Bankovní systém je od samého začátku v krizi, jelikož z podstaty své činnosti musí být permanentně zadlužen. „Peníze vytvářejí bankovní klienti, ti to ale nesmí vědět,“ tvrdí rakouský profesor zabývající se účetnictvím Franz Hörmann v rozhovoru pro německý portál KenFM.de.
Co jsou peníze?
Musíme rozlišovat mezi takzvaným zákonným platebním prostředkem a tím, co jinak v širokém smyslu bývá jako peníze používáno. Zákonné platební prostředky jsou jen mince a bankovky. Bankovky jsou tištěny centrální bankou, mince se razí v mincovnách, a pak přivádějí do oběhu.
Existují ale i zaúčtované peníze (Buchgeld), které tvoří 97% toho tzv. množství peněz. A to jsou prostě čísla v počítači v bance. Jak ty vznikají, podle jakých pravidel a podle jakých pravidel jsou následně likvidovány: To je to velké tajemství a také problém v dnešním systému.
V současné době se nacházíme ve velké peněžní krizi, finanční krizi, máme kvůli tomu záchranné programy. Má to co dělat s tím, že existují tyto zaúčtované peníze, které nejsou podložené žádnou protihodnotou?
Protihodnota neexistuje už ani pro naše bankovky a mince. Máme oficiálně nekryté peníze. Argumentace probíhá v tomto případě většinou tak, že se říká, že plátci daní za to ručí. Daně obyvatelstva tedy nějakým způsobem kryjí ty peníze. Což je ve skutečnosti kruhová argumentace (Zirkelschluss), jelikož daně jsou opět placeny v těchto penězích, které mají krýt. Takže peníze kryjí samy sebe. To celé není příliš chytré a každý, kdo má trochu selského rozumu, začne hned klást otázky a celý systém odhalí.
Tady už mnozí budou chtít odejít, protože je to pro ně složité. Vy to ale děláte celé dny. Budu tedy dávat úplně hloupé otázky. Dříve jsme neměli peníze, dříve jsme měli zlato. Proč jsme od toho odešli?
Zlato je velmi nepraktické. Za prvé, může být člověk přepaden a okraden. Za druhé, poměrně dost váží, takže když chcete hodně koupit, tak sebou taháte velkou váhu. Proto středověcí zlatníci přišli s nápadem umístit zlato do jejich trezorů a za to vydávali účetní stvrzenky — lístky.
Na nich stálo, kolik má v trezoru zlata.
Přesně. Ano, to nebylo nic jiného, než účetní stvrzenky, na kterých stálo: Panu Novákovi patří deset kilogramů zlata. To leží u mě v trezoru. To ale bylo nepraktické, jelikož na trhu, když lidé chtěli své lístky předat dále, aby jimi něco zaplatili, museli zase nejprve vyzvednout zlato z trezoru a předat ho dále, přičemž ten další toto zlato zase nesl zlatníkovi do trezoru a nechal si za to vystavit nový lístek.
Komplikované.
Ano, velmi komplikované. Proto také přišli s nápadem vytvořit cenný papír (inhaberwertpapier). To znamená, že ten, kdo tento papír měl, měl možnost nakládat s tou věcí, kterou tento papír reprezentoval. Byl tedy také vlastníkem té věci, kterou ten papír zpodobňoval. To byla garance, že v každém okamžiku můžu s tím množstvím zlata, které stojí na tom cenném papíru, nakládat. To má tu výhodu, že již nemusím pro obchod přinášet zlato, ale místo toho si předáváme tyto cenné papíry. To byl první krok k zlatem krytým bankovkám. Řeklo se, že je to praktické, zlato leží někde v trezoru zlatníka, ale my ho nepotřebujeme, budeme provádět symbolickou výměnu. Vyměňovat budeme tyto cenné papíry, jelikož je to praktičtější než vyměňovat si zlato, a budeme důvěřovat tomu, že přesně to množství zlata, jenž stojí na tom papíru, také leží u zlatníka.
Jak se zajišťovalo, aby tyto papíry nebyly padělány?
K tomu se používaly různé bezpečnostní znaky, aby falšování těchto papírů bylo ve skutečnosti stejně náročné, jako falšování zlata samotného. Na okraj řekněme, že údajně mnoho zlatých prutů také není pravých, ale jsou jen potaženy zlatou vrstvou. Alespoň tak o tom přicházejí zprávy.
