Merkelová, Juncker, Macron, Mayová a další: experti o tom, co čekat od bezdětných politiků

Německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident Emmanuel Macron, britská premiérka Theresa Mayová, švédský premiér Stefan Löfven, italský premiér Paolo Gentiloni, nizozemský předseda vlády Mark Rutte, předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, to všechno jsou lidé, kteří nemají vlastní děti, nebo nemají děti vůbec.

O tom, nakolik se bezdětnost odráží na jejich politickém přesvědčení, jsou-li schopni plánovat a vidět budoucnost na dlouhou dobu dopředu, či žijí-li pouze podle svých aktuálních politických potřeb na základě logiky „po nás potopa“, Sputnik hovořil s německým psychoanalytikem, psychiatrem a autorem knih Hansem Joachimem Maazem a ruskou psycholožkou, koučkou a autorkou Aljonou Al-As.

Hans Joachim Maaz: Neznám žádné vědecké výzkumy k tématu: Politici bez vlastních dětí. Mám ale mnoho zkušeností s tím, co pro ženy a muže znamená „mít děti“, „čekat dítě“ či „nemít děti“. Bezdětnost je hlavně téměř vždy zatěžující konfliktní materiál: neprodloužit svůj rod je většinou narcistické příkoří. U biologických a tělesných důvodů bývají často vynakládány velké prostředky (například umělé oplodnění), aby bylo možné mít děti. Psychologické a ekonomické důvody (nedostatek peněz, absence vlastního bydlení, příliš mnoho práce, dodatečné vzdělávání a kariéra) vedou často k tomu, že těhotenství je odsouváno — často z dobrých důvodů. Později to ale vede k poměrně častým depresivním reakcím, když člověk zůstane bezdětný. Těžký psychologický problém vzniká tehdy, když má člověk strach, že jako matka, otec či jako rodič nedorostl do toho, aby si poradil s úkolem „děti“. Strach z rodičovství je většinou následek vlastních utrpěných zranění a bolestí, které způsobil nedostatek rodičovské lásky či nedostatek rodičovství jako takového.

Bezdětnost — ať už z jakéhokoli důvodu — je těžká duševní zátěž. Vlastní deficity bývají pak s oblibou kompenzovány skrze výkonnost, touhu po moci a po pozornosti veřejnosti. Bezdětné politiky lidé musí neustále podezírat z toho, že dělají narcistická rozhodnutí zaměřená na tady a teď, jež směřují na podporu jejich vlastního současného názoru a na udržení moci s tím, že neberou ohledy na následky v budoucnosti. Politici, kteří mají děti, se mimo jiné orientují na to, co jejich rozhodnutí znamenají pro budoucnost (a pro jejich děti!). Bezdětným politikům chybí zkušenost s „mateřstvím“ a „otcovstvím“, se specifickými mateřskými a otcovskými funkcemi a vzájemnými vztahy (mezi rodiči a dětmi — red.).Specialisté, kteří zkoumají kojence a mozek, dokázali, že mateřství a otcovství rozvíjí specifické normy chování. Díky tomu hovoří například Daniel Stern o „mateřské konstelaci“, která například skrze hormony (dopamin a oxytocin) ovlivňuje cerebrální funkce (například schopnost se učit). Rodičovství podporuje také rozvoj empatie, což je schopnost vžít se do situace někoho jiného a plně ji procítit (nejprve do vlastních dětí).

Bezdětní politici jsou ohroženi nedostatkem empatie, tím, že si nedokáží vyvinout dostatek citu pro ostatní.

Aljona Al-As: Skutečně, bezdětných lidí je mezi evropskými politiky velmi mnoho. Abychom mohli odpovědět na otázku, jak to ovlivňuje jejich činy a rozhodování, musíme najít odpověď na otázku — proč je to tak?

Do značné míry je to spojeno s těmi tradicemi rodinných vztahů, které se v Evropě během posledních desetiletí viditelně změnily. Ženy a muži nespěchají vstupovat do manželství, pro mnohé je hlavní kariéra. Hlavně pro ty, kdo se vidí na vysokých postech v politice a byznysu. Když si takovou cestu člověk zvolí, tak je následně těžké z ní sestoupit z toho důvodu, že se budou neustále objevovat nové cíle, nové úkoly a nové možnosti pro ještě větší růst. V takových „bojích“ se utužuje charakter, přičemž zvyk odkládat osobní a intimní věci, jako jsou děti, „na potom“, se v jistém okamžiku života mění na životní styl.

Má bezdětnost vliv na člověka? Rozhodně! Děti jsou do jisté úrovně naše slabost. Když procházíme přes všechny komplikace a radosti rodičovství, stáváme se citlivějšími k vnějším popudům, jako je radost, nespravedlivost a nebezpečí, to vše prožíváme jinak.Když máme děti, tak nám není jedno, co bude zítra. Když se člověk stává rodičem, tak „dospívá“, definitivně vystupuje z infantilní pozice. Pokud máme děti a přemýšlíme o budoucnosti, tak budoucnost nevztahujeme pouze na sebe, ale i na naše děti. Děti jsou odpovědnost, je to nezbytnost být přísný, ale spravedlivý, učit se domlouvat, vysvětlovat, vychovávat nejen slovy, ale i příklady, činy a skutky.
Kromě toho, když se sami stáváme rodiči, tak lépe rozumíme vlastním rodičům a citlivěji začínáme chápat termín „tradiční hodnoty“, uvědomujeme si nezbytnost jejich zachování pro stabilní a jasnou budoucnost.

Tyto věci se zcela přirozeně nemohou neodrazit na myšlenkách a rozhodování člověka. Často je možné slyšet, jak je lídr nazýván „otcem národa“, což do jistého smyslu je pravda. Člověk, který stojí v čele státu, nese odpovědnost za každého občana. Je možné tuhle odpovědnost plně pocítit bez opravdového prožitku rodičovství? Z mého pohledu ne.

Zdroj: 1