Německo nebo Spolková republika Německo – stát či firma? Část 2/2

Nyní si objasníme, jak celý systém vznikl. Dříve muži a ženy věděli, že pozemky a půda nemohou být nikdy ve „vlastnictví“ pouhých několika lidí. Pozemky a půda jsou vlastnictvím všech mužů a žen. Možná je pouze jejich „držba.“ Zaberu-li kousek půdy, tak ji „držím.“ Stal jsem se tak jejím držitelem, a tím, že ji užívám, deklaruji svůj nárok i právo na využívání této půdy. Tak to dodnes stojí v občanském zákoníku. A toto užívací právo mi dovoluje obhospodařovat půdu vlastní prací a sklízet plody mé práce. Mám však také povinnost spravovat tyto pozemky a půdu tak, aby byly zachovány pro potomky. Znamená to, že mám nad půdou správcovskou zodpovědnost. Najednou se však objevili lidé, kteří pracovat nechtěli a namísto toho začali rolníky přepadávat. Přepady se množily a rolníci již nebyli schopni uživit své rodiny. Potravu jim totiž vždy někdo ukradl. A tak hledali někoho, kdo by uměl dobře bojovat.

Takový člověk pak kolem sebe shromáždil lidi, kteří rovněž uměli bojovat, a vedl tyto své vojáky do boje – stal se z něho vévoda (=ten, který vede voje). Tento vévoda pak organizoval odpor proti loupežníkům, ochraňoval rolníky a stavěl hrady. Stále však nebyl pro rolníky nic víc než správce: mohli ho kdykoliv odvolat a zvolit si někoho jiného. Tito „správci“ se však pak pokoušeli svůj status legitimizovat. A existoval někdo, kdo k tomu byl předurčený – Vatikán, zástupce Boha na Zemi a „prostředník boží“. A prostředník „Boha“ prohlásil: „Uzavřeme spolu obchod!“ Bylo to v polovině 14. století, kdy byla v roce 1356 vydána Zlatá bula Karla IV., která stanovila volbu římskoněmeckého krále sborem kurfiřtů většinou hlasů a pravidla pro korunovaci – pozn. autora), a tak se i stalo.

[wp_ad_camp_2]

Církev propůjčila pánům správcům šlechtická práva, přičemž papež jim je mohl vzít kdykoliv zpět (například prostřednictvím exkomunikace). Tato šlechtická práva byla tedy udělována přímo od Boha, neboť církev je božím prostředníkem. Jejich „správci“ tak měli najednou modrou krev a byli postaveni nad ostatní lid. Na oplátku se museli podřídit a přijmout pravomoci církve jako nejvyššího správce.

To je přece geniální!

Udělení pravomoci šlechty lokálním správcům a jejich podřízení se svrchovanosti církevní pravomoci vedlo k tomu, že církev kontrolovala šlechtu a šlechta kontrolovala lid. Takže nejde o nic jiného než o formu poručenství. Takhle omezila církev z „Boží vůle“ možnosti volby pro muže i ženy. Toto poručenské právo, které se dnes nazývá demokracie, bylo pak ještě jednou simulováno zavedením „přirozených osob“, skrze které získali muži a ženy na základě hodnot, jejichž spravování „dobrovolně“ předali šlechtě, určité omezené volební právo. Jednoduše řečeno: kdo neměl peníze ani jiné cennosti, neměl ani volební právo a ti, kdo byli bohatí, měli dominantní volební právo.

Je to logické, protože práva byla všude nahrazena vlastnictvím.

Jde tedy o správu hodnot v poručenském systému. Má to smysl, poněvadž hlasy těch, kteří vlastnili více, měly větší váhu. Promiňte mi můj sarkasmus, když řeknu, že sklony k tomu existují dodnes.

„Práva“ jsou tedy nahrazena vlastnictvím…

Ano, jestliže nahradíte v zákonech termín právo termínem vlastnictví, dává vše najednou smysl. Hovoříme o vlastnictví; a sice o nárocích, které vůči něčemu vznáším – a to je vlastnictví – a o právech, která z toho vyplývají. A z tohoto systému, jenž se vyvíjel po staletí, se vyvinul rovněž náš současný systém.

Rolníkům se tedy přidělila „fyzická osoba“ a jejich majetek byl zhodnocen… Takže rolník Müller měl fyzickou osobu se jménem Peter Müller.

Přesně tak. Výstižněji vyjádřeno – jejich majetek byl „zvážen“. Volební právo konkrétního člověka mělo váhu podle toho, co měl (nebo co držel) ve vlastnictví. Slovo „vlastnictví“ prosím do uvozovek!

[wp_ad_camp_2]

Takže podle majetku?

Ano, podle majetku.

Hannes Berger: Zapomněl jsi říct, proč i církev ví, že proti mužům a ženám nic nezmůže.

