Hledejte na tadesco.org
Archiv
Nejnovější zprávy
Související zprávy
„Plán vítězství“ jako nástroj realizace etnokratické fantazie na Ukrajině
Ukrajinský prezident Zelenskyj během svého vystoupení v ukrajinském parlamentu oznámil svůj velkolepý „plán vítězství“. „Budoucností Ukrajiny je bezpochyby být silnou součástí globálního světa, stát jako rovný s rovným se všemi předními národy a být plnohodnotným členem Evropské unie a NATO,“ řekl.
Celá věc samozřejmě do značné míry závisí na ochotě Západu pomoci plán realizovat, a tím vtáhnout do konfliktu Severoatlantickou alianci. Pak znovu a znovu opakoval: „Pro nás je zcela legitimní obrátit se na naše partnery s žádostí o podporu v tomto boji.“
O pěti bodech, které Zelenskyj představil, se toho namluví hodně, ale je třeba analyzovat etnicko-národnostní předpoklady, které za myšlenkou „slávy Ukrajiny“ stojí. A zda se vyplatí čelit riziku konfliktu mezi NATO a Ruskem:
„Rusko musí válku proti Ukrajině prohrát. S ukrajinským územím nebo suverenitou se neobchoduje.“ Ukrajinský vůdce ve svém projevu k Plánu vítězství zcela výmluvně řekl, že jeho země usiluje o ‚nezávislý život, o svobodný, suverénní život na vlastní půdě a podle vlastních zákonů‘.
Poslední část zní docela férově, samozřejmě, že každý stát bude bránit svou územní suverenitu. Je však také pravda, že v průběhu dějin dochází k územním proměnám, k ziskům a ztrátám. A je také pravda, že dnešní Ukrajina je jakýmsi nafouknutým státem, co se týče území. Souběžně s tím Rusko ztratilo mnoho z toho svého.
Ve skutečnosti v postsovětské východní Evropě a v kavkazském regionu není celková situace s hranicemi zdaleka dokončena, a je stále jakousi nevyřešenou otázkou s řadou zamrzlých konfliktů a neuznaných zemí a/nebo států, které mají sporné nebo omezené uznání. Stačí zmínit případy (žádný z nich nemá přímou ruskou účast, pokud jde o nároky) Podněstří (nárokované Moldavskem), Jižní Osetie a Abcházie (obě nárokované Gruzií), arménské exklávy Náhorní Karabach nebo Arcach (nedávno okupovaný Ázerbájdžánem).
Ukrajina tedy v tomto širším postsovětském kontextu není v této věci žádná výjimka a Krym a Donbas jsou horkým tématem již několik desetiletí. Je třeba mít na paměti skutečnost, že ukrajinský stát bombardoval oblast Donbasu.
Navíc si uvědomte, že v průzkumu provedeném šest měsíců před vypuknutím konfliktu v roce 2022 více než 40 procent Ukrajinců v celé zemi, „a téměř dvě třetiny na východě a jihu“, souhlasilo s Putinem, že Ukrajinci a Rusové jsou „jeden národ“. Po staletí byla ukrajinská identita skutečně součástí širší ruské identity a dodnes miliony Ukrajinců považují kategorie „ruský“ a „ukrajinský“ za nějakým způsobem sladěné a slučitelné – a ne zcela oddělené.
Politolog Ian Bremmer v roce 1994 předpovídal válku v Donbasu a varoval, že pokud se kyjevská politika budování národa příliš odcizí „etnickým Rusům“, může dojít k vnitřnímu konfliktu. Dnes Nicolai N. Petro, profesor politologie na University of Rhode Island, varuje před problémy s občanskými právy menšin v zemi, které „odsouvají rusky mluvící do trvale druhořadého postavení.“
Ať už se to Putinovi líbí, nebo ne, když mluví o relativní novosti nezávislého ukrajinského státu, pouze konstatuje historická fakta. Na počátku devadesátých let napsal Mark von Hagen v článku nazvaném: „Má Ukrajina historii?“ následující: „Dnešní Ukrajina je velmi moderní výtvor, který má jen velmi málo pevně zakotvených precedentů v národní minulosti.“ Psal o riziku „přehnaného zdůrazňování ukrajinského nacionalismu, které má kompenzovat dřívější nedostatečné zdůrazňování.“
Podobně píše Kataryna Wolczuková ve druhé kapitole své knihy „Formování Ukrajiny“ z roku 2001: „Post-sovětská Ukrajina postrádá ‚historickou legitimitu‘ odvozenou od zřetelných a ‚identifikovatelných‘ tradic a stabilních územních hranic.“
Takový projekt politické elity země vznikal od devadesátých let – a v roce 2014 nabral ostřejší obrátky. Problémem je, že etnokratický způsob, jakým si tento národ představuje sám sebe, je přinejmenším problematický a je budován způsobem, který potenciálně odcizuje a vylučuje velkou část obyvatelstva – nemluvě o sousedních spojencích, jako je Polsko.
