Hledejte na tadesco.org
Archiv
Nejnovější zprávy
Související zprávy
Miriam (33) a její muž Peter (63) žijí již 7 let v divočině na Novém Zélandu. Jak se dnes žije mimo civilizaci?
Miriam a Peter Lancewoodovi se v roce 2010 přestěhovali na Nový Zéland. Od toho roku strávil pár 7 let potulováním se po divočině. Naučili se jak lovit, rozdělat oheň v dešti a další dovednosti. Miriam mluví v rozhovoru pro FEMAIL o tom, jaký je její každodenní život mimo civilizaci. Dozvěděli jsme se, že je nepravděpodobné, že se někdy ke svému starému životu vrátí
[wp_ad_camp_2]Pro mnoho lidí je vyhlídka na život bez auta, smartphonu, počítače a hodinek nemyslitelná.
Nicméně, pro Miriam Lancewoodovou je život bez všech těchto věcí zcela perfektní.
Tato podivuhodná žena pochází z Wehlu v Holandsku, posledních 7 let strávila životem v novozélandské divočině se svým manželem Peterem, který se na Novém Zélandě narodil. Peter je o 30 let starší a Miriam poprvé potkal v Indii.
Přestože pár původně plánoval, že tento experiment bude trvat pouze jeden rok, návrat do civilizace neplánuje. Ze začátku to pro ně byla pouhá výzva, aby zjistili, zda jsou schopni přežít bez vymožeností dnešní doby, technologií, společnosti či elektřiny, postupem času se však do tohoto způsobu života zamilovali a v divočině již žijí 7 let.
Miriam Lancewoodová (na obrázku) žije se svým partnerem Peterem v divoké krajině Nového Zélandu.
Miriam a Peter Lancewoodovi dostali nápad žít v divočině Jižního Marlborough den poté, co dokončili několikatýdenní tůru v Holandsku.
„Spíše než pozorovat přírodu, jsme se chtěli stát její součástí.“ sdělila Miriam Daily Mail Australia.
Zajímalo nás, zda by jsme byli schopni přežít rok v divočině.“
A tak, s myšlenkou na zcela odlišný životní styl, se pár začal připravovat na život v divokém Novém Zélandu.
[wp_ad_camp_2]
Chtěli jsme být součástí přírody, ne jenom turisté.“ sdělila Miriam Lancewoodová Daily Mail Australia, jak vlastně vzniklo ono přání žít celý rok nomádským životem na Novém Zélandu (na fotografii je Miriam spolu s manželem Petrem).
„Sbalili jsme si dva 85 kilové batohy se vším, co jsme potřebovali. Od ovesných vloček, po sušené mléko, mouku, med, rýži a zeleninu.“
„Všechno jsme si předem dokonale propočítali, včetně čajových sáčků.“ uvedla Lancewoodová.
Ačkoli se ambiciózní pár na náročný experiment trochu připravoval, což zahrnovalo 10 denní túry buší a učení se, jak rozdělat oheň v dešti, Miriam přiznala, že díky tomu, že je povoláním učitelka tělocviku, doufala, že následující rok v klidu zvládne:
„Věděla jsem, jak střílet s lukem a šípy na cíl, což jsem rozhodně považovala za užitečné.“
„Co jsem však nevěděla je to, o kolik je těžší střílet na něco, co se hýbe.“ zasmála se Miriam.
[wp_ad_camp_2]
Předtím, než se vydali na expedici, Lancewoodová chodila na 10 kilometrové výšlapy a učila se rozdělávat oheň v dešti, také trénovala střelbu se svým lukem a šípy (zachyceno na obrázku)
Pár se v roce 2010 vydal do Jižního Marlborough, kde manželé přečkali zimu předtím, než se přesunuli do oblasti jezer Nelson a poté na Západní pobřeží, kde strávili léto a podzim.
