Mediální totalita: Odkud teče hlavní stoka? Veřejné vyznání německého novináře. Juncker objasňuje všivárny EU. Kam to vlezl Babiš? Válka proti našim mozkům. Kniha, jež by neměla zapadnout

MICHAL SEMÍN rozebírá metody současné politicko-mediální mašinerie a upozorňuje na zásadní knihu z pera kajícího se (a vzápětí zesnulého) německého novináře, jenž byl dlouhá léta při tom

Tvrzení, že Protiproud a podobně zaměřené weby jsou na výplatní pásce Kremlu, patří dnes k argumentační výbavě každého opravdového strážce „evropských hodnot“ a „liberální demokracie“ (pro zvlášť zvídavé: jde o formu demokracie, jejíž pravou podstatu odhaluje Jiří Fuchs ve své brilantní březnové přednášce Bruselská totalita.

Co naplat, že většina z těchto médií funguje na bázi elektronického samizdatu, bez platů, korporátních sponzorů a lichvářských úvěrů u magnátů „otevřené společnosti“ – tvrdí-li to režimní média a s nimi propojení „neziskoví“ politruci, musí to být přeci pravda.

Mediokracie

Je tu však ještě jedno možné vysvětlení. Mediální normalizátoři si jednoduše nedovedou představit, že by někdo mohl postupovat jinak, než jak to činí oni. Že když oni pracují na zakázku vyšší moci, musí tak jednat i jejich názorová konkurence. Náš mediální mainstream přitom připouští, že i on má ve svých řadách černé ovce – ze stáda Andreje Babiše, jakkoli to není z důvodů ideových, ale jen zájmových.

Jinak kam se hlavní stokou vydáme, všude samá nezávislost, až se nám z té názorové plurality točí hlava. Tak jako po slovech bývalé ředitelky Sorosovy Nadácie otvorenej spoločnosti Ivety Radičové (ta svého času řídila na vedlejší úvazek slovenskou vládu), když na jí moderované besedě s novináři z Denníka N, SME, Aktuality.sk a .týždeň naznačila, jak by se měl vést dialog s těmi, kdo nezneužívají dosud nevyšetřenou vraždu slovenského novináře k organizování státního převratu (video zde).

Také zde si jeden z diskutujících totiž posteskl (po 40. minutě záznamu), že mají „mezi sebou shnilá jablíčka, která budeme muset vyhodit“. Na otázku kolegy, jakým způsobem mají být vyhozeni, Radičová pohotově zareagovala: „Fyzicky!“

Je suis Ján Kuciak?

Radičové doznání může sloužit jako vodítko všem, kteří chtějí studovat na školách, kde momentálně působí – Paneurópskej vysokej škole či Bratislavskej medzinárodnej škole liberálních štúdií, propojené s Bratislavským inštitútem humanizmu. Vzkaz ostatním zní: Liberálně humanistická Panevropa rozhodně žádnou hnilobu na své půdě nestrpí!

Koupený žurnalismus

O tom, z jakých zdrojů – ideových i finančních – čerpá mediální mainstream, čtenáři Protiproudu už dávno vědí. Pokud si však chtějí již získané informace obohatit dalšími, a dosti výbušnými, tak stačí zajít do knihkupectví (pokud nebude kniha z „neznámých“ důvodů okamžitě „vyprodána“) nebo si objednat u nakladatelství Naše vojskočeský překlad slavné publikace nedávno zesnulého Udo Ulfkotta „Koupení novináři“. Jde o vyznání renomovaného německého novináře z Frankfurter Allgemeine Zeitung, tedy deníku, který je často uváděn jako vzor novinářské nezávislosti a objektivity.

Kniha je pozoruhodná již tím, že je vlastně autorovým veřejným vyznáním viny. A jednoznačným dokladem o tom, že vlajková loď evropského mediálního světa již dlouho není ničím jiným, než převodovou pákou mocenských elit transatlantického bloku a jejích tajných služeb.

Zde je malá ochutnávka:

Já, autor této knihy, jsem byl sám viníkem. Při pohledu zpět jsem byl zkorumpovaný, manipuloval jsem a dezinformoval. Přesně onen chybějící odstup, který v následujících kapitolách vytýkám ostatním novinářům, jsem i já dlouhou dobu považoval za samozřejmý. I já jsem využíval rabatů novináře, přijímal jsem bezplatné pozvánky do pětihvězdičkových hotelů nebo z pověření šéfů absolvoval kolegiální cesty se špičkovými politiky, zaujímal posty v nadacích nebo jsem přednášel v organizacích blízkých tajným službám.

Z mého dnešního pohledu jsem byl občas také kupován jako svého druhu pracovník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) pro pozitivní zpravodajství. A já jsem se nechával kupovat. Záda mi kryl zaměstnavatel, který to ode mne očekával jako samozřejmé.

Dnes o tom mohu hovořit. Ale lépe mi proto nebude. Mnohé se od té doby změnilo. A také koupené zpravodajství je dnes samozřejmostí. EU dnes například platí „nezávislé“ novináře za to, aby v údajně „nezávislých“ médiích vyleštili image EU. Nejen soukromé, ale i veřejnoprávní mediální podniky pak usilují o peníze vydávané EU na PR. Říká se tomu koupený žurnalismus. A funguje to i opačně: Dva britští reportéři nabídli poslancům EU peníze za změny v zákoně.

