Rusko je proti válce mezi Íránem a Izraelem

Přestože se pozorovatelé v konfliktu mezi Ruskem a USA většinou přidávají na něčí stranu a doufají ve vítězství jejich tábora, Moskva se pokouší uklidnit atmosféru na Blízkém východě. Staví se proto proti íránskému útoku na Izrael, stejně jako proti izraelské operaci proti Íránu v roce 2008.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Během noci z 29. na 30. dubna 2018 Izrael odpálil devět raket proti dvěma syrským vojenským základnám, což způsobilo vážné škody.

Co je na této operaci překvapivé je to, že ruské radary neposlaly varování syrským orgánům, které proto nemohly zachytit izraelské střely.

Ukazuje se však, že útok nebyl zaměřen na syrské cíle, ale na íránské cíle instalované na syrských základnách.

Na počest smlouvy předcházející válce přišel Irán na pomoc Sýrii od počátku zahraniční agrese v roce 2011. Bez této pomoci by Sýrie byla poražena, vláda svržena a muslimské bratrstvo napojeno na moc. Avšak od září 2015 byla Sýrii podpořena i Ruskem, jehož palebná síla je daleko silnější. Právě ruské letectvo zničilo podzemní opevnění, postavené NATO a společností Lafarge, pomocí bomb typu „bunker-buster“ (typ munice, která je navržena tak, aby pronikla vytvrzené cíle nebo cíle zakopané hluboko pod zemí, jako jsou vojenské bunkry – pozn. překladatele), čímž umožnilo syrské arabské armádě znovu získat území, který ztratila.

Dnes se cíle Íránu a Ruska liší.

Iráno-ruský nesouhlas

Záměrem Ruska je vymýtit džihádistické organizace a uklidnit celý region. Poté Rusko doufá, že obnoví historické spojení mezi pravoslavnou kulturou a Damaškem, původním městem křesťanství, v souladu se strategií, kterou v 18. století vytvořila Kateřina Veliká.

Írán je nyní zemí rozdělenou mezi tři odlišné síly – revoluční gardu, prezidenta Rohaniho a nejvyššího vůdce Khamenei, který rozsuzuje jejich neshody.

Revoluční garda je elitní jednotka, odlišná od řádné armády. Poslouchá vrchního vůdce, zatímco armáda je pod velením prezidenta Islámské republiky. Usiluje o osvobození Středního východu od anglosaského imperialismu. Zaručuje ochranu Šíitů všude na světě a na oplátku se spoléhá na ochranu Íránu. Její působnost je dislokována zejména v Jemenu, Iráku, Sýrii a Libanonu.

Prezident Hassan Rohani se snaží vymanit svou zemi z diplomatické izolace způsobené revolucí, kterou vyvolal Imám Khomeiny. Chce rozvíjet mezinárodní obchod a obnovit status dominantní regionální moci, jemuž se jeho země těšila za panování šáha.

Ayatollah Ali Khamenei, který je ideologicky blízký revoluční gardě, se snaží udržet rovnováhu mezi těmito dvěma mocnostmi a tím i jednotu své země. Jeho úloha je o to obtížnější, protože napětí mezi těmito dvěma skupinami je paradoxem. Ex-prezident Mahmúd Ahmadínežád (z revoluční gardy) a jeho bývalý viceprezident Hamid Beghaie byli prohlášeni za „špatné muslimy“ radou strážců ústavy. Zatímco první z nich byl potrestán domácím vězením, druhý byl v závěru tajného procesu odsouzen k patnácti letům vězení.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Po zavraždění Jihada Moughniyaho (syna Imada Moughniyaho, vojenského šéfa libanonského Hizballáhu) a důstojníků revoluční gardy v lednu 2015 na hranici syrsko-izraelského vymezení Golanu existují jasné náznaky, že Írán se pokouší implantovat vojenské základny na jih Sýrie. To může být součástí plánu organizace plánovaného útoku na Izrael z Gazy, Libanonu a Sýrie.

Právě tomuto projektu se Izrael snaží zabránit a Rusko před ním odmítá varovat.

Vývoj politických pozic

Z ruského hlediska je Izrael mezinárodně uznávaným státem a více než jeden milion jeho občanů pochází z bývalého SSSR. Má právo bránit se, nezávisle na otázkách vyvolaných krádeží území a aktuálním režimu apartheidu.

Naopak z iránského pohledu není Izrael ani státem, nýbrž nelegitimním subjektem, který zabírá Palestinu a utlačuje své historické obyvatele. Je proto oprávněné nést zbraně proti němu. V tomto případě překračuje islámská republika analýzu svého zakladatele. Ve skutečnosti pro Imáma Khomeinyho není Izrael nic jiného než nástroj pro dvě hlavní koloniální mocnosti, jmenovitě Spojené státy („velkého satana“) a Spojené království. Během posledních několika let se íránské výroky o Palestině staly zvlášť zmatenými, smíchávaly politické a náboženské argumenty a upadaly zpět k antisemitským stereotypům.