Čeho si ale zlatníci jako první všimli poté, co vynalezli tyto cenné papíry, (inhaberwertpapier) bylo, že většina lidí si už nevyzvedávala zlato z jejich trezorů, protože lidé byli spokojeni s těmito papíry jako prostředkem pro uskutečňování výměny, používali je jako peníze. Poté, co si toho všimli, je napadlo přivést do oběhu více cenných papírů, než měli zlata v trezorech.
Ještě jednou. Oni začali vydávat více cenných papírů, než měli zlata v trezorech?(!)
Přesně tak.
A byli to ti zlatníci, kteří to zlato spravovali, nebo to byli ti, kterým to zlato patřilo?
To byli ti zlatníci, kteří spravovali cizí vlastnictví. Šlechta a obchodníci, ti tahali své zlato sebou v truhlách, když byli na cestách. Kvůli tomu také byli často přepadáni a vykrádáni. Proto jim zlatníci nejprve pronajímali trezory a říkali: Nech své zlato u mě, vezmi si jen to, co potřebuješ. Zaplatíš mi jen za pronájem. A jelikož díky tomu měli hodně zlata v trezorech, dostali nápad, tento majetek, jenž jim nepatřil, toto zlato, půjčovat dalším.
Ptali se, zdali to mohou udělat?
Ne! V první fázi se neptali. Obchodníci a šlechta na to přišli, jelikož najednou nebylo zlato v trezoru, když ho potřebovali. Zlatníci řekli: Ano, my se přiznáváme k tomu, co děláme. My zlato půjčujeme dalším lidem, ale to by nemělo být na vaši škodu. Dáme vám možnost se toho zúčastnit. Pokud, například, požadujeme za půjčku pět procent, tak tři procenta dáme vám a další dvě zůstanou pro nás. A právě tohle byl začátek obchodního modelu, kdy banky půjčují peníze spořitelů.
Přestože když se na to budeme dívat přísně podle římského práva podle Ulpiána, tak šlo o majetkový delikt.
Proč?
Protože nemůžete cizí majetek jen tak propůjčit, aniž byste k tomu zase měl speciální smlouvu. A to, co banky dnes tvrdí, že dělají, totiž že půjčují peníze spořitelů, což ve skutečnosti nedělají, je přesně kvůli tomu experty na trestní právo, například emeritním profesorem Michaelem Kühlerem, označováno za majetkový delikt.
Takže provozování banky je hospodářský zločin?
To je vždy otázka toho, jak nyní tento pojem — zločin — přesně definujeme. Je pravda, že mnoho dnešních obchodních modelů vychází původně z podvodu a zločinu. Začaly být ale posléze akceptovány, a to z toho jednoduchého důvodu, že přinášely zisk. Například za časů Hanzy bylo pod trestem smrti zakázáno prodávat sledě předtím, než jste je chytil.
To je to, co dnes nazýváme prázdnými prodeji.
Přesně tak. To jsou prostě futures! To jsou prázdné prodeje, dnes v obchodě jsou běžné, to děláme každý den.
Proč to bylo u Hanzy zakázáno?
Protože nebylo jisté, zdali ty sledě vůbec naloví, jelikož je možné, že ten, kdo ten obchod chtěl uzavřít, neměl ani loď, nebo neměl ani ponětí o lovení ryb.
Když bylo později řečeno, že je to nyní pro nějaké branže typické, jelikož ten v minulém roce udělal takový objem, vyzná se v branži, má podnik, tak se pak prostě počítalo a řeklo, že to v příštím roce také dokáže, takže tento prázdný prodej povolíme. Skutečností ale je, že pořád dochází k situacím, kdy to následně není možné dodržet, z čehož vzniká to, čemu se říká riziko.
To znamená, že příliš mnoho lidí sází na budoucnost, ale ta následně přece jen nepřijde a z toho vznikají škody. Kde vznikají tyto škody?
S dnešními zaúčtovanými penězi ve skutečnosti nikde! To je jen účetnická záležitost. Musíme rozdělovat mezi tím, co v účetnictví účtuji, takže tím, co jako prosté číslo dávám na nějakou stranu, a tím, co pro mě skutečně jako peníze je, což jsou mince a bankovky. Přičemž tyto rozdíly jsou relevantní jen pro reálnou ekonomiku, což je velké odhalení v dnešním hospodářském systému.