„Vstávali jsme, když vyšlo slunce a chodili spát, když zase zašlo.“ V zimě jsme museli spát okolo 13 až 14 hodin denně, ale nebyl to ze začátku kvalitní spánek.“
„Budili jsme se s bolestí břicha, jak se naše těla snažila zahřát. Věděli jsme, že jestli si chceme udržet v tělech teplo, musíme lovit.“
Ten rok Miriam chytila své první zvíře – vačici. Předtím byla většinu svého života vegetariánka, ale uvědomila si, že v nových životních podmínkách bude muset lovit, aby jejich těla dokázala v noci udržet dostatek tepla.
O něco později 33 letá žena svým lukem a šípy střelila kozu.
„Pamatuji si to moc dobře, brečela jsem a pomyslela jsem si ‚to je hrozné‘, ale později jsem na sebe byla opravdu pyšná,“ řekla Miriam.
Ten rok Lancewoodová chytila první zvíře – vačici. Později přiznala, že to pro ní bylo, jako pro vegetariánku, strašné, ale nakonec na sebe byla pyšná, že to zvládla.
Vstávali s východem slunce a chodili spát po setmění. Lovili, sbírali plody a dávali na sebe neustále pozor, zatímco prozkoumávali okolí.
Pro pár s nomádským životním stylem se život v divočině zanedlouho stal každodenní rutinou.
Mezi lovením, vařením, průzkumem a spaním si dny vyplňovali činnostmi i bez potřeby moderních vymožeností, do vesnic či měst se vydávají jen zřídka, když potřebují doplnit zásoby potravin:
„V divočině peníze nepotřebujeme. Když se vydáme do měst, tak si obvykle nakoupíme zásobu ovesných vloček, medu, rýže, atd. Takže čas od času z bankomatu peníze vyberu.“
Miriam Lancewoodová napsala inspirativní knihu o svých zkušenostech z života mimo civilizaci (na obrázku obálka knihy)
„Když jsme ve městě, tak často vytáhnu svoji kytaru a hraji v obchodních centrech, abych si nějaké peníze vydělala.“
„Je neuvěřitelné, o kolik lépe se cítíte, jakmile sami sebe odstřihnete od moderního života.“
„Když je vaše mysl klidná, spánek přichází velice snadno. Dnes již nejsem schopna spát ve městech.“
Některé věci však postrádá a to především svoji rodinu. Miriam však s sebou nosí pár papírů a pero, aby své rodině mohla psát dopisy. Ty pak předává procházejícím lovcům, aby je poté, co dorazí do města, odeslali poštou.
[wp_ad_camp_2]„Moji rodiče mi také píší, jejich odpovědi si každé dva až tři měsíce, když jsem v nějaké vesnici, na poště vyzvednu,“ řekla.
Lancewoodová také uvedla, že novému životními prostředí dává před tím starým přednost a tak, když se přiblížil konec prvního roku experimentu, se manželé rozhodli v divočině zůstat a žít dál mimo civilizaci.
„Ten mír v duši, který naleznete pouze, když strávíte nějaký čas v divoké přírodě, je nepopsatelný,“ sdělila Miriam.
„Navíc, neměla jsem už žádný domov ani záložní plán, takže to muselo fungovat!“
„Cítím se šťastně, zdravě a prozkoumávání nových míst mi dává mnoho radosti a energie,“ sdělila Lancewoodová (na obrázku se svým manželem)
Miriam se, podle svých slov, za posledních 7 let strávených potulováním po divočině naučila hodně, ale to nejdůležitější k čemu dospěla je prý, jak „malí“ my lidé jsme.
„Naučila jsem se, jak bezvýznamné naše problémy doopravdy jsou a díky tomu se mi moje osobní problémy nyní zdají zcela nepatrné a patetické.“
Toto uvědomění bylo ohromnou léčbou mojí úzkosti. Nyní se cítím šťastná, zdravá a zkoumání nových lokalit mi dává mnoho radosti a energie.“
„Proč bych se vracela ke svému starému životu?“
Miriam Lancewoodová napsala knihu jménem Žena v divočině (v ang. originálu Woman in the Wilderness). Kniha pojednává o jejím inspirativním dobrodružství a o tom, co vše se díky němu naučila. Lancewoodovi vyjádřili přání někdy v budoucnu zkusit žít ve východní Evropě:
„Jsem trochu nervózní, co se týče například medvědů, kteří tam žijí, ale zároveň se těším na prozkoumávání nových divokých oblastí východní Evropy,“ sdělila Miriam.
