Zamyšlení nad efektem církevního “vyrovnání” v ČR

Je to velmi obsažný, podrobný až detailní materiál, odpovídající svému účelu, tj. diplomové práci. Mimo jiné je v něm velmi zajímavá stať, která se týká problematiky finančních náhrad. Ostatně posuďte sami:

Jednotlivé dotčené církve a náboženské společnosti, které obdrží (resp. již dostávají) od státu finanční náhradu v celkové výši 60ti násobku pravidelné roční splátky; roční splátka finanční náhrady v pevně stanovené výši činí:

a) Apoštolská církev 64 902 023 Kč,

b) Bratrská jednota baptistů 14 000 000 Kč,

c) Církev adventistů sedmého dne 32 000 000 Kč,

d) Církev bratrská 46 759 508 Kč,

e) Církev československá husitská 189 563 661 Kč,

f) Církev řeckokatolická 18 366 662 Kč,

g) Církev římskokatolická 3 550 000 000 Kč,

h) Českobratrská církev evangelická 139 261 022 Kč,

i) Evangelická církev augsburského vyznání v České republice 7 281 114 Kč,

j) Evangelická církev metodistická 22 587 695 Kč,

k) Federace židovských obcí v České republice 16 715 806 Kč,

l) Jednota bratrská 36 969 290 Kč,

m) Luterská evangelická církev a. v. v České republice 6 993 690 Kč,

n) Náboženská společnost českých unitářů 2 211 855 Kč,

o) Pravoslavná církev v českých zemích 70 442 428 Kč,

p) Slezská církev evangelická augsburského vyznání 40 187 921 Kč,

r) Starokatolická církev v České republice 16 757 325 Kč.

(PS: to zdaleka není úplný přehled církevních a náboženských subjektů, neboť těch je okolo 30 a celá řada dalších nebyla registrována. Více na Wikipedia )

Souhrn všech výše uvedených položek činí cca 5,5 miliardy Kč ročních splátek. Těžko posoudit, zda je to ve srovnání se státním rozpočtem málo nebo moc, jedno je však neoddiskutovatelné, že se jedná o pravidelné roční splátky jednotlivým církvím a náboženským společnostem. Při troše zamyšlení musí člověka nutně napadnout, jak jsou tyto (nikoli malé) peníze od státu církvemi nebo náboženskými společnostmi využívány. Uvědomíme-li si, že zhruba do doby, než byly církevní restituce uzákoněny, tyto subjekty (až na výjimky) regulérně existovaly a byly pastoračně činné

To ovšem znamenalo, že měly dostatek finančních zdrojů, ze kterých svou existenci a činnost zajišťovaly. Pro upřesnění nutno dodat, že byly finančně zajišťovány státem a i když je pravda, že těch financí (ve srovnání se současností) neměly nazbyt, přesto tyto církve a náboženské společnosti normálně, ne-li úspěšně, vyvíjeli svou pastorační činnost. Nyní pro ně nastalo období blahobytu, když v rámci finančních náhrad, dostávají od státu tučné mnohamilionové dávky ročně jako finanční vyrovnání. Vtírá se otázka, jak s těmito penězi nakládají, k čemu je využívají, k čemu slouží zvláště, když je statisticky prokázáno, že všeobecně ubývá věřících. V r. 2011 celkový počet věřících v ČR v porovnání s r. 2001 poklesl na celkem 2 175 087). Pokud jde o římsko-katolickou církev, pak počet věřících byl v r. 1991 4 021 385 tj. 39,0 %, v r. 2001 to bylo 2 740 780, tj. 26,8 % a v r. 2011 byl počet věřících jen 1 082 463, tj. 10,4 %!