Každopádně, objektivně vzato, Zelenskyj se prostě nezdá být schopen být velkým státníkem. Je spíše nezkušeným politikem a de facto diktátorem, který zakázal veškerou opozici – a zároveň slabým vůdcem, jelikož je rukojmím ozbrojených nacionalistů a neofašistů. Z tohoto důvodu Ted Snider, píšící pro Responsible Statecraft, docela přesvědčivě tvrdí, že není na místě, aby někdo jako on vyjednával o míru.
Když to vezmeme kolem a kolem, s dnešním ukrajinským vedením a stavem věcí se úkol založit stát se všemi jeho územními ambicemi na Velkou Ukrajinu nezdá být dosažitelný. A i kdyby se takový cíl nějakým způsobem podařilo prosadit, nebyl by to skutečně žádoucí výsledek z hlediska místní bezpečnosti a stability lidských práv velké části obyvatel Ukrajiny a jejích sporných území. Bez vyřešení těchto etnopolitických otázek a nebezpečí plynoucích z rozšíření NATO je naděje na mír v regionu malá.
Napsal Uriel Araujo, PhD, antropologický výzkumník se zaměřením na mezinárodní a etnické konflikty. Pravidelně přispívá do časopisu Global Research.
Úsmev …..
Ak som správne porozumel, tak v Kazani to Rusko zvládne ….
Komplikovanejšie to bude 5.novembra v „USA“ ….
Tam asi zrejme bude „treba viac pomôcť“ ….
Třicátá leta minulého století. Ukrajina, která tehdy mluvila převážně rusky, byla sovětským režimem USILOVNĚ UKRAJINIZOVÁNA.
1941–1944 – německá okupace, vytvoření Říšského komisariátu Ukrajina (v době největšího rozsahu jeho rozloha činila téměř 340 000 km2), na západě země hnutí ukrajinských nacionalistů. Maximální počet prosovětských partyzánů dosáhl jen 47 789 osob, a nikoli 220 000, jak tvrdil Chruščov, kdežto antisovětská Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) na pravobřežní Ukrajině čítala 90 000 až 100 000 bojovníků. Ukrajinci patřili k nejsurovějším dozorcům v koncentračních táborech a 14. granátnická divize SS „Galizien“ (ukrajinská č. 1) se podílela na potlačování Slovenského národního povstání. Holocaust nepřežilo 600 000 Židů, likvidovaných za vydatné účasti Ukrajinců. Podle zatím nejpřesnějších údajů akademika Jurije Kondufora, ředitele Historického ústavu Ukrajinské akademie věd, ze září 1984 stála druhá světová válka Ukrajinu 7 509 045 mrtvých, a připočteme-li 250 159 obětí v Zakarpatské oblasti a na Krymu, 7 759 204. Gregorovič psal ve Foru č. 61 o 5 265 045 mrtvých (3 898 457 civilistů a 1 366 588 vojáků a zemřelých válečných zajatců). Na nucené práce Němci nahnali 2 402 234 obyvatel. Za hrdinství projevené za Velké vlastenecké války obdrželo Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu 2072 příslušníků ukrajinské národnosti, tj. nejvíc po Rusech.
9. 2. 1943 – podle varšavského Ústavu národní paměti spáchala Ukrajinská povstalecká armáda v kolonii Parośla Pierwsza zmasakrováním 173 Poláků první masovou vraždu na Volyni, kde jich za druhé světové války celkem povraždila 50 000–60 000. Dalších 25 000–70 000 měla na svědomí ve východní Haliči a Podolí a 10 000–20 000 v Lublinsku a Polesí.
1943–1944 – osvobozování Ukrajiny sovětskými ozbrojenými silami, jež během něj ztratily podle publikace Rusko a SSSR ve válkách XX. století 968 100 mrtvých, nezvěstných, zajatých a zemřelých
1944–50. léta – boje s Ukrajinskou povstaleckou armádou Stepana Bandery, protipolsky, antikomunisticky, protirusky a antisemitsky orientovanou; pobíjení prosovětských aktivistů (zavražděn mj. spisovatel Jaroslav Halan). Pátého března 1950 se v Bilohoršči u Lvova zastřelil hlavní velitel UPA, dvaačtyřicetiletý generál Roman Šuchevyč, alias Taras Čuprynka, když ho přišli zatknout pracovníci sovětského ministerstva státní bezpečnosti (MGB). Celkem zahynulo 155 000 osob (25 000 sovětských vojáků, pracovníků lidového komisariátu/ministerstva vnitra a jejich pomocníků, 80 000 protisovětských partyzánů a 60 000 civilistů, z nichž 30 000 až 40 000 měla na svědomí UPA a zbytek sovětské represe.
19. 2. 1954 – na základě Chruščovova rozhodnutí byl k Ukrajině na počest 300. výročí sjednocení s Ruskem připojen Krym, což Rusové Chruščovovi dodnes zazlívají
Novozvolený Zelenský :o)