěřitelné, o kolik lépe se cítíte, jakmile sami sebe odstřihnete od moderního života.“

„Když je vaše mysl klidná, spánek přichází velice snadno. Dnes již nejsem schopna spát ve městech.“

Některé věci však postrádá a to především svoji rodinu. Miriam však s sebou nosí pár papírů a pero, aby své rodině mohla psát dopisy. Ty pak předává procházejícím lovcům, aby je poté, co dorazí do města, odeslali poštou.

„Moji rodiče mi také píší, jejich odpovědi si každé dva až tři měsíce, když jsem v nějaké vesnici, na poště vyzvednu,“ řekla.

Lancewoodová také uvedla, že novému životními prostředí dává před tím starým přednost a tak, když se přiblížil konec prvního roku experimentu, se manželé rozhodli v divočině zůstat a žít dál mimo civilizaci.

„Ten mír v duši, který naleznete pouze, když strávíte nějaký čas v divoké přírodě, je nepopsatelný,“ sdělila Miriam.

„Navíc, neměla jsem už žádný domov ani záložní plán, takže to muselo fungovat!“

Miriam se, podle svých slov, za posledních 7 let strávených potulováním po divočině naučila hodně, ale to nejdůležitější k čemu dospěla je prý, jak „malí“ my lidé jsme.

„Naučila jsem se, jak bezvýznamné naše problémy doopravdy jsou a díky tomu se mi moje osobní problémy nyní zdají zcela nepatrné a patetické.“

Toto uvědomění bylo ohromnou léčbou mojí úzkosti. Nyní se cítím šťastná, zdravá a zkoumání nových lokalit mi dává mnoho radosti a energie.“

„Proč bych se vracela ke svému starému životu?“

Miriam Lancewoodová napsala knihu jménem Žena v divočině (v ang. originálu Woman in the Wilderness). Kniha pojednává o jejím inspirativním dobrodružství a o tom, co vše se díky němu naučila. Lancewoodovi vyjádřili přání někdy v budoucnu zkusit žít ve východní Evropě:

„Jsem trochu nervózní, co se týče například medvědů, kteří tam žijí, ale zároveň se těším na prozkoumávání nových divokých oblastí východní Evropy,“ sdělila Miriam.

„Abyste něco takového dokázali, je třeba mít dostatek fyzické síly, vytrvalosti i trpělivosti.“

„I tak to však lidem doporučuji. Nemyslím si, že se někdy z divočiny vrátím do civilizace.“