Kompletní přehled o počtu všech věřících k jednotlivým církvím resp. náboženským společnostem se nepodařilo zjistit (ani to není podstatné), kromě těchto zde uvedených:

Věřících: 2 168 952, tj. 20,8 % všeho obyvatelstva, z toho

Církev římskokatolická 1 082 463, tj. 10,4 %

Českobratrská církev evangelická 51 858, tj. 0,5 %

Církev československá husitská 39 229, tj. 0,4 %

Pravosl. církev v českých zemích celk. 20 533, tj. 0,2 %

Nábož. spol. Svědkové Jehovovi 13 069, tj. 0,1 %

Slezská evangelická církev a.v. 8 158, tj. 0, 05 %

Ostatních, cca 10 subjektů, už jen jako náboženské společnosti, mají zřejmě sotva po stovkách, max. 2 tisíce věřících přesto, jak z přehledu vyplývá, nejmenší částka, kterou subjekt ročně dostává (Náboženská společnost českých unitářů) činí 2 211 855 Kč. Subjekty s počtem věřících okolo 500 osob, mají od 6 milionů Kč výše. Lze se tedy domnívat, že nedostatkem tyto subjekty netrpí, naopak, milionové částky jim ročně přidělované, mohou vést k domněnkám, že nejsou využívány vyloženě k existenčním, resp. k praktickým, tedy pastoračním účelům daného subjektu.

Jiná je situace u větších či velkých církví. Církev římskokatolická s 3 550 000 000 Kč (3,55 miliardy Kč) ročních náhrad, má cca 1 082 000 věřících, což v přepočtu činí cca 3 287 Kč na jednoho věřícího ročně. Samozřejmě, že částku žádný věřící ani neobdrží, ani jinak prakticky nespotřebuje, je to jen názorný příměr výše pravidelných ročních splátek, jak jsou jednotlivým církvím a náboženským společnostem přidělovány v poměru k věřícím. I zde však není od věci se zamyslet nad existencí a praktikování činnosti řím.-kat. církve dříve a nyní. Jak již bylo řečeno, církve nebo náboženské společnosti měly za bývalého režimu podstatně nižší příjmy od státu (kromě samostatných příjmů z darů apod.), přesto nelze říct, že by církve v tu dobu paběrkovaly, nebo byly omezeny ve své náboženské činnosti.

Na druhé straně nutno přiznat, že navzdory výraznému poklesu věřících, aktivity a činnost církví (nejen řím.-kat. církev) výrazně znásobily. Je to dáno jednak tím, že mají velmi slušný „bezpracný“ příjem, ale také, a na to se zapomíná, že i nadále od státu dostávají „roční prebendy“ cca 1,7 mld. Kč na „provozní výdaje“ (platy kněží apod.). Z toho plyne, že církve a náboženské společnosti, díky přidělovaným finančním náhradám v rámci finančního vyrovnání, se dnes mají jako „pra..ta“ v žitě. Nemluvě o tom, že církve i nadále pořádají své osvědčené tzv. mešní sbírky „do zvonečku“, charitativní a podobné akce, ale také (sic), že konají nebo podporují různé dobročinné aktivity.

Z neoficiálních zdrojů se proslýchá, že podporují (případně mohou podporovat) i jisté problematické „neziskovky,“ které co do výsledků své činnosti nic moc, zato jejich režijní spotřeba (hlavně platy) je 100 procentní. Zaměření některých „neziskovek“ je rovněž poněkud obestřeno nejasnostmi. Proslýchá se, že jejich činnost není vždy v souladu s jejich původním posláním. To ovšem není věc, která by měla být řešena touto cestou.

Faktem zůstává, že příjmy církví a náboženských společností jsou nadstandardní a rozhodně neodpovídají jen jejich církevním potřebám. Lze sice vzít v úvahu, že finanční prostředky mohou dále investovat do různých aktivit, na druhé straně lze však logicky očekávat, že investice se budou formou zisku vracet.