Na YouTube existuje videoklip z roku 2008, kdy hned po zbankrotování Lehman Brothers, bylo bankám dovoleno jejich vlastní cenné papíry prakticky jakkoli oceňovat. Nesnižovat jejich hodnotu při ztrátě hodnoty, nýbrž je svým způsobem uskladnit na místo, kde jejich stará hodnota mohla být nadále zachována. To bylo jedním z redaktorů přirovnáno k obchodu s oblečením, kde mohla být zimní a letní móda jakkoli oceňována podle ročního období a díky tomu mohl být generován obrat a zisk, aniž by proběhl obchod! Tuhle scénu si musíte přesně prostudovat. Na kameru říká, že pak by obchody s oblečením, stejně jako to můžou dělat banky, mohly generovat zisky díky prostému přehodnocení svého zboží. Načež mohou přijít vlastníci a tento zisk si z kasy prostě vzít.
Ale tento zisk přece vůbec neexistuje!
Zisk existuje, ale peníze pro tento zisk neexistují! Neexistuje pro to cash flow (peněžní tok), když budeme hovořit přesně!
Takže zisk podle tohoto pravidla existuje pouze jako zapsaný.
Přesně tak! A to je ten důležitý bod. Obchod s oblečením to nemůže udělat. Podnik provozující reálné hospodářství to nemůže udělat! Tyto podniky jsou odkázány na takzvaný cash flow (peněžní tok). A to jsou bankovky a mince. Nebo alespoň stav konta na bankovním kontu.
U bank to ale vypadá úplně jinak. Banky například pro své platby nepoužívají mince a bankovky. Banky vždy zaúčtovávají na bezhotovostní účet příjemce peněz a díky tomu ve skutečnosti vytvářejí zaúčtované peníze. A to není nic víc, než prosté zaúčtování (účetní operace).
Takže zaúčtované peníze nejsou nic víc než prosté číslo, které vzniká na kontě.
Správně!
To zní naprosto šíleně. Pojďme si to projít ještě jednou. Když jdu do banky a chci úvěr, protože si chci koupit auto. Potřebuji 25 tisíc euro, ale mám jen pět. Jdu tedy do banky a chci 20 tisíc euro. Ti to prověří, zdali mám práci a budu schopen ty peníze splatit, načež mi na konto zaúčtují 20 tisíc euro. Odkud tyto peníze přicházejí? Jsou to peníze spořitelů? Jsou to peníze, které ostatní v té bance ukládají?
Ne, nejsou! Banka může podobné úvěry poskytovat, aniž by poskytovala možnost spoření.
Ještě jednou! Banka mi může dát peníze, přestože neposkytuje možnost spoření, kam lidé ukládají peníze!
Samozřejmě! Jedná se o účetní předpis (Buchungssatz)!
Co je účetní předpis?
Účetní předpis je číslo, které je vkládáno na dvě rozdílné strany. Na jednom účtu na straně aktiv a na druhém na straně pasiv. Má dáti a dal. Tak, aby ve výsledku byly sumy stejné. Každé účtování musí proběhnout na dvou stranách, někde na straně „má dáti“ a někde na straně „dal“, aby suma aktiv a pasiv byla stejná. To je základní pravidlo podvojného účetnictví.
Ještě jednou tedy. Jdu do banky, chci 20 tisíc euro. A vy mi teď říkáte, že těch 20 tisíc nedostanu od paní Novákové, která celý život spořila a já za cenu úroku tyto peníze dostanu jako půjčku, nýbrž banka mi dá peníze, které vzniknou až tehdy, když já řeknu, že potřebuji peníze.
Ano. Vy vytváříte vaše vlastní peníze díky podpisu na smlouvě o úvěru!
Já vytvářím peníze tím, že si je od banky vezmu?!
Vy sám vytváříte ty peníze, ale nesmíte to vědět!
Tomu nerozumím. Takže peníze, které si vezmu od banky, ty banka vůbec nemá…
Ty vznikají díky vašemu podpisu na smlouvě. Ty předtím vůbec neexistovaly!
Proč si ty peníze nepůjčím u mé vlastní banky?
Pokud byste měl bankovní licenci, tak byste to mohl udělat. Každý, kdo má banku ve svém vlastnictví, může sám vytvářet peníze. V našem systému je to procedura poskytování úvěrů, kde vznikají nové peníze. Mohla by to být i jiná procedura, ale v našem systému jsou vytvářeny peníze skrze poskytování úvěrů.