„Abyste něco takového dokázali, je třeba mít dostatek fyzické síly, vytrvalosti i trpělivosti.“
„I tak to však lidem doporučuji. Nemyslím si, že se někdy z divočiny vrátím do civilizace.“
[wp_ad_camp_2]Překlad: raja, Zdroj: 1
Maroš.
Čítal som ten článok a videl fotografie. Musím priznať, že na mňa silno zapôsobili a plne s Tebou súhlasím !!!
„„Naučila jsem se, jak bezvýznamné naše problémy doopravdy jsou a díky tomu se mi moje osobní problémy nyní zdají zcela nepatrné a patetické.“
Toto uvědomění bylo ohromnou léčbou mojí úzkosti. Nyní se cítím šťastná, zdravá a zkoumání nových lokalit mi dává mnoho radosti a energie.“ – základný atribút človeka je SLOBODA – tá je však stále uväznená OVLÁDAČMI v jeho egu a konvencii.
Myslím, že vás môžem vyviesť z omylu – to, čo je vaša – naša špina a smrad – je náš permanentný stres! Človek bez stresu a vnútorných strachov prakticky nepáchne – a to vrátane moču a výkalov. Samozrejme – svoj identifikačný pach máme – ale nie ten odporný smrad. SMRDÍ NÁŠ STRACH! Ďalšia vec – gény kompatibility – „Love is in The Air“ – pokiaľ nájdeš toho pravého-pravú – tak ti neodolateľne vonia – bez akýchkoľvek dezodorantov! A o tom je určite vzťah tých dvoch! Určite! A prať sa dá aj bez Sava či Arielu – mydlo sa vyrába aj z alkalického popola a hocijakého tuku. „Fej“k je ten „váš závistlivý“ život – oni sú krásni ľudia v krásnej prírode Nového Zélandu – sídla – zázemia Globálneho prediktora! Už to samotné okolie povznáša – a GP má čas – nepotrebuje hodinky – riadi sa „horizontom“ plánovaných udalostí – ASAP.
Odbočím – koncom 90-tych rokov skupina ruských geológov našla v tajge rodinu, ktorá tam na úteku pred boľševickými vrahmi – ktorí pozabíjali väčšinu ich rodiny kvôli pravosláviu – takto žila od VOSR. Smutný príbeh. Tých posledných preživších nakoniec zabila „pochúťka“ – soľ – od ktorej si ich ľadviny odvykli a začali im zlyhávať. Krásni ľudia? Zababušení v handrách? Ušitých z vlastnoručne vypestovaného ľanu, utkaných, atď. – teda žiadne džíny. Ale predovšetkým odhodlaní a slobodní. A predovšetkým – v krutej tajge – nie v miernom pásme Nového Zélandu /opravte ma/. A tam, kde najnebezpečnejší nie je tiger – ale ozbrojený cudzí človek. Pretože ten vás zabije preto, aby vám mohol zobrať aj to málo na prežitie – aby prežil on! Bez ilúzie.
Русские люди в лесу на самообеспечении выживут если власть прижмёт 俄隱士在Russian people live in forest
https://www.youtube.com/watch?v=iGVj2S1ZTsU
Agafia. Hermit Surviving in Russian Wilderness for 70 years
Poznámka – „Narodila som sa v roku 7453“ – teraz máme staroslovanský rok 7526
https://www.youtube.com/watch?v=BFK3DJ7Kn6s
Mě dostal ten bankomat 😀 7 let žijí v divočině, sem tam vydělají nějaký peníz, a hned to šoupnou do banky? Aby si později mohli vybrat? Mno, to určitě 😀 Tomu říkám zdravé uvažování 🙂
Jako, dobrý…ale nepravděpodobné.
Zajímalo by mě, jaké mají občanství? V Holandsku tedy není povinné hradit zdravotní pojištění? Zajímavé…
5
Já teda žádný makeup nevidím, paní má akorát dobrou bezproblémovou pleť, a to že mají čisté oblečení neznamená, že si to nemohli vyprat ručně. Ovšem nezastírám, že se mohu mýlit.