Tiskové oddělení NATO

O spolčení mocenských elit s mediálním mainstreamem píše mj. takto:

Jak se může stát, že naše vůdčí média oslavují EU a euro jako projekt budoucnosti, ačkoli celoevropsky se miliony lidí vůči EU a euru staví kriticky? Jean-Claude Juncker, dlouholetý lucemburský premiér a dnes předseda Evropské komise, nám vysvětlí, jak to funguje:

„Na něčem se usneseme, dáme to pak do placu a nějakou dobu čekáme, co se stane. Když pak nedojde k velkému křiku a vzpourám, protože většina vůbec nechápe, na čem jsme se usnesli, pak pokračujeme – krok za krokem, až není cesty zpátky.“

Proč naše vůdčí média takové politiky oslavují, místo aby je pranýřovala?

Odpověď: Jsou s nimi spolčena. Lpí na těchto elitách.

Jak je možné, že naše vůdčí média vyzývají ke stále novým nasazením našich vojáků ve vojenských operacích na celém světě, ačkoli většina obyvatelstva je jednoznačně proti tomu?

Odpověď: Naši alfa-novináři nejsou ničím jiným než prodlouženou rukou tiskového oddělení NATO.

I to v této knize doložíme velmi přesně.

Jak je možné, že naše vůdčí média i nadále vychvalují hromadnou migraci ze všech možných zemí jako „obohacení“, ačkoli většina obyvatelstva si přeje uzavření hranic pro určité migranty raději už dnes než zítra?

Odpověď: Průmysl a finanční elita to tak chtějí, protože masa laciné pracovní síly slouží jejich zájmům.

S výčtem podobných palčivých otázek by se dalo pokračovat do nekonečna. Nejdůležitější otázka v pozadí však zní: Kdo v Evropě skutečně vládne? Občané EU to určitě nejsou. Neboť s demokracií už to má sotva co společného. Je to spíš iluze demokracie, dobře zhotovený přelud. Když ale neurčují směr vývoje občané, kdo tedy? Je to snad kartel na tvorbu veřejného mínění, skupina nejdůležitějších a nejvlivnějších těžkých vah průmyslu, finančního světa a politiky, která tahá za zákulisní nitky a prostřednictvím vůdčích médií řídí i naše myšlení?

Válka v hlavách

V době, kdy vzniká tento článek, probíhá demonstrativní vyhoštění údajných ruských agentů ze zemí Eurosojuzu. Andrej Babiš, aby bruselské soudruhy ujistil o své neochvějné věrnosti „liberálně demokratickému táboru“, dělá to, co dělal v předchozím režimu táboru „lidově demokratickému“. Prostě jim tam vlezl. V ulici Na Tržišti se tak mohou plácat do stehen nad tím, jak agenti „pravdy a lásky“ zase jednou ukázali, kdo je tady pánem.

Ostatně Udo Ulfkotte ví své:

Jasné je: Od 50. let minulého století americké tajné služby v Německu zřídily a financovaly celou řadu soukromých dobročinných nadací, které měly především jeden cíl: pod legendou vybudovat předsunuté základny tajných služeb, umístit v nich řídící důstojníky jako pracovníky nadací a proamericky ovlivňovat budoucí německou elitu a tam, kde je to jen trochu možné, je učinit vydíratelnými.

Podívejme se na propojení amerických nadací s tajnými služami USA blíže. Stává se, že CIA nebo jiné americké služby se účastní každé větší schůzky novinářů, politiků a hospodářských vůdců konané pod patronátem amerických think tanků. Akcí takových organizací jsem se účastnil jako felow (spolupracovník; pozn. překladatele). Na jedné šestitýdenní cestě na pozvání German Marshall Fund (byla oficiálně odsouhlasená FAZ) jsem například s naprostou samozřejmostí dostal pozvání od rezidenta BND a na podobných cestách jsem byl také seznamován i s pracovníky amerických služeb. Není žádným tajemstvím, že German Marshall Fund udržuje s tajnými službami ty nejlepší styky: Když se v červnu 2014 setkal bývalý šéf saúdské vojenské zpravodajské služby s exšéfem izraelské vojenské zpravodajské služby, s naprostou samozřejmostí k tomu došlo v German Marshall Fund. A Karen Donfriedová, která stojí v čele Marshall Fund, byla předtím v Obamově Národní bezpečnostní radě odpovědná za Evropu. Také bývalí řídící pracovníci organizace mají blízko k tajným službám. Suzanne Woolseyová. manželka bývalého šéfa CIA Jamese Woolseye, je členkou kuratoria/ředitelkou German Marshall Fund. Ach jo: Kontakt na jejího muže, bosse CIA Jamese Woolseye, jsem měl přes German Marshall Fund.

Prostě nezávislost jako řemen. Zakupte si tuhle důležitou knihu, čtěte a bděte. Globální informačně-propagandistická válka se valí i přes naše hlavy a je dobré vědět, jakými zbraněmi se v ní bojuje.

Nuže: Medvěd, nebo mandelinka?

Zdroj: 1