Je pravdou, že informace o kovidu mne již nějakou dobu jaksi míjely. Nějakou dobu – docela dlouho.

Zpočátku jsem pandemii bral, coby osoba s těžce rozhašenou imunitou, velmi vážně. Svědomitě jsem seděl v karanténě, po jejím vypršení jsem zůstal na nemocenské, abych to neschytal, uvědoměle jsem politicky vysvětloval a agitoval mezi zlehčovači a chřipečkáři alespoň ve své famílii, zavíral své starší příbuzné na deset západů a tahal jim za dveře nákupy.

Taktéž jsem usměrňoval Starou Jahodu, která v normálním psychickém stavu a v soukromí nemluví o svých školních svěřencích jinak, než jako o bandě rozežraných hajzlů, kdežto v době jarní školní výluky nesouvisle breptala cosi o broučcích, chuděrkách a miláčcích, načež její proslovy na téma kovidu končily zhruba tím, že škola bez její přítomnosti asi tak do tří sekund spadne až na zem a dětičky semele nějaká Baba Jaga do „Babiččiny sekané“ (znáte z maloobchodního řetězce Penny market). Dokonce jsem jí škubal z náruče jakási tři lidská mláďata, která k ní vystartovala v místním Albáči s ohlušujícím jekotem „PANČELKO!!!“

 

 

Jahoda je všecky tři sice postupně, avšak velmi zručně ulovila do náruče a vynesla je z obchodu ven (dočista zapomněla na svá bolavá záda), aby se tam s nimi mohla cicmat, takže vyjevení rodiče mohli chovat dojem, že jejich vřeštící potomkové se stali nejméně obětmi únosu za účelem rozprodeje na náhradní díly, pokud ne rovnou ubožáky, kteří jsou hromadně vražděni v přímém přenosu obzvláště bestiálním způsobem, totiž prokousnutím krční tepny či zardoušením provedeným pomocí Jahodina velmi solidního chrupu.

V toku času a v lavině zpráv, kdo všecko už koroňáka schytal a (ne)přežil, jsem jaksi otupěl a duševně okoral i já. Zejména kdy mne při zářijové viróze poslal pan doktor na vypíchnutí oka přes nos – pardon – test na koroňáka. Devět dní jsem v pozoru čekal na povel k mobilizaci své tělesné schránky, abych se mohl dostavit v určený čas na určené místo. Po nezdařené likvidací mého levého oka pravou rukou postarší zdravotnice jsem dalších osm dnů čekal na výsledky. Viróza, kvůli které jsem chtěl zůstat doma maximálně týden, odezněla za tři dny, za pět dnů jsem byl plně použitelný i v pracovním procesu. Zbytek – pokud dobře počítám, dvanáct dnů – šel na oltář nikoli kovidu, nýbrž srandovní organizace, jménem Státní hygienická služba.

Aktivaci mé mozkovny řádným protřepáním přinesla až smrt Jahodiny stařičké a nemocné tety. Zásluhou koroňáku, jak jinak. Začal jsem se alespoň letmo zajímat o probíhající děje.

I donesl se ke mně skrz jednu takovou diskuzi odkaz na vystoupení MUDr. Berana v poslanecké sněmovně. Tedy alespoň to tvrdil titulek. Ano, pan doktor zmínil ve svém vystoupení antivirotikum staršího vydání, nesoucí jméno Isoprinosin s tím, že dosáhl velikého úspěchu, když nasadil tento lék v domově důchodců, kde bylo nakaženo 50 % osazenstva. S výsledkem podle mne ohromujícím: počet úmrtí – nula. Počet nově nakažených – nula. V jeho vystoupení zazněla i větička, nad kterou jsem doslova zajásal.

V Polsku je lék volně prodejný! Sice se prodává s pozměněným názvem, ale to je kromě poloviční ceny oproti Čechistánu jediný rozdíl!

Bomba!!!

 

 

Ihned jsem nažhavil drát do první lepší lékárny v Pšonkostánu, kterou jsem našel pomocí strejdy Gůgla a která v reklamě drze tvrdila, že mi jakýkoli lék dopraví až ke vchodovým dveřím mého příbytku!

Radost mne přešla do deseti sekund po navázání mezistátního spojení. Ne, nepřijde žádný balíček s léky pro mé staré příbuzné! A pro mne, jak by smet!