Gabriel: Moment, hned se k tomu dostanu. Nyní musíme vědět následující: od Boha jsme dostali veškerá práva. Můžeme namísto Bůh použít termín Stvoření, Zdroj – je to stejné. Znamená to, že nám všem dalo Stvoření všechna práva, přičemž nejvyšší právo je, jestliže se svého práva dobrovolně vzdáme: „Buď vůle Tvá.“ Nikdo – muž ani žena – nemá právo omezit práva jiného muže ani jiné ženy. Jen sám Bůh může omezit moje práva – jako „muž“. Proto již starý císař Justinián viděl, že takto postupovat nelze, a v římském právu zavedl pojem osoba. Osoba je pouze správní konstrukt, který omezuje přístup do systému v případě, že nějaký muž nebo žena používají svá práva v neprospěch třetích stran tak, že jim způsobují škodu. Pokud tedy někomu způsobím škodu, což je jediné právo, kterým nedisponuji, musím tuto škodu také nahradit. A protože to často nefungovalo, byla zavedena „osoba“ neboli „osoby“, jejichž práva mohla být omezena.

Dnes to můžeme pozorovat v § 10 uvozovacího zákona k občanskému zákoníku (=EGBGB=Einführungsgesetz Bürgerliches Gesetzbuch): „Jméno osoby podléhá státu, do nějž osoba náleží.“ Znamená to, že stát má kontrolu nad jmény. A paragraf 7 uvedeného zákona zní: „Právní a obchodní způsobilost osoby podléhá právu státu, do nějž osoba náleží.“ Tak může firma, která se nazývá stát, převzít kontrolu nad muži a ženami tím, že jim zablokuje (či omezí) přístup do systému. To je systém, který máme dnes. Pod kontrolou není moje tělo (ačkoliv to se také děje, byť ilegálně, „mimosmluvně“ /=ultra vires/), nýbrž (moje) osoba. Čím více se bráním dodržovat pravidla pro osoby (=zákony), tím více jsou omezena moje práva ve fiktivním světě neboli „firmě“ (o např. zákaz provozování živností, omezení možnosti vést samostatně procesní právní úkony či opatrovnické řízení).

Dobře, zatím je to srozumitelné…

Dříve to bylo ještě mnohem zřejmější, neboť tehdy měla kompletní kontrolu církev. Kontrolovala i justici a vůbec všechno, a proto musely být v polovině 18. století přijaty nové zákony. Král Fridrich I. pochopil, že to takhle dál nepůjde. Ale teprve jeho syn Fridrich II., známý jako Fridrich Veliký, začal reformy uskutečňovat. Pověřil zkušeného právního odborníka Samuela von Cocceji, aby s reformami pohnul, což se mu také díky jeho funkci velkokancléře povedlo. Podstatným znakem v roce 1792 dokončeného Všeobecného zákoníku pro Prusko byl jeho apodiktický charakter, což znamená, že se jeho paragrafy nesměly vykládat volně, nýbrž se měly striktně dodržovat. Již jeho otec zřejmě znal své pappenheimské, poněvadž od něho pochází „nařízení pro šibaly“ (=Spitzbubenerlass): „Tímto nařizujeme a rozkazujeme ve vší vážnosti, že advokáti musí nosit vlněné černé pláště sahající jim až po kolena, aby tak tito šibalové byli již z dálky poznatelní a každý se před nimi mohl chránit.“

Všeobecný zákoník byl zaveden královským patentem dne 5. února 1794 a stejně byla uvedena i jeho novela dne 11. dubna 1803. Šlo tedy o smlouvu. „Fridrichové“ byli znechuceni totální kontrolou ze strany Vatikánu a přemýšleli, jak to změnit. Tehdejší právo bylo absolutní a rigidní a církev ho často zneužívala, neboť se označovala za zástupce Boha na Zemi, ačkoliv vlastně není církev nic jiného než podnik – správní firma. Církev dlouhá léta inkasovala peníze z hlavy, ducha i duše a prostřednictvím zákona Cestui Que Vie Act z roku 1666 mohla prohlásit ženu nebo muže za mrtvé, neboť kdo je mrtvý, nemůže již nikomu (a ničemu) odporovat. Zákon Cestui Que Vie Act původně stanovil, že nezvěstní vojáci mohou být po sedmi letech prohlášeni za mrtvé. V roce 1666 však byl tento zákon upraven tak, že byl rozšířen o pojem poručenství, které by se dalo charakterizovat jako „doživotní léno“. Je-li dítě registrováno u radnice, stává se novorozenec (právnickou) osobou, které je přisouzena takzvaná doživotní renta. (V roce 1666 v Anglii vládl Karel II.)

[wp_ad_camp_2]

Aktivace se děje přes křestní jména příjmení. Vláda pak pro věřitele prování oceňování – my, muži a ženy, jsme totiž věřiteli tohoto poručenského systému a námi spravované osoby jsou dlužníci – a stanovuje potenciální cenu individuálně splnitelné práce. Nazývá se to také Sweat Equity.

