Evropa: Případ mizejících žen

Podle záběrů natočených skrytou kamerou nedávno vysílaných televizí France 2, ženy doslova zmizely z kaváren a barů v některých převážně muslimských předměstích Francie. V dokumentu se objevily dvě ženské aktivistky Nadia Remadna a Aziza Sayah z akční skupiny La Brigade des Mères (Brigáda matek) bojující za práva žen, které vešly do kavárny v Sevranu, který je předměstím Paříže, a setkaly se tam s překvapením a nepřátelstvím všech přítomných mužů. Jeden z mužů jim řekl: „Nejlepší by pro vás bylo počkat venku. Zde jsou samí muži… V této kavárně nejsou ženy vítány.“

Jiný muž jim řekl: „V této kavárně nesedáváme společně, jsme v Sevranu, ne v Paříži. Tady je jiná mentalita, je to jako doma.“

Aziza Sayah (vlevo) a Nadia Remadna (vpravo) jsou aktivistky z francouzské skupiny „Brigáda matek“ bojující za práva žen, které se skrytými kamerami navštívily kavárnu na předměstí Paříže a setkaly se tam s překvapením a nepřátelstvím všech mužů. (Foto: snímek obrazovky videa televize France 2.

Na předměstí Lyonu reportérka televizního kanálu France 2 Caroline Sinz hovořila s mladou ženou, která jí řekla, že se prostě bojí jít ven a aby se vyhnula útokům muslimských mužů ve své čtvrti, obléká se do volných, plandavých šatů a chodí bez make-upu.

Podle slov Caroline Sinz se zdá, že ženy „byly z kaváren a ulic doslova a do písmene vymazány“. Caroline Sinz dále vysvětluje, že ženy v těchto oblastech dříve proti statusu quo protestovaly, ale teď se bojí…

„Bojí se, protože v mnoha městech otevřeně promluvily, ale byly uráženy a napadány… „Takže si teď dávají pozor na to, co říkají a raději mlčí, aby se vyhnuly vyhrůžkám a nebyly pod nátlakem.“

Axelle Lemaire, francouzská ministryně pro digitální záležitosti, a první vládní úřednice, která komentovala záběry natočené skrytou kamerou, uvedla, že v dokumentu je zaznamenán„neakceptovatelný“ a „nelegální“ případ „diskriminace žen“. Nicméně, sama rychle dodala, že to nesouvisí s náboženstvím a dodala, že francouzská muslimská komunita by kvůli tomu neměla být obviňována.

Poznámka Axelle Lemaire o náboženství odhaluje úmyslnou ignoranci evropských politických elit odmítajících řešit problémy související s islamizací. Sevran je součástí departementu Seine-Saint-Denis, oblasti, ve které žije 1,4 milionu lidí a z nichž je více než 600 000 muslimů. Již v roce 2011 vysoce respektovaný politolog a znalec islámu Gilles Kepel ve své zprávě „Banlieue de la République„(„Předměstí Republiky“) napsal, že Seine-Saint-Denis, se stejně jako jiná předměstí stává paralelním islámským společenstvím, více a více odříznutým od zbytku francouzské společnosti. Skutečnost, že ženy zmizely z ulic Sevranu, nelze oddělovat od faktu, že tyto společnosti jsou islamizovány.

Tato islamizace Francie je v posledních pěti letech podněcovaná a posilovaná velkými investicemi z Kataru – především do mešit. Tyto investice se v současnosti odhadují na 22 miliard dolarů. Investicemi do mešit Katar zjevně šíří wahhábismus / salafismus – zvláště radikální formu islámu – po celém světě.

Islámské právo šaría se o roli žen v islámu vyjadřuje zcela jasně. Předtím, než budou francouzští politici zase prohlašovat, že nedávné události nijak nesouvisí s islámem, by jim někdo měl poradit, aby si přečetli Korán. Korán uvádí, že žena musí poslechnout svého manžela (naprosto) ve všem [Korán 4:34] [1] a že její role je v domě, kde by měla přednostně pobývat, pokud ovšem nemá legitimní důvod vyjít mimo dům [Korán 33:33]. [2] V zemích, kde je právo šaría uplatňováno, jako je například Saudská Arábie, nemůže bez svolení svého manžela žena opustit domov.

Vzhledem k podřízenému postavení žen podle práva šaría je naprosto přirozené, že francouzská předměstí, která byla islamizována a ve kterých je právo šaría respektováno, nyní připomínají Saúdskou Arábii. Kumulativní účinky islamizace podporované katarskými penězi a vlivem mohou být překvapením pouze pro ty politické a kulturní elity, které ji tvrdohlavě odmítají vzít na vědomí a odmítají se podívat pravdě do očí.