Zda však podnikatelská, případně investorská činnost církví a náboženských spolků je, navzdory liberálně demokratickým principům, stejně jako vzhledem k platným restitucím a významným náhradám od státu relevantní či opodstatněná, je otázka. Vzhledem k předpokládané definitivní odluce církve od státu (jen pán Bůh ví, zda k tomu skutečně dojde), je to nejen pro církve a náboženské společnosti dobrý základ a příprava, jak sobě ku prospěchu (kromě jiných „bohulibých“ aktivit), úspěšně (ale nemravně) bohatnout!

Otázka také je, zda shromažďování majetku a bohatství církvemi, vzhledem ke zmíněným velkorysým náhradám od státu, není z křesťanského pohledu v rozporu se základními atributy křesťanství a jeho morálky, mezi které především patřila střídmost, skromnost, pokora, odříkání apod., což se o dnešních církvích, zvláště římsko-katolické, říct nedá. Evidentní je, že majetkové vyrovnání s církví, hlavně pak finanční vyrovnání ve formě náhrad je, kulantně řečeno, projevem jejich bezskrupulózního a hamižného přístupu ke všemu církví požadovaného majetku, u něhož však v mnoha případech nebylo vždy dostatečně věcně a právně prokázáno vlastnictví církve. Třeba i proto, že ze strany církví je k věcným požadavkům zákonodárců přistupováno jako nedůvěra k církvím, ergo zpochybňování věrohodnosti jejího (bohužel jen) formálního tvrzení. A tvrzení, jak je známo, není důkaz!

zdroj: 9

[wp_ad_camp_2]

Asi za největší bojovnici proti tzv. církevním restitucím se považuje spisovatelka Lenka Procházková. Už před šesti lety podala trestní oznámení na Dominika Duku a tehdejšího premiéra Petra Nečase. Videí na Youtube na toto téma je více. To podstatné je řečeno např. ZDE.

Podle kanonického práva patří majetek ŘK církve Vatikánu. Tzv. církevní restituce nejsou restituce (restituce = navrácení do původního stavu), ale dar. Jinak řečeno, jde o další tunelování a krádež majetku českého státu (tedy občanů, vláda je pouze správce), stejně jako byla tzv. kupónová privatizace. Jsem přesvědčena, že v tom má prsty právě Vatikán a jeho posluhovači jednak v církvi, ale i mezi politiky. Tajní jezuité působí na všech mocenských centrech s rozhodovací pravomocí a na místech s možností něco ovlivnit, jako je např. Česká televize, která ovlivňuje veřejné mínění.

V knize Tajné dějiny jezuitů, kterou jsem dala k dispozici ke stažení ZDE, se můžete dočíst mnoho zajímavých informací právě na téma tzv. církevních restitucí, vatikánského ovlivňování a podvodů s tím spojených. Počíst si můžete např. na straně 1091, 1099, 1100, 1256, 1259, 1264, 1268.

V této knize se můžeme dále dočíst:

Kardinál Tomášek se vyjadřuje, že církev zatím neuvažuje o tom, že by mohla vznášet nároky na restituci církevního majetku (ČTK, 30.12.1989), ale již hned v Novém roce ČTK píše:

„Otázky nové koncepce a zásad církevní politiky byly ve čtvrtek na programu porady představitelů všech církví v Československu, která se konala v Praze z podnětu místopředsedy federální vlády Josefa Hromádky. Účastníci porady se zabývali přípravou nového zákona o církvích a náboženských společnostech a o postavení bohosloveckých fakult. Na závěr jednání byly projednávány, kromě jiného, i otázky způsobu a rozsahu restituce některých církevních majetků.″ (ČTK, 12.1.1990).

I po převratu tedy hraje kardinál Tomášek dvojí hru. Jak jinak, když to má ve své morálce.″ (str. 1081)

Kardinál Tomášek byl jezuita a věrný sluha Vatikánu, stejně jako další čeští kardinálové. Majetek Vatikánu se odhaduje na 3 až 4 bilióny amerických dolarů. Jak se říká, s jídlem roste chuť …..