Česko v digitálním věku: Hraběcí rady takzvaných ekonomických poradců. Bez obav, žádná umělá inteligence se nekoná. Robotizace jako populační selekce. Internetové bezvědomí Mileniánů připravuje katastrofu

Když jsem před deseti lety, coby IT specialista na řízení výroby, mluvil s představiteli výrobních podniků, často jsem se setkal s názorem, že bující síť poradenských firem nás všechny jednou zahubí. Vedle toho bylo tehdy veřejným tajemstvím, že Česká republika je národem poradců, manažerů a prostitutek.

Poslední léta přímo nesleduji veřejné dění na naší politické scéně, zvláště pak neposlouchám „politické názory“ českých politiků, protože se mi dělá špatně z toho, jakou snůšku hloupostí, nevědomosti, liberálních stereotypů a samozřejmě omezené arogance představují. Již několik let jsem nezapnul televizor, abych se podíval na zprávy našich televizních stanic, a veškeré informace čerpám z alternativních a nezávislých zdrojů, a musím říct, že díky tomu mi nic podstatného neuniklo a udržuji si vyvážený a pravdivý přehled o tom, co se u nás i ve světě děje.  

Zlatoústý ekonomický poradce

Dnes jsem si ovšem čirou náhodou pustil rozhovor s bývalým bankéřem, „známým ekonomem“ a spoluzakladatelem konzultační firmy „6D Academy“ Pavlem Kysilkou, a zjistil jsem, že situace s výše zmíněnými poradci je dnes ještě horší, než před deseti lety. Jestliže tehdy v poradenství působili skuteční odborníci na ekonomické a logistické řízení firem, dnes se nám prezentují finanční šarlatáni a diletanti vyrostlí na hřbetech bankovních gangsterů. Jejich poradenství má jediný cíl, totiž aby naši politici nikde a v ničem neuškodili současnému neofeudálnímu řádu globálních oligarchů a neukázali lidem, jak by se mohli vyvarovat cesty do otroctví.

Dřívější poradci vtloukali do hlav manažerů spekulativní nástroje řízení, které ze samozřejmých pravidel dělaly vědu plnou anglických novotvarů a zkratek, čímž dokonale zamlžovaly, o co ve skutečnosti v podnikání jde. Dnešní poradci již pouze deklamují kognitivní triviality bez hlubších souvislostí, jimž nerozumějí, a věší lidem bulíky na nos.

Pan Kysilka ve zmíněném rozhovoru „perlil poradenskými moudry“: …ať politici nezaplevelí ekonomiku přebujelou regulací a vymýšlením direktivních zákonů…je třeba vytvořit rozpočtový přebytek… školství musí připravovat studenty na digitální věk…vláda vyluxovala schopné odborníky do administrativního aparátu a je nutné je odtud „dramaticky přesunout do školství a výroby“… do 15 let se připravme na „samořídící“ auta… atd.

Vstříc mlhám digitálního věku

Na otázku moderátorky, jak tedy ta budoucnost, na níž se máme připravit, bude vypadat, odpověděl, že to samozřejmě nikdo neví, ale právě proto, jelikož nás může čekat cokoliv, se musíme na tak dramatické změny připravit, včetně nástupu 4. generace automatizovaných systémů, robotizace a umělé inteligence. K tomu velmi krátce a „zasvěceně“ promluvil o Mileniánech a Z-generci mladých lidí, kteří jsou připraveni změnit svět.

Nejvyšší „světlo poznání“ představuje pro ekonomického buditele Kysilku fakt, že západní společnost bude potřebovat vyškolené odborníky a vzdělanou pracovní sílu, což nepůjde bez schopných učitelů a silných osobností ve školství, které tam zase nikdo nedostane, pokud ve školství nebude dost peněz na vysoké platy učitelů. Jako další „prozíravý“ poznatek uvedl, že česká ekonomika byla dosud stabilní díky tomu, že většinou vyráběla a dodávala komponenty do výrobků kompletovaných v různých zemích světa, čímž byla zajištěna „ekonomická diverzifikace“. Nyní to ale představuje vysokou zranitelnost, protože ty západní firmy stáhnou výrobu zpět domů, a díky robotizaci už nebudou potřebovat naši levnou pracovní sílu.

Dnes už snad každý ví, kolik stovek miliard stála ona „diverzifikace“ náš stát a naše lidi, když české podniky dodávaly do německých firem díly za nákladové ceny generující prakticky nulový zisk (a tím i nulové odvody státu), přičemž ohromné zisky z tržního prodeje hotových výrobků zůstávaly v Německu (a samozřejmě v dalších západních státech).

Zamlčované dějiny informatiky

Méně známá je ovšem otázka robotizace a digitalizace, a samozřejmě důsledky z toho vyplývající. Robotická pracoviště již existují desítky let a nepředstavují nic nového. Již na počátku nového milénia vypovídaly statistiky o tom, že potřeba lidí zaměstnaných ve výrobní sféře se v západních kapitalistických státech  blíží 10 % vší práceschopné populace, a to svět ještě žil v éře fascinované bouřlivým rozvojem informačních technologií.