Peníze, jež banka poskytuje v rámci úvěrů, neexistovaly do té doby, než jste podepsal smlouvu. Jsou to nové, čerstvě vytvořené peníze, které z tohoto důvodu z pohledu likvidity bance nemůžou vůbec chybět, protože předtím vůbec neexistovaly. Tyto peníze vznikají až teprve se smlouvou o poskytnutí úvěru.
To, co banka zaúčtuje na účet příjemce úvěru, tam zaúčtuje jako svůj vlastní závazek, u banky v bilanci se to nachází na straně cizího kapitálu. Takže z hlediska bilance se banka zadlužuje kvůli penězům, které sama vůbec nemá. To znamená, že tento úvěr není poskytován z existujících peněz.
… které banka nyní požaduje dostat zpět.
… které banka požaduje dostat nazpět, ale navíc ještě s úroky! Takže banka na jednu stranu požaduje to, co sama vůbec nemá, a ke všemu k navrácení toho, co sama vůbec nemá, požaduje navíc ještě úroky a jištění reálnými hospodářskými věcmi, například budovu v případě hypotečního úvěru, od toho, kdo si ten úvěr bere.
Takže banka nenese žádné riziko!
Ano, v tomto smyslu nenese žádné riziko.
Proto vždy, když chci vybrat hotovost, musím to oznámit předem. Jelikož oni ji vůbec nemají.
Přesně tak to je. Oni hotovost vůbec nemají. Z pohledu banky je to přednost, jelikož pokud znenadání přijde zloděj, tak stojí před prázdným trezorem. Ti tam nic nemají. Proto také shledávám tak originální, když ve filmech v kině vidíte, jak se nějací chytří gauneři vloupají do banky a tam jsou na paletě kvádry s bankovkami. To je sice dobrá reklama pro banky, ale to je přesně to, co v bankách nenaleznete!
Co jsou tedy vůbec peníze? Jsou peníze důvěra, kterou vkládám do kusu papíru, že za něj dostanu chleba?
To závisí na tom, co s těmito penězi chcete dělat. Peníze jsou ve skutečnosti představa v naší hlavě! Peníze jsou společenská norma chování, která pro lidi v normální společnosti funguje jinak oproti těm, jež mají funkci bankéřů, například pracovníků banky na přepážce, zase jinak fungují peníze pro ředitele a vedoucí představitele této banky a zase úplně jinak pro vlastníky této banky.
Takže peníze jsou v podstatě jako rozkaz, který je různě čten.
Správně. Je to jako nástroj, jenž může být použit pro různé účely. Normální občané a reálná ekonomika žijí v iluzi, že se jedná o směnný prostředek, který je nějakým způsobem cenný — přesně neví jak, a proto předpokládají, že aby se to dozvěděli, musejí jít studovat.
Předpokládají, že je na nich něco cenného.
Předpokládají, že je na nich něco cenného a jen díky tomu existuje důvěra v peníze.
Bankovka je podle vás kodex chování, jenž je různě klasifikován.
Ano.
Dobře, takže já jako normální občan pokládám bankovku na stůl a říkám, že za to dostanu chleba. Ten na druhé straně se neptá, co je to za papír, ale respektuje tu bankovku. On dostane bankovku, já dostanu chleba a on následně s touto bankovkou dělá něco jiného. Tak to funguje pro nás obyčejné lidi. Vysvětlete, prosím, jaké skupiny to mají jinak!
Jsou tady bankéři, ti nás těmito bankovkami a mincemi zásobují. Musíme si ujasnit, jaký je obchodní model privátní banky, která dostane licenci tisknout bankovky v nějakém státě a prodávat je vládě jako reprezentantovi obyvatelstva.
Vezměme si privátní banku: Federální rezervní systém (Fed, centrální banka USA). Ta teď na malý kousek papíru natiskne 100 dolarů jako číslo, což je trocha papíru a barvy. Řekněme, že výrobní náklady na jednu takovou bankovku jsou dva centy. To znamená, že když na tomto papíře stojí 100 dolarů, tak je tento papír za 100 dolarů vnesen do oběhu. To nyní znamená, že protihodnota, kterou za to obyvatelstvo zaplatí, je 100 dolarů. A také to znamená, že Fed má na každé této bankovce zisk o rozměru 99 dolarů a 98 centů (100 dolarů, za něž bankovka vstupuje do oběhu, mínus 2 centy výrobních nákladů na potištění papíru barvou).
