75 let Velkého vítězství: Společná odpovědnost za historii a budoucnost. Článek Vladimíra Putina. Část 3/5

Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě I. Ribbentrop a V. Molotov podepsali Smlouvu o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem, jakož i tajný protokol o změně státní hranice, kterou se uznala demarkační linie, kde de facto stály dvě armády.

Sovětský svaz při řešení svých vojensko-strategických a obranných úkolů na podzim roku 1939 začal proces začleňování Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na smluvním základě se souhlasem zvolených vlád. Bylo to v souladu s normami tehdejšího mezinárodního a státního práva. Kromě toho bylo Litvě v říjnu 1939 vráceno město Vilnius a přilehlý region, který předtím patřil Polsku. Pobaltské republiky v SSSR si zachovaly své vládní orgány, jazyk, měly zastoupení v sovětských vyšších státních strukturách.

[wp_ad_camp_2]

Po všechny tyto měsíce neustal, neviditelný pro cizí oči, diplomatický a vojensko-politický boj, práce rozvědky. V Moskvě pochopili, že je před ní nesmiřitelný a krutý nepřítel, že skrytá válka s nacismem již probíhá. A není žádný důvod vnímat oficiální prohlášení, formální protokolární nóty z těchto let jako důkaz „přátelství“ mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty měl SSSR nejen s Německem, ale také s dalšími zeměmi. Přitom se Hitler opakovaně pokusil vtáhnout SSSR do konfrontace s Velkou Británií, ale sovětské vedení těmto přesvědčováním nepodlehlo.

Hitler se naposledy pokusil přesvědčit Sovětský svaz k společným akcím během návštěvy Molotova v Berlíně v listopadu 1940. Ale Molotov se přesně řídil pokyny Stalina a omezil se na obecné rozhovory o představě Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – aliance Německa, Itálie a Japonska – podepsaný v září 1940 a namířené proti Velké Británii a Spojeným státům. Není náhoda, že již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zmocněnce I. Majského v Londýně takto: „Pro vaši orientaci… V Berlíně nebyla podepsána žádná smlouva a ani se to neplánovalo. Věc v Berlíně byla omezena na… výměnu názorů… Němci a Japonci by nás očividně velmi rádi postrčili k Perskému zálivu a Indii.

Diskusi o této otázce jsme odmítli, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nevhodné“. A 25. listopadu sovětské vedení zde vymezilo hranici: oficiálně předložilo Berlínu podmínky nepřijatelné pro nacisty, včetně stažení německých vojsk z Finska, dohodu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a několika dalšími, čímž úmyslně vyloučilo jakoukoli možnost připojení se k Paktu. Tato pozice nakonec posílila führera v jeho úmyslu rozpoutat válku proti SSSR. Již v prosinci Hitler schválil plán „Barbarossa“, když zavrhnul všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách. Udělal to, uvědomujíc si, že Sovětský svaz – hlavní síla, která v Evropě stojí proti němu, a že nadcházející bitva na východě rozhodne o výsledku světové války. A byl si jistý, že tažení na Moskvu bude rychlé a úspěšné.

Co bych chtěl zvlášť zdůraznit: západní země skutečně tehdy souhlasily se sovětskými akcemi, uznaly snahu Sovětského svazu zajistit svoji bezpečnost. Tak již 1. října 1939, tehdejší šéf britské admirality W. Churchill v rozhlasovém projevu řekl: „Rusko sleduje chladnou politiku svých vlastních zájmů… Z důvodu ochrany Ruska před nacistickou hrozbou bylo bezpodmínečně nutné, aby ruské armády stály na této linii (nová západní hranice)“.  Britský ministr zahraničí E. Halifax 4. října 1939 ve Sněmovně lordů řekl: „…

[wp_ad_camp_2]

Je třeba připomenout, že činy sovětské vlády spočívaly v posunu hranice v podstatě na tu linii, která byla doporučena lordem Curzonem na Versailleské konferenci… Cituji pouze historická fakta a věřím, že jsou nepopiratelné“. Známý britský politik a státník D. Lloyd George zdůraznil: „Ruské armády zabraly území, která nejsou polská a která byla Polskem po první světové válce násilně uchvácena… Bylo by aktem zločinného šílenství dát ruský postup na stejnou úroveň jako postup Němců“.

A v neformálních rozhovorech se sovětským vyslancem I. Majskim anglickí vysoce postavení politici a diplomaté hovořili otevřeněji. Anglický náměstek ministra zahraničí R. Butler se svěřil 17. října 1939: „… V anglických vládních kruzích se domnívají, že nelze vrátit Polsku zpět západní Ukrajinu a Bělorusko. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromné ​​velikosti se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, pak by britská vláda byla plně spokojená“. 27. října 1939 hlavní poradce N. Chamberlaina, G. Wilson řekl: „Polsko by mělo… být obnoveno jako nezávislý stát na svém etnografickém základě, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska“.

Je třeba poznamenat, že v průběhu těchto rozhovorů se mapovala situace také pro zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty z velké části položily základ budoucího spojenectví a koalice proti Hitlerovi. Mezi odpovědnými prozíravými politiky vynikal W. Churchill, který navzdory své známé antipatii vůči SSSR již dříve hájil spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně prohlásil: „Budeme ve smrtelném nebezpečí, pokud nemůžeme vytvořit velkou alianci proti agresi. Byla by to největší hloupost, kdybychom odmítli přirozenou spolupráci se Sovětským Ruskem“. A již po vypuknutí vojenských akcí v Evropě – na setkání s I. Majskim 6. října 1939 – důvěrně řekl:„… Mezi Velkou Británií a SSSR neexistují žádné závažné rozpory, a proto neexistují důvody pro napjaté a neuspokojivé vztahy. Britská vláda… by chtěla rozvíjet… obchodní vztahy. Byla by také připravena diskutovat o dalších opatřeních, která by mohla pomoci zlepšit vzájemné vztahy“.

