Moje dcera žije v Brazílii. Nevěřte tomu, co média tvrdí o prezidentu Bolsonarovi

Zvolení Jaira Bolsonara brazilským prezidentem, a tím odmítnutí bývalého prezidenta levičáka Luly, zavřeného pro korupci, prezentují někteří novináři jako příklon Brazílie k fašismu. Bolsonaro, bývalý voják, se netají tím, že hodlá tvrdě zasáhnout proti kriminalitě. To zřejmě některým liberálům nesmírně vadí. Nemluvím o něčem, co bych neznal. Moje dcera žije v Brazílii již mnoho let a mám tam dvě vnoučata.

Sociálně patří k vyšší střední vrstvě. Program Bolsonara schvaluje, neboť se již bojí vyjít či vyjet na ulici, aby se nestala obětí kriminálního násilí. Vilu jejího brazilského tchána a tchyně přepadla za bílého dne skupina ozbrojených lupičů a dva staré , bezmocné lidi, cynicky oloupila .Pod pohrůžkou „ my se vrátíme a bude to horší“ jim zločinci zabránila hlásit přepadení policii . Bezmocné oběti brutálního zločinu dobře věděly, že by se ochrany a spravedlnosti stejně nedovolaly. Dva psy bojového plemene, které měli staří lidé pro svou ochranu, zločinci pro výstrahu zastřelili.

[wp_ad_camp_2]

Italskou mafii nedokázal nikdo po celá desetiletí potlačit, natož zlikvidovat. Kriminální zločinci si vytvořili stát ve státě. Všichni , včetně policistů, soudců, prokurátorů a samozřejmě obyčejných lidí, kteří by mohli svědčit, se jich báli. Až narazili na Mussoliniho fašisty. Bylo to kruté, ale černé košile , bez zatýkání a soudů,vyvraždily v několika dnech všechny mafiány i s jejich rodinami, včetně osob jen podezřelých z příslušnosti k mafii, pokud nestačili utéci do USA. Na řadu let, až do osvobození spojenci v letech 1943-5 , problém mafie v Itálii přestal existovat.

V posledních dnech se na internetu objevil text Václava Klause staršího, kterým se postavil kriticky vůči liberální demokracii. K textu se rozvinula diskuze , v níž hlavní slovo měl expremiér Jiří Paroubek. V textu VK , ani diskuzi, bohužel nezaznělo to hlavní co demokracii charakterizuje, že totiž demokracie bez přívlastku ,sama o sobě, je prázdný pojem, byť honosně , lidovláda či vláda lidu, znící. Pro pochopení demokracie je nejdůležitější vědět kdo se za lid (demos) prohlásil, kdo je chápán lidem se všemi lidskými právy. Demokracie , jako taková, neexistuje. Existuje jen demokracie historicky a sociálně charakterizovaná tím, kdo touto formou vlády ovládá společnost, komu především a přede všemi slouží.

Stručná historie demokracie

Známe demokracii otrokářskou, vlastně kolébku demokracie, kdy všechnu společenskou moc a práva měla v rukou úzká vrstva otrokářů a svobodných občanů, zatímco masa otroků byla zcela bezprávná.

V toku dějin ji vystřídala demokracie stavovská, charakteristická pro období feudalismu, kdy všechna moc a práva patřila šlechtě a církvi , později i městskému patriciátu, kteří o moc soupeřili s panovníkem, jako symbolem a živoucím ztělesněním státu. Masa poddaného obyvatelstva, rolníků, řemeslníků, nádeníků atd., ale i prostých svobodných, byla i v této demokracii zcela bezprávná. Vydáním Magna charta libertatum, která zabezpečovala práva prvních dvou privilegovaných skupin , se vzorem této demokracie stala Anglie, a je tak absurdně dávána za vzor demokracie podobně , jako kolébka demokracie otrokářských řeckých států.

Velká francouzská revoluce porodila demokracii buržoazní. Vládly v ní peníze a majetek, nikoliv urozenost, jako tomu bylo za demokracie stavovské. Proto se všechna moc a práva stala majetkem nové vládnoucí třídy, buržoazie, jejímž příslušníkem se mohl stát zcela demokraticky každý občan, který se domohl relevantního majetku a tím hospodářské a sociální nezávislosti. Vedle této nepříliš široké vrstvy majetných, především vlastníků výrobních prostředků, tedy továren, půdy, obchodních společností, bank atd. , stála opět masa lidí, kteří nic takového nevlastnili a museli se živit prací svých rukou nebo mozku v nájemním zaměstnaneckém poměru k buržoazii. Marxisté nazvali tuto masu proletariátem. Když zbídačení této masy lidí dosáhlo neúnosného maxima, což bylo obvykle za válek, docházelo k sociálním revolucím.

