Co nezmůžou ruští hackeři… zvládne české školství! BIS opět perlí

Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své aktuální zprávě uvádí, že výuka dějepisu národního obrození v Česku je zasažena proruským panslovanstvím. Podle historika Jana Rychlíka se však jedná o součást českých kulturních dějin, kterou nelze vynechat.

Na začátku prosince BIS zveřejnila výroční zprávu za rok 2017, ve které varovala před rostoucím vlivem Ruska. Zvláštní důraz věnuje oblasti školství.

„Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, respektive literatury (národní obrození),“ uvádí se ve zprávě kontrarozvědky.

[wp_ad_camp_2]

Nesnaží se kontrarozvědka ve svém honu na čarodějnice o přepisování dějin a dá se vůbec vynechat panslovanství z dějepisu národního obrození? Odpovědi na tyto a další otázky si přečtěte v rozhovoru Sputniku s českým historikem a odborníkem na moderní dějiny slovanských národů Janem Rychlíkem.

Jakou roli panslovanská myšlenka hrála v národním obrození?

Nepochybně hrála velkou úlohu, protože tehdy oproti myšlence o sjednocení Němců a myšlence pangermanismu samozřejmě byla celkem logicky, není to nic divného, postavena myšlenka slovanské jednoty.

Slovenský básník Ján Kollár píšící ovšem česky se jako mladý teolog, který studoval ve Vídni, zúčastnil shromáždění německých studentů na hradě Wartburg, kde se hovořilo o sjednocení Němců a to ho inspirovalo, že i Slované by měli jít těsnou cestou.

Nepochybně v této fázi národního obrození to byl jev pozitivní, později se ovšem ukázalo, že sjednocení slovanstva politicky není možné, protože tady není jednota politických zájmů, čili je to podmíněno historickým vývojem

[wp_ad_camp_2]

Pokud mluvíme o panslovanství, jedná se vždy jen o proruské hnutí?

To je velice těžká otázka. Nepochybně to tak v 19. století bylo vnímáno a já si myslím, že je to tak vnímáno i dnes, když je panslavismus mrtvá záležitost. Ovšem pokud bychom to vnímali čistě jako záležitost kulturní, tak pak to nebylo vnímáno jako čistě proruské hnutí, ale jako hnutí širší solidarity.

Samozřejmě v 19. století bylo Rusko jako velký stát u Čechů, Slováků i u jižních Slovanů, především Srbů, vnímáno jako určitý protektor slovanských zájmů. Ovšem nikdy to neplatilo všeobecně. U Poláků to tak například nikdy nebylo, Chorvati, Slovinci a potom i Bulhaři se k této myšlence rovněž stavěli rezervovaně.

Je známo, že postoj obrozenců k Rusku se měnil v průběhu času. Nemohl byste vysvětlit změny tohoto postoje?

Změny tohoto postoje byly dány poznáváním reálné situace v Rusku. Například Karel Havlíček Borovský odcestoval do Ruska jako velký rusofil a slavjanofil, nicméně se vrátil velmi rozčarován, protože ho kontakt s carským režimem utvrdil v přesvědčení, že v Rusku není svoboda ani pro Rusy a tím pádem nemůže být Rusko nositelem svobody ani pro jiné slovanské národy.

Další věc potom souvisí s liberálním režimem v Rakousku po 1848 resp. 1867 roce, kdy ta záležitost byla vnímaná tak, že nějaké slepé následování Ruska se pro Čechy ani pro Slováky jako západní Slovany, kteří jsou spojeni s latinským západoevropským kulturním okruhem, nehodí.

[wp_ad_camp_2]

Nicméně Rusko zůstává důležitým činitelem mezinárodní politiky, proto jak staročeši, tak především i mladočeši a Kramář usilovali o změnu rakousko-uherské politiky ve směru nějakého politického narovnaní a užší spolupráce s Ruskem, ale na to ovšem síly mladočechů nestačili. Česká politika v rámci Rakouska takové možnosti neměla.

Pokud otevřeme „Světovou revoluci“ Masaryka, přečteme si, že si část českých politiků přála vytvoření velké slovanské říše v čele s Ruskem a jedním z knížat Romanovců na českém trůně po skončení 1. světové války. Nakolik byl populární tento rusofilský postoj?

Je těžké to určit, protože to byla Kramářova koncepce. Kramář mimochodem tuto koncepci tajnými kanály poslal ruskému ministru zahraničních věcí Sazonovovi a v ruském ministerstvu zahraničních věcí to označili za fantasmagorii, sami to nebrali vážně. Nicméně je třeba říct, že carské Rusko bylo na počátku světové války asi ze všech Dohodových mocností k českým plánům nejvstřícnější, protože v plánech ruské zahraniční politiky bylo přeměnění dualismu v trialismus tj. vlastně realizace českého státoprávního programu 19. století.

Já to odhaduji tak, že myšlenka nějakého přímého připojení českých zemí k Rusku v podobě nějaké autonomie velkou podporu ovšem už v té době neměla. O tom se mohlo uvažovat někdy ve 30. — 40. letech v období romantismu, ale v roce 1914 už to nemělo podporu. Ale s odstupem sta let je to samozřejmě velmi těžké sumarizovat.

[wp_ad_camp_2]

Dalo by se podle vás z dějepisu národního obrození vynechat panslovanskou a rusofilskou myšlenku? Nebude to přepisování dějin?

Já si myslím, že se to jaksi vyloučit nedá. Nicméně musím říct, že já tuto zprávu BIS nečetl, dostalo se to ke mně přes noviny. Já bych to nebral tak vážně. Konec konců tajné služby všech zemí na světě prostě hledají špiony a nebezpečí tam, kde žádná nejsou.

Nepochybně je to součást našich kulturních dějin. Já jsem nikdy na základní ani na střední škole nevyučoval, ale pochopitelně ve svých přednáškách 19. století tu panslavistickou myšlenku a vztah k Rusku poměrně podrobně svým studentům na Karlově Univerzitě a na Univerzitě v Liberci vysvětluji.

zdroj: 9

[wp_ad_camp_2]