To jde ale ještě o kus dále, neboť ta protihodnota, kterou za to Fed dostane, nemohou být zase peníze. Peníze nejsou placené penězi. Fed má monopol na zásobování penězi v tomto geografickém prostoru. Dostane něco jiného. Dostane státní obligace, dlužní papíry národa, který je přes daně povinen platit (z nich) úroky.
To znamená více peněz, než banka vydala.
Ano, více peněz než banka vydala. K tomu se pojí ale ještě jedna věc. Vydávání soukromých bankovek pro nějaký národ je jediný obchodní model v historii, kdy je něco téměř bezcenného současně prodáváno i pronajímáno. Národ kupuje peněžní oběh tím, že jsou předávány státní dluhopisy, což je protihodnota, a skrze placení úroků (z těchto dluhopisů) si ho ještě jednou pronajímá! Nákup a pronájem ve stejném obchodě za něco, co ale nepředstavuje téměř žádnou hodnotu, jelikož se jedná o pouhé barevné papírky! Je skutečně neuvěřitelné, že se to v průběhu historie tak dlouho udrželo. A to ještě hovoříme o papírových penězích, u počítačových peněz je to o mnoho horší, neboť výrobní náklady nepředstavují ani ty dva centy, to jsou jen čísla v počítači!
Už se začíná proslýchat, jak vznikají peníze! Stále více lidí rozumí tomu, že peníze vznikají tak, že člověk si jde do banky pro úvěr a ty peníze vzniknou prostě v počítači, načež banka řekne, že chce zpět ty peníze, které právě teď vytvořila, ale chce k tomu ještě navíc úroky kvůli „riziku“, přestože jen napsala čísla do počítače!
Jak dlouho to ještě bude fungovat, než lidé řeknou: Moment, to si můžu udělat sám, kdo vlastně jsou tyhle banky? Nebo si můžu udělat vlastní papírky, na které něco napíšu…
To záleží na tom, zdali má obyvatelstvo dostatek hospodářské jistoty na to, aby tento systém promyslelo. Nebo zdali bude obyvatelstvo nadále drženo pod tlakem. Když se někdo dostane do extrémního hospodářského tlaku, tak nemá čas, aby prováděl reflexi a přemýšlel. V takovém případě bude dělat jakoukoli práci a bude hodně moc pracovat bez jakékoli reflexe jen pro to, aby vydělával peníze, aby zaplatil účty.
Další krize přijde určitě. Další finanční krize. Nic se nezměnilo, investiční bankéři si nadále vyplácejí obrovské odměny, investiční bankovnictví stále existuje, což znamená, že to je pouze otázka času. Je to matematická otázka, kdy ta bublina praskne. Co se stane po té další krizi, kdy můžeme vycházet z toho, že bude minimálně tak velká jako ta předešlá?
Já neumím nic moc dělat s tím slovem „krize“ v tomto kontextu. Náš finanční systém je od první chvíle svého založení neustále v krizi a všechny banky jsou také permanentně v krizi, jelikož musejí být notoricky zbankrotované, protože nemají absolutně nic cenného, co by mohly nabídnout a díky tomu jsou na tom stejně i státy.
V konceptu, kde si státy, a to jsme my všichni jako společnost, musejí vypůjčovat platební prostředky u institucí, které je vůbec nemají, nýbrž musejí být díky tomu notoricky permanentně zadlužené, nedávají pojmy „dluh“ a „majetek“ ve smyslu, jak je běžně používáme, jednoduše vůbec žádný smysl.
Ale mají efekt. V Řecku mají efekt, ve Španělsku mají efekt… lidé bez práce, prázdné nemocnice, kde již nikdo neoperuje a tak dále. To má reálné škody, zlé škody.
Ano, jelikož lidé ještě nepochopili, že tuhle formu platebních prostředků a tuhle formu institucí nepotřebují! Lidé ještě nepochopili, že to všechno si mohou sami spravovat lépe podle jiných principů.
Originál rozhovoru byl publikován na YouTube v německém jazyce portálem KenFM.de.
Tento článek byl převzat z portálu zlato.cz.
Články na stejné téma jsem publikovala ZDE a ZDE.