[wp_ad_camp_2]

Po první Velké válce uspěla další Velká revoluce, tentokrát v Rusku a s ní přišel na svět zvláštní typ demokracie, která nesla název lidová demokracie. Zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jejich kolektivizací, buď státem, nebo ve formě družstevního vlastnictví , došlo k tomu, že z dějin zemí, kde k tomuto aktu došlo , zmizela buržoazie, ale i proletariát. Všichni se stali zaměstnanci státu, všichni občané státu( lid ) měli k vlastnictví výrobních prostředků stejný vlastnický vztah. Všichni měli stejná práva, ale moc se soustředila v rukou státní moci reprezentované komunistickou stranou, jejímž členem se mohl stát demokraticky každý občan, který se systémem kolektivní hospodářské a sociální politiky souhlasil. Státní moc samozřejmě potlačovala každý nesouhlas s lidovou formou demokracie, což ostatně činili i předchozí formy demokracie.

Současnost demokracie a její dopady na společnost

Kolektivně spravovaná ekonomika podlehla v hospodářské soutěži s ekonomikou založenou na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a kapitálu. V souvislosti s jejím zhroucením došlo k přijetí nové formy demokracie, která se formovala především v USA, ale i pod vlivem integračních procesů probíhajících po apokalypse II.světové války v západní Evropě . Posledním vývojovým stupněm demokracie je tzv. liberální demokracie. Ekonomicky za ní stojí především nadnárodní investoři – banky, spořitelny, pojišťovny, fondy a další finanční instituce se sídlem v bývalých koloniálních velmocech, ale také nadnárodní obchodní a výrobní společnosti, tedy peníze – globální finanční velkokapitál, podobně jako tomu bylo v demokracii buržoazní. Ideologicky ji formují američtí neokons a evropští ilumináti (osvícenci) a neomarxisté, a jejich akční jednotky – nadnárodní neziskové organizace. Liberální demokracie je účinným nástrojem globalizace jejímž konečným cílem je globální ovládnutí světa jak ekonomicky tak politicky. V obojím již globalizátoři částečně uspěli. Posledním velkým úlovkem globalizátorů bylo ovládnutí postkomunistických zemí , kde přišli k hotovému. Nemuseli jako v bývalých koloniích investovat do vybudování výrobních kapacit, ale kupovali ( investovali) za směšné účetní ceny předchozího režimu již státem vybudované výrobní a surovinové kapacity, často i vysoce ziskové ( např.pivovary v ČR). Říká se tomu privatizace a to doslova za každou cenu, a zároveň ,jejich ekonomičtí experti implantovali ekonomům a politikům postkomunistických zemí doktrínu, že stát nemá investovat do výrobních kapacit, že od toho jsou tady oni, investoři. Aby si takto snadno nabytý majetek legislativně pojistili uzavřeli s vládami postkomunistických států smlouvy o ochraně investic. Podle statistik Eurostat odešlo z ČR jen v období 2010 – 16 na dividendách těchto investorů 2 252 miliard, tj. 7,6% vytvořeného HDP. Z EU obdržela ČR ve formě dotací 563 miliard. Jedním z hlavních úkolů liberální demokracie je odvést pozornost občanů od hospodaření globalizátorů v zemích, jejichž majetku se zmocnili.

Globalizace není nic historicky nového, jen to dříve takto nebylo nazýváno. Na jejím počátku stojí zámořské objevy a zjištění, že na bohatství zámoří se dá nesmírně vydělat. Prvními globálními institucemi byly zámořské obchodní společnosti, které začaly rabovat bohatství exotického světa. Tam kde narazili na odpor poskytly jim mateřské západoevropské mocnosti vojenskou podporu. Takto to v principu funguje do současnosti , naposledy Irák, Syrie, Libye, trvale země střední a latinské Ameriky vůbec. Jedním z posledních velkých úlovků globalizátorů byly právě postkomunistické země.