Tak to je bomba… A pak tu byly ještě tři papežské buly.

Ano, přesně tak.

Daniel Prinz to ve své knize podrobně popsal (=jedná se o knihu Wenn das die Deutschen wüssten… hätten wir morgen eine (R)evolution=Kdyby to Němci věděli… měli bychom tu zítra /r/evoluci). Pochopil jsem to tak, že Vatikán s tím začal již dávno, aby tak vytvořil právní konstrukci, která by z lidí udělala otroky. Stalo se tak prostřednictvím papežských bul, což zahájil papež Bonifác VIII. v roce 1302 bulou Unam Sanctam. Podle ní byly všechny živé bytosti na světě podřízené papeži, což znamenalo, že se papež označil za pána světa.

Poté následovaly další buly, nazývané také koruny, které tento mocenský cíl definovaly přesněji. Tyto buly určily, že se při narození člověka mají zřídit tři poručenské společnosti. První bula s názvem Romanus Pontifex papeže Mikuláše V. z roku 1455 stanovovala, že novorozené dítě je odděleno od všech práv jakéhokoliv vlastnictví. Hned po narození bylo tedy dítěti upřeno právo na majetek. Bula papeže Sixta IV. s názvem Aeterni Regis z roku 1481 v tom ještě přitvrdila, neboť dosáhla toho, že dítě bylo zbaveno práva na svém (vlastním) těle. A nakonec v roce 1537 si bula Convocation papeže Pavla III. potvrdila nároky Vatikánu i na duši dítěte.

Ano je tomu tak. Proto vždycky lidem říkám: „Nejděte hlavou přímo proti nucené správě Spolkové republiky Německo. Neběhejte přímo proti zdi.“ Výhodnější je promyslet si, jakou má člověk pozici a kde stojí. Kdo ví, kde stojí, získá určitý úhel pohledu i určitý nadhled, a tím rovněž konkrétní perspektivu. Pokud tedy uvažuji z hlediska občana říše, jedná se o určitý úhel pohledu. Zde je však důležité tuto pozici změnit a podívat se na věc z jiné perspektivy a jiného úhlu pohledu. Osmadevadesát procent mužů a žen je spokojeno s divadlem, které se jim nabízí. Důsledkem toho je totální rezignace a odevzdání vlastní zodpovědnosti, sebeurčení a samosprávy jiným. A kompletní rezignace na vlastní práva pak vede k systému, v němž dnes žijeme. To jsem si uvědomil v posledních dvou letech.

Ale i dnes jsme stále ještě majiteli pozemků a půdy a rovněž všech dalších hodnot v naší zemi my. To ostatně platí v celosvětovém měřítku. Nemůžeme tedy říct, že (pouze) SRN je obsazená země, to je nesmysl. Celý svět je obsazený, a to správcovskými firmami.

[wp_ad_camp_2]

Abychom ale dodrželi sled událostí, pokračujme dále Fridrichem II.

Okolo roku 1780 dospěl Fridrich Veliký k názoru, že pokud chce omezit moc církve, musí se něco stát. Pod dlouhém uvažování dospěla skupina mužů a žen k výsledku, kterým byl Všeobecný zákoník (=Allgemeines Landrecht), zavedený v letech 1794-1814 v pruských zemích. (V tomto případě se nejednalo o poručenství ani o firmu, nýbrž o státní právo. Zda to bylo lepší, nechci na tomto místě hodnotit.) Právo bylo zavedeno, ale v té době táhl právě Napoleon Evropou, což mělo za následek zrušení všech pruských zemí. Později pak došlo k vytvoření Německé říše. Skvělé…

V roce 1920 byla založena Společnost národů. Pojem národ ovšem pochází z námořní plavby – „národy“ totiž nepotřebují státní území! Námořní právo bylo použito jako náhrada zemského práva. Od roku 1856 jsou pruské země označovány jako kooperativy. Znaméná to, že již tehdy existovaly předchůdkyně pozdějších družstev, což byly také firmy. K obdobě došlo v roce 1871 ve Spojených státech – po přerušení zasedání Kongresu se zmalých USA staly velké USA a bylo zavedeno firemní právo.

Stalo se tak zákonem District of Columbia Act. Podle mých informací potřebovaly jednotlivé členské státy USA peníze, jež jim poskytly soukromé banky. Banky však nechtěly půjčovat peníze státu ani státnímu svazku, ale vyžadovaly obchodního partnera, a proto byly Spojené státy přeměněny na firmu. Vznikl Washington D. C. 

Přepsala jana, vložila tereza | Zdroj: kniha Whistleblower, autor: Jan van Helsing, Stefan Erdmann, r. 2016, str. 236 a násl.