Čas neexistuje. Všechno probíhá najednou, tvrdí respektovaný fyzik

Čas – existuje snad záhadnější a podivnější fenomén našeho vesmíru? Přestože se s ním každý z nás setkává každý den a fyzici ho usilovně zkoumají už sto let, vlastně jeho podstatu pořád nechápeme.

Jediným důkazem, že existoval minulý týden, je naše paměť. Ale paměť, to je vlastně jen stabilní struktura neuronů v mozku…

Jeden z respektovaných fyziků přišel s neobvyklou teorií. Místo, aby se ptal, co je vlastně čas, říká: „Nic jako čas neexistuje.“

Standardní model vesmíru pracuje už od dob Alberta Einsteina s tím, že čas je jedním z rozměrů našeho vesmíru, podobný prostorovým rozměrům. Brian Greene to v knize Elegantní vesmír popisuje velmi pochopitelně: „Když se s někým chceme setkat, popíšeme mu, kde v prostoru ho očekáváme – například v 9. patře budovy na rohu 53. ulice a 7. avenue v New Yorku. Máme zde tři díly informace odrážející konkrétní pozici ve třech prostorových dimenzích vesmíru. Stejně důležité ale je, kdy ho očekáváme – například v 15. hodin. Tento díl informace říká, kde v čase se naše setkání uskuteční. Události jsou tedy určeny čtyřmi díly informace: třemi o prostoru a jedním o čase.“ 

Co je čas?“ je špatná otázka. Čas totiž není

Tohle všechno je ale jen iluze – alespoň podle fyzika Juliana Barboura. „Když se pokoušíte chytit čas, vždycky vám proklouzne mezi prsty,“ tvrdí. „Lidé si jsou jistí, že čas existuje, ale nejsou schopní ho nijak uchopit. Myslím si, že je to proto, že čas ve skutečnosti vůbec neexistuje.“ Fyzik k tomu samozřejmě nedospěl jen tak při přemýšlení někde v hospodě; dostal se k této myšlence studiem toho, jak věda vnímala čas. A to od Isaaca Newtona, pro kterého byl čas řekou, která teče vždy a všude stejně, až po nejmodernější exotické teorie superstrun.

Pro Barboura čas není součástí čtyřrozměrného časoprostoru. Fyzik ho chápe jen jako iluzi způsobenou tím, že se všechno kolem nás mění. Barbour chápe všechny jednotlivé momenty v čase jako jeden celek, kompletní a existující sám o sobě. Nazývá tyto momenty výrazem „Nyní“.

Popisuje je takto: „Jak žijeme, zdá se nám, že se pohybujeme sérií Nyní. Otázkou však je, co jsou zač.“ Pro Barboura je každé Nyní souhrnem všeho ve vesmíru. „Máme silný dojem, že věci vůči sobě zaujímají jisté pevné postavení. Rád bych od toho oddělil vše, co nevidíme (přímo i nepřímo) a držel se myšlenky, že mnoho různých věcí koexistuje současně. Jsou prostě Nyní – nic víc, nic méně.“ Přijde vám tato představa jen těžko pochopitelná? Barbour si proto představil i popisy, které se dají představit i pro mozek ne-fyzika.

Jeho Nyní se dají představit jako stránky z povídky, které jsou vytržené z knihy a náhodně poházené po podlaze. Každá stránka je oddělená entita existující bez času, vně času. Pokud se stránky nějakým způsobem seřadí a pak se krok po kroku procházejí, vzniká z nich příběh. Ale ať už stránky uspořádáme jakkoliv, přesto je každá z nich kompletní a nezávislá. Jak Barbour říká: “Kočka, která vyskočí, není tou stejnou kočkou, která dopadne na zem.“ Neexistuje tedy žádný okamžik v minulosti, který by změnil v okamžik v budoucnosti. Všechny možné konfigurace vesmíru, každé možné místo atomu ve vesmíru existují současně.

Podivné? Připravte se,protože to excentričtější ještě přijde. Podle Barboura existují všechna možná Nyní v obrovském platonovském kontinuu, které se obejde zcela bez času. „Co mě opravdu fascinuje,“ popisuje Barbour svou vizi, „je, že všechna ta existující Nyní mají speciální strukturu – dala by se představit jako krajina. Každý bod v této mapě je jedno Nyní – celek pak nazývám Platonie. Proč? Je totiž bezčasá a tvořená dokonalými matematickými zákony – podobně jako svět idejí, jaký popisoval antický filosof. “

Co bylo před Platonií?

Pokud se svět popisuje pomocí Nyní a Platonie, odpadají úplně otázky jako „Co se stalo před Velkým třeskem?“ V této kosmologii totiž čas vůbec neexistuje – takové otázky pak vůbec nemají smysl. Velký třesk není pro fyzika velká exploze v naší dávné minulosti, ale jen jeden z mnoha bodů v krajině Platonie.

Naše představa o existenci času vzniká proto, že v Platonii existují i objekty, kterým Barbour říká záznamy. Fyzik svůj koncept vysvětluje takto: “Jediným důkazem, že existoval minulý týden, je naše paměť. Ale paměť, to je vlastně jen stabilní struktura neuronů v mozku. Podobně jediným důkazem, jaký máme o minulosti Země, jsou kameny a zkameněliny. Ale to jsou všechno jen struktury minerálů, které dnes prozkoumáváme. Důležité je, že my máme jen jakési záznamy a máme je jen Nyní.“

Barbourova teorie vysvětluje existenci těchto záznamů jako vztah mezi Nyní v Platonii. Některá nyní jsou propojena s jinými Nyní v Platonii, a to přesto, že všechna existují najednou. Tato propojení budí zdání času – a to přesto, že plynutí mezi jednotlivými Nyní se nedají dokázat.

Minulost, budoucnost i konec – to všechno s v Barbourově fyzice stává zcela zbytečným. Přestože tato teorie vypadá velmi filosoficky, až esotericky, pořád jde o čistou fyziku. „Chápu, že moje myšlenka je šokující. Ale dají se pomocí ní vytvářet předpovědi, které popisují svět,“ kontruje Julian Barbour. Se svými spolupracovníky už vydal několik článků, které ukazují, jak z exotické fyziky jeho Platonie přirozeně vyplývají teorie relativity i kvantová mechanika.

Nechceme tvrdit, že právě tato teorie je v přehršli fyzikálních pohledů na svět ta správná. Ilustruje však, jak moderní věda dokáže měnit úhel pohledu na realitu a vytváří stále nové interpretace vesmíru. Že se jednou spojí nejmodernější fyzikální rovnice a Platonova představa o jeskyni a světě idejí, to by asi zaskočilo každého vědce 19. století…

Zdroj: 1