S přihlédnutím k tomuto hospodaření globalizátorů bylo a je zapotřebí národy rozdělit a rozmělnit, rozeštvat občany proti sobě, zlikvidovat historicky vytvořené morální a sociálně kulturní hodnoty a tak si pojistit, že občané ,v boji o holou existenci a svou každodenní bezpečnost, ale i v honbě za materiálními a tělesnými požitky , nebudou mít čas věnovat pozornost aktivitami globalizátorů. V praxi to vypadá následovně.

Základem státu je rodina. Podaří-li se rozbít rodinu, je možné zlikvidovat i stát. V liberální demokracii, kterou si mnozí vykládají tak, že mohou vše, utrpěla vedle státu i rodina katastrofální úder. Již přes polovinu dětí se rodí z mimomanželského poměru, další děti žijí v neúplné rodině, kdy jeden z manželů rodinu opustí. Tyto děti si do života odnáší deformovaný pohled na soužití mezi mužem a ženou. V řadě případů je tento klasický pohled na rodinu nahrazován homosexuálním vztahem vydávaným za vztah rovnocenný klasické rodině. Podporují to pravidelné demonstrativní exhibicionistické pochody homosexuálů, lesbiček a dalších sexuálně deviovaných menšin povolené městskou správou . Tyto abnormality jsou vydávány za výjimečnost, kterou se lze hrdit (pride), která je takzvaně in. V centrech měst postávají skupinky mladíků, často cizinců, nabízející drogy. Nikdo si s nimi neví rady. Bylo totiž uzákoněno, že držení malého množství drogy je legální, neboť slouží pro osobní potřebu. Techno a metal kapely, složené z bizárně ustrojených, nebo rovnou polonahých lidí zmítajících se v hraných křečích, produkují ohlušující nepříčetný řev a rachot, kterým vytloukají z mladých lidí pod vlivem alkoholu a drog poslední zbytky racionálního vědomí a dělají z nich nahluchlé do rytmu se zmítající idioty.

[wp_ad_camp_2]

Ti inteligentnější lidé jsou donekonečna ohlupováni reklamami na konzum. Často tráví většinu svého volného času i s rodinami v supermarketech a jejich touha po vlastnění věci nezřídka vede ke katastrofálnímu zadlužení na jehož konci číhá exekuce, mnohdy bezdomovectví. Společnost dělí politické strany z nichž nejhlasitěji se ozývají ty, které se ve volbách umístily ve spodní části tabulky. Historické vědomí je otupováno tím, že každý předchozí režim je dehonestován, takže mnoho lidí již nemá vztah ke státu a nežije ve státě, ale jen v režimech. Stát je líčen jako nejhorší hospodář, jehož hlavním posláním je okrádat občany prostřednictvím daní. Rozkradení, případně vytunelování, státního majetku, většinou výrobních kapacit vybudovaných občany a z jejich daní za předchozího režimu, bylo především vládou Václava Klause staršího tolerováno do té míry, že mnozí privatizátoři nemuseli za takto získaný majetek ani zaplatit. Tento dluh ve výši 460 miliard zaplatili opět občané a privatizátory VK amnestoval.

Heslo „ ať se to třeba rozkrade, hlavně , že bude zprivatizováno“ povzbudilo obecně pachatele majetkové trestné činnosti. Když kradou miliardy ti nahoře, proč já bych nekradl drobky, uvažují pachatelé drobnější majetkové trestné činnosti, s níž se často pojí i ta násilná. Budoucnost českého tisíc, možná 1200 let trvajícího státu? Mnozí mladí lidé neznají ani ta nejvýznamnější historická data a s nimi se pojící události. Politicky jsou zcela apatičtí .Žijí jen lehkou nenáročnou zábavou (viz řadu TV pořadů) a materiálními a tělesnými požitky. Tvrdé práci se vyhýbají. Spíše ranaří. Ti inteligentnější touží po zviditelnění a s ním spojenými příjmy.

EU, která je evropským integračním uskupením současnosti , se nám snaží vnutit tisíce migrantů z jiných civilizačních okruhů, vyznávajících většinou náboženství, které se ke křesťanství ,jeho kultuře , staví nepřátelsky , většinou přímo odmítá křesťanský způsob života a jeho tradice založené na církevních svátcích. Tito lidé jsou proto zcela neintegrovatelní do evropské křesťanské civilizace a hrozí reálné nebezpečí, že někteří z nich (islamisté) proti ni začnou za tichého souhlasu souvěrců otevřeně bojovat, pokud tak již nezačali. Charakteristické pro liberální demokracii je, že toto vše, co jsem ve stručnosti vyjmenoval , se děje pod pláštíkem falešné humanity.