Další francouzský politik, bývalý ministr práce Eric Woerth, uvedl, že filmový dokument „probodává srdce Republiky. Srdcem Republiky je rovnost mužů a žen.“ Není však toto prudké prohlášení o „liberté, égalité, fraternité“ (svobodě, rovnosti, bratrství) tak trochu opožděné? Kde byli tito politici, když hřmělo? Před rokem francouzská ministryně pro práva žen Pascale Boistard v rozhovoru řekla:

„Na našem území existují oblasti, kde ženy nejsou akceptovány, kde nejsou respektovány, a kde jsou téměř povinny žít s touto nepříjemnou skutečností každodenního života. A zdá se, že každý to považuje za víceméně normální… V mnoha čtvrtích jsou ženy omezené v pohybu na určité oblasti (foyer, východ ze školy…) a nemají prakticky přístup jinam, například na hřiště nebo tam, kde je zábava. Je to normální, že v některých kavárnách nejsou žádné ženy? Tento pokřivený druh morálky, jenž je často prosazován menšinami na úkor většiny, vyústil ve fakt, že veřejný prostor, který údajně patří jak mužům, tak i ženám, je ženám zakázán.“

Podřizování, ponižování a terorizování žen na předměstích probíhá po celá desetiletí, přímo pod nosy těch politiků, kteří tvrdí, že se starají o práva žen a „srdce Republiky“, ale rozhodli se tento fakt prostě ignorovat. Již zesnulá Samira Bellil, autorka knihy „Dansl’enfer des tournantes„ (V pekle skupinových znásilnění. V angličtině kniha vyšla pod názvem To Hell and Back.) vydané v roce 2002, popsala svůj život dospívající dívky v pozdních osmdesátých letech na předměstí – jak již naznačuje název její knihy – jako čisté peklo. V rozhovoru pro časopis Time v roce 2002 řekla: „Od okamžiku, kdy dívka vyjde ven, si chlapci myslí, že mají právo se jí pošklebovat a chovat se k ní podle svého. V extrémních případech to vede k násilí a agresi.“ Samira Bellil byla opakovaně znásilněna mladými muslimy, kteří ji znali a zaměřili se na ni, protože podle nich „každá dívka v sousedství, která kouří, používá make-up a nosí atraktivní oblečení, je děvka“. Tehdy časopis dále napsal:

„Policie se hrozí toho, že by tyto oblasti měla hlídat. Bojí se násilí. Výsledkem je, že slušnost a pořádek v mnoha banlieues (předměstích) upadly a skupiny mladých mužů mají za to, že mohou na ženy útočit beztrestně…“

Tohle bylo před patnácti lety.

Ve stejném článku časopis Time citoval také Fadelu Amaru, šéfku organizace „Ni Putes ni Soumise“(„Ani děvky, ani podřízené“), která lobuje za ženy, aby mohly žít normální a moderní život. Fadela Amara uvedla, že od roku 1992 musí ženy na francouzských předměstích čelit šíření vlivu islámského fundamentalismu:

„Během uplynulých deseti let se situace žen na předměstích radikálně zhoršila… Vidíme vzestupnou tendenci urážení mladých žen, které nosí džíny, nárůst nucených a dohodnutých sňatků, více mladých žen je donuceno ukončit školu a dochází k nárůstu polygamie.“

O patnáct let později francouzští ministři předstírají překvapení a rozhořčení nad tím, že ženy na těchto předměstích nakonec podlehly neustálému teroru namířenému proti nim a mizí z ulic.

Judith Bergman je spisovatelka, komentátorka, právnička a politická analytička.

[1] Korán 4:34: „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Alláh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži vydržují ženy ze svého bohatství (svých majetků). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a v mužově nepřítomnosti střeží to, co Alláh nařídil střežit. A před těmi, jejichž neposlušnosti se obáváte, se varujte – nejprve je upozorněte, (a když pokračují i nadále) nesdílejte s nimi lůžko, a (nakonec) – bijte je! Nebuďte však na ně zlí, jestližebudou opět poslušné!“

[2] Korán 33:33: „A zůstaňte ve svých domech a neukazujte se, jako jste činily za bývalých časů nevědomosti. A nastolte modlitbu, řiďte se zakátem a poslechněte Alláha a jeho posla. Alláhův úmysl je očistit vás od nečistoty [hříchu], ó lidé z domu [Prorokova], očistí vás,jak nejvíce bude moci.“