Od té doby ono „velké nadšení z nástupu informačního věku“ opadlo. Zjistilo se totiž, že obrovské spousty informací dostupných v paměti počítačů nejsou ve skutečnosti žádné „informace“, ale hromady a hromady zastaralých dat, z nichž většinou není nikdo schopen extrahovat nějakou užitečnou znalost, jinými slovy: dát oněm datům užitečný smysl. Vedle toho kvalitativní vývoj informačních technologií se v novém miléniu prakticky zastavil. Veškerý pokrok se promítl pouze do silnějších účinků grafického uživatelského rozhraní počítačových aplikací na vnímající subjekt a nic nového ani převratného se nestalo. I většina stále se zvyšujícího výkonu procesorů byla spotřebována za stejným účelem. Dokonce i z pojmu „umělá inteligence“, která měla být jádrem 5. generace informačních systémů, zůstal jen ten „nápis na obalu“.

Žádná umělá inteligence, která by alespoň vzdáleně připomínala inteligenci člověka, se samozřejmě nekoná a na bázi „klasických“ digitálních počítačů se těžko kdy konat bude. Ten pojem používají pouze lidé neznalí podstaty věci a počítačoví diletanti.

Dnes se mluví o počátcích 4. generace systémů řízení výroby, které nemají s umělou inteligencí nic společného. Jde pouze o speciální strukturu datového a funkčního modelu v systému řízení výroby, jehož podstatou je distribuce dat k virtuálním objektům svázaným s vyráběnými předměty a knihovna softwarových agentů rovněž distribuovaných v počítačové síti podle toho, v jakém místě, jaké služby a jaké zdroje zmíněné objekty zrovna požadují.

Mluvit o 4. generaci výrobních systémů, a strašit tím neznalé obyvatele (nebo sama sebe, jako Bohuslav Sobotka na semináři IT), že přijdou o práci a budou se muset přeškolovat na zcela nové obory, aby vůbec přežili, je zastírací manévr, jímž se zdůvodňuje snaha oligarchů zajistit si dlouhodobě deficitní síly s vysokou kvalifikací a z ostatních lidí udělat nepotřebnou chátru, která se přestane rozmnožovat a překážet jim v provozu.

Přitom těch podniků na Západě, jež do určité míry využívají strukturu 4. generace informačních systémů pro vlastní řízení, je méně než 5%. Nejdále je v zavádění těchto systémů Čína, kde systém 4. generace řízení výroby implementovalo asi 7% výrobních podniků. Přitom v Číně se v této souvislosti o žádné „ztrátě pracovních míst v souvislosti s robotizací“ ani nemluví. Tam vyšší úroveň automatizace a tím i vyšší produktivita výroby přinese větší bohatství pro celý čínský národ. Ne tak v západním kapitalismu.

Mileniáni jsou neproduktivní produkt doby

To hlavní, o co tu jde, je velký byznys softwarových korporací, které za těmito technologiemi stojí, a dost možná o další „nafouknutou bublinu“. Přitom vlastní informační systémy zůstaly u 3. generace databázových systémů. Zamýšlená 4. generace „systémů konceptuálního modelování“ zkrachovala s programovacím jazykem 4GL nadnárodní softwarové společnosti Informix už před 20 lety.  Bouřlivý rozvoj zaznamenal pouze internet, jeho vyhledávače (a dohlížeče) a úroveň sociálních sítí, které nám tady „vychovávají“ onu stupidní a ve skutečnosti naprosto nevzdělanou Z-generaci Mileniánů, ony asociální, sobecké, atomizované a individualistické lidské formy bez vědomí toho, co je podstatou života jich samotných.

Ve skutečnosti stojíme před nevyzpytatelnou masou mladých lidí bez identity, bez ducha, bez pochopení smyslu života, bez všeobecného vzdělání, bez filosofie, bez víry a bez potřeby něco změnit či vybudovat. Proto nikdo nedokáže předpovědět, co s nimi bude za 10, nebo za 20 let.

Podotýkám, že před koncem starého milénia koloval mezi pracovníky české pobočky společnosti Microsoft vtip, který vysvětloval smysl zkratky MIPS (původně označení jednoho typu mikroprocesoru): Mladý Idiot Plný Síly. Měl tak být vyjádřen ideální profil zaměstnance nadnárodní korporace nového tisíciletí. Nuže, zde máme dosti výstižnou charakterizaci našich mladých Mileniánů. Jen ta „síla“ jim jaksi pořád chybí, byť nepostrádají ambice jakýmkoliv způsobem zbohatnout, ale s co nejmenším vynaložením pracovního úsilí a s minimálním sebezapřením.

Zdá se, že postindustriální doba postrádá nejen lidi vzdělané, cílevědomé, čestné a moudré, ale stále více i samotné odborníky a specialisty na předmět samotné Industrie. O vytvoření potřebné ekonomické teorie odpovídající současnému stavu společnosti nikdo ani neusiluje, natož aby se ji snažil uplatnit v praxi. Není to totiž v zájmu nadnárodních elit, protože každá taková teorie by minimálně vedla k jejich vyvlastnění, ne-li k tvrdšímu postihu.

Každý „uznávaný odborník na ekonomii“ typu pana Kysilky je proto ve své podstatě „zlatoústý mluvka“. To ale našim pošetilým politikům nebrání, aby se doporučeními podobných „poradců“ řídili, draze jim za to platili a ještě se u toho tvářili přemoudřele.