Návrat bidermeieru

Petr Fischer, šéfredaktor ČRo Vltava vystoupil na konferenci PEN klubu Dějinné paralely 1938-2018 s pozoruhodným příspěvkem, který přinesl deník Právo. Nazvalo jej „ Návrat biedermeieru“.

Životní styl biedermeier vznikl po masakrech Velké francouzské revoluce a následujících Napoleonských válek, které zdevastovaly celou Evropu. Byla to přímá reakce „ na podvratnou sílu osvícenectví“, které již v tomto textu zmiňuji, a jehož důsledkem byla právě zmíněná revoluce a následná celoevropská válka. Nenacházíme se snad v současnosti a v souvislosti s politikou EU vedenou ilumináty(osvícenci) a neomarxisty (nemají nic společného , kromě snahy o globální integraci a centrální řízení globální společnosti , s klasickými komunistickými marxisty) s jejich neracionální humanitní politikou v podobné situaci? Fischer hovoří o „ reanimaci biedermeieru“ , tohoto maloměstského životního stylu, se kterým se pojí idylický poklid a pohoda a užívání prostých slastí života. Společnost a život musí mít svůj řád opírající se v podstatě o desatero.

Tento životní styl je české povaze velice blízký, vždyť základem českého národa je, ať se nám to líbí či nikoliv, zdravé maloměšťáctví. Maloměšťák sice pro svůj společenský styl není ochoten jít do revolucí , natož válek, ale pokud mu někdo jeho životní styl naruší, může se se zlou potázat. Tímto narušitelem může být ekonomická krize ( finanční či hospodářská), vyvolávání válečného napětí a válečných konfliktů, centrální diktát , vnucování politických , společenských či ekonomických závazků a rozhodnutí jdoucích proti národním zvyklostem , nekontrolovaná migrace z jiných civilizačních okruhů a s ní spojené problémy atd. Z historie víme, že „ Fašista je zdivočelý maloměšťák“. Přesně k tomu může dojít, když bodrý broučkovský maloměšťák ztratí své jistoty. K tomu došlo v Německu a v Itálii ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Vedlo to k masakrům druhé světové války.

Vinen nebyl maloměšťák, viny byly liberálně demokratické vlády celého civilizovaného světa, které nedokázaly po Velké válce uzavřít racionální mír s Německem, řešit velkou hospodářskou krizi a už vůbec nastupující krizi politickou. Z onoho globálního zmatku završeného válkou nakonec vyšel jako vítěz Sovětský svaz v čele s diktátorem Stalinem. Reakcí na neschopnost prvorepublikových vlád a jejich následovníků ve třetí republice byl, konec konců, i únorový převrat, který dostal k moci komunisty.

Vypadá to , že máme k podobnému vývoji silně nakročeno. Zabránit mu mohou jen silné národní vlády, které dokáží stabilizovat vnitrostátní i zahraniční politiku. To většinou nezvládají profesionální politici ( viz Klausovu, Topolánkovu, Nečasovu a Sobotkovu vládu), ale profesionální byznysmeni s ekonomickým vzděláním ( viz Babiš). Cestu k úspěchu v tomto smyslu otevírá současná politika USA definovaná prezidentem Trumpem slovy „ America first“. I Američané jsou navyklí na svůj biedermeier. Opřeni o toto heslo a Trumpův postoj k nezákonné migraci se nemusíme obávat ani EU.

Ta by se pro udržení klidu a stability v Evropě měla vrátit ke svým původním hodnotám , kterými jsou volný pohyb zboží , služeb a pracovních sil . Nekontrolovaný pohyb kapitálu může svými důsledky způsobit velké ekonomické i sociální problémy obzvláště v krizových obdobích, kdy velkokapitál dává od svých aktivit ruce pryč a řešení problémů nechává na národních vládách. Vlády zbavené možnosti investovat do výrobních kapacit jsou zbaveny možnosti účinně regulovat zaměstnanost. EU by především měla respektovat princip subsidiarity což znamená, že všechny problémy , které se dají řešit na národní úrovni , mají být řešeny tam a proto je nutno respektovat suverenitu národních vlád. Co je konec konců EU do toho z čeho děláme rum, či ajerkoňák.

zdroj: 9