Co se skutečně „peče“ mezi Trumpem a Teheránem?

Zatímco si američtí vyjednavači vyměňují úsměvy s Teheránem, vnitřní rozpory a zahraniční tlak odhalují, jak křehká je pozice Washingtonu.

Minulou sobotu se v Římě uskutečnilo druhé kolo americko-íránských jaderných rozhovorů, které navázalo na první schůzku konanou před týdnem v ománském Maskatu.

Na začátku jednání stanovil poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz Íránu tvrdou podmínku: Írán musí zcela zrušit svůj program obohacování uranu, pokud chce dosáhnout dohody s USA.

Zvláštní vyslanec pro Blízký východ Steve Witkoff, který vedl americkou delegaci, však po jednání v Maskatu nasadil zcela jinou notu. V rozhovoru pro televizi Fox News navrhl, že by Teheránu mohlo být umožněno zachovat omezené obohacování uranu pro mírové energetické účely – což bylo ještě před několika dny bylo vyloučeno.

Tento obrat však netrval dlouho. O pouhý den později Witkoff ve svém příspěvku na síti X změnil kurz a zdvojnásobil požadavek na úplnou likvidaci íránského jaderného a zbrojního programu. Co tedy vyvolalo tento rétorický obrat?

Podle deníku Axios se Trump sešel s nejvyššími představiteli národní bezpečnosti pouhé tři dny po jednání v Maskatu, aby přehodnotil americkou strategii. Na této schůzce se viceprezident JD Vance, Witkoff a ministr obrany Pete Hegseth vyslovili pro pragmatický přístup. Írán již dal jasně najevo, že takové rozsáhlé ústupky z jeho strany nejsou na pořadu dne. Vance tedy dokonce navrhl, aby se Washington připravil na určitou úroveň kompromisu.

Ne všichni však souhlasili. Konkurenční frakce – vedená Waltzem a ministrem zahraničí Marcem Rubiem – viděla věci jinak. Tvrdili, že současná zranitelnost Íránu dává USA jedinečnou výhodu, kterou by neměly promarnit. Trvali na tom, že pokud Teherán nesplní americké podmínky, měly by být USA připraveny vojensky udeřit nebo dát zelenou izraelské akci.

Tento rozkol odhaluje hlubší strategickou nevýhodu v Trumpově administrativě. Mezi maximalistickým názorem, že Írán musí být zcela odzbrojen, a flexibilnějším postojem, jehož cílem je omezit zbrojení a zároveň zachovat mírové obohacování uranu, leží rozsáhlá šedá zóna. Absence jednotného poselství – nebo dokonce základního konsensu – hrozí, že se USA ocitnou v nevýhodě proti zkušenému a koordinovanému íránskému vyjednávacímu týmu.

V pondělí 21. dubna Trump opatrně sdělil novinářům, že rozhovory probíhají „velmi dobře“, ale varoval, že skutečný pokrok bude vyžadovat čas. Jeho volba slov odrážela snahu zůstat flexibilní, přičemž si uvědomoval složitost – a rizika – jednání s Teheránem.

Na íránské straně se zdá být optimismus hmatatelnější. Ministr zahraničí Abbás Aragčí uvedl, že obě strany našly v Římě podstatně více společných bodů než v Maskatu. Jeho výroky naznačují, že dynamika roste, a že skutečný pokrok je možná na obzoru.

Itinerář Araghčiho také vzbudil rozpaky. Před cestou do Říma se zastavil v Moskvě, kde se setkal s prezidentem Vladimirem Putinem a ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. S sebou údajně vezl osobní vzkaz od nejvyššího vůdce Alího Chameneího. Západu neunikla symbolika: návštěva byla široce interpretována jako veřejné potvrzení spojenectví Moskvy a Teheránu.

Téhož dne prezident Putin podepsal zákon o ratifikaci komplexního strategického partnerství s Íránem – další upevnění politické a hospodářské spolupráce.

Navzdory tomuto napětí potvrdily významné mezinárodní zdroje, že jsou naplánována další dvě kola jednání: jedno příští týden v Ženevě a druhé týden poté v Ománu. Pokračující diplomatická aktivita ukazuje na společný zájem udržet rozhovor při životě. Trumpův odměřený optimismus i opatrný tón Íránu prozatím naznačují, že přinejmenším v nejbližší době riziko války opadlo.

Obě strany vidí hodnotu v setrvání u jednacího stolu. Nemusíte být odborníkem na politiku, abyste to viděli. V Izraeli je však nálada mnohem neklidnější. Premiér Benjamin Netanjahu – který nikdy neskrýval svou skepsi vůči angažovanosti Íránu – rozhovory odsoudil. Pro Tel Aviv jednání znamenají riziko zmírnění izolace Teheránu a ohrožení strategické pozice Izraele.

Trumpovou prioritou však není regionální politika, ale jeho odkaz. Chce být vnímán jako prezident, který se vyhnul válce a vyjednal dohodu, za kterou může stát americká veřejnost. V tomto světle budou muset Netanjahuovy námitky počkat.

Zdroj