Druhá světová válka se neobjevila nečekaně, nezačala náhle, znenadání. A německá agrese proti Polsku nebyla náhlá. Je to výsledek mnoha trendů a faktorů ve světové politice toho období. Všechny předválečné události se seřadily do jednoho fatálního řetězce. Ale rozhodně, hlavní věc, která předurčila největší tragédii v historii lidstva, je státní egoismus, zbabělost, podporování agresora, nabírajícího sílu, neochota politických elit hledat kompromis.

[wp_ad_camp_2]

Není proto čestné tvrdit, že dvoudenní návštěva nacistického ministra zahraničí Ribbentropa v Moskvě je hlavním důvodem, který vedl ke vzniku druhé světové války. Všechny přední země, do té či oné míry, nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá z nich udělala nenapravitelné chyby, domýšlivě věřila, že je možné přelstít ostatní, zajistit si výhody pro sebe nebo se vyhnout hrozícímu světovému neštěstí. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvořit systém kolektivní bezpečnosti, se muselo zaplatit miliony životů a obrovskými ztrátami.

Píšu o tom bez sebemenšího úmyslu převzít na sebe roli soudce, někoho obvinit nebo uznat nevinným, tím spíše iniciovat nové kolo mezinárodní informační opozice v historické oblasti, která může tlačit proti sobě státy a národy. Věřím, že hledání vyváženého hodnocení minulých událostí by měla provádět akademická věda se širokým zastoupením renomovaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Pokud jde o mě, vždy jsem vyzýval a vyzývám své kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěryhodnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní neopakovat chyby, které se tehdy staly, a zajistit mírový a úspěšný rozvoj po mnoho dalších let.

Mnoho našich partnerů však ještě není připraveno ke společné práci. Naopak, sledujíc své cíle, zvyšují počet a rozsah informačních útoků proti naší zemi, chtějí nás přinutit, abychom se ospravedlnili, cítili provinile a přijímali naprosto pokrytecké zpolitizované prohlášení. Například rezoluce „O důležitosti zachování historické paměti pro budoucnost Evropy“ schválená Evropským parlamentem 19. září 2019, přímo obvinila SSSR – spolu s nacistickým Německem – z rozpoutání druhé světové války. Samozřejmě, že o Mnichově tam není zmínka.

Jsem si vědom, že takové „papíry“, nemohu nazvat toto usnesení dokumentem, s neskrývaným záměrem skandálu nesou nebezpečné reálné hrozby. Koneckonců, byl přijat vysoce respektovaným orgánem. A co předvedl? Smutné, jak se může zdát – záměrnou politiku ničení poválečného uspořádání světa, jehož vytvoření bylo věcí cti a zodpovědnosti zemí, jejichž zástupci dnes hlasovali pro toto lživé prohlášení. A tak zvedli ruku k závěrům norimberského soudu, k úsilí světového společenství, které po vítězném 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituce. Dovolte mi v tomto ohledu připomenout, že samotný proces evropské integrace, během něhož byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu, byl možný pouze díky lekcím z minulosti, jeho jasným právním a politickým hodnocením. A ti, kdo úmyslně zpochybňují tento konsenzus, ničí základy celé poválečné Evropy.

[wp_ad_camp_2]

Kromě ohrožení základních principů světového pořádku existuje zde i morální, etická stránka. Výsměch paměti je podlost. Podlost může být záměrnou, pokryteckou a naprosto úmyslnou, když se v prohlášení u příležitosti 75. výročí ukončení druhé světové války uvádí seznam všech členů koalice proti Hitlerovi, kromě SSSR. Podlost může být ustrašená, když jsou ničeny památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu, ospravedlňující ostudné činy falešnými slogany boje proti nechtěné ideologii a údajné okupaci. Podlost může být krvavá, když ti, kteří se staví proti neonacistům a následovníkům Banderců, jsou zabiti a spálení. Opakuji, podlost se projevuje různými způsoby, ale nepřestane být odporná.

Zapomínání na historické lekce se nevyhnutelně promění v těžkou odvetu. Budeme pevně hájit pravdu na základě zdokumentovaných historických faktů, budeme i nadále čestně a nezaujatě hovořit o událostech druhé světové války. Na to je zaměřen rozsáhlý projekt v Rusku, s cílem vytvořit největší sbírku archivních dokumentů, filmových a fotografických materiálů o historii druhé světové války, předválečném období.

Tato práce již probíhá. Mnoho nových, nedávno nalezených, odtajněných materiálů jsem také použil při přípravě tohoto článku. A v souvislosti s tím mohu zodpovědně prohlásit, že neexistují žádné archivní dokumenty, které by potvrdily verzi o úmyslu SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese Rudá armáda nepřítele rychle odrazí, přejde do útoku a bude vést válku na nepřátelském území. Avšak takové strategické plány vůbec neznamenaly úmysl jako první zaútočit na Německo.

Dnes mají historici samozřejmě k dispozici vojenské plánovací dokumenty, směrnice sovětských a německých velitelství. Nakonec víme, jak se události vyvíjely ve skutečnosti. Z těchto poznatků mnozí posuzují činy, chyby a omyly vojensko-politického vedení země. V této souvislosti řeknu jednu věc: spolu s obrovským proudem nejrůznějších dezinformací dostávali sovětští vůdci skutečné informace o chystané nacistické agresi. A v předválečných měsících podnikli kroky zaměřené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně tajného povolání části osob odpovědných za vojenský výcvik, přesunu vojenských jednotek a rezerv z vnitřních vojenských obvodů na západní hranice.

Pro tadesco přeložila éter | Zdroj: kremlin.ru