Čisté oblečení a melír ve vlasech, to má asi z té divočiny. Fake jako prase…
Je to parááááááda.
Len by ma zaujímalo aký prací prostriedok a akú technológiu používajú, keď majú v divočine taký perfektný outfit. Dokonca ani na batožine nemajú ani šrvrnku….. Slúžil som (mimo iné) 10 rokov u špeciálnych výsadkových jednotiek, pri nácvikoch prežitia sme si užili svoje (a to sme si mohli vyberať výstroj i prostriedky a deliť si vykonávanie rôznych „servisných činností“), ale nikdy sme nevyzerali tak „chrumkavo“ ako oni dvaja :-)…
Přesně to bylo to první co mě hned napadlo,skvělé upravení,makeup,džíny,trička vše krásně čisté 🙂
Michal – „ale o to viac ste vyzerali – čuníci – mužnejšie“ – až na to, že profesionálny vojak „slúžiaci v špeciálnych jednotkách“ o svojom zaradení na verejnosti nehovorí – výnimkou je len generál Peter Pavel – výstavný filmový kus „ako z krabičky“ – „chlapi“ ho nemôžu nemilovať – ten jeho „vizionársky“ pohľad – keď si stojí na kábli. O výstroji a výzbroji v akcii rozhoduje veliteľ – lebo je to vždy plánovaná činnosť – kde sa počíta každý gram.
Takže…
Maroš. Ja som zo špeciálnych jednotiek odišiel priamo do civilu v roku 1997 a Michalov slúžilo u špeciálnych jednotiek habadej, takže nevyzrádzam nič čo by nebolo všeobecne známe. Mimochodom. Tesne pred nástupom k výsadkárom som v roku 1986 vo vtedajšej VAAZ Brno ešte ako spravodajský náčelník pluku absolvoval Intenzívny kurz výuky anglického jazyka. Zhodou okolností som vtedy 8 týždňov býval na spoločnej izbe z mladým poručíkom od 22. vb Prostějov (myslím, že vtedy už mala názov 6. špeciálna skupina), ktorý sa menoval Petr Pavel a vtedy to bol normálny fajn chalan. Takže keď ho vidím a počúvam teraz po rokoch, mám názorný príklad toho čo dokáže americký „brain washing“ !!!
Maroš. Prepáč. Ospravedlňujem sa. 22.vb bola od 1.1. 1969 preorganizovaná na 22. výsadkový pluk, status brigády jej bol vrátený v roku 1987 a názov 6. špeciálna skupina dostala až v novembri 1992. „Mea culpa, mea maxima culpa“ :o). Tiež ma mrzí „na izbe z mladým“, kde sa samozrejme v 7. páde píše „na izbe s mladým“.
Náramně by si rozuměli s partou našich Indiánu,co se naučili tuším lakotský jazyk,aby posléze odletěli do rezervace v USA,aby tamní Indiány ten jazyk naučili. Nebo jeden Inženýr,co si v Sudetech lámal hlavu tím,proč jedna typická květina v té oblasti umírá. https://cs.wikipedia.org/wiki/Včelník_rakouský Tak jim ještě za soudruhu začal hrát německou muziku a milá květina pookřála a začalo se jí dařit..Poslední stopa dle České televize z roku 1991 končí v USA,kde náš milý inženýr dělá pokusy v indiánské rezervaci proti rozšiřování pouště. No a svébytný trampský nárudek by jim také mohl leccos nabídnout..Jinak,dle osobních letitých zkušeností je bytí stav mysli v Přítomnosti,kdy si člověk udělá vnitřní divočinu klidně i vedle současného jarmarku saturnálií na Staroměstském náměstí. Ohledně stravování,milá věková vrstevnice mé dcery by si mohla osvojit NEJEZENÍ,což FUNGUJE dle mé osobní zkušenosti,tím se oba DEFINITIVNĚ OSVOBODÍ..a kor v tom klimatickém pásmu,kde sebou praští kdekoliv,přespí a NEZMRZNOU…