Zasílání do ČR podle slov polské slečny lékárnice zatrhly – můžete třikrát hádat. Správná odpověď zní – ano!!! České úřady!!!

Pochopitelně s odkazem na předpisy EU, i když v nich o zákazu neobchodního dovozu léků z jednoho členského státu do druhého není ani čárka.

Celkem nechápu, co je českému eráru do toho, že si v zahraničí objednám a hlavně zaplatím léky, které mi právě tento český erár není ochoten dovézt v potřebném množství do české lékárny!

Že by soudruhy ze SÚKL-u tak hodně a fest srala poloviční cena v polských lékárnách?

„Idioti z celého Práglu, vyližte si prdel!!!“ řval jsem po vzoru Jiřího Kodeta (ve filmu Pelíšky) z okna místnosti, v níž se odehrála nezdařená objednávka léku na kovid.

Vzápětí jsem vyškubl Pinocchiovi z rukou jeho patlafón a bez ohledu na jeho vzlyky o probíhající distanční výuce jsem chytře zapatlal, abych pokecal s jeho první a navíc stále aktuální láskou, která má v Polsku tetu. Ta mi znovu potvrdila, že její rodiče zvládli nákazu kovidem poměrně dobře i proto, že jim tetka opatřila polskou verzi léku, který tamtéž slyne názvem Groprinosin. Následně jsem vyžebral příslib, že se tetky poptá, jak na to, aby polské lékárny nějak nenápadně vydaly lék i pro bandu blbců z Česka.

Dobře naladěn jsem zatelefonoval svému ujcovi, který se věkem blíží k číslovce devadesát a dává si na kovid velebacha, protože jak sám řekl, tak velký důchod těm hajzlům na České správě sociálního zabezpečení jen tak dobrovolně nenechá.

Ujce jsem se chtěl pozeptat, zda o zázračném léku ví a jestli by o nějaké balení z Polska měl zájem. Ujec mne sejmul na první dobrou, páč pravil, že o tomto léku ví už od jara, akorát, že se mu ho v Česku nepodařilo za osm kalendářních měsíců sehnat, a to i přes skutečnost, že mu tento lék předepsal jeho lékař a on si jej objednal v několika českých lékárnách.

Šel jsem do vývrtky podruhé.

 

 

Po deseti minutách chytrého patlání jsem naťukal další číslo a zavolal dceři své středoškolské spolužačky do Kladna, která provozuje lékárnu.

Dotyčná byla velmi milá a ochotná. Ihned projela databázi dostupných léků ve všech velkoskladech i maloskladech na území ČR. Pak mi hrdě sdělila, že v ČR není ve skladech a prodejnách ani gram.

Paráda.

Po chvilce váhání pak dodala, že lék se prý dováží pořád ve stejných kvantech, jako před kovidem, ale že ona jako lékárnice jej neumí sehnat ani pro sebe.

Lék, který existuje padesát let!!!

A sebranka (jiné slovo mne nenapadá), která – mírně řečeno – není schopna ho pro ČR zajistit.

Sebranka, která nám to ani není ochotna sdělit.

Sebranka, která nás žene od jednoho omezení do druhého a tváří se, že je všecko v Ou Keji.

Sebranka, která v klídečku utrácí stovky miliard korun českých za opatření, která by vůbec nebyla nutná, kdyby byl tento lék nasazen alespoň v nemocnicích, když už ne ve starobincích – pardon – v domech s individuální péčí o klienty…

Sebranka, která dopustí, aby se u nás prodával lék za dvojnásobek ceny obvyklé v sousedním Polsku.

Sebranka, která se nám směje do ksichtu a dělá všecko pro to, aby nás vychcípalo co nejvíc.

………

Kdo po mně může chtít, abych se v tomto státě cítil doma?

Napsal Targus 30.12.2020

Zdroj: pravyprostor.cz

Článek pár měsíců starý, ale stále nám doplňuje puzzle a utvrzuje v tom, že se před námi odehrává spiknutí kolosálních rozměrů. Ale ovečky stále bečí a prasátka spokojeně chrochtají..:)

Jeden čtenář zaslal adresu, kde Inoprinosin (Groprinosin) v polsku koupil: ODKAZ

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.
Loading...

AdBlock je aktivní

 

 

Používáte nástroj pro blokování reklamy. 

Budeme rádi, když naši práci oceníte a nastavíte pro tento web výjimku v Adblocku.

Líbí se vám článek? Můžete ho sdílet se svými přáteli.