…..megaantény, které vysílají signály velice nízké frekvence (VLF) jsou například kolem celého letiště Berlin Tegel. Obyvatelé často nevědí co si se zvuky počít a proto utíkají z těchto destinací někam, kde zvuky nejsou slyšet. Je to k zešílení….
07:54
Ničí vám život tajemné hučení? 1/2
Pánové, že vám při pohledu na nějakou slečnu na plovárně „hučí v kládě“? Až si přečtete tenhle článek, smích vás přejde. Vaše erekce bude tím menší, čím víc budete napínat uši a čekat, kdy se TO ozve…..
„Svět patří těm, co se neposerou.“ Sdílet Diskuze Lidé, kteří zažívají skutečné hučení, nemají na sex ani pomyšlení. Celé dny sedí někde v koutě s hlavou v dlaních, polykají prášky a šeptají: „Dost… už dost…“ To, co je týrá, je nejčastěji popisováno jako hluk proudového letadla v dálce nebo vzdálené bafání dieselového motoru běžícího na nízké otáčky.
Představte si, že vám před domem zastaví auto a řidič si jen na chvíli odskočí. Motor si jen tak přede, což způsobuje basové chvění, temné vše prostupující bručení na hranici slyšitelnosti. Víte o něm, ale vnímáte ho jen jakoby podvědomě. Když řidič za pár minut nasedne a odjede, skoro ani nepostřehnete, že hučení zmizelo.
Mechanický pomeranč
Fajn, ale teď si představte, že tam to auto stojí pořád, čtyřiadvacet hodin denně, 365 dnů v roce. Nemůžete vyjít ven a říct: „Vypni to.“ Není divu, že některé „oběti“ přirovnávají hučení k rafinované čínské tortuře, při které odsouzenci v pravidelných intervalech kape na hlavu voda. Nejdřív ho to ruší a nedovoluje mu to usnout, pak ho to rozčiluje a nakonec ho to přivede k šílenství.
„Je to jako pomalé, rafinované mučení – někdy se mi chce začít křičet. V noci občas přemýšlím o sebevraždě,“ řekla novinářům britská důchodkyně Katie Jacques (69). Když hučení zaslechla poprvé, podezírala ledničku, klimatizaci nebo televizi v režimu stand-by. Vypnula všechny elektrické spotřebiče v domě, ale nepomohlo to.
Hučení způsobuje nespavost, nevolnost, ztrátu soustředění, bolesti hlavy, podráždění, poruchy srdečního rytmu a další obtíže. Tajemný zvuk váš život pomalu změní v peklo. Vzpomeňte si na Kubrickův film Mechanický pomeranč (1971), ve kterém jsou mladí násilníci „léčeni“ nekonečným posloucháním klasické hudby, před kterou není úniku.
Domácí šílenství
O hučení se začalo poprvé mluvit v 60. letech v Anglii, kde si stovky obyvatel Bristolu stěžovaly na podivný šum. Úřady provedly měření, ale k ničemu to nevedlo. Hučení pak po nějaké době utichlo stejně tajemně, jako se objevilo. V roce 1993 terorizoval tajemný zvuk město Taos v Novém Mexiku, což nakonec vyústilo v petici kongresu. Citlivé mikrofony ale nic nezachytily. Nejnovější „obětí“ hučení je vesnice Woodland v britském hrabství Durham. Zdroj tajemného hluku, který se objevil letos v květnu, se zatím nepodařilo najít. Spekuluje se o větru, který rezonuje v podzemí opuštěného dolu.
V některých oblastech je hučení trvalé, jinde se naopak objevuje jen občas, nebo s pravidelnými přestávkami. Bývá slyšet spíš uvnitř budov než venku, takže se před ním nelze schovat. Místo, kde se cítíte nejbezpečněji (domov) se tak paradoxně stává místem vašeho největšího utrpení. To je ale logické – uvnitř bývá ticho, které „vymaže“ hlukové pozadí, takže hučení v podkresu víc vynikne. Ze stejného důvodu bývá také hučení slyšet víc v noci než ve dne. Což jeho děsivé účinky samozřejmě zvyšuje.
Tuc-tuc-tuc!
Proti hučení nepomáhají špunty do uší, sluchátka ani speciální zvukotěsné zasklení oken. Vynikne tím víc, čím víc se ho snažíte odstranit. I to je ale celkem vysvětlitelné. Zvuky o nižší frekvenci se šíří mnohem dál a pronikají různými materiály mnohem lépe, než zvuky o vyšších frekvencích. Jistě už kolem vás někdy projel magor s autem „vytuněným“ výkonným soudsystémem, ze kterého bylo ven slyšet jen hlasité „tuc–tuc–tuc“.
Basové kmitočty také snadněji vyvolávají rezonance, na okenních tabulkách, na vodovodních trubkách nebo na železobetonovém skeletu budov, což je zpětně zesiluje. Rezonují i v našich tělních dutinách. Vzpomeňte si na koncert Visacího Zámku, na kterém člověk „slyší“ Šťástkovu baskytaru vibrující v hrudním koši.
Hučení je globální fenomén – bylo popsáno takřka z celého světa. Podle lokalit, kde k němu dochází, se můžete dočíst třeba o Bristolském hučení, Taoském hučení nebo Hučení z Bondi. Pokud se nám podařilo zjistit, žádný případ zatím nebyl zaznamená v Česku. Možná je to ale jen proto, že se u nás o tomto problému zatím nepsalo a nemluvilo. „Oběti“ tak třeba vůbec netuší, že se potýkají s problémem, který trápí i jiné lidí.