Státní pokladna strádá, situace se dramatizuje

O tom, že lze řídit stát jako firmu, pochybovala od počátku vlády Andreje Babiše většina odborníků. Realita tomu dává stále více za pravdu. Soukromé podnikání má svá specifika, která se mění dle toho, jak velkou společnost vedete a provozujete. U té menší je samozřejmě vše daleko jednodušší, zodpovídáte sám za sebe a v hlavě lze uchovat většinu informací týkající se jejího provozu. Ve skutečnosti by Vám k přehledu stačil jeden notes A4, tužka a umět sčítat a odčítat.

[wp_ad_camp_2]

Existence finančních úřadů vše komplikuje, takže se nevyhnete vedení účetnictví, řadě formulářů a povinnosti mít bankovní účet, nicméně pořád to dosud ještě šlo. S EET se vše opět komplikuje, přestože pro stát tím nejde o nic jiného, než navýšit výběr daní a částečně srovnat podmínky pro podnikání. Ztrácí se tím však poesie statusu živnostníka, který svou nezávislostí na státu dokázal odlehčit úřadům i sobě s papírováním. Otázkou zůstávají tedy výše nákladů na zvýšení výběru daní versus skutečný efekt. Polopaticky řečeno – vyplatí se státu buzerace malých podnikatelů? Nejsou náklady na jejich kontrolu vyšší, než vybraná částka. A to v konečném součtu, tedy nejen výplaty úředníků, ale též nutnost hradit režii za místa, v nichž sedí?

Vraťme se však k státu a jeho srovnání s podnikáním. U středně velké firmy už musíte mít větší pořádek, zaměstnávat účetního a kancelářské síly. Náklady na administrativu se zvyšují, nicméně pořád máte jednu výhodu. Můžete relativně snadno přehazovat peníze z jedné strany na druhou, aniž byste poškodili firmu a okradli stát (to je pouze obrazný argument, ve skutečnosti vždy bude stát okrádat Vás, protože už samotné daně jsou při úrovni hospodaření našeho státu krádež). Zachováte li si přehled a pořádek, což je snadnější, jste li jediným majitelem společnosti, můžete pružně reagovat na potřeby podnikatelského subjektu. U velké firmy se složitějšími strukturami vedení už je toto složité, tedy pokud nejste výhradním a faktickým majitelem konglomerátu podobně, jako byl Andrej Babiš v Agrofertu. Právě on dokázal přelévat peníze i v takovém kolosu přesně dle svých potřeb, a kdyby bylo umožněno Finanční správě sledovat tyto pohyby, pravděpodobně by se po zaplacení všech doměrků a pokut impérium smrsknulo na mnohem menší velikost a část vedení by se seznámila s prací soudců a policistů zabývajících se organizovaným zločinem. Jenže někdo je rovný, jiný ještě rovnější a netýká se to pouze Agrofertu, ale i plno dalších společností, které mají nějakou politickou ochranu. Bakala by mohl vyprávět, nakolik se mu spojení s Havlem a jeho okolím vyplatilo, ani PPF nevzniklo z ničeho a řada dnešních miliardářů by mohla vyprávět, kolik stovek milionů rozdali při vzniku svých impérií a kolik je stála podpora ze strany politiků. Rozdíl je pouze v tom, že Andrej Babiš dokázal obsadit obě strany jednou osobou, tedy sám sebou. Tím je myšlena pozice ve vedení státu a své společnosti. Svěřenecký fond považujme pouze za faktickou právní berličku.

[wp_ad_camp_2]

Andrej Babiš se tak pokusil své praktické zkušenosti přenést do státní sféry. Jenže to není možné. Stát má své povinnosti, které lze ve firmách eliminovat. I proto vzniká státní rozpočet, který je de facto plánem, za co se kolik může utratit. Existuje mnoho úřadů, které dopředu odhadují jednotlivé části tohoto plánu. Na jedné straně jsou předpokládané výše příjmů. S těmi se počítá v určité výši a předpoklady vychází jak z let minulých, tak i z prognóz vývoje a v průběhu roku se s nimi moc pracovat nedá. Buď byly odhady správné, nebo nikoliv. Příjmové složky obsahují především výběr daní a poplatků, pronájem státního majetku či příjmy z jeho využívání, platby za sociální a zdravotní pojištění, zisky z privatizace (moc už toho nezbylo), existuje však ještě pár možností, jak se stát může obohatit. Například zabavováním majetku, různá propadlá dědictví a prodej povolení a licencí. Na druhé straně jsou výdaje. Jejich seznam je neskutečně dlouhý a ukazuje, jak málo se stát chová podnikatelsky. V některých oblastech doslova rozhazuje, aby v jiných šetřil tam, kde je to kontraproduktivní. Kdyby se stát choval jako firma, začal by tím, že by podhodnotil své schopnosti na straně příjmů a dle toho přehodnotil výdaje. Nicméně nikdy mu nebude umožněno jen tak přehazovat peníze tam, kam potřebuje. Tolik prostoru stát prostě nemá. Na čem by tedy mohl šetřit?

