Lupo Anetta – Na hrobu Havla

Zde na tomto místě ocituji úryvek z knihy Tajné dějiny Jezuitů, 2. vydání, str. 1081-1082.

Další kroky po Novém roce 1990
Je uskutečněna první zahraniční návštěva prezidenta V. Havla. Kam jinam než do
Berlína a do Mnichova – ke spokojenosti Vatikánu. Oficiálně je euforicky rozjásaným
Čechům sděleno: Z důvodu rozvoje bilaterálních vztahů, vzájemné spolupráce a pomoci
při demokratických reformních procesech.
Pochopitelně! Znovu je zneužíváno důvěry veřejnosti a její naivity. Opět je využito
komunistického vymývání mozků, kdy veřejnost ochotně a bez přemýšlení přijímá
všechno, co jí média a mluvčí politiků namluví. Prezident pak jedná s agenten Vatikánu
číslo 1 pro Německo, kancléřem Helmutem Kohlem a s dalšími muži a stoupenci
Říma (ČTK, 2.–3.1.1990).

Papežská stolice se nemůže zatím příliš viditelně angažovat do politiky v ČSSR. Je
tedy nutné jednat přes jejího nejvěrnějšího prostředníka – Německo. A disidentský
prezident, zvyklý ze Svobodné Evropy a BBC spolupracovat, kromě dalších, také s
knězi z různých řeholí a s dalšími „křesťany″, se ochotně ve svém politickém kurzu
podvoluje a souhlasí. Má popularitu a lidé nic neví o skutečném zákulisí celého
převratu. Vatikán plně vsadil na svého budoucího favorita. Jeho humanistické ideály
a proslovy jsou přesně to, co nyní v ČSSR potřebuje. Každé jeho slovo jako prezidenta,
každý jeho projev v parlamentu a proslov k národu, každé jeho interview působí
na lidi jako kouzlo a vyvolává euforii. A tuto humanistickou sílu potřebuje nejmocnější
organizace světa proměnit ve svou roušku. Přesně tak, jak to o humanismu
přednášel generál jezuitů Arrupe ve Valencii. Nový prezident je miláčkem davu.
Nepadne tedy ani stín podezření. Tuší však pan prezident, jakou bude hrát roli?

Spolupráce (vědomá či nevědomá?) prezidentské kanceláře s Římem započala
velmi brzy. Její výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a dnes už o tajné spolupráci
prezidenta s papežem těžko kdo pochybuje.

Rádci prezidenta se stali lidé z různých oborů, např.: Ivan Medek (viz např.: Katolický
týdeník, č. 49, 7.12.1997; KT, č. 10, 8.3.1998; KT, č. 40, 4.10.1998),
muž Říma – Habsburg Karel Jan Schwarzenberg, dále dr. Špaček a další (Radiožurnál,
21.1.1998, 12.00 a denní tisk leden až březen 1998).

Co lze očekávat od čestného hosta zednářské lóže a dnes již pravděpodobně přímého
člena a možná i funkcionáře svobodných zednářů? Zvláště, když jeho otec
Václav Maria Havel, byl přímým, aktivním členem rotariánů a zednářské lóže „28. říjen″
(též Bernard Bolzano), což si pokládal za vysokou čest a celý život toužil po
tom, aby i jeho děti byly členy svobodných zednářů (Magazín DNES, 29/2004,
str. 23), na což i mnohokrát silně před dětmi apeloval, aby se stali členy zednářů.
Tedy právě té organizace, která je neviditelnými pouty spjata s podsvětím Vatikánu.
Ví o tom exprezident Havel? Uvědomuje si to? Těžko posoudit. Zvláště v prvních
dnech porevoluční euforie. Ale pravdou je, že dnes už nikdo z těch, kdo bedlivě sleduje
politickou českou scénu, nepochybuje o exprezidentových provatikánských krocích
a tendencích. Pochvalu za jeho procírkevní kroky stejně tak jako za články o
jeho až příliš kladném postoji k Římu (ač se sám „za praktikujícího katolíka″ oficiálně
před veřejností neoznačuje – viz např. Katolický týdeník, č. 17, 27.4.1997, str.
1 a 16) můžeme najít zvláště v katolických novinách.