Prokletá konference COP25 (datum konání 2. prosinec 2019) našla konečně hostitelskou zemi, až na potřetí. Stejně jako její předchůdkyně, i tento mezinárodní summit s velkými ambicemi vypadá spíše jen jako velké gesto s malým dopadem na skutečnou změnu.

 

Od pondělí se na konferenci COP25, nebo-li na 25. konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (Conference of the Parties to the UN Framework Convention on Climate Change), spojí přední pracovníci ze 197 zemí s cílem stanovit soubor nových národních cílů ohledně snižování emisí. Rozhovory se původně měly konat v Brazílii, ale vláda z toho ustoupila. Chile se nabídlo převzít pořadatelství, ale po týdnech pouličních protestů i tamní vláda z toho vycouvala. Nakonec až španělská vláda před čtyřmi týdny přistoupila k převzetí organizace konference.

O čem to vypovídá?
Rozhovory budou hodnotit pokrok dosažený od podepsání Pařížské dohody, kolem které byl velký humbuk, a která byla podepsána na konferenci COP21 v prosinci 2015. Cílem této dohody je snížit emise natolik, aby se globální zvýšení teploty udrželo „výrazně pod“ dvěma stupni Celsia nad úrovní před industrializací, ideálně však 1,5 stupně. Svět se od této základní linie již zahřál asi o jeden stupeň Celsia.

Každá země slíbila, že stanoví národní cíl pro snižování emisí spolu s plánem, jak toho lze dosáhnout.

 

Funguje nastavení cílů?
Pařížská dohoda měla dva hlavní problémy. Za prvé, neexistuje žádný mezinárodní mechanismus k prosazování cílů, které země deklarují. Kromě národních zákonů a „vzájemného nátlaku“ z jiných zemí neexistuje ani trest za nedodržování. Za druhé, škrty a omezení, které byly slíbeny, zatím nejsou dostatečné, pokud jsou klimatické modely správné, aby zastavily oteplování Země o více než dva stupně.

Věříme tentokrát politikům?
Zpráva o dosažení tohoto snížení emisí je velmi špatná. U všech velkých prohlášení na akcích OSN je skutečností to, že i dosud nízké cíle, které byly dosud stanoveny, byly splněny pouze náhodou, nikoli záměrem.

 

Například Kjótský protokol, podepsaný v roce 1997, zavázal průmyslové země ke snížení celkových emisí o pět procent do roku 2012 ve srovnání s rokem 1990. Cíle byly téměř splněny – ale hlavně díky deindustrializaci východní Evropy a Ruska po roce 1990, spolu s nesouvisejícími událostmi v západních zemích, jmenovitě hospodářská krize v letech 2008 až 2009.

Přeložila tereza | Více na: RT.com

 

 

Loading...
Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.