Režie státních institucí je vysoká. Neskutečný počet zaměstnanců, kteří velmi často svou neproduktivitou šokují každého, kdo se pohybuje v soukromém sektoru. Už jen tento stav podporuje šedou ekonomiku, protože lenost státního úředníka vyvažují podnikatelé neochotou odvádět 100% daní, z nichž je tento následně placen. Což je logické. Takže prvním krokem by mělo být zúžení úřednického aparátu, tím by došlo k i k uvolnění řady budov a poklesu nákladů, snížení přezaměstnanosti. Předpokladem je i zjednodušení řady povinností obyvatelstva, například v oblasti výstavby. Dále by bylo správné se zaměřit na manažerské schopnosti lidí v některých státních firmách. Rozdané trafiky jsou skutečně drahým špásem a plýtvání v některých z nich by si soukromá firma dovolit nemohla. Skutečnou pohromou je sociální politika. Zatímco se vynakládají obrovské peníze na podporu nepřizpůsobivých, mají jiné vrstvy obyvatelstva možnost poznat život na hraně propasti. Přehodnocením této části hospodaření státu by došlo k významnému zlepšení v mnoha směrech. Tím se dostáváme k neziskovému sektoru. Jestliže například sportovní odvětví vyloženě strádá a bez sponzorů se neobejde, přičemž činnost finančních úřadů způsobuje jejich odliv, pak humanitní a některé umělecké spolky kvetou, a přestože většina dotací končí v jejich samotné režii a ztrácí se tak efekt pomoci a solidarity, stojí stát obrovské peníze. Ukončením dotování dublujících se projektů a zásadní změnou zákonů týkajících se financování neziskovek by přineslo státní pokladně nemalé úspory. Zrovna podobný efekt by měla důsledná kontrola hospodaření státních a polostátních společností, zdravotních pojišťoven a úřadů. Plýtvání na straně jedné a korupce na té druhé způsobují obrovský odliv peněz do soukromých kapes státem placených zaměstnanců.

[wp_ad_camp_2]

Na závěr tu jsou ještě dva nešvary. Jedním je zneužívání státních dotací a kšeftování s nimi, které jde do desítek miliard. Druhým je odliv kapitálu do zahraničí a neschopnost si pohlídat jeho zůstání v naší zemi. V ochraně státních zájmů před vyváděním peněz z firem u nás podnikajících a profitujících na práci Čechů zaostáváme i za zeměmi, o nichž mluvíme často s despektem. Zároveň tratíme na přílišné poslušnosti Evropské unii a nechali jsme se vytlačit ze zahraničních trhů, na nichž jsme byli velmi dobře zavedeni. Paradoxně místo nás nastupují často firmy ze států, které se ohánějí sankcemi dotyčných trhů. Příjmy státu tak rapidně klesají. Stali jsme se místem pirátských praktik zahraničních investorů a opustili jsme solidní postavení jinde. Kdyby se stát choval jako firma, nikdy by toto nedopustil, ale zároveň při uvědomění si této reality se žádná firma nesmí stát silnější, než stát. Babiš už pochopil, že ve státní správě je mnohem více povinností, dále jsou nastaveny mantinely, jejich výši určuje a hlídá jak koaliční partner, tak i opozice. Stát je souborem kompromisů. Má však plno rezerv, jejichž využívání je prostě špatné. Místo šetření se mrhá, politická korektnost je nesmírně drahá a nenasytnost politiků přesahuje všechny hranice. Číňané už to vědí a počet popravených politiků ročně šokuje, nicméně zároveň vede k postupné likvidaci korupce a protěžování, tím k úsporám. Jisté však je, že stát nikdy nebude firmou, a dokud nebudeme mít ve vládě dobré hospodáře, bude stát strádat.

zdroj: 9

V České republice každý rok rozkrade Babišova, Hamáčkova, Kalouskova, Chovancova a další, přes 250 miliard Kč (250 000 000 000). Tedy není divu, proč nám vlády neustále předhazují, že nejsou peníze. Peníze by byly, ale místo u občanů ČR končí v kapsách mafiánů a jejich sluhů.