V posledních třech letech Izrael naléhavě žádá Rusko, aby zabránilo Íránu instalovat vojenské základny, které jsou vzdáleny méně než 50 kilometrů od demarkační linie. Nejprve Rusko uvedlo, že Írán vyhrál válku v Sýrii, zatímco Izrael ji prohrál. Tel-Aviv se tedy dostal do pozice, kdy nemohl nic požadovat. Ale nyní se blížíme k možnému konci války, přičemž ruská pozice se změnila – nepřipadá v úvahu dovolit, aby Írán zahájil nový konflikt.

Přesně to je ten stejný postoj, který tlačil Rusko k tomu, aby v roce 2008 bombardovalo dvě letiště pronajaté Tsahalem v Gruzii. V té době se jednalo o to, aby Tel-Aviv zabránil útoku na Teherán. Až na to, že „laisser-faire“ tentokrát hraje proti íránské iniciativě, a nikoli izraelské.

Syrská pozice

Ze syrského pohledu je Izrael nepřítelem, který nezákonně okupuje Golan. Během války Izrael de facto podpořil džihádisty a zemi již bombardoval více než stokrát.

To však nutně neznamená, že iránský projekt už vítán nebude. Tak jako v Moskvě, Damašek nezpochybňuje existenci hebrejského státu, ale pouze formu jeho režimu, který vylučuje Palestince. Především Syrská arabská republika nechce válku se sousedem, nýbrž mír. Prezidenti Hafez a Bachar el-Assad se oba pokusili vyjednávat – obzvláště s americkým prezidentem Billem Clintonem – avšak marně.

Navíc každý ví, že izraelská armáda je bezvýhradně podporována Spojenými státy a že útok na Izrael je útokem na Washington. Sýrie, která právě zakusila sedm let cizí agrese a byla zničena, by se nemohla zapojit do takové operace i kdyby chtěla.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Následkem toho Damašek, který dovolil Íránu, aby instaloval základny na jeho půdě, už v tom nebude dále pokračovat.

Íránsko-americké souvislosti

Stejně jako možný konec války podnítil současnou krizi, může se od něj odvíjet i budoucnost dohody 5 + 1. Spojené státy pravděpodobně přestanou být garantem.

Tato mnohostranná dohoda není to, co si myslíme že je. Text podepsaný dne 14. července 2015 je naprosto shodný se smlouvou dohodnutou dne 4. dubna. Během posledních několika měsíců Washington a Teherán vyjednávaly tváří v tvář některé tajné dvoustranné klauzule, jejichž obsah nikdo nezná.

Všichni si však mohli všimnout, že od uzavření této tajné dohody nebyly americké a irské jednotky přítomné všude na Středním východě nikdy přímo konfrontovány.

Veřejná část dohody se zabývá pozastavením íránského jaderného programu na dobu nejméně deseti let, zrušením mezinárodních sankcí vůči Íránu a posílení kontrol MAAE. Tato dohoda je katastrofická pro Teherán, který byl například nucen ukončit výuku jaderné fyziky. Nicméně ji podepsal, doufaje ve zrušení sankcí, které jeho hospodářství velmi škodí. Sotva však byly sankce zrušeny, byly pro další záminku (raketový program) znovu uloženy. Iránská životní úroveň stále klesá.

V rozporu se všeobecnou společnou myšlenkou se Islámská republika v roce 1988 přestala snažit o vývoj jaderné bomby, protože Imám Khomeiny přesvědčil své vůdce, že zbraně hromadného ničení jsou v rozporu s islámem. Nicméně pokračovali ve svém práci na civilní jaderné energii, plus prováděli nějaké výzkumy taktických vojenských aplikací. Pouze ti, kteří se snaží kráčet po stopách šáha – jinými slovy, skupina prezidenta Rohaniho –  budou v současné době pravděpodobně chtít znovu zahájit vojenský jaderný program. Ale kvůli svým vynikajícím vztahům s Washingtonem to neudělají.

V současnosti probíhá přípravné zasedání Světové konference o pokračování Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v Ženevě. Írán a Rusko jsou přítomny a obhajují návrh, jehož cílem je prohlásit Blízký východ „zónou bez jaderných zbraní“ – návrh proti Izraeli, Saúdské Arábii a západním mocnostem.

 

[wp_ad_camp_2]

 

Hrozba, kterou Teherán přinesl do Sýrie, by možná měla být považována za prostředek nátlaku na zachování tajných ustanovení rovnocenný dohodě 5 + 1.

Překlad: jena, Zdroj: 1