Můj začátek s virgulemi: Druhý pokus v terénu

Když jsem dojela na místo, uznávám, nebyla to úplně divočina, louka, lesy… Byla jsem pozvaná na oběd, takže jsem se pěkně natláskla kačeny, zapila to nealkoholickým Bernardem a asi kolem půl třetí odpoledne jsem se vydala šmejdit po okolním pozemku. Byla jsem v dobrém nálevu a během dne i přestalo pršet a přestal foukat vítr, takže mi nakonec i počasí vyšlo. Zajímavá prostranství, kde by se dalo výborně vyblbnout, mám i přímo u domu, ale je na ně vidět z blízkých domků a všude moc lidí, já jsem chtěla mít na první pokusy klid. Takže jsem si vyjela autem a spojila příjemné s užitečným.

Vlaštovku jsem měla u sebe, ale protože jsem si nebyla jistá jejími signály při pokusech na morčatech a akvárku, kdy se mi hodně smýkala a já si nebyla jistá, jestli to prostě dělám špatně nebo to tak má být, jsem vytáhla elka a pracovala jsem pouze s nimi.

K vlaštovce se možná propracuju později. Elka se mi zdají srozumitelnější, navíc je výborné, že když najdou směr, tak se mi zarovnávají v přímce a obě ukazují stejným směrem, takže poznám, že se něco děje doopravdy a můžu zahodit pomyšlení na to, že to jenom blbě držím.

U vlaštovky tu jistotu nemám, ledaže bych měla dvě a držela v každé ruce jednu, abych viděla, že se obě hýbou stejně.

Venku byla nula, ale nebyla jsem si jistá, jestli nějak neovlivním měření, když si dám rukavice, takže jsem prvních 20 minut vydržela bez nich. Chtěla jsem mít do začátku přímý kontakt s kovem.

Namířila jsem elka před sebe a šla rovně po cestičce. Myslela jsem na vodu. Elka mě první začala tahat směrem nahoru do kopce a do lesa. Nechtělo se mi tam, protože přeskakování a klopýtání přes drny a větve narušuje plynulost měření. Chtěla jsem jít hlavně na louku a blbnout na rovném povrchu, ale když už mi virgule ukázaly směr, tak jsem teda šla s nimi.

Pokračování článku: Můj začátek s virgulemi: Druhý pokus v terénu