Proč se nám pořád děje to samé? Aneb jak přepsat životní scénář

Psychologové vycházející ze směru zvaného transakční analýza používají termín „životní scénář“. Jde o intenzivní, leč nevědomý postup, snad by bylo možno říci algoritmus, podle něhož ovlivňujeme, nebo dokonce vytváříme své životní příběhy. Každý jsme sám sobě scénáristou. Leč jsme při této přinejmenším ne zcela vědomé činnosti ovlivňováni rozličnými vlivy včetně sociální dědičnosti, prostředí a výchovy.

Ptáka poznáš po peří, nezdvořáka po řeči a skutečnost, že jsme (u sebe nebo u druhých) narazili na vliv scénáře, ukazuje (mnohdy) řečnická otázka:

Proč se mi to pořád děje?!

Mezi další typické ukazatele vlivu životního scénáře patří:

Výše zmíněný psychologický směr si potrpí na poetickou terminologii. Popisuje např. scénáře princů a princezen i žab. Který je úspěšnější, uhádnete snadno. Psycholog vám sdělí, že lidé se sice rodí jako princové a princezny, ale z mnohých se brzy stávají „žáby“. Je tu ovšem nevelká pravděpodobnost další, tudíž ještě pozdější změny k lepšímu. Inu, jako v pohádce, kde polibek vítěze může proměnit žábu v její výše zmíněný protiklad.

To, co nás žene, má na svědomí víc obětí než světová válka

Driver je anglicky popoháněč, hnací mechanismus, honák dobytka, eventuálně řidič automobilu. Vnitřní driver je v terminologii transakční analýzy významnou součástí životního scénáře. Ukazuje, nebo spíše velmi kategoricky prosazuje, jak máme reagovat na výzvy a stres, jež život přináší. Pohodoví tito „řidiči automobilu“ našeho bytí určitě nejsou. Spíše bývají „popoháněčem“, „hnacím mechanismem“ či „honákem“… Samozřejmě zde ne dobytka. Tradičně je uváděna pětice základních driverů. Američtí psychologové Kahler a Carpers o nich prohlásili: „Mají na svědomí víc obětí než světová válka.“

Driver, onen popoháněč, totiž „ví i neví“, co chce, a nedá pokoj, pokud to nedostane… A dostat to vlastně ani nemůže. Popohání nás k dosažení v podstatě ideálního cíle, jež je definován obecně. Už už máte dojem, že byl cíl dosažen, ale omyl. Nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe. K lepšímu pochopení psychosomatického děsu, jež to vyvolává, dodávám, že nejde jen o soukromé ostruhy na sebe samotného. Zvnitřnělé drivery totiž mnohdy požadujeme i po ostatních lidech. Jsou to tito:

5 základních driverů, „popoháněčů“

1. Buď silný!

Nikomu nesmíš nikdy ukázat svoji slabost. A já sám, vždycky sám, si se vším musím poradit. To ovšem neznamená, že se nevypěním do poslední mydlinky, pokud mi v mém úsilí lidé nepomáhají, nebo je dokonce narušují. Jejich povinností je vycítit, kdy pomoc potřebuji a co nejnenápadněji mi ji poskytnout. Pak se rychle stáhnout do pozadí. Jinak bych ztratil svoji hrdost všestranné jedničky. Hodně mi záleží na vítězném image. Mimochodem scénář „musíš být za všech okolností silná“ mají mnohé „ženy do nepohody“. Tj. báječné ženské, jež bývají opouštěny partnery očarovanými bezbrannými kukadly bytostí, které neumí vyplnit složenku.

2. Buď perfektní!

Hlavně nesmíš nic pokazit. Nesmíš udělat sebemenší chybu. Kdyby se čirou náhodou chybička do tvého snažení vloudila, rozhodně ji nesmíš připustit. Však on se někdo najde, kdo za to (všechno) může. Pravda, k naprosté dokonalosti vždycky něco chybí. Z toho plyne moje nízké sebevědomí, podceňování se, hnidopišský perfekcionismus. Též obranné mechanismy svými důsledky neurotizující nejen vlastní Já.

3. Pospěš si!

Dělej všechno rychle. Včera bylo již pozdě, neztrácej čas, nikdo ti ho nenahradí. Ukaž těm slimákům okolo tebe, jaký jsi vítr. Kdo chvíli stál, již stojí opodál.

4. Každý tě musí mít rád!

Dělej lidem jen radost, jinak špatně dopadneš. I v krematoriu popřej pozůstalým hezký den. Pozdrav: „Krásné ránko!“ a popřej kouzelný den. Úsměv nic nestojí, ale mnoho dokáže. Pozor, pamatuj: Slibem nezarmoutíš! Nesmíš říkat ne, i když si to myslíš. Pěkně zní: „Možná, snad, pokusím se, budu se snažit…“

5. Hlavně se snaž!

To, co zvládneš, není nejpodstatnější. Snaha je to hlavní, co se počítá. Snaž se, abys byl nepostradatelný všude, kde se objevíš. Ostatně, když něco děláš, snaž se to udělat sám. Nikdo jiný se nemůže tak snažit udělat to dobře, jako se vynasnažíš ty. Také se snaž lidem ukázat, v čem a jak chybují, a jejich chyby napravovat.

Proč je tak těžké přepsat vlastní scénář

„Snaživý“ popoháněč občas souvisí s racionalizací zavedeného – leckdy i debaklového – scénáře. Zde často vystupuje s mezilidskými hrami „Ano, ale…“ a „To je hrozné, viďte…!“ Dotyčný „scénárista“ má problémy tak velké, že je nelze nepřipustit. Coby aperitiv zvolí lamento „to je hrozné, viďte…“ a popíše, jak – nezaviněně – trpí. Naznačíte mu, že kazí život mnohdy nejen sobě, ale i některým z jeho blízkých. Ve svém erbu nosí jedno, leč mnohdy i víc z pětice popoháněčů. Naznačíte, že změna by byla možná. Jen nestačí „hlavně se snažit“, ale změnit chování a životní styl. Poděkuje, leckdy i dodá, že jste mu otevřeli oči.

Následuje konstatování: Já o tom (už, přece) vím a snažím se s tím něco dělat, ale ono se to lehko řekne a je to tak těžké. V zásadě se mu scénář líbí, popoháněče přijal a každá změna může být k horšímu.

Kde se to pokazilo a co s tím

Neurotizující součástí scénáře jsou i zákazy přijímané jako okolím očekávaná nutnost již v dětství. Pokud rodiče dětské nápady předem odmítají: „Nevíš, o čem mluvíš,“ můžete si do dalšího života odnést příkaz: „Nepřemýšlej!“ Možná je v rodině ctěna zásada: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“ Z ní může vyplynout příkaz: „Neměj úspěch!“„Nic moc si o sobě nemysli,“ lze do řeči příkazů přeložit jako: „Nepřemýšlej.“„Nebuď důležitý!“ To může vyvolávat úzkost. Co když přece jen budu?

Protikladem scénářových zákazů jsou „svolení“. Ano, můžeš přemýšlet, prožívat, cítit, myslet si, konat, mít význam, někam patřit. Prostě být sám sebou a být v pořádku.

Pomyslnou „lékárnou“, v níž lze najít pomoc (někdy se užívá název protijedy) působícími coby obrana před popsanou falešnou pětkou driverů, před nesmyslnými zákazy a odmítáním, jsou mj. zásady, zákony